Deníkové zápisky z týdne 9.9. - 15.9.2024

Tento týden jsem měla druhou dávku chemoterapie, která měla pocitově mírnější vedlejší účinky než ta první. Většinou se cítím dobře, i když na mě pravidelně padá obrovská únava.

10.9.2024

Opět u jezírka. Hned ráno jsem byla na odběru krve a nyní čekám na výsledky. Což trvá asi hodinu. No a pak mi doktor řekne zda je vše ok, a pošle mě na další dávku chemoterapie.

Musím se přiznat, že už od včerejška jsem taková trochu nesvá.

Samozřejmě je to tím, že se blíží chemoterapie, respektive její vedlejší účinky. Ale čeho se obávám? Vlasy už téměř vypadaly. Na nevolnost mám prášky. Michal bude mít od zítřka ošetřovné, dnes hlídá babička. O vše je postaráno.

Ale stejně cítím trochu stažený žaludek. Má moudrá průvodkyně tvrdí, že je to naprosto v pořádku. Že je to pochopitelné. Ať to tak nechám, že to odezní.

A samozřejmě má pravdu.

Ok, takže se cítím nesvá a je to naprosto v pořádku.

A také mám trochu hlad. Od nedělního odpoledne mám půst. Ale nic hrozného. Na druhou stranu mám spoustu energie.

...

O dvě hodiny později. Opět u jezírka.

Čekačka na doktora byla trochu delší. Denně odbaví jeden doktor kolem třiceti lidí možná i více.

Vím to, protože jsem se ptala doktorky zda mě na příští chemo za tři týdny mohou vzít v pondělí místo úterý. A právě mi řekla že už je zapsaných cca 27 lidí na ten den. Ale že mám přijít co nejdříve ráno a pak nebudu prý muset tak dlouho čekat. Což mi absolutně vyhovuje.

Jo a jinak výsledky krve opět dobrý. Mám trošku nižší počet bílých krvinek. Jako pod normou. Ale vzhledem k chemoterapii je to pochopitelné. Takže si opět příští týden budu píchat injekci. Vlastně tři ve třech dnech.

Ale vše ostatní je v normě. Takže jsem moc ráda.

No a teď čekám až mi namíchají kouzelný nápoj. Trvá to asi půl hodky, tak jsem si odběhla na kafe a vodu. Pak mě čeká kapačka. Opět cca na hodinu.

A jak se cítím?

No, nervozita už odpadla. Myslím, že největší strach mám podle mě z doktorů. Vzhledem k minulosti je to asi pochopitelné - jakoby co se dozvím dnes o mé rakovině dalšího. Je to opět větší než se minule předpokládalo?

A vůbec nesejde na tom, že dnes by mi nic takového nemohli říct, z krve to zjistit nejde. Ale asi už to mám tak nějak trochu zafixované.

...

Tak už kapu:). Na dnešek už jsem byla lépe připravená. Mám s sebou velkou šálu na přikrytí.

Došlo mi, že další důvod, proč jsem taková nesvá tady, jsou lidé.

Velké množství lidí, kteří čekají na onkologa nebo na chemoterapii nebo na jinou léčbu.

Jsem v pátém pokoji (myslím, že z devíti), každý pokoj je po 4-5 lidech. Přičemž jednotlivé křesla jsou oddělena buď zdí nebo závěsem.

No a všechny pokoje jsou plné.

A jak jsem psala, že doktor má denně těch třicet lidí, tak jsem nezmínila, že se jedná o doktora s určitou specializací. Co typ rakoviny, to jiné dveře.

A nejen to množství. Ale také to, jak vypadají. Na některých jde poznat, že to vzdali. Nebo jak je ta léčba ničí.

Naštěstí takových není moc. Nebo minimálně tak nevypadají.

A jak se cítím?

Dobře. Je zvláštní, jak se člověk dokáže přizpůsobit čemukoliv.

Ale v tuto chvíli, teď a tady, jsem spokojená. Můžu si psát. Sestřičky jsou milé. Je tu klid. Dobře jsem se vyspala.

14.9.2024

Sedím na terase. Už třetí den v kuse prší. Michal mi objednal takovou elektrickou deku. Takže mi není zima.

Což je fajn třeba večer.

Hold psaní mám spojené s pobytem venku nebo v nějaké kavárně. Hned je jasné, proč jsem pár dní nepsala.

Takže jak mi je. Momentálně dobře. Není mi špatně, nejsem nějak obzvlášť unavená. Jsem ráda, že můžu být venku i vzhledem k velmi nepříjemnému počasí a psát.

Přijde mi, že druhá dávka chemoterapie měla ještě menší vedlejší příznaky než ta první.

Nejvíce špatně mi bylo v úterý večer. Pokud bych to měla očíslovat, tak nevolnost 2 z 5. A pokud bych to měla k něčemu přirovnat - rozhodně jsem měla horší kocoviny:-).

Momentálně cítím, že ten žaludek je trochu tak "na vodě", ale stačí pravidelně jíst a vnímat tělo.

Nyní již opravdu věřím tomu, že ty vedlejší účinky jsou takové minimální, právě díky půstu.

A náročné to je, hlavně druhý den, tam je hlad asi největší. Ale ten třetí den, tedy den chemoterapie, už to není tak hrozné.

Při první chemoterapii jsem měla hroznou chuť na polívky, především česnečku. Při této dávce jsem první tři dny na snídani měla rybičkovou pomazánku, z tuňáka či ze sardinek. Jo a taky velké množství kyselých okurek.

Myslím si, že se ten můj vztah k jídlu začíná dostávat do rovnováhy. Už jsem myslím zmiňovala, že od puberty, ten můj pohled na stravování byl dosti pokřiven. Což je bohužel v dnešní době asi norma.

A i v tomto krušném období jsem pořád hledala nějaké informace zvenčí, na to co mám jíst. Vlastně tento deník byl že z velké části o jídle.

Vím, že jsem si myslela, že je blbost poslouchat své tělo. Že pak dostanu jen tipy na junk food, víno a podobně.

Zvláštní je, že teď to tak není. Čím to je?

Napadly mě dvě věci. Že se to tělo muselo nějak "vyresetovat". Tedy tak, že jsem nějakou dobu jedla zdravě (v mém pojetí) a teď už nechám chutě na nevhodné potraviny?

Anebo by žádné vyresetování nebylo potřeba a stačilo se "jen" napojit na svůj vnitřní kompas a ten by mi dal (pro mě) správnou odpověď?

Možná je to kombinace obojího. To je fuk. Je hrozně super pocit, že se v tomhle můžu na sebe tak spolehnout.

A určitě mám na čem pořád pracovat. Vím, že mám pořád nějaké pochybnosti, co se týče určitých potravin, ale také vím, že i to se časem srovná.

Ve středu ráno, druhý den po chemoterapii, jsem byla běhat. Tedy asi jen půlku obvyklé trasy. Zpátky už se mi nechtělo. A od té doby jsem kvůli počasí běhat nebyla. Což mi trochu chybí.

Ve čtvrtek jsem měla svůj kurz - respektive dvouhodinový workshop - a také vše proběhlo bez problémů.

Asi takovým nejsilnějším vedlejším účinkem je únava. Není to neustálá únava, spíš takové přepadovky. Že si potřebuju jít lehnout, že nemám ani sílu mluvit.

Na chvíli si odpočinu a je to dobrý.

Nepřetěžuju se. Klidně koukám chvílemi na televizi. Snažím se i několikrát za den zastavit a ptát se sama sebe. Co bych chtěla nyní dělat?

Naštěstí mám tak velkou podporu kolem sebe, že si to můžu dovolit.

15.9.2024

Dnes už ani únava nebyla. Natálka byla s babičkou, takže jsem většinu dne strávila u počítače.

Měla jsem spoustu nápadů na budoucí obsah. Na to, jak bych nově mohla dělat newsletter. A také na to, jak bych chtěla do budoucnosti nabízet svoje kurzy, aby byly přístupnější více lidem.

Prostě takový ten den, kdy vám vyskakuje jeden nápad za druhým.

Dneska jsem se tedy cítila moc dobře.

Nejtěžší asi je, když projdu kolem zrcadla. Jakoby se často nepoznávám. Těch změn za docela krátkou dobu bylo dost. Zhubla jsem asi 4 kg od diagnózy, což sice není moc, ale jelikož jsem fakt malá, tak to jde dost poznat. Prso a vlasy pryč.

Prostě takový ten střet s realitou. Což je právě zmíněné zrcadlo. Nebo když kontroluju kvůli kurzu svoje starší videa.

Ale začínám si zvykat. Nepřemýšlím moc do budoucnosti, jako jsem to dělávala dřív.

Dříve bych řešila, co mě všechno ještě čeká v rámci léčby a na jak dlouho to je. A byla bych z toho nešťastná.

Navíc bych řekla, že z nejhoršího jsem venku, ne? Diagnózu jsem zvládla, operaci, začátek chemoterapie, vypadání vlasů.

Teď už to bude jen lepší.

Jo a mám paruku, která vypadá dosti podobně jako můj předchozí účes. Moc ji nenosím. Ne že by nějak “kousala”, ale prostě pohodlnější je nemít vlasy.

Dnes jsem viděla video o princezně Kate na YT. Bylo tam moc pár hezkých slov. Přijde mi, že princezna Kate vnímá rakovinu podobně jako já teď. Že nemluví o nějakém boji, o nějakém nepříteli.

S pokorou vás také postaví tváří v tvář vlastním zranitelnostem způsobem, který jste si nikdy dříve nepředstavovali, a s tím přichází i nový pohled na všechno.

Ačkoli jsem dokončila chemoterapii, moje cesta k uzdravení a úplnému zotavení je dlouhá a musím pokračovat v tom, abych brala každý den tak, jak přijde.

Navzdory všemu, co se stalo, vstupuji do této nové fáze zotavení s obnoveným pocitem naděje a vděčnosti za život.