Deníkové zápisky z týdne 6.8. - 10.8.2024

Měla jsem online psychoterapii, která mi otevřela oči ohledně mého vnitřního kritika a mé potřeby mít nad vším kontrolu. Na chirurgii mi konečně vyndali drén a dozvěděla jsem se výsledky histologie.

6.8.2024

Včera jsem měla online setkání s psychoterapeutkou, které mě donutilo k mnoha zamyšlením. No a taky jsem si dost poplakala, nejen během našeho povídání, ale i potom. Celkově jsem z toho byla hodně unavená. Ale určitě nelituju.

Abych uvedla kontext, než se posunu dál. O víkendu mi napsala Terka (psychoterapeutka), zda bych si s ní chtěla popovídat. Narazila na můj Projekt humr skrz svého syna, který se učí podle mých videí na YT programovat.

Tak si říkám, proč to nezkusit.

Prvně mi popsala to, jak se ona k psychoterapii dostala a jak probíhají její sezení, respektive její procházky. Klasicky si s pacienty povídá na procházkách. Takže online setkání pro ni bylo novinkou.

Prvně se mě zeptala, zda je něco, o čem na ten svůj blog nepíšu.

Řekla jsem jí, že nepíšu o ničem, co by mohlo poškodit druhé. Ať už se jedná o nějaké vzpomínky z dětství nebo třeba o hádky s Michalem. Zaprvé tím chráním ostatní a zadruhé vlastně sebe samu, protože na některé věci prostě nechceme vzpomínat. Tudíž si myslím, že bych o nich nepsala ani pokud by tento deník byl jen a pouze pro mě.

Jenže včera po setkání jsem si uvědomila, že toho nepíšu více. Ono to ani není záměrně, že bych chtěla něco skrývat, spíš jsem si to jen zcela plně neuvědomovala. Někde v pozadí to tam bylo, takový hlásek, který jsem neposlouchala.

No a vlastně o tom bylo to naše včerejší setkání. O mém vnitřním hlasu, který je hodně kritický. O tom, že existuje i vnitřní soucitný hlas. O tom, že se tím vším co dělám snažím získat pocit kontroly.

Terka se mi ozvala, protože v mých strategiích nenašla žádnou péči o duši.

Než začnu rozebírat jednotlivé body, tak se chci zamyslet nad tím, proč se mi to setkání dost líbilo. A to i tedy přesto, že jsem z toho byla psychicky vyřízená.

Já jsem totiž měla nějaký dojem, asi z filmů či seriálů, že s psychologem budu rozebírat svoje dětství.

Samozřejmě, že dětství nebylo úplně ideál, ale čí ano?

Jenže Terka mi vysvětlila, že to vlastně vůbec není potřeba, že není potřeba popisovat, co se odehrálo kdysi nebo před týdnem. Je to spíše o tom, co v nás tyto události vyvolaly na emoční či duševní úrovni.

Ze začátku jsem jí zmínila knihu Když tělo řekne ne, kterou mám rozečtenou. A ona ji samozřejmě znala a doporučila mi i novější knihu autora (Mýtus normálnosti).

A potom, že hodně věcí, které jsme probíraly, se doplňovaly s meditací a mindfulness.

A asi nejvíce bylo boží to, že četla ten můj deník, takže věděla úplně o všem a já se nemusela opakovat a začínat úplně od začátku.

A celkově mi prostě sedla jako člověk. A řekla bych, že to je důležité. Asi nebudete sdělovat svoje pocity a myšlenky někomu, kdo vám jakkoliv nevyhovuje.

Proč o tom vůbec píšu? Protože to byl úplně jiný zážitek než setkání s psycholožkou v MOU. Paní psycholožka mi byla taky sympatická, jenže mě nebavilo jí říkat všechno úplně od začátku. Taky na ní šlo vidět, že toho mají prostě hodně. A v podstatě za tu hodinu jsme nešly nijak do hloubky, prostě jen popisné. Bylo to takové klinické.

Vlastně jsem jí přišla v pohodě oproti ostatním pacientům, které má. V tom je možná taky ten problém, že její pacienti v minulosti byli především ti z paliativní péče (ti, u kterých se nepředpokládá, že se vyléčí).

A vlastně i tento deník byl takový popis primárně toho, co dělám. Tedy to, jak se snažím bojovat s rakovinou. Co dělám, abych se cítila lépe. Popisovala jsem svoje emoce, ať už jsem byla zoufalá, apatická či šťastná. Jenže já jsem vlastně nepřemýšlela nad tím, co ve skutečnosti dělám.

Opět jsem se snažila získat pocit kontroly a to nad něčím, nad čím kontrolu mít nemůžu.

Budoucnost nelze kontrolovat. Můžu si udělat kolik plánů chci. Můžu jíst sebevíc zdravěji, ale nad budoucností kontrolu stejně nezískám.

A to je prostě děsivé. A já to tak dělávala, co si pamatuju.

A bohužel já si do včerejška myslela, že už se nebojím. Protože já se prostě uzdravím.

Jenže včera jsem si uvědomila, že jsem si vlastně určila podmínky, díky kterým se uzdravím. Takže pokud budu dodržovat to a to a to, tak se uzdravím. Moje víra v uzdravení tedy vycházela z nějakých podmínek. Nebyla to víra ve mě samotnou.

A když mi Terka řekla, že pocit kontroly je jen iluze, tak mě to dost zasáhlo. Vím, že mě v hlavě napadaly otázky a co mám teď jako dělat, mám to všechno vzdat?

Jenže během našeho povídání a během dnešního dne jsem si uvědomila, že to tak není.

Víra je hrozně silná věc. Pokud člověk něčemu opravdu věří, tak dosáhne až nemožných věcí. Placebo efekt, že jo:-). Jenže ta víra by měla vycházet z mého vnitřního přesvědčení.

Když jsem nad tím na procházce přemýšlela, tak ona nejistota může být vlastně i dobrá věc. Protože bez ní by to byla hrozná nuda. Kdybych měla úplnou kontrolu nad svým životem, tak by se možná neodehrály ty nejlepší momenty v mém životě.

Kolikrát jsme přece nejvíce nadšeni z okamžiků, které jsme vůbec neplánovali. Určitě jsem neplánovala, že přejdu do IT. Prostě se naskytla příležitost, tak jsem ji využila.

Nebo náhodná setkání lidí, které jsme roky neviděli.

Vím, že rakovina zrovna není dobrý příklad. Ale ono se to nestalo bezdůvodně. Řekla bych, že moje tělo mi tím poslalo vzkaz, že se musím začít léčit. Nejen po stránce fyzické, ale také po stránce emoční a duševní.

To mi připomnělo jednu pasáž z knihy "Metabolic approach to cancer":

We have to rethink the approach we have taken for many decades of "fighting," "battling," and "killing" the cancer. Because when we do that, we are actually fighting ourselves, because the cancer is us. Learning to listen to what cancer is trying to teach you is often the most potent medicine there is. Cancer is a cry for self-love, for connection, and for nourishment.

A pokud chci jíst zdravě, více se hýbat, meditovat, psát a já nevím co dalšího, tak klidně. Jenže to dělat jen kvůli tomu, abych se vyléčila, je nesmysl. Protože co pak, co až se vyléčím?

Všechny výše uvedené činnosti mě vlastně baví. Některé mě doslova zachránily. Jenže v některých případech jsem to dotáhla do úplných extrémů.

A nyní se dostávám k dalšímu bodu z našeho povídání s Terkou.

Můj vnitřní kritik. Tedy můj vnitřní hlas. Každý ho máme. Těch vnitřních hlasů je několik. Může být kritický, soucitný, intuitivní…

Jenže v mém případě výrazně převažuje ten kritický.

Hlavně že mám státnice z psychologie, ach jo. - Ha, opět se můj kritik dostal ke slovu.

7.8.2024

Dnes jsem byla na kontrole na chirurgii v MOU.

Vyndali mi drén. Yes. Myslela jsem si, že mi ho ještě ponechají, protože mi přišlo, že toho ze mě pořád dost teče.

Jenže já to totiž měřila blbě (v myšlenkách už jsem se opět začala shazovat - ha, vnitřní kritik).

Na mou obranu - ten jejich sáček má trochu nejasné číslování, a já jsem tu tekutinu fakt neodlívala do odměrky.

No a co jsem se dozvěděla dál?

Mluvila jsem s chirurgem, ne s mým onkologem, ale i přesto jsem se něco dozvěděla. Podíval se totiž do výsledků histologie z operace. Vzali mi 18 uzlin. Kromě té jedné, o které se vědělo, to přešlo do dalších dvou.

Zní to možná blbě. Ale za mě dobrý. V mojí hlavě jsem měla chycené všechny.

Navíc už znám přesný rozsah té své rakoviny.

No, i když to vlastně není úplně pravda. Vím, že to, co bylo nalezitelné, se odstranilo operací.

Bohužel nikdo mi nemůže říci, že nemám nikde mikrometastáze o velikosti pár milimetrů, ty hold prostě momentálně v současné době nalezitelné nejsou.

A právě proto je ta zajišťovací léčba. Jako chemoterapie atd. Ale ani ta nemusí vše vyřešit.

Stačí, aby zůstalo pár obrněných zombíků (což vlastně rakovinotvorné buňky jsou, protože klasické buňky, když jsou poškozené, umírají) a tada, za pár let máte rakovinu na jiném orgánu. Tedy 4. stadium, které už se často nedaří zcela vyléčit.

Jenže nic není ztraceno. Naše tělo a hlavně mysl dokáže ohromné věci.

Každopádně chirurg mi řekl, že klidně už můžu pomalu začít běhat, prostě dělat postupně vše jako před operací.

Zítra ráno zkusím tedy běžet, uvidíme, jak to půjde. A taky chci zkusit napsat do té posilovny. Dříve by mě do toho nikdo nedostal. Ale nyní bych opravdu chtěla začít posilovat. I se na to těším. Chci být silnější.

A ještě doplnění. Nezávisle na dnešní kontrole mi ještě volali z MOU, že včera zasedala mamární komise a mám stanovené nějaké datumy.

Příští týden tedy 12.8. mě čeká odběr krve a echo srdce. A 20.8. mám pak schůzku s onkologem.

Předpokládám, že vyšetření jsou kvůli chemoterapii. Aby věděli, zda a co do mě můžou naládovat. A pak mi jen onkolog řekne, jak to bude vše probíhat.

Takže do 20.8. si ještě alespoň částečně můžu užívat prázdnin. Jej.

8.8.2024

Dnes jsem běžela. Ale jen zhruba půlku své předchozí trasy. Pro jistotu.

A cítila jsem se skvěle.

Celkově je na tom ruka lépe. Už mě tak nebolí kůže v horní části ruky. Zvládnu mírné posilování s gumou.

Ale pořád je pohyb pravé ruky trochu omezen.

Dnes bych se opět vrátila k tématu psychoterapie.

Terka mi poradila, ať zkusím pouze pozorovat ten svůj vnitřní hlas. Nemusím ho nijak měnit. Ono pokud jej budu pozorovat delší dobu, prý mi začnou některé věci vadit.

Například to, jak mě ten můj kritický hlas neustále shazuje. A já jsem si to doteď v podstatě neuvědomovala.

Takové to: "ach jo, Lenertová... ty seš taková...seš úplně..."

Vsadím se, že jsem to v tomto deníku udělala několikrát. Jenže já si toho začala všímat až od pondělí.

No a myslím si, že je i schován za mými až někdy extrémistickými rozhodnutími. Jakože budu jíst toto a toto a nebudu jíst toto. A že pokud to poruším, tak se na to rovnou můžu vykašlat. A že to prostě musím zvládnout dodržovat dlouhodobě, vždyť jde přeci o život. A že pokud to nedodržím, tak asi o ten život zase tak nestojím.

Není to na palici?

Ale také jsem si uvědomila, že často se objevuje i hlas analytický: "Opravdu je to tak? Jaké máš pro to důkazy? Opravdu si potřebuješ naplánovat celý den? Čeho tím docílíš?".

A sem tam i hlas soucitný: "Vždyť se zase tolik nestalo... Všichni děláme chyby... Je zcela pochopitelné, že se bojíš"

Ale podle toho, jak jsem o sobě přemýšlela a velmi často i mluvila, je jasné, že kritický hlas doslova přeřvával všechny ostatní.

Uvědomila jsem si to, když mi Terka řekla, že stačí, když prostě jsem. Že jsem úžasná taková, jaká jsem se narodila. Stejně jako všichni ostatní.

Což jsem samozřejmě chvíli nechápala. Protože jak stačí? Jak by mě mohl někdo mít rád jen tak? Bez toho, aniž bych dokázala, udělala...

Pochopila jsem to až u příkladu s Natálkou. U ní mi taky stačí, že existuje. Nic bych na ní neměnila. Teda mohla by se na chvíli zastavit, ale to už by pak nebyla ona, že jo.

Skoro každý večer, když ji uspávám, tak jí říkám, jak moc jsem na ni hrdá. Jak moc ji miluju. Ona se mě zeptá, zda i když zlobí. Říkám, že jo, ale že by mohla zlobit sem tam méně. Což se začne smát, protože ví, že to stejně neudělá. A já vlastně taky.

A Natálku bych nikdy nekritizovala, jak někdy uvnitř kritizuju sebe. Jinak řečeno já uvnitř vím, co je správné. Že pokud se k ní nebudu chovat láskyplně, tak se to na ní určitě podepíše. Tak proč se tak nechovám k sobě?

Dalším příkladem mého vnitřního kritika byly situace, když mě někdo o něco požádal. Hlavně neříct ne, protože co by si ten druhý o mně pomyslel?

Jenže když neumíme říct my jednoduše NE, tak to tělo řekne časem za nás. A o tom je vlastně kniha "Když tělo řekne ne". Je to o vzniku různých chorob v důsledku potlačovaných emocí a dlouhodobého stresu.

Právě proto mají rakovinu prsu vždy ty nejhodnější nebo nejlaskavější ženy, jak trefně podotkla Terka. Takové, u kterých si řekneme: "ona, to není fér, ta by se pro druhé rozdala".

Nemyslím si, že bych sebou nechala vláčet nebo byla pasivní a čekala na něčí souhlas. To určitě ne. To bych asi nebyla kde jsem v rámci svého života.

Možná by stačilo jen tomu svému vnitřnímu kritikovi říct ne? Říct a dost, to už stačí!

9.8.2024

Snažím se pozorovat své myšlenky a identifikovat, kdy se ke slovu hlásí vnitřní kritik.

Myslím si, že je to právě on za tím mým neustálým plánováním. Společně s mou potřebou věci kontrolovat. Možná že jsem si díky tomu zajišťovala nějaký hypotetický pocit bezpečí.

Jenže plány většinou nevycházejí. K tomu se samozřejmě kritik hned vyjádřil.

Jenže i když jsem stíhala, tak to stejně nebylo dost. Místo toho, abych si zaslouženě odpočinula, přidala jsem si nějaký další úkol.

Nemyslím si, že bych byla úplně někdo jiný než vystupuji navenek. Já jsem většinu času veselá, praštěná, pozitivní... Ale asi ne tolik, jak to může zvenku působit.

A určitě zvenku působím mnohem sebevědoměji než ve skutečnosti jsem.

Přijde mi, že prostě taková musím být, že tak musím na ostatní působit.

Ale to asi není nic nenormálního. Předpokládám, že každý nosí nějakou masku, která se více či méně blíží jeho opravdovému já.

Třeba před Michalem se nemusím nijak přetvařovat. A když na to tak zpětně vzpomínám, kolikrát jsem si říkala, jak mě někdo může mít rád. Že jsem sobecká a malicherná a ukřičená...

Nechápu, jak jsem si takhle roky mohla ubližovat. Netvrdím, že teď už je to lepší, že se to změní jako mávnutí magického proutku. Ale minimálně vím, co stojí za těmito myšlenkami.

A myslím si, že začínám slyšet i ten soucitný hlas.

Třeba při psaní těchto poznámek z posledních pár dnů můj vnitřní kritik na mě hučel: "tohle nepiš, lidi si budou myslet, že jsi magor." Mimochodem nevím proč, ale přijde mi, že kritik přichází jakoby z levé strany.

A z pravé strany (soucitný hlas) se ozývá: "Nech ji, vždyť jí to pomáhá."

Pak se zamyslím a takový ten analytický nebo objektivní hlas mi říká: "když to napíšeš a lidi si to přečtou, už se třeba nebudeš tak přetvařovat, protože zjistí, co opravdu cítíš."

Právě Terka mi poradila, ať zkusím pozorovat, kdy ke mně promlouvá vnitřní kritik.

10.8.2024

A pak jsem ještě přidala pár věcí sama v průběhu týdne, které si myslím, že mají pozitivní vliv na mé sebevědomí.

Před spaním jsem si začala psát deník vděčnosti. Napíšu si do sešitu 3 věci, za které jsem ten den vděčná. A také si pak píšu tři věci, proč jsem awesome. První seznam jde v pohodě, u druhého je to náročnější, ale snažím se.

A z nějakého důvodu mě napadla ještě jedna činnost. Vizualizace. Když se cítím bezradně, mám strach, tak si představuji, jak uklidňuji své vnitřní dítě.

Nějak mě to prostě poté psychoterapii napadlo, přišlo to nějak samo. Začala jsem si představovat malé dítě, sebe samotnou, jak má projít temným lesem. A samozřejmě má velký strach. No a k ní (ke mně?) přichází žena průvodkyně, která ji skrz laskavá a moudrá slova utišuje.

Když jsem si to hledala, tak vnitřní dítě prý představuje naše nejzranitelnější části, které pocházejí z našich raných zkušeností. V mém případě má asi deset let a červený kabát s kapucí. Nevím proč. A ta průvodkyně je předpokládám má vnitřní moudrost. Jinak řečeno mé autentické já, prostě to, kdo jsem v hloubi duše. Je to dospělá žena s dlouhými vlasy a tmavě zeleným pláštěm. Opět nevím proč tato barva.

Asi je jasné, co představuje temný les. Jenže někdy ten les není tak strašidelný. Když je den a sluneční paprsky prosvítají skrz stromy, je vlastně docela krásný.

A sem tam během dne na pár vteřin zavřu oči a "podívám se", co dítě provádí. Prostě nějak intuitivně vidím (cítím?), že si hraje a doslova chytá lelky anebo že se schovává a má strach. A v tom případě přichází průvodkyně a utišuje jej laskavými slovy.

A mě prostě tato vizualizace uklidňuje.

Přijde mi, že od té doby, co jsem zpozorovala vnitřního kritika, tak se nějak ztišil. Přes týden jsem udělala několik "experimentů", které bych možná před pár dny neudělala a sledovala, co se stane.

Vše se týká stravování. Všechny ostatní změny v životním stylu, tedy ty moje strategie, si užívám a přinášejí mi radost/klid, prostě hodně pozitivních emocí, popřípadě mají velmi dobrý vliv na můj spánek.

U stravování je to horší. Ono asi nutno podotknout, že můj vztah k jídlu byl už od puberty trochu pokřiven.

Zavedla jsem spoustu změn, ze kterých jsem nebyla moc nadšená. Ani tak nejde o to, co jsem přidala do jídelníčku, ale spíše, co jsem odebrala. Těstoviny, pečivo, velkou část mléčných výrobků, velkou část ovoce, víno. Jako je toho samozřejmě více, ale zmíněné jsou ty věci, o kterých jsem si myslela, že mi budou nejvíce chybět.

Tak jsem si, myslím, že v úterý, udělala těstoviny s olivovým olejem, česnekem a rajčaty. Taková ta boží klasika.

No, a překvapivě, necítila jsem se kvůli tomu špatně ani provinile. Naopak jsem zjistila, že ty těstoviny vlastně nejsou tak úžasné. Jako dobrý, ale asi nic, co bych potřebovala každý týden.

A dalším bonusem bylo, že i když jsem si dala menší porci těstovin, druhý den jsem byla pořád v ketóze. Předpokládám, že to je kvůli tomu, že jím jen v cca 8 hodinovém oknu.

Další den jsem si večer dala skleničku vína. A taky už to nechutnalo tak jako dříve (nepila jsem alkohol cca tři týdny). Navíc jelikož jsem si skleničku dala před spaním, tak ten spánek nebyl vůbec kvalitní. Pořád jsem se budila a od čtyř ráno už jsem nemohla spát.

A jelikož jsem si víno dala večer, protáhlo se tak i ta část dne, během které jím. A předpokládám, že to byl ten důvod, proč jsem následující ráno v ketóze nebyla.

Což by možná byl dříve důvod k tomu, abych se na sebe hněvala. Ale nyní se tak nestalo. Za prvé, takové experimenty mě baví. Když vidím, jak jídlo/pití má vliv na můj fyzický/psychický stav.

Za druhé jsem toho využila a udělala si ovocný den. Prostě jsem jedla během dne především ovoce, ale i jiné potraviny, které mají vysoký podíl sacharidů. Ale mají také nějaké pozitivní účinky.

Takže jsem jedla červené hrozny, banány, hromadu lesního ovoce, fazole. Jo a taky pomazánku z lískových ořechů a z 70% hořké čokolády. Jsem byla úplně přeslazená:-). Ale spokojená.

No a pak jsem schválně pozorovala, kdy se vrátím zpět do ketózy. Nebylo to den poté, ale den potom. Tedy vlastně dnes. V literatuře se uvádí, že tělu to obvykle trvá 2 - 3 dny poté, co se výrazně omezí příjem sacharidů.

U mě to bylo necelé dva dny, předpokládám, že právě kvůli tomu, že jím jen v cca 8 hodinovém oknu.

A mléčné výrobky taky sem tam jím, tedy hlavně jogurt nebo kefír.

Ono jde prostě jen o to najít nějaký ten balanc mezi tím, co je vhodné jíst a tím, co mám já ráda. Ale jsem na začátku cesty. Jak jsem řekla, ten vztah mezi mnou a jídlem byl pokřiven dlouhou dobu. Takže to nebude jen tak za týden.

Celkově mě tato situace doslova nutí objevovat nová jídla, zkoušet vařit jinak než obvykle.

A jak říkám, experimentování mě baví. To, co mě nebaví, je dlouhé vaření. Ideál tak do dvaceti minut, maximálně dvakrát za den.

Takže dnes jsem měla na oběd shirataki (takové ty těstoviny, co jsou vlastně jen voda) s kimchi a vajíčkem. A bylo to super.

Dnes večer chci vyzkoušet udělat jogurt z kokosového mléka. Příští týden si chci zkusit udělat vlastní kimchi.

Mimochodem chystání zeleninových balíčků na týden dopředu byl výborný nápad. Večer vytáhnu jeden z mrazáku a dám jej do lednice a ráno jen přesypat do mixéru. Šetří to hromadu času. A nemusím tak řešit snídaně.

Řekla bych, že jsem svůj život postavila hodně kolem rakoviny. Jako kdyby rakovina byla příčinou všeho. Jenže není, je to jen následek.

Proto posledních pár dní dělám věci, které s rakovinou nesouvisí. Třeba když cvičím, dívám se znovu na Mr. Robot. U seriálů je to jak s knihami, některé nedokoukáte, ale jiné stojí za to podívat se na ně znovu. Protože vám při prvním sledování mnohé uniklo.

Více jsem se ponořila do příprav druhého běhu mého kurzu. Jedná se spíše jen o vylepšování, protože kurz mám v podstatě hotový. Ale něco se vždy najde, třeba co se týče AI.

A chci, aby takových drobných "normálních" věcí do budoucna bylo více.