Deníkové zápisky z týdne 2.9. - 8.9.2024

Začaly mi vypadávat vlasy po chemoterapii, což mě docela zasáhlo. Postupně jsem se ale naučila přijímat své emoce a nyní, téměř bez vlasů, si začínám zvykat na novou realitu.

3.9.2024

Začaly mi vypadávat vlasy. Doktor říkal, že to začne asi 10. den po první chemoterapii. A bohužel měl pravdu.

Myslím, že v pátek mi přišlo, že je těch vlasů na hřebenu nějak více. A dnes (úterý) stačí, když přejedu lehce rukou po vlasech, a zůstane mi jich mezi prsty několik.

V neděli jsem spletla vlasy do copů. Ono kdybych se začala česat, tak to množství vypadaných vlasů bude mnohonásobně více. A nějak jsem si uvědomila, že prostě budu brzo bez vlasů.

Na hrdinku si hrát nebudu. Byla jsem z toho ten večer smutná. Ani to odebrané prso jsem tak neprožívala.

Asi jsem nějak doufala, že když jsem neměla téměř žádné vedlejší účinky těch prvních pár dní, tak že se třeba doktor pletl i v tomto. No a ono ne.

Ale myslím si, že už jsem s tím nějakou dobu smířená. Vlastně v den chemoterapie jsem si šla vybrat paruku. Mám ji nachystanou a můžu si ji kdykoliv vyzvednout.

Naděje ale umírá poslední, že jo.

Momentálně se snažím udržet ty vlasy na hlavě co nejdéle. V tom vedru by mi paruka asi nebyla moc příjemná. Navíc jsme včera, a dnes půjdeme taky, byly s Natálkou na koupališti.

A v zimě vlasy stejně moc vidět nejsou. Jo a nevypadávají jen vlasy, ale třeba i ochlupení. Což je vlastně plus. Tedy až na obočí.

Proč to tak vlastně řeším. I když jsem se se situací (myslím) smířila, neznamená to, že nechci vypadat dobře.

Prso nejde poznat, můžu mít paruku. Ale obočí nebo řasy? No, zatím drží, takže snad to tak zůstane.

Dneska jsem ráno nebyla běhat. Nějak mě napadlo: "A co kdybych dnes nešla?". To se mi stalo po hodně dlouhé době. Zatím asi něco bude.

Chtěla jsem jít ke kompu a začít pracovat co nejdřív.

Jenže pak jsem se lekla. Ha strach. Něco se děje.

Začala jsem se bát, že když upřednostním práci před sebou (běháním), tak zase sklouznu do starého režimu. A že když začnu vynechávat běhání, tak s tím přestanu úplně. Protože to nás všude učí - hlavně pravidelnost.

A opět se dostávám k těm mým strachům. Jenže narozdíl od dřívějška si nyní začínám uvědomovat, že nejsou racionální.

Uvědomila jsem si, že dnes nechci jít běhat, protože bych stejně byla myšlenkami úplně jinde. Ve čtvrtek totiž začíná můj kurz a ještě je potřeba pár věcí dořešit. A budu mnohem spokojenější, pokud vyřeším, co je potřeba.

Někdo by řekl, prvně práce a potom zábava. Jenže to evokuje myšlenku, že práce je něco, co nás nebaví. A já mám svoji práci ráda.

Momentálně mnohem více než kdy dřív. Asi protože ji již nevěnuji tolik pozornosti.

Ono tak už jen to uvědomění, že si můžu vybrat, co budu dělat, dost pomáhá. Ta svoboda volby. Dříve jsem měla stanoveno, že od tolika hodin budu dělat to a to.

Ne. Přece jsem dopředu nemohla vědět, na co budu mít zrovna chuť/energii/cokoliv v danou dobu.

Takže nyní, pokud to jde, neplánuji předem, co budu dělat (mám jen seznam věcí, které je potřeba vyřešit). Prostě sednu ke kompu a začnu tím, co mám zrovna chuť dělat.

Někdy mám chuť odpovídat na emaily nebo komentáře. Někdy mám chuť psát osnovu workshopu.

No a jelikož jsem ženská, tak nezáleží jen na momentální energii, ale také na fázi menstruačního cyklu.

Mimochodem i tohle jsem dříve úplně ignorovala. Až posledních pár týdnů si začínám všímat, jak se jednotlivé týdny liší.

Někdy mám chuť věci vyrábět, jindy se chci jen vzdělávat, jindy zase jen chodit a přicházet s novými nápady...

Uf, zpět k pojmu práce.

Práce je tedy pro mě spíše něco, co vydělává (má potenciál vydělat) peníze. Většinu doby je pro mě práce zábava.

4.9.2024

Necítím se úplně nejlépe. Myšleno psychicky. A ze zkušenosti již vím, že na to pomáhá toto psaní.

Proč se cítím trochu smutně?

Řekla bych, že asi největší vliv na to bude mít blížící se menstruace. Nemám náladu na většinu věcí a energií také nepřekypuji.

Spíše chci jen psát nebo se vzdělávat. Naštěstí dnes odpoledne hlídá Natálku babička, takže jsem šla do kavárny. Takže nejsem úplně sama, ale zároveň si s nikým nemusím povídat.

Další věc je, že včera jsem razantně střihla vlasy. Skoro o polovinu. Přišlo mi, že to bude na ně mnohem menší zátěž, když budou kratší.

Jenže jsem je potřebovala i umýt. Vlasy všude. Navíc se mi udělaly i nějaké dredy. Asi jak jsem je měla několik dní spletené a tím, jak některé prostě již vypadly a zamotaly se do těch ostatních.

Scéna jak z filmu. Hlavní hrdinka na všech čtyřech, uklízí vlasy a u toho brečí. Prso neobrečela, ale vlasy ano, a to jich má pořád na hlavě dost. To by si lidi klepali na čelo, že?

No, jenže ve filmech totiž neukazují, v jaké fázi cyklu se žena zrovna nachází. Já totiž měla operaci ve druhé fázi, tedy kdy je žena plná energie a elánu, sebevědomá, zvládne vše na světě. A opravdu si myslím, že tohle mohlo mít vliv na to, jak jsem operaci zvládla po psychické stránce.

Vlastně mi to došlo až teď, kdy jsem se schválně podívala do kalendáře. No, již jsem to začala bedlivěji sledovat.

Za prvé jsem si začala zapisovat, jak se cítím po stránce emoční, kreativní, energie atd.

A taky si i začínám uvědomovat, aha to budou asi hormony. Teda hodně mi s tím pomáhá moje vnitřní já, moje průvodkyně.

Lehnu si. Zhluboka dýchám. Zavřu oči. Jsem v lese. Na lavičce sedí v červeném kabátu holčička a vedle ní v zeleném kabátu dospělá žena. Nevidím jí do tváře. Ale vím, že je to mnohem moudřejší verze mě. No a s tou promlouvám.

Včera se mě zeptala, proč jsem smutná? Stalo se něco navíc oproti předchozím dnům?

No a ono vlastně nic. Vlasy mi padají už nějaký den.

A pak mi došlo, že ty emoce jsou výsledkem něčeho jiného než aktuální situace.

Samozřejmě mi dále radí, že mám být k sobě láskyplná. Nemusím dělat nic, co nechci. Většina věcí počká.

A pak je mi prostě líp.

Třeba jen na chvíli.

Takže teď mám nějaké dva dredovité miniculíky. Víc s tím neudělám a snad to do úterý vydrží.

V úterý je totiž další dávka chemoterapie. A pak si půjdu vyzvednout paruku.

Včera jsem viděla kousek videa od Aliho Abdaala. Byla to recenze na knihu Hell yeah or no. A mě u toho napadlo, že dříve bych z té knihy taky byla unešená jako on. Byly tam hezké myšlenky. Jenže ono opravdu "stačí" se začít poslouchat.

Ono už jen to uvědomění, že když je vám smutno, tak to prostě nemusí mít žádný racionální důvod. Prostě to nechat být a přizpůsobit se.

Dříve by vnitřní kritik byl na vrcholu blaha. Mohl by mě kritizovat, jak jsem líná a podobně.

No a takovou "tvrdší variantou" mé vnitřní průvodkyně je Sudánec.

Včera večer jsem mu říkala, že to nedám, že už toho je fakt moc. A on, že co dělám, vždyť to nejhorší už mám dávno za sebou. Zvládla jsem diagnózu, operaci, se vším jsem se smířila, nebudu se muset starat o vlasy.

Nesnáším, když má pravdu :-)

8.9.2024

Tak vlasy už téměř nemám. Jenom nějaké chmýří. Začínám si pomalu zvykat. Je to vlastně docela pohodlné, když mi pořád někde nezavazejí vlasy. Ale když se podívám do zrcadla, tak si zatím nepřipadám jako já.

Původně jsem si myslela, že i doma budu na hlavě něco nosit, čepici, šátek nebo paruku kvůli Natálce. Mrdat. Je to nepohodlné, Natálce je to úplně šumák a Michalovi to přijde vtipné, že vypadám jako mimino.

Před dvěma dny mě totiž začala hrozně svědit hlava. Z těch culíků se mi vytvořily vzadu na hlavě takové dredy, asi z toho velkého vypadaného množství. Takže i když to vypadalo, že vypadám docela normálně, ve skutečnosti vlasy držely jen ty culíky.

Řekla jsem Sudáncovi, ať to ostříhá. Prý můžu si tě vyfotit a napsat k tomu "moje první stříhání"? Snažil se mě rozesmát, protože jsem u toho samozřejmě brečela.

Během sprchování vypadalo dalších spoustu vlasů, takže jeho umělecké dílo bylo za chvíli pryč.

Celkově vzato, ztráta vlasů mě zasáhla více než to, že nemám prso. Možná je to tím, že se to odehrálo tak rychle. Prso bylo a pak byla jizva. Nic mezitím. A možná taky tím, že jsem se upnula na myšlenku, jak je to moje tělo silné, když jsem se tak rychle zotavila po operaci. Tím jsem se snažila, co? No, opět kontrolovat situaci.

A podobně i u vlasů jsem se myslím snažila nějakým způsobem kontrolovat situaci. Věřila jsem, že když mi díky půstu nebylo téměř špatně, že mi třeba ani vlasy nevypadají.

A pak v pátek večer po ostříhání jsem se snažila navodit si dobrou náladu tím, že jsem si začala vyjmenovávat výhody toho, že nemám vlasy. Což ono samozřejmě jsou, stejně jako jsou výhody u toho mít ty vlasy, že jo.

Šlo o to, že jsem chtěla jít proti tomu, co ve skutečnosti cítím. Prostě jsem chtěla mít za každou cenu lepší náladu, abych mohla dělat to a to a to.

Dřív by mě nenapadlo, že vlastně jen pořád potlačuji emoce. Já jsem se tak perfektně naučila být pozitivní za každou cenu. A určitě je do jisté míry potlačuji pořád.

Ale v pátek jsem poznala, že ne, že ten tlak na to, abych zůstala pozitivní, není správný.

Vlastně přesně o tomhle jsme se naposled bavily s Terkou. Ptala jsem se jí, jak můžeme zahojit ty staré rány, kvůli kterým často reagujeme úplně neadekvátně. Třeba někdo něco řekne, a my se hned urazíme.

Uzdravíme se prý jedině tak, že necháme proplout ty emoce. Přijmeme to jako proces.

Když nad tím tak přemýšlím, napadl mě jeden příklad. Já jsem vždycky chtěla učit. Ale když jsem měla mít třeba v práci nějakou přednášku nebo workshop, tak jsem byla hrozně nervózní. Den před tím jsem nemohla spát. Ještě několik hodin po skončení jsem byla úplně mimo.

Měla jsem hrůzu z tolika věcí. Co všechno se nepovede a podobně. Ale asi největší strach byl z toho, že se mě někdo zeptá na nějakou základní věc a já nebudu znát odpověď. A lidi si pak budou o mně myslet, že jsem úplně hloupá a jak si vlastně můžu dovolit někoho něco učit.

No, ale jelikož jsem chtěla učit (dělat videa atd.), tak jsem místo toho, abych tu svoji emoci přijmula, uvědomila si, že ten strach je iracionální, udělala něco jiného. Začala jsem dělat všechno možné, aby k takové situaci nedošlo. Třeba scénář k videu, které bylo na osm minut, jsem připravovala dvacet hodin. A to bylo na téma, které jsem znala.

Což je jeden z důvodů, proč mě často tvoření přestávalo bavit. Plus již dříve zmíněné plánování a termíny.

Vím, že tento perfekcionalismus řeší spousta lidí. Někdo jiný by řešil třeba střihy ve videu, někdo kvalitu zvuku, jiný to, jak vypadá atd. Ale já jsem měla děsivý strach z toho, že řeknu něco špatně, všichni si řeknou, že jsem úplně blbá a já už si v dané oblasti vůbec neškrtnu. A vůbec jsem nemyslela na to, kolika lidem jsem pomohla, kolik úžasného obsahu jsem natočila.

A když jsem to takto napsala, tak mi ten můj strach přijde o to více iracionální.

No abych se vrátila k pátku. Taky jsem začala tím, že jsem chtěla potlačit svoje emoce, a to tím, že si vytvořím nějaký imaginární seznam pozitiv. Ale v tu chvíli jsem se sekla a zeptala jsem se, co to dělám? Nesnažím se tady opět nad něčím získat kontrolu?

Zavřela jsem oči, nadechla se a zeptala jsem se, na co mám vlastně náladu. A došlo mi, že se cítím na nic, a že se mi nechce ale vůbec nic. Že se mi ani nechce na nic moc koukat, možná jen na nějakou stupidní reality show.

A udělala jsem tak. Přestala jsem se snažit.

Včera už jsem byla v pohodě a dneska zatím taky.