Deníkové zápisky z týdne 26.8. - 1.9.2024

Týden po chemoterapii se cítím dobře. Jsem k sobě čím dál méně kritická a začínám si uvědomovat, že je v pořádku občas nedělat nic nebo se věnovat činnostem jen pro radost z procesu, ne pro výsledek.

28.8.2024

Je středa. Mám týden po chemoterapii. Tak bych začala nějakým shrnutím fyzického, psychického stavu - tedy jak se má moje tělomysl:-).

Vlasy zatím drží.

Řekla bych že zhruba od víkendu je žaludek v pohodě, pokud správně a často jím. Nějak mi postupně došlo, že keto dieta, která se skládá především z rostlinné stravy není úplně to pravé ořechové.

Tělo na mě fakt hučí, že potřebuje sacharidy. Proto ta česnečka s hromadou brambor minulý týden. Navíc bez sacharidů bych dále hubla. To si nemůžu dovolit, jelikož chci zase půst před další dávkou chemoterapie.

Momentálně mi přijde správné aby většina toho denního "talíře" byla složena z rostlinných nejlépe nezpracovaných potravin a ryb. A pak je zde malý prostor na to ostatní jako maso, vejce či mléčné výrobky.

A ne takové extrémní buď anebo.

Jakože když to nebude stoprocentní, tak to předchozí úsilí neplatí? Tak to není. A myslím si, že si to postupně začínám uvědomovat. Předpokládám, že to do mě předtím hustil můj vnitřní kritik. Když něco nebylo tip top, tak jsem byla na nic. A nezapočítalo se vůbec to, čeho jsem dosáhla.

Zpět k tomu, jak se cítím. Vlastně jako by žádné chemo neproběhlo. Unavená nejsem. Běhám tři kilometry jak předtím. Spíše cítím, že bych mohla i trochu přidat. Ale no stress.

Spánek taky většinou v pohodě. Většinou beru neurol. Ale když si ho sem tam nevezmu, tak spánek probíhá vlastně velmi podobně, jako když si jej vezmu. Usínám kolem půl desáté, budím se jednou max dvakrát. Ono i když si neurol vezmu, tak se chovám před spaním úplně stejně jako když si jej nevezmu.

Tedy není to tak, že dělám každý večer to samé. To vůbec ne. Přestávám jíst kolem půl páté. Mezi šestou a sedmou uspáváme Natálku.

Pak jdu buď na procházku. Nebo si chystám jídlo na další den. Nebo něco vyrábím, luštím, čtu. Prostě podle toho, co se mi chce.

A kolem půl deváté už se začnu pomalu chystat do postele.

Celkově život jde prostě dál. V pondělí jsme byly s Natálkou na přehradě a dneska v parku.

29.8.2024

Dneska se chystám na malý výlet. Do Infinit Maximus v Brně. Jako bydlím v Brně přes patnáct let a byla jsem tam možná jednou a to hodně dávno.

Takže si dám 4 hodiny wellness a to bez telefonu, jen si vezmu knížku sebou (a sešitek kdybych dostala nějaký dobrý nápad.)

Na ten nápad mě přivedla Lucka T. Byla na třídenním výletě v Brně. Jelikož toho máme hodně společného, tak jsme prokecaly hodiny. Mám z toho několik poznámek a nápadů. Bavily jsme se o kurzech, podnikání, rakovině, psychoterapii...

No, doporučila mi ať se na YT podívám na video od J. Vojtka (Vztahy jsou fuška). No a tam bylo, že pokud chceme vystoupit z toho bludného kruhu, kdy v nějaké situaci reagujeme jinak než bychom chtěli, tak je to ve fázi mezi myšlením a chováním. Protože pak přijdou emoce a ty neovlivníme. Tedy vlastně ano, pokud ovlivníme naše chování, pak ovlivníme i emoce. Ale nemůžeme pouze ovlivňovat emoce.

Tak doufám, že jsem to správně pochopila. Protože mě u toho poslechu hned napadlo, že já se nyní snažím uvědomovat si, co dělám. Například uvědomit si, aha zase chci plánovat. A pak začnu přemýšlet nad tím, proč to dělám, co mi to přinese a ve výsledku zjistím, že nic. Tak toho nechám. Takže myšlením ovlivňuji své chování.

Uvedu pár příkladů, protože já si to začala psát do sešitu.

Plánuji, abych se měla na co těšit až dokončím nudné povinnosti. Jenže když mě pak naplánovaná činnost nebaví nebo ji nedejbože nestihnu, jsem zklamaná.

Plánuji, i když jsem spokojená se svou momentální činností. To nedává smysl, že? No, ale mojí hlavě asi ano. Asi aby ta spokojenost trvala co nejdéle?

Plánuji, protože neumím být moc spontánní. Plánuji, kdy a kam půjdu. Co budu dělat, poslouchat. Což mě kolikrát tak vyčerpá, že to stejně vše nestihnu a pak jsem akorát na sebe naštvaná.

Plánuji, když se nudím, asi abych "zabila" čas. Třeba v šalině. A přijde mi, že to dělám již od dětství.

Nutno podotknout, že postupně to plánování ubývá. Kolikrát když začnu opět plánovat, tak poodstoupím a zeptám se, opravdu je to potřeba plánovat. Co se stane pokud si to nenaplánuji?

31.8.2024

Další věcí je, že čím dál tím víc dělám věci, které jdou opravdu ze mě. U kterých si můžu říct hell yeah to chci dělat.

Často jsou to činnosti, které jsem dělávala ráda jako dítě. Třeba jsem hrozně ráda sušila květiny a pak z nich dělala herbář. Nebo jsem vyráběla papír z popsaných papírů. Celkově mě vždy fascinoval papír, jako co vše se z něj dá vyrobit. Origami, vystřihování, papírové panenky, různé modely z ABC časopisu.

No a kdykoliv mě za poslední roky napadlo, že bych mohla něco takového dělat, tak se stala jedna ze dvou věcí. Buď se ozval vnitřní kritik, jakože "Lénertová, co to zase vymýšlíš za kraviny, nemáš co na práci?" nebo jsem danou věc začala příliš komplikovat. Třeba abych mohla vytvořit nový papír, tak budu určitě potřebovat ten rám, jo a taky bych se měla podívat na nějaká videa, abych to neudělala špatně a měla ten papír co nejhezčí.

Ne, stop.

Jakmile začne "overthinking" (máme v češtině dobrý překlad?), tak mě to akorát zaprvé vyčerpá a zadruhé se spíše zaměřuji na nějakou fiktivní budoucnost a na nějaký cíl.

Jenže tady nemá jít o cíl, ale o proces samotný. To, že mě ta činnost těší tady a teď. A pokud mě nebude těšit za týden, nic se neděje.

A nemyslím si, že tady tenhle tlak na efektivnost a na nějaký budoucí cíl, je způsoben traumatem z dětství. Tady podle mě půjde spíše o tlak společnosti a všechny ty chytré příspěvky na sociálních sítích, o všechny ty knihy o produktivitě.

Dobrá zpráva je, že tenhle trend začíná pomalu ustupovat. Všimla jsem si, že začíná vycházet více knih, které jsou zaměřeny na zdraví nejen fyzické, ale i psychické. I v rámci produktivity se k nám začíná dostávat pojem "slow productivity".

Škoda, že to nebylo dřív. Přijde mi, že nejen já, ale spousta lidí kolem mě je zdeformovaná právě tím zaměřením na cíl.

Terka správně pochopila, že já prostě dělám ze všeho projekt (včera jsme měly další setkání). Něco, co má jasně daný popis, cíl a časové ohraničení. I něco, co může znít tak nevinně jako sušení květin, se v mé hlavě dokáže obrátit na projekt.

Řekla bych ale, že se situace začíná zlepšovat. Třeba tento Projekt Humr.

Ha. Teď jsem si uvědomila, že i toto mé psaní jsem nazvala projektem. Že mým cílem bylo "zbavit se rakoviny".

Teď mi to přijde úplně divný. Jakože rakoviny se nezbavím. Je to moje součást. Není to věc, která mě definuje. Něco s čím musím bojovat.

Jsem nemocná. A rakovina formou nádoru mě upozornila na to, že pokud chci žít, musím se uzdravit.

A tím uzdravením nemyslím jen léčbu pomocí chemoterapie atd. Ale jako celek.

Ten posun v myšlení je obrovský. Už jen třeba to, že když jsem si dříve "vzpomněla", že mám rakovinu, tak jsem byla smutná. A pak jsem sama sebe přesvědčila, že se uzdravím. Ale pořád jsem brala rakovinu jako něco, co musí pryč.

Ale teď to tak nevnímám. Rakovina je mou součástí asi jako jsou emoce mou součástí.

Takže i tento Projekt Humr jsem brala něco, co má nějaký cíl, strategie, časové omezení... Ale momentálně to beru jako činnost, která mi pomáhá teď a tady. To uspokojení plyne z jeho procesu, to že mě baví nad věcmi přemýšlet formou psaní.

A pokud mě psaní bavit nebude, tak toho nechám nebo si dám přestávku. Vlastně už nějakou dobu nepíšu každý den, ale třeba 2-3 týdně.

Jako další příklad můžu uvést například natáčení YT videí. Dříve jsem musela vydávat videa co dva týdny. Jako mě to většinu času bavilo, ale ten můj stanovený časový rámec, byl dost nahovno. Vystavovala jsem se úplně ale úplně zbytečnému stresu.

Proč musela? Asi protože všude slyšíte, jak musíte dělat věci pravidelně. Pokud zůstanu v oblasti tvorby, tak musíte vydávat nevím kolikrát měsíčně, abyste neztratili/získali další odběratele. Aby si fanoušci zafixovali, že vydáváte v ten a ten den.

Jako nic proti tomu, věřím, že spoustě lidem tento nátlak vyhovuje, že jinak by nevydali vůbec nic. Jenže já do tohoto typu nepatřím.

Ten nátlak mě ničil. Prostě musím a prostě nejede vlak. Nepřemýšlela jsem nad tím proč musím? Jakože všude říkají, jak je pravidelnost důležitá? A je to automaticky pravda? Platí to i pro mě? Co se mnou dělají tyhle mnou dané termíny?

A tím se dostávám opět k tomu, že já opět neposlouchala svou tělomysl. Nějak jsem tušila, že tohle není správné, že jsem z toho vystresovaná a upřednostňuji tak vydání videa například nad tím, abych si hrála s Natálkou. Jo a jako třešnička - byla jsem zklamaná, když video nemělo takové shlédnutí, jaké jsem očekávala.

Už jen to dávalo jasně najevo, že je něco v nepořádku. Že jsem přestala již dávno dělat videa z těch důvodů jako na začátku. Potěšení z toho, že učím ostatní. To, že já se učím nové věci při tvorbě každého videa.

Začala jsem se zaměřovat více na vnější faktory a postupně začala mizet i ta radost z procesu, z toho že tvořím, že dělám něco kreativního.

O tom, že neustále potřebuju vyhledávat vnější schvalovatele, jsme se bavily včera s Terkou. Místo toho, abych se na chvíli pozastavila a zamyslela se nad tím, co opravdu potřebuji/cítím teď a tady, vyhledávám v knihách/studiích nějaký "správný názor."

Samozřejmě, že moje vnitřní já nemá odpověď na každou otázku, ale dokáže být hodně nápomocné v tom, abych věci nehnala do extrému. Řekla bych, že nějaké vnější zdroje nám mají sloužit pouze jako nějaký kompas, jakým směrem se vydat, abychom se úplně neztratili, ale výsledné rozhodnutí je na nás.

Takže ano, pravidelnost může být důležitá, ale nemělo by to být za každou cenu.

Jestli budu ještě natáčet videa? Řekla bych, že asi ano. Ale nevím kdy. Mám nápady, píšu si poznámky a až budu mít chuť, tak třeba video natočím. Ale již si nechci dávat žádné termíny. To stejné se týká newsletteru a dalších obsahových nápadů, které mám.

Podle Terky mám sledovat jak často potřebuju nějaké schvalovatele pro to co dělám.

Dejme tomu sledování televize. Jak dlouho se může koukat člověk denně na televizi? A pokud kouká, tak na co? Nebo by se na televizi nemělo koukat vůbec?

Já jsem to vnímala tak, že koukání na televizi by mělo být minimální. Že pak už to není "správné". Ok, jenže kde je tedy ta hranice? Vsadím se, že na to existuje nějaká chytrá kniha.

Asi se bojím, že když budu moc koukat na televizi, tak mi něco uteče. Že nebudu čas využívat efektivně a tedy správně podle mých měřítek a vlastně podle měřítek většinové společnosti.

Podle Terky podobně jako jsem začala postupně přicházet na věci, které opravdu chci dělat teď a tady, tak bych mohla postupně přicházet i na to, kdy je v pořádku nedělat nic. A že takovým ukazatelem mi může být strach, takové ty moje katastrofické scénáře.

Když budu koukat dlouho na televizi, tak z toho budu akorát mít blbou náladu. A budu? Nebo jsem tu blbou náladu měla jen proto, že jsem sama sobě tvrdila, že ji budu mít, když budu koukat dlouho na televizi?

Pokud mám volno a přemýšlím co budu dělat dál, tak už nějak slyším ten svůj vnitřní hlas. Ale sem tam se stane, že nemám náladu na nic. Třeba jen na něco koukat, být konzumentem.

A v tom případě je v pořádku, že to tak cítím. Nemusím se do ničeho nutit, jen proto, že čas by měl být využíván efektivně (tedy alespoň v mojí hlavě).

Takže pokud uslyším opět svého kritika, který říká tohle bys dělat neměla, tak jej mám pozorovat. Může být zajímavé, s jakými katastrofickými scénáři přijde, aby mě přesvědčil.

Nevěřit mu, jen jej poslouchat.

...

Po cestě z parku do kavárny mě napadly další činnosti, u kterých mám ty svoje strachy.

Třeba toto psaní - tedy Projekt Humr. Uf, ten název opravdu nebyl nejlepší, ale to už je fuk.

Já jsem si nějak ve svojí hlavě stanovila, že jej budu jako newsletter posílat v neděli. Tak jsem se zeptala, proč jej chci posílat v neděli. Chci nebo musím?

"No, protože jsem jej začala posílat v neděli a budu v tom pokračovat."

A proč?

"No, protože už si na to třeba lidi zvykli."

Jací lidi? Vždyť to mám dělat primárně pro sebe. Navíc to čte pár lidí a těm je určitě jedno, který den. Je jim jasné, že toho mám teď hodně, že je to náročné období. A opět, tohle má být primárně pro mě.

"No jo, ale aby se třeba kamarádi nebáli, co se děje, že nepřišel email."

Ok. Good point. Jenže věřím, že někteří by kdyžtak hned psali, jiní by si toho třeba ani nevšimli. A ne proto, že mě nemají rádi, ale prostě toho mají sami dost.

Navíc, by stačilo poslat dvě věty. Že je vše OK, jen teď nemám čas/chuť na psaní a podobně. Anebo napsat do části "aktuální info", od toho přece slouží.

Ticho. Bez námitek.