Deníkové zápisky z týdne 24.6. - 30.6. 2024

Sdělila jsem studentům, že jsem vážně nemocná, dostala od nich podporu a pochopení. Absolvovala jsem několik lékařských vyšetření, která ukázala, že rakovina se nerozšířila do jater ani plic.

24.6.2024

Tak dneska jsem brečela. Ale spíše dojetím. Psala jsem svým studentům v rámci mého kurzu, že jsem vážně nemocná a následující týdny nebudu úplně k dispozici. Dostala jsem od nich krásné odpovědi plné podpory a pochopení.

Naštěstí jsem toho na prázdniny neměla mít moc. Převážně kontrolu projektů od aktuálních studentů, což není nijak náročné a lze to dělat kdykoliv. A pak přípravu na další běh, který má začít v září. Příprava měla být spíše administrativní, plus nějaké aktualizování některých lekcí. Naštěstí mám většinu kurzu asynchronně pomocí videí, takže tak 90 % kurzu je hotovo.

Ale pokud bych měla mít na podzim nějakou náročnou léčbu, tak termín zruším, popřípadě odložím. S tím jsem smířená. Zaprvé se nechci nijak stresovat a zadruhé nechci ohrozit kvalitu své výuky. Ale pevně věřím, že tohle je opravdu jen krajní možnost

...

Je opět krásný večer. Nechápu, proč jsem i dříve netrávila tolik času venku. Je přece mnohem lepší jíst, číst, meditovat, psát, pracovat venku. Tedy já jsem to vždycky tak nějak chtěla. Jenže jsem pořád sklouzávala k tomu, že na to není čas a jedla třeba u počítače. A pak večer koukala na televizi. No jo. Asi opravdu potřebujeme nějaké setkání se smrtí, abychom si uvědomili, co všechno je v našem životě špatně. A to i když jsme byli hluboce přesvědčeni, že s ním nic špatně není.

Ale i když se momentálně snažím dělat věci, které mi prospívají fyzicky a psychicky, stejně se cítím někdy úplně na nic.

Jako třeba dnes. Zase jsem odpoledne brečela. Prostě mě zavalil smutek, když jsem si vzpomněla, o jaké věci možná přijdu. Teď nemyslím věci v nějaké vzdálené budoucnosti, ale spíše v rámci několika měsíců.

Četla jsem si totiž nový článek od Honzy Javorka, ve kterém píše o tom, na čem pracoval v minulých týdnech. No a právě tam zmiňoval naši budoucí spolupráci. On je z toho tak hezky nadšený a já ostatně taky. Tedy alespoň byla jsem. Měla/mám tolik nápadů. Musím mu napsat, jaká je situace. Pevně věřím tomu, že to nějak vyřešíme.

Přišlo mi, že dnes jsem byla nějaká apatická a pak skleslá. Nepomáhala ani meditace, ani tanec. Předpokládám, že je to kvůli tomu, že zítřejší dopoledne strávím v onkologickém ústavu. To na náladě asi moc nepřidá.

Já opravdu nechápu, co se to v mé hlavě někdy odehrává. Jednou jsem si stoprocentně jistá, že se vyléčím a o den později mám metastáze v celém těle a za chvíli umřu. Prostě napalici.

Přijde mi, jako kdybych byla na obrovské lodi na rozbouřeném moři. To moře ještě nedávno bylo docela klidné a já měla loď pod kontrolou. Jenže teď je počasí a moře úplně nepředvídatelné, nevím, co se odehraje v následujících minutách. A já se snažím vší silou držet kormidlo, ale někdy mi prostě docházejí síly. Jak dlouho to budu takhle zvládat? Zklidní se to moře někdy?

Všude se píše, že když máte rakovinu, je hlavně důležité zachovat pozitivní mysl. Jenže ono to není tak jednoduché, ba naopak to spíše přidává další tlak. Naštěstí o tom byla zmínka i v rámci meditace na Headspace. Je normální se cítit na nic. Je normální, že nás napadají pesimistické myšlenky. Jde spíše o to si uvědomit, že se jedná pouze o myšlenky. Zaznamenat myšlenku a nechat ji odejít. A díky tomu si pak užívat, co zrovna děláme.

Jinak řečeno, nelapit se do sítě negativních myšlenek, spíše je jen pozorovat. No, jenže ono mi to pořád nejde. Respektive pracuji na tom. Jsou dny, kdy se mi to daří více a jindy méně. Ale prý je to jen o cviku.

Strach je prý jen tam, kde není pocit kontroly. Jestliže víme, že nad něčím máme kontrolu, tak strach zmizí. Jenže ono není zrovna jednoduché získat pocit kontroly, když máte rakovinu. Předpokládám, že i proto jsem byla ze začátku zoufalá z toho, že se ještě neléčím, hlavně ať už je nějaká léčba.

Jenže pak jsem si uvědomila, že já se už vlastně léčím.

Ono, rakovina je komplexní onemocnění. Kdyby to tak nebylo, předpokládám, že bychom na ni už měli lék. Nádor je jen symptom. Aby vznikl, musí se toho odehrát v našem těle tolik. A já jsem tomu určitě šla naproti. Není to tak, že bych měla jen "smůlu", jak jsem si ze začátku namlouvala.

Rakovina vzniká jako vedlejší produkt dělení buněk. Dělení buněk nastává při zánětech. Záněty mohou vznikat spoustou způsobů. Kouření, pobyt na slunci bez opalováku, nevhodná strava, hodně stresu... Takže jedná se pouze o statistiku, čím více budeme našemu tělu škodit, tím vyšší je pravděpodobnost vzniku rakoviny. Samozřejmě zde hrají nějaký vliv i geny. Ale z velké části si za rakovinu můžeme sami. Takže já jsem statisticky měla třeba menší pravděpodobnost, ale ta pravděpodobnost tu stejně byla.

Existuje spousta studií, které se zaměřují na různé aspekty, které mohou pomoci v léčbě rakoviny. Některé se zaměřují na pohyb, jiné na různé potraviny, další na psychiku... Každý tento aspekt může více či méně přispět k vyléčení či alespoň prodloužení života člověka s rakovinou. Jak říkám, rakovina je komplexní onemocnění, jedna věc k vyléčení/prodloužení života nestačí.

Proto si myslím, že i já můžu přispět k tomu, abych se vyléčila nebo alespoň žila co nejdéle. A to vlastně dělám od té doby, co jsem zjistila, že mám rakovinu.

Změnila jsem kompletně svůj jídelníček, přidala více intenzivního pohybu. Začala relaxovat pomocí meditace. Odstranila jsem ze života co nejvíce věcí, které by mě mohly stresovat. Mám kolem sebe spoustu podpory a lásky.

A mám v plánu další věci.

Proto si myslím, že se již léčím. Prostě se snažím najít trochu kontroly, mít to kormidlo pevně v rukách, alespoň do doby než udeří další velká vlna. Ale je to kurva těžký.

25.6.2024

Dneska to byla opět emoční jízda. V noci se mi zdálo o kolejích, o době, kdy jsem byla na vysoké. Jak náročné bylo to probuzení, když jsem si ihned vzpomněla, jaká je situace.

Celé dopoledne jsem strávila v MOU. Prvně jsem byla na biopsii uzliny, která na MRI vypadala trochu větší než ostatní. Jako biopsie sama o sobě nebolí. Bolí to trochu později, když anestezie přestane působit, nic hrozného.

Ptala jsem se doktorky, zda je možné, abych měla pořád modřinu z té první biopsie. Protože místo vpichu mám pořád zvětšené. Vím jistě, že takový hrbol jsem před biopsií neměla. No, ale moc jsem toho nezjistila. Něco na ultrazvuku viděla, jenže nemohla mi přesně říct, zda se jedná o hematom, nádor či kalcifikaci... Prý, že důležité jsou výsledky z MRI. Nevím, co si mám o tom myslet. Raději se nebudu zbytečně strachovat.

Pak jsem o asi hodinu později byla objednaná na ultrazvuk jater. Když mě vyšetřovala, byl to děs. Jako psychicky. Hrozně jsem se bála, že něco najde. V mé hlavě byly opět katastrofické scénáře jako "Panebože, co to tam máte...". Když po několika minutách skončila, řekla, že dobrý. Játra vypadají v pořádku.

Myslela jsem, že se jí tam na tom stole rozbrečím. Konečně nějaká dobrá zpráva. A po zbytek dne jsem měla opravdu dobrou náladu. Fakt jsem se snažila tuto informaci užít a nestresovat se alespoň na jeden den něčím dalším.

Dokonce jsem si v knihkupectví koupila knihu. Důležitý dodatek: která se nijak netýkala rakoviny, zdraví, ani ničeho podobného. Spíše než kniha se jedná o takovou cvičebnici šifer. Jakože dostanete spoustu indicií a vaším úkolem je přijít na to, kdo, kdy, co a jak. Vždycky jsem měla podobný typ logických hádanek ráda.

Zjistila jsem, že s ChatGPT umím i docela vařit. Celkově je AI dobrým pomocníkem právě na vytváření receptů z daných potravin. Nebo když má člověk spoustu poznámek z různých knih, tak dát ty informace dohromady a vytvořit z toho nákupní seznam. Nebo když potřebuju vědět, jaké potraviny by se neměly kombinovat. Nebo v jakém množství můžu určité potraviny jíst. Ani třeba se zázvorem by se to nemělo přehánět.

A večer jsem měla poslední workshop v rámci svého kurzu. Bylo hezké poslouchat, jak si studenti kurz užili, kolik jim to dalo. Je fajn dělat práci, která má smysl. Pomáhat ostatním.

Jinak jsem dnes neměla moc času přemýšlet. Prostě toho bylo hodně. A ono je to možná dobře.

26.6.2024

Dneska opět dobrá zpráva. Plíce jsou čisté. Takže už mám za sebou všechna vyšetření. Čeká se jen na výsledek biopsie z podezřelé uzliny, která je vedle prsa. Samozřejmě, že bych byla moc ráda, pokud by výsledek byl negativní. Ale momentálně jsem šťastná za to, že rakovina není dále v těle.

Operace proběhne až 22.7., bohužel je plno. Vezmou mi pravé prso. Ale s tím jsem smířená. Třeba si nechám v budoucnu vytvořit nové. Nebo pokud bude genetické vyšetření pozitivní, nechám si vzít i druhé. Ale tohle nějak neřeším. Jde jen o prsa. Dítě už mám, kojila jsem.

Operace by neměla být nějak náročná, den dopředu nastoupím k hospitalizaci. Taky v MOU. Následující den operace a další den mě pustí. Pokud se prý budu cítit dobře, je možné jít domů i tentýž den.

A pak se uvidí, co dál. Záleží na skutečné velikosti tumoru. Zda byla zasažena i uzlina atd.

Jinak dneska to byl fajn den. Děkuji za něj.

Opět jsem byla běhat. Už mám běžecké boty :-). Opět jsem hodně tancovala, to mi hodně zvedá náladu. Jo a taky jsem luštila šifry na terase a chvíli pracovala. Jde o to, abych pořád neřešila rakovinu. Prostě já když si něco umanu, tak přes to nejede vlak.

V poslední době jsem přečetla několik knih o rakovině. Třeba Jak utéct rakovině nebo Nejste bezmocní. Taky jsem poslouchala několik rozhovorů s lidmi, kterým doktoři dávali pár měsíců života. Navzdory všemu se tito lidé buď zcela vyléčili, nebo již žijí mnohem déle, než se předpokládalo. No a tito lidé, ať už ze zmíněných knih nebo rozhovorů, mají jedno společné. Změnili od základů svůj život.

Rakovina je komplexní onemocnění, není jedno řešení. Léčba jako operace, chemoterapie atd. je jeden kousek skládačky. A řekla bych, že prvním krokem k vyléčení je převzít odpovědnost za svoje zdraví. Nečekat, že za nás všechno odvedou doktoři. Možná částečně ano, ale pravděpodobně se pak rakovina vrátí.

I já jsem si ze začátku myslela, jakou mám smůlu. Někdo si může říkat, že to má v genech, tak s tím nic nezmůže. Jenže geny hrají vliv asi deset procent. Zbytek je ruská ruleta. Někdo má třeba ten zásobník větší, ale pořád hraje a hraje a hraje, tak si ho ta kulka prostě jednou najde. Není lepší ji prostě nehrát?

Takže i mně to chvíli trvalo si uvědomit, že si za rakovinu ve větší či menší míře můžu sama. Každopádně to už je teď jedno. Důležité je, co s tím udělám. A co již vlastně dělám.

Přijde mi, že můj život vypadá úplně jinak. Vlastně vypadá tak, jak jsem ho i chtěla žít. Tedy až na ty stresy kolem rakoviny. Ale chápeme se. Méně pracovat, více si užívat dne, žádné seriály (maximálně film s Michalem). Být více v přítomnosti, více se hýbat, lépe jíst. Teda nenapadlo mě, že bych někdy psala takto o svém životě. Ale i to je moc fajn.

Jo a na tuto neděli jsem objednaná na masáž. Na to se hrozně těším.

Chtěla bych se i více družit. Ale zatím se na to moc necítím. Jak učím Natálku, jedno po druhém.

27.6.2024

Když jsem dnes ráno běžela, tak jsem cítila takový vnitřní klid. Jakoby se mi lépe dýchalo. Opravdu jsem si užívala přítomnost. Jakoby se mi vytvořil prostor, zmizel nějaký odpor, obviňování, popírání.

A v podobném duchu se nesl můj celý den. Celý den jsem nezapochybovala o tom, že se vyléčím.

Možná je to dáno i tím, že mám konečně nějaké datum. Datum operace. A do té doby mám v plánu pokračovat ve svém plánu. Tedy léčit se všemi prostředky, které mám k dispozici. Jinak řečeno pokračovat ve svém novém životním stylu. A třeba ještě přidávat další hacky, které objevím.

Teď poslouchám knihu Zhluboka se nadechněte, která je o zbavení se chronického stresu. Zrovna jsem u kapitoly, která mluví o tom, že krátkodobý stres je pro naše tělo užitečný. Díky němu se můžeme jakoby "naočkovat" na stres od nečekaných stresových situací. A ten krátkodobý stres je prý lepší, pokud je fyzický. Tak třeba intenzivní krátkodobé tréninky nebo studené sprchy. Takový krátkodobý stres je prý prospěšný pro náš imunitní systém a dokonce působí protizánětlivě. A to chceme.

Tak jsem si říkala, že bych mohla vždycky v závěru svého běhu postupně zrychlit. No a že vyzkouším studené sprchy.

A ještě jedna věc mě dneska v knize zaujala. Bylo to v rámci kapitoly, která mluvila o tom, jak se pořád snažíme být nejlepší a klademe na sebe velké nároky. Ale bohatě stačí být dostateční. Opakovat si věty: Obdivuji [vaše jméno]. Já jsem [vaše jméno].

Obdivuji Lucii Lénertovou. Já jsem Lucie Lénertová.

28.6.2024

Dnešní dopoledne bylo úžasné. Možná bude i odpoledne, ale nechci předbíhat. Jsme na zahradě a Natálka si hraje s babičkou.

Zjistila jsem totiž, že mi moc pomáhá nejen běh samotný, ale také ta přestávka uprostřed, kdy se tak pomalu procházím kolem ranče. Pochoduju a povídám si nahlas - naštěstí tam v okolí nikdo nebydlí a kolem potkávám jen pejskaře, běžce či cyklisty. Prostě si vyřeším vše, co mě tíží, a zpět běžím s prázdnou hlavou.

Dneska jsem přemýšlela hlavně nad tím, jak to bude s mým kurzem. Došla jsem k závěru, že do operace bych chtěla dodělat zbývající lekce. Není toho naštěstí moc. Myslím, že pokud budu pracovat hoďku až dvě denně, tak to bude dostačující. No a pokud to nestihnu, tak se toho vlastně tak moc neděje. Hlavně žádný nátlak.

Otázkou zůstává, co s termínem v září. Tam toho na přípravu není moc. Zkontrolovat již hotové video lekce, dořešit junior.guru s Honzou, nachystat ChatGPT asistenta pro studenty, v Notionu udělat harmonogram. Většina práce je hotová z prvního běhu. Takže opět nic, co by se nedalo zvládnout za pár hodin. Plus nějaká práce v průběhu. Pokud nebude léčba nějak extrémně náročná, třeba, že mi začne chemoterapie (pokud tedy vůbec bude) zrovna v září, tak bych to měla bez problémů zvládnout.

A při nejhorším bych termín posunula. Ale momentálně nevidím důvod, proč to úplně rušit.

Navíc potřebuju dělat věci, které mi ani vzdáleně nepřipomínají rakovinu. Samozřejmě potřebuju vydělávat. A to nejdůležitější - potřebuji dělat věci, které mi dávají smysl, které mě baví.

Na druhou stranu vím, že se musím hodně kontrolovat. Abych nesklouzla do starého režimu. Když na to teď zpětně vzpomínám, já jsem to s tou prací opravdu přeháněla. Pracovala jsem na několika věcech zároveň, potřebovala mít vše dokonalé (nebo alespoň téměř). V podstatě jsem nedělala nic, co bych dělala jen tak, protože mě to baví teď, bez ohledu na to, zda mi to něco přinese v budoucnu. Prostě většina věcí byla pro budoucí Lucii. Tedy alespoň co se týče práce a odpočinku.

Odpočinek jsem vlastně neměla. Protože i když jsem jakože odpočívala, tak jsem četla/studovala něco, co se týkalo buď programování, nebo práce na volné noze a podobně. Mě to sice bavilo a baví, ale neodpočinula jsem si od toho.

A tam, kde jsem naopak měla více myslet na budoucí Lucii, tak tam jsem na to kašlala. Strava a pohyb.

Neřekla bych, že jsem jedla úplně špatně. Ale s tím, jak jím teď, se to nedá vůbec srovnávat. To stejné se týká pohybu.

Jinak řečeno, chci, aby i do budoucna bylo na prvním místě zdraví. Mentální, fyzické, psychické. Pak rodina a až pak práce. A ne naopak, jako tomu bylo donedávna. Věřím, že jedině tak se můžu uzdravit a zůstat zdravá.

Právě proto si musím dávat pozor, abych nesklouzla do starého režimu.

No a tohle jsem si tak nějak dneska vyřešila v mé běžecké pauze. Pracovat co nejvíce na svém zdraví a práci věnovat maximálně dvě hodiny denně. Můžu si to dovolit, jelikož budoucí Lucie je teď, takže máme něco našetřeno.

Doma jsem si ještě klasicky zaskotačila u videí s fitness Marshallem a pak jsem jela do Králova Pole si sednout do Gimmi kavárny. Mají tam výborné kafe, milou obsluhu a vajíčka snad na všechny způsoby. Potřebovala jsem vyřešit faktury. Což je hrozná nuda. Ale tam mi to šlo pěkně svižně. A to tak, že mi zůstal čas i na můj nový koníček luštění šifer. To mě hrozně baví. Je super, že je to aktivita, ke které nepotřebuju počítač ani telefon.

No a pak byl čas oběda, tak jsem šla pro Natálku do školky.

Tolik věcí, kterých jsem si užila za pouhé dopoledne. Proto úžasné dopoledne. Děkuji za něj.

Řekla bych, že si tolik věcí užívám díky meditaci. Opravdu se snažím být co nejvíce v přítomnosti. Je to těžké, ale jde to.

Je to tři týdny, co vím, že mám rakovinu. Tehdy by mě nenapadlo, že si ještě někdy budu užívat života. Myslela jsem si, že už nikdy nebudu šťastná.

Vím, že přijdou těžké časy, ale taky už vím, že je zvládnu. Jsem na sebe moc hrdá.

Jo a studenou sprchu i zrychlený běh jsem zvládla. Sice jsem mohla víc zabrat, vydržet o něco déle. Ale zítra je taky den.

29.6.2024

Diagnóza rakoviny už je tu se mnou tři týdny. Přijde mi to ale jako věčnost. No a jak to vypadá s mým projektem humr?

Toto jsem si stanovila před týdnem:

- pokračovat v pohybu, jídelníčku a meditaci, protože to očividně pomáhá (cítím se dobře)

- objednat se k psychoterapeutovi

- vyzkoušet 16:8 půst (zda je to zvládnutelné a vyhovuje mi to)

- jít alespoň na jednu sociální událost (měla bych se opět začít stýkat i s dalšími lidmi)

S jídelníčkem nemám problém. Naopak jej neustále rozšiřuju o další potraviny. Třeba dneska o mladé výhonky hrášku a ředkvičky. Celkově mě hrozně baví chystat jídlo. Ne vařit, ale chystat (trhat, krájet). Tolik barev a vůní a pak chutí. Jej.

S pohybem to jde také dobře. Myslím, že až na úterý, kdy jsem byla celé dopoledne v MOU, jsem běhala každý den. Také se procházím mnohem více. A každý den si zatancuju/zasměju u pár písniček s fitness Marshellem. On je fakt magor a to mě baví.

Medituji několikrát během dne. Nejlepší je to ráno - na navození nálady a pak večer před spaním. Popřípadě medituju v noci, pokud nemůžu spát. To se naštěstí teď moc nestává.

Myslím, že se mi daří i docela pracovat. Jakože se dokážu soustředit na práci. Ale tak maximálně hodinu a půl denně.

Mám nový koníček - luštění šifer. No ono těch koníčků je vlastně více. Řekla bych, že mě baví všechno z výše uvedeného, jídlo, běh, meditace, skotačení po obýváku.

K psychologovi v rámci MOU jsem volala, ozvou se maximálně do měsíce. Prostě jsem v pořadníku.

Co se týče toho půstu. 16 hodin je na mě moc. A já chci svůj nový život poskládat z věcí, které zvládnu dodržovat dlouhodobě. Takže cca 12 - 14 hodin je na mě ok. Stejně nejsem zvyklá jíst hned po ránu. A během dne jím fakt hodně. A tím, jak jím zdravě, ani nemám žádné chutě na nějaké nesmysly. Tedy prozatím.

Na sociální událost jsem chtěla jít. Ve středu bylo v Brně v Kumštu setkání s Robertem Vlachem (Na volné noze). Jenže já jsem na to stejné odpoledne měla i schůzku s chirurgem v MOU ohledně mé operace. Ne že bych pak hlavní debatu nestíhala, přece jen MOU a Kumšt jsou kousek od sebe, ale neměla jsem na to myšlenkovou kapacitu. A to mě mrzí, protože tam bylo několik lidí, které jsem chtěla znovu potkat.

Prostě jsem na lidi ještě neměla moc náladu. Momentálně zvládám být sama se sebou (to mám momentálně asi nejraději) nebo s lidmi, kteří jsou mi nejblíž.

Ale snad se ten okruh brzo rozroste. Ale asi nemá smysl se do něčeho nutit.

No a co bych chtěla zvládnout příští týden?

- pokračovat v pohybu, jídelníčku, meditaci, relaxaci, protože to očividně pomáhá

- pracovat maximálně 1,5 hodiny denně

- zveřejnit tento projekt humr

- napsat newsletter (ale ne na téma AI a Python), ale s informací o mém novém projektu

- objednat se na genetické vyšetření

- objednat se k praktické doktorce na předoperační vyšetření

Co se týče toho posledního bodu. Předoperační vyšetření může být maximálně 14 dní staré. A já na něj chci jít právě těchto 14 dní dopředu, pokud to půjde. Jde o to, že 20.7. máme jet s rodinou (bráchova, ségřina a moje) na chatu na týden. Já jsem se na to moc těšila. Jenže bohužel 22.7. mám operaci. Samozřejmě, že bych mohla jít později, ale to já nechci. Což je asi pochopitelné.

No, jenže sem tam se stává, že někdo kvůli nemoci operaci zruší. Tak chci být ready těch 14 dní dopředu, kdyby se to náhodou stalo. Možná je to bláznivý plán, ale proč to nezkusit.