Deníkové zápisky z týdne 23.9. - 30.9.2024

Tento týden jsem se věnovala financím. Povzbudila mě zpětná vazba od studentů. I přes občasné pochybnosti jsem se cítila energická a optimistická, s větším důrazem na život v přítomnosti.

25.9.2024

Včera se ukázal můj vnitřní kritik. Ale tak nějak nepozorovaně. Všimla jsem si toho až večer. Během dne se mi podařilo a zažila jsem několik fajn věcí a stejně jsem se v závěru dne cítila, že toho bylo málo.

Něco jako Hmmm, mohlas toho stihnout více. Místo toho, abych si užívala to, jak jsem několika lidem pomohla a vyřešila problém, který mě dlouhodobě trápí.

Mluvila jsem s jednou svojí studentkou a ta mi vyprávěla, jak jí můj kurz pomohl v její současné práci. Že již má několik nápadů, jak by s pomocí programování a AI mohla zautomatizovat několik činností. Nebo mě zaujalo, že začala používat Git na verzování článků.

A že vlastně i díky programování a AI může mít svoji práci více ráda. Že není potřeba práci měnit. Už jen to, že si můžete sami některé věci velmi zjednodušit, vás hodně namotivuje.

A úplně teď slyším toho svého vnitřního kritika, že se tady jen vychvaluji.

Já: Vždyť je to pravda. Co tam ještě máš?

VK: Tak napiš, že během studia tvého kurzu narazila na pár problémů.

JÁ: To je taky pravda, ale také je pravda, že jsem byla celou dobu nápomocná a pořád jsem. Proč mě pořád tak shazuješ?

Ticho.

No a pak jsem mluvila se svým dalším studentem. Ten můj kurz také moc vynachválil. Měla jsem radost z toho, že jsem mu pomohla s dalším krokem v rámci jeho vlastního projektu.

A v závěru dopoledne jsem ještě mluvila s Honzou J. Prvně jsem odmítla nabídku na vytvoření nějakého obsahu na Týden pro digitální Česko.

Dříve bych určitě souhlasila, a to i když bych z toho nebyla úplně nadšená. Prostě bych si řekla proč ne? A odsouhlasila.

Jenže momentálně chci kývat jen na věci, u kterých si řeknu Hell yeah. A nemusí se to týkat jen cizích nabídek, ale i mých vlastních nápadů. A těch že je.

Mám v sobě tolik nadšení pro věci, které bych chtěla dělat. Ale také vím, že to nadšení je kolikrát takový první pocit. Že je lepší si nápady zapisovat. Spousta z nich upadne v zapomnění a naopak některé se začnou jevit čím dál lepší.

Prostě vše chce čas. I nápady. Nenechat se polapit tím prvotním nadšením.

A čím více věcí odmítnu, tím více času mi zbyde na věci, které jsou pro mě opravdu důležité.

Ale odmítání je pro mě těžké. Momentálně mi pomáhá kouzelné slovo chemoterapie. Stačí to někomu zmínit a vše je najednou možné.

A jestli toho využívám? Nemyslím si, ale pokud ano. Tak co.

A pak jsme se s Honzou bavili o naší další spolupráci. O obsahu, který sem tam budu dělat pro junior.guru, popisovala jsem mu svůj nápad na můj nový business model, také nás napadlo, že bychom mohli spojit jeho příručku jako podklad pro nová videa na mém YT kanále.

No a tyto věci jsou mé hell yeah.

Řekla bych, že primárně myslím na svoje studenty. Protože pokud je to přínosné pro ně, pak je to přínosné i pro mé podnikání. Díky tomu má moje práce smysl, protože pomáhá.

Což samo o sobě nestačí. Důležité je i zda mě to baví a zda jsem v tom dobrá.

A nyní začínám zjišťovat, že pokud mě něco úplně nebaví, nebo nejsem na to úplně dobrá, můžu na tom pracovat s někým dalším.

Jelikož včera Natálku vyzvedávala babička, měla jsem ještě chvíli čas odpoledne.

Tak jsem konečně řešila finance. Využila jsem tabulku, kterou jsem našla v rámci jednoho článku o financích od V.Války na Volné noze.

Musím říct, že mě to dost bavilo. Ale v závěru jsem tak nadšená nebyla.

Získala jsem přehled o příjmech a výdajích. Vím, jak dlouho mi vydrží peníze na účtu, než mi přijdou peníze za kurz atd.

Jenže jsem taky zjistila, že ty náklady nejsou vůbec malé. Že jsem do ceny kurzu určitě věci nezapočítala a jeho cena by měla být o něco větší. Že zase tak moc naspořeno (vzhledem k výdajům) nemáme.

A že mám zatím v podstatě jeden zdroj příjmů, pokud nezapočítám pár stovek měsíčně od YT.

Ono já se nebojím toho, že bych nebyla schopna vydělat peníze. Dobře placenou práci na HPP bych si našla téměř hned.

Otázka je, zda by mě někdo s mým zdravotním stavem zaměstnal.

Možná to moc hrotím. Kdybych přestala podnikat, výdaje by byly výrazně menší.

Každopádně díky tomu, že jsem se na to včera zaměřila, uvědomila jsem si několik zásadních věcí.

Cenu kurzu budu muset přepočítat na další běh. Potřebuji více zdrojů příjmů. Měsíčně chci odkládat více peněz na Portu. Zamyslet se nad krátkodobými investicemi.

No a místo toho, abych byla včera večer nadšená, že jsem přišla na tolik podstatných informací, tak jsem si říkala, že jsem toho mohla stihnout více.

A pak přišlo uvědomění, že tohle je opět můj vnitřní kritik. A uvědomila jsem si, jak úžasný to byl den.

Ty myšlenky jsou fakt někdy naprd. Ale jsou to jen myšlenky. Jen myšlenky. Vymyšlenky, jak jim říká Terka. Prostě nějaký můj příběh, který může být daleko od pravdy.

27.9.2024

Včera jsem začala řešit svou finanční situaci. Respektive je potřeba řešit to, že nějakou dobu nebudu schopna vydělávat peníze. Ono pokud na mne padne únava, tak je velmi obtížné sedět u počítače nebo dokonce přemýšlet. Věřím tomu, že tato situace nenastane. Ale jelikož bych raději měla nějaký plán B, tak tam možná nějaká nejistota ve mně je.

Začala jsem vyplňovat žádost na invalidní důchod, na který bych podle všeho měla mít nárok. Jenže ČSSZ má v mé historii pár mezer. I v době, kdy jsem byla zaměstnaná a tudíž zaměstnavatel přispíval na důchod. Tak jsem se začala hrabat ve starých dokumentech, abych doplnila ty jejich mezery. Je mi jasné, že tohle bude běh na dlouhou trať.

Většinu peněz jsem z běžného účtu přesunula na spořící. Prvně jsem přemýšlela, že je dám na Portu, jenže díky přehledu výdajů jsem zjistila, že to momentálně smysl nemá. Budu je během následujícího půlroku postupně potřebovat.

Tohle alespoň pro začátek.

Dále bych chtěla sepsat závěť. Morbidní? Mně to ani nepřijde. Dřív by mi vadilo nad něčím takovým přemýšlet. Ale již ne. Rakovina nerakovina, může mě třeba srazit auto, že jo. Umřít samozřejmě nechci, ale již mi o smrti nevadí mluvit nebo o ní přemýšlet.

Řekla bych, že se díky tomu cítím svobodnější. Přeci jen dříve stačila myšlenka na to, že jednou umřu, že tady nebudu, a hned jsem z toho byla vyděšená.

A teď? Většinu času se cítím šťastnější než kdy dřív. Kdyby mi to někdo dřív řekl, tak bych si myslela, že mu hrabe. Ale právě ta blízkost smrti možná člověka "donutí" žít více v přítomnosti?

28.9.2024

Dnes jsem byla na dlouhé svižné procházce. Běhat se mi nechtělo, včera jsem měla trochu vína. Byla jsem totiž v kině na filmu Vlny (úžasné a doporučuji) a potom na chvíli posedět a pokecat. V jedenáct doma.

Takže do běhu se mi vážně nechtělo. Vím, že nutit se nemá smysl. Tak bych si akorát ten pobyt venku akorát znepříjemnila. A tady je tak krásně.

Dnes je tak krásně. Myslím si, že jsem se usmívala snad celou procházku.

Venku jsem přemýšlela nad tím, že bych chtěla znovu začít natáčet videa. Mnohem méně než dříve a nepravidelně, ale chtěla bych to. Chybí mi to. Vlastně již mám připravený scénář k videu, které se bude týkat mě. Tedy proč ta pauza, moje diagnóza, léčba, cesta za uzdravením.

Přijde mi, že mě ale trochu brzdí můj perfekcionismus. Tedy převlečený vnitřní kritik. Jakože si musím připravit podrobně scénář, že nemůžu mluvit jen tak z patra. Jak by to pak vypadalo.

Už jsem to myslím zde v deníku zmiňovala, že videa mi zabíraly i desítky hodin práce. Především příprava.

A to bych chtěla právě změnit.

Samozřejmě je spousta věcí, které je potřeba ověřit, ale pokud mluvím o své zkušenosti, o svých názorech, tak tam se snad připravovat dopředu nemusím, ne?

Stačí si napsat v bodech, co bych chtěla říci, a to stačí.

Přijde mi, že sama sebe takto trochu přesvědčuji, že tomu úplně nevěřím.

Každopádně mám v bodech nachystaný scénář a snad jej brzo takto natočím. A pak můžu psát o tom, jak to šlo.

Ještě bych ráda shrnula tento týden po stránce fyzické. Nevšimla jsem si žádných vedlejších účinků. Ani únavy.

Ba naopak tento týden jsem byla nabitá pozitivní energií. Nepřijde mi, že bych tento týden byla nějak smutná, nebo se na sebe až na pár okamžiků nějak hněvala.

Samozřejmě kritik se snaží neustále vystrkovat růžky, ale většinou to dřív či později zaznamenám a uvědomím si, co se stalo.

Všimla jsem si, že se mnohem méně omlouvám. Předtím jsem se omlouvala za každou blbost, za věci, které jsem neudělala schválně a možná i za věci, za které jsem vůbec nemohla. Neuvědomovala jsem si, jak jsem se tím shazovala.

Řekla bych, že si zvykám na svůj pohled v zrcadle. Jako nemít dlouhé vlasy má hrozně výhod. Třeba tolik ušetřeného času v koupelně.

A ta paruka má hrozně dobrý střih. Na druhou stranu je nepohodlné ji nosit třeba několik hodin v kuse. Což naštěstí nemusím.

Přemýšlím, že si příští týden koupím ještě nějaký šátek, a paruku budu nosit ještě méně. Třeba když půjdu pracovat do kavárny.

Příští pondělí mě čeká další dávka chemoterapie. Zatím to nijak neřeším. Chci si užít víkend:-).