Deníkové zápisky z týdne 22.7. - 28.7.2024

Operace proběhla úspěšně a zotavuji se dobře. Bolest je snesitelná, mám zavedený drén. Jsem pyšná na své tělo, jak rychle se zotavuje. Rodina mě podporuje a Michal si vzal ošetřovné.

Žiju!!! A docela to jde. Bolest zatím snesitelná, bo jsem ještě nadopováná. Ale jinak vše proběhlo v naprostém pořádku.

23.7.2024

Je mi moc dobře. Fakt nekecám. Můžu být venku a psát, dát si kafe u jezírka. Bolest téměř žádná. A to jsem měla ráno jen jeden prášek (před třemi hodinami), ale spíše jen z preventivních důvodů. Nechápu, ale ještě se k tomu vrátím.

Včera jsem napsala jen krátký příspěvek. Dneska to bude delší, protože prostě můžu. Nečekala jsem, že to tak brzo zvládnu. To tělo je prostě boží.

Asi bych měla začít od začátku. Popsat včerejší operaci. Jako asi je to divné, ale mně se operace líbila :). Respektive ta část, kterou si pamatuji.

Ona už to byla sranda od rána. Protože už někdy po šesté jsme dostali oblbováky, Lexaurin a ještě něco. Prostě na uvolnění.

Kolem půl osmé mě přišel pomoct s nachystáním na operaci sanitář. Andělíček, stahovací obvazy na nohy, aby se zabránilo trombóze.

Pak šup na postel a odvezl mě do druhého podzemního podlaží, kde je operační sál.

Opět všichni moc milí. Anestezioložka si se mnou povídala, když jsem jí řekla, že tohle je moje premiéra s uspaním. Tak se mě ptala, jestli mám ráda kafe a zda mě po něm nebrní končetiny. Říkám, že ne. Tak ona že to je dobře, že pak mi po anestezii nebude špatně. No a jak jsme si povídaly, tak mi pár centimetrů před pusou držela tu masku. A vůbec si nepamatuju, kdy mi ji nasadila.

Operace tedy začínala kolem osmé.

No a pak si vzpomínám, až na cestu na pokoj. Na ARU jsem si chvíli po operaci poležela, protože čekají, až se člověk probudí a zjistí, jak mu je. A mně asi bylo dobře. Protože na pokoji jsem byla zpět krátce po desáté.

Byla jsem trošku omámená, ale tak hezky. První myšlenka byla: "Jej, žiju". A asi po další půlhodině jsem byla zpět při smyslech. Žádná nevolnost či bolest.

Bolest nebyla, protože mi ještě po operaci píchli lokální anestetikum. Což si nepamatuji, ale říkali mi o tom minulý pátek. Protože samozřejmě potřebovali můj souhlas.

Jen se mi trošku špatně dýchalo. Protože jsem měla pevně stažené obvazy přes prsa. Což mělo svůj důvod. Hold jsem dost krvácela. Přece mi byl odebrán kousek těla.

Ale nic strašného. Čekala jsem velké bolesti a nic.

Ale moji úžasné spolubydlící anestezie moc nesedla. Motala se jí hlava, bylo jí chuděrce dost nevolno. Sestřičky ale hned daly kapačku a za chvíli jí bylo dobře.

Jo a měla jsem hroznou žízeň. Ale dvě hodiny po operaci už mi donesli čaj.

První záchod se sestrou. Bolest jsem cítila, když jsem chtěla pravou rukou (jo, no jsem jitrnice) otevřít dveře. Byla to taková ostrá bolest v podpaží.

Pokud jsem tedy nijak nenamáhala pravou stranu těla, dobrý. Tak jsem si řekla, že si zajdu pro další čaj. No, to byl rachot. Sestřička byla tak hezky přísná. Myšleno opravdu v dobrém. Že bych tak krátce po operaci vůbec neměla chodit (no jo, jitrnice podruhé).

Jíst jsem mohla až večer. Měly jsme nějakou pomazánku. Naštěstí se stavila úžasná Kača a přinesla mi dost zeleniny.

A večer se ta ostrá bolest v podpaží začala trochu zhoršovat. Tedy jen v případě, že jsem jakkoliv namáhala pravou stranu. K té ostré bolesti se totiž přidal i pocit pálení. Jako by mě někdo zajel horkou jehlou pod kůži.

Ale opět nic hrozného. Dýchat a za chvíli to přešlo. Kdybych ležela celou dobu na zádech, tak by k té bolesti ani nedošlo.

Kurnik, dvanáct hodin, valím na oběd, aby nebyl studený. Odpoledne pak půjdu zase ven :).

...

Samozřejmě, že už mě hledaly sestřičky. Šlo o to, abych neměla studený oběd. No, nejsem úplně vzorný pacient. Omluvím se, poděkuji a vše dobrý.

Koukám, že jsem skončila u včerejšího večera. Tak jdeme dál.

Kapačku s něčím na bolest jsem si nechala dát až kolem sedmé večer. Ta bolest v podpaží při pohybu zasahovala až k lopatce. Jako kdybych se nehýbala, bylo by to dobrý, ale ono bylo nutné s tou rukou alespoň trochu hýbat. Jinak by totiž mohlo dojít k zatuhnutí ramene. A na zádech se mi těžko usíná.

Zde bych ráda vyzdvihla svou úžasnou spolubydlící, která mi pomáhala s čím mohla.

Na noc mi sestřička dala ještě něco dalšího na bolest.

Bohužel na spaní jsem dostat nic nemohla. Po narkóze to prý nelze. Ale že se nemám bát, že po tak náročném dni a operaci určitě usnu.

Usla jsem někdy kolem třetí ráno. Šla jsem spát před desátou. Zhluboka dýchat. A opět to stejné pořád dokola - když jsem začínala usínat, jakoby se moje tělo leklo a probralo. Bolestí to nebylo, mohla jsem ležet i na boku, nejen na zádech.

Spala jsem do půl šesté. Prý jsem chrápala, já totiž usla na zádech. Ale prý to nevadilo, spolubojovnice byla ráda, že jsem usla. Tak snad to dnes v noci bude lepší.

No a co dnes?

Ráno na převazech mi doktor říkal, že nemám mít tak ztuhlou tu pravou ruku. Říkám, že mě to v podpaží jinak bolí, když i jen mírně pohnu rukou.

Myslela jsem si, že je to tím drenem, který mám zaveden pod kůží, aby odváděl tekutiny z těla ven.

Doktor mrkl na primáře, asi věděl, o co jde. Primář ke mně přišel, nic neřekl, a jen mě silou projel dlaní od podpaží dolů.

Asi si dokážete představit tu bolest. Ale pozor. Intenzivní bolest trvala jen chvíli a pak přešla i ta zmíněná ostrá bolest. Najednou jsem mohla začít hýbat ramenem. A to jsem od včerejšího večera neměla nic na bolest.

Jako hajlovat nemůžu (s tímto přirovnáním přišel Sudánec), ale menší pohyby rukou zvládnu.

Na snídani byla pomazánka, pečivo, bílé kafe, švestky. A prášek na bolest, který jsem podle mého názoru nepotřebovala, ale co já vím. Nejsem lékař. Tak jsem si ho vzala.

Další prášek mě už sestřička chtěla dát při obědě. Zeptala jsem se, zda si ho můžu vzít později. Protože bolesti necítím. Že dobře, jen jí mám nahlásit, kdy jsem si ho vzala.

Dala jsem si ho ve dvě, protože jsem chtěla jít opět ven.

Sestřičky na mě pořád, že si nemusím hrát na hrdinku. Že stačí říct a dají mi něco na bolest, že mají několik možností, které se můžou střídat.

Ale mně to fakt skoro nebolí. Proto jsem na začátku dnešního zápisu psala, že je mi dobře.

Samozřejmě, že to zabolí, když dělám co nemám. Ale to je dobře, tělo mi dává najevo, co nemám dělat.

Takže nedělám žádné blbosti. Nebo se snažím.Každopádně nechápu. Mám pryč kousek těla, skoro dvaceticentimetrovou jizvu. Není to tělo boží? Jakože dokáže relativně normálně fungovat den po takové operaci?

I když si myslím, že velký hold patří panu primáři. Chirurgové dobře odvedli svou práci.

A také si myslím, že velký vliv má na to i to, jak jsem se chovala před operací. Myslím tím změnu mého životního stylu, že jsem tělo dobře posílila.

Tak doufám, že se můj stav bude i nadále zlepšovat, že jsem to nezakřikla a zítra budu propuštěna.

24.7.2024

Tak už jsem ve Staňkově, kousek od Třeboně. No, je tu velmi živo. Musím říct, že ty první hodiny byly zvláštní. Jako kdybych se ocitla v jiném světě, jako kdybych mezi ně nepatřila. Hold ty necelé čtyři dny na mě všechno kolem křičelo "rakovina".

Prášek na bolest jsem měla poslední včera večer. A to spíše z důvodu, aby mě náhodou bolest v noci nevzbudila. A k tomu Lexaurin.

Usnula jsem kolem půlnoci. V šest mě vzbudila sestřička, jinak bych asi spala dál.

Vizita byla opět záležitostí pár vteřin. Můžu jít domů.

Dostala jsem propouštěcí papíry. Na předpis pouze lék na ředění krve. Jo a taky ortopedickou pomůcku: látkovou vycpávku do podprsenky. Tak uvidíme, zda to využiju.

Cesta trvala přes dvě hodiny, ale většinu jsem byla taková omámená. Vzala jsem si totiž Kinedryl.

Každopádně jsem poslouchala cestou knihu Cirkadiánní kód. A potvrdila jsem si tím, že krátké časové okno na jídlo je pro tělo velmi dobrá věc.

Myslela jsem si totiž, že takové vnitřní hodiny se nám nastavují tím, kdy vstáváme a kdy jdeme spát. Nevěděla jsem, jaký vliv má první a poslední jídlo. Pokud tělo naučíme na to, že se jí například od osmi do čtyř, tak tělu dáváme najevo, když se blíží čas spánku. Díky pravidelnějšímu režimu dne bych si tak mohla pomoci s mým spánkem.

A dalším benefitem je, že tělo bude mít čas na jiné procesy než na trávení. Účinky prý začínají již u dvanáctihodinového okna na jídlo, ale každou hodinu se zvyšují.

Takže ke svým strategiím ještě postupně přidám pevnější řád na první a poslední jídlo.

V nemocnici jsem samozřejmě všechny body své strategie dodržovat nemohla. Ale snažila jsem se. Stejně tak se budu snažit i zde mimo domov. Ale prostě v rámci možností.

Večer jsem byla ve sprše. A ano, mohla jsem. Poprvé jsem v zrcadle uviděla svou jizvu. Je opravdu obrovská. Táhne se od středu hrudníku až zhruba do půlky podpaží.

Jako je to zvláštní. Ale nepřipadám si kvůli tomu nějak méněcenná. Ba naopak jsem pyšná na své tělo, jak to krásně zvládlo.

25.7.2024

Když jsem včera uspávala Natálku, tak se koukala na jizvu. Líbí se jí. Prý je taková měkoučká. A dren se jí líbí taky, že je to taková anténka.

No nejsou ty děti úžasné?

Před spaním jsem si vzala Neurol, opravdu jsem se chtěla vyspat. Řekla bych, že jsem spala v kuse tak šest hodin, což je na mě dost. Pak se ale probrala Natálka a chtěla jít spát za mnou. No a to už jsem neusnula. Ona jak se nezastaví přes den, tak ani v noci jí to moc nejde.

Rodina jela ráno na výlet do nějakého lesoparku s dětskými atrakcemi. To pro mě dnes moc není. Takže jsem raději zůstala v domku, co máme na tento týden zapůjčen.

Udělala jsem si smoothie z toho, co jsem našla v lednici a z toho, co jsem Michalovi zabalila. Prostě abych měla nějaký základ.

Rozmixovaná chia, lněná a sezamová semínka. Jablko, mrkev, celer, rukola, avokádo. Čekankový sirup. No, jako moc dobré to nebylo, ale šlo to. Doma bych tam přidala ještě třeba borůvky a místo rukoly špenát. Jo a třeba tahini pastu.

Večer se pojede na nákup, takže zítra to bude o něco lepší.

A tím se dostáváme k tomu, že i když situace není úplně ideální, stejně se snažím dodržovat co nejvíce to jde můj nový životní styl. A to nejen z důvodu, že jsem se někde dočetla, že mi to pomůže v mém boji. Ale nyní už i z toho důvodu, že už vidím výsledky. A to je jen pár týdnů.

Mám pevnější pleť, zdravější odstín. Nemastí a nelámou se mi tak vlasy. Než jsem nastoupila do nemocnice, byla pryč bolest zad.

Natálka i Michal byli oba nemocní. Kdysi bych byla taky. Nic. Výrazně šel dolů tělesný tuk (ale svaly ne). Mám větší výdrž.

Dřív jsem si myslela, že na psychiku má vliv především pohyb a meditace. Ale v nemocnici jsem zjistila, že po rostlinné stravě se cítím mnohem lépe a mám více energie. No jo, Lénertová objevila Ameriku.

A předpokládám, že právě díky tomu i to uzdravování po operaci jde tak dobře. Už můžu i hajlovat, tedy ne že bych to potřebovala. Ale můžu :-).

Takže po snídani jsem opatrně cvičila podle pokynů fyzioterapeutky, která za mnou myslím druhý den po operaci přišla na pokoj.

Samozřejmě to s pohybem nebudu přehánět. S tím drenem mi to stejně není úplně pocitově příjemné.

Příští týden bude Michal na ošetřovném, aby se mohl odpoledne starat o Natálku. Hýbat se celkem můžu, ale zvedat těžké věci nebo děti bych opravdu neměla.

V nemocnici jsem jedla co nabízeli, jen jsem se snažila co nejvíce pečiva nahradit zeleninou, kterou mi Kača donesla.

Chodila jsem po schodech, mezi pavilony, k jezírku. Meditovala, četla. Mimochodem, pokud si chci udělat přehled o nějaké odborné studii, tak momentálně využívám i placenou verzi ClaudeAI.

Vytvořila jsem si projekt (možnost u zmíněné placené verze) a tam nahrávám studie, které se právě týkají rakoviny prsu. A ptám se. A nejen v rámci odborných knih, ale i právě studií se mi často opakují dvě věci. Keto dieta (ideálně založená především na potravinách rostlinného původu) a krátkodobé půsty.

Takže očividně jdu správným směrem. Jen ta pestrost by měla být mnohem větší. Před pár dny jsem v knize Metabolic Approach to Cancer četla, že je ideální jíst 20-30 různých potravin rostlinného původu týdně. A to kvůli mikrobiomu. Podobnou informaci jsem pak slyšela i v dokumentu "Hack Your Health" na Netflixu. Zdraví je primárně o střevech a o velikosti mikrobiomu.

Až se vrátíme domů, tak se chci tedy více zaměřit na pestrost a na přesnější režim prvního a posledního jídla.

26.7.2024

Na moment se ještě vrátím k mikrobiomu. Už s tím musím být otravná. Ale tenhle deník je pro mě a mě ty malé potvory prostě fascinují.

Každopádně na Netflixu jsem se dívala u cvičení na další dokument Člověk: svět uvnitř. A tam bylo zajímavé přirovnání.

"Naše tělo je jako úl plný včelek, které poletují naším tělem. Tyto 'včelky' jsou mikrobi, kteří žijí v našem těle."

Čím rozmanitější je náš 'úl', tím lépe dokáže naše tělo bojovat s různými nemocemi, protože různé druhy mikrobů nám pomáhají v boji proti různým patogenům.

Mikrobiom také ovlivňuje naši náladu, protože některé mikroby mohou produkovat látky jako serotonin, který nám pomáhá cítit se dobře. Takže zdravý mikrobiom může zlepšit naši náladu.

Na mikrobiomu jsou úžasné dvě věci. Tedy alespoň pro mě. Má velký vliv na náš imunitní systém. A že my sami můžeme ovlivnit velikost a rozmanitost našeho mikrobiomu.

A díky tomu já mohu ovlivnit průběh své léčby, například reakci svého těla na operaci či chemoterapii.

A teď k tomu, jak můžu ovlivnit svůj mikrobiom. Není to jen o stravě.

Tím, že jíme různá probiotika (jogurt, kefír, kimchi, prostě kysané věci) rozšiřujeme náš úl o nové včelky. A prebiotika jsou pak potraviny pro ty naše včelky. Tedy vláknina. A čím pestřejší tato prebiotická strava je, tím budou naše včelky lépe růst.

A diverzitu našeho mikrobiomu podporujeme i tím, jak se chováme. Jsme venku, máme kontakt se zvířaty. Nemyjeme si kvůli každé blbosti ruce. Nepoužíváme nadměrně antibakteriální mýdlo.

V tomto případě si vždycky vzpomenu na maminky na hřištích. U nás se říkalo, že každé dítě si má sníst svůj kýbl špíny.

Antibiotika prý dokážou zabít až třetinu našeho mikrobiomu.

A další věc, která je fascinující, jak náš imunitní systém dokáže rozpoznat, které bakterie jsou pro nás škodlivé a které ne (spoiler alert: většina není, i když nám snad všechna média tvrdí opak). Ale jelikož to sama neumím jednoduše vysvětlit, musím si ještě jednou poslechnout knihu Zázračná imunita.

Jednoduché cukry oslabují náš mikrobiom tím, že podporují růst škodlivých bakterií a kvasinek, což vede k zánětům. Chronický zánět může také vytvářet prostředí, které podporuje růst nádorových buněk (prostě záněty nechceme).

Negativní vliv na mikrobiom mají také zpracované potraviny s vysokým obsahem nezdravých tuků, umělých sladidel a konzervantů. Tyto mohou podporovat růst škodlivých bakterií a narušovat tak rovnováhu střevního mikrobiomu.

No to by byla strava. Mimochodem před pár dny jsem narazila na web zkvaseno.cz. Tak jsem si říkala, že zkusím zkvasit třeba salsu. Protože kvašení (aha probiotika) a navíc tím můžu mít zásobu superpotravin na zimu.

No a teď ke cvičení. Jako těch benefitů je tolik, že se to snad nedá popsat. Není to jen o tom, že člověk pak vypadá lépe v plavkách.

Zůstaneme u mikrobiomu a rakoviny. Při cvičení se vytvářejí molekuly, které snižují záněty. Může také snížit hladiny estrogenu - jelikož je moje rakovina hormonální, tohle se tak hodí.

A jelikož při cvičení dochází k přísunu kyslíku a živin do střev, tak to podporuje růst prospěšných mikroorganismů.

Fyzická aktivita také reguluje hladiny stresových hormonů, jako je kortizol, a naopak podporuje produkci endorfinů.

Takže žádné léky na depresi, ale zeleninu a cvičit. Za sebe můžu říct, že to neuvěřitelně pomáhá.

A pokud k tomu přidáte aktivitu venku, nejlépe s trochou zeleně, účinky na psychiku se zněkolikanásobí.

Bohužel dneska chceme všichni všechno hned. Ale takhle to u cvičení a mikrobiomu nefunguje, chce to trpělivost. Ale ono to zabere, jen to chce vydržet.

Stres. Již zmíněný hormon kortizol zvyšuje počet škodlivých mikrobů a snižuje počet těch dobrých.

Navíc chronický (dlouhotrvající) stres zkracuje telomery.

Telomery chrání DNA před poškozením během buněčného dělení, a když se telomery příliš zkrátí, buňky ztrácejí svou schopnost se správně dělit, což může vést k buněčnému stárnutí a zvýšenému riziku chronických onemocnění, včetně rakoviny.

No a tohle jsem se dozvěděla v knize Zhluboka se nadechněte. Autorka této knihy získala Nobelovu cenu právě za objevy týkající se telomerázy.

No a pravidelný nedostatek spánku zvyšuje produkci stresových hormonů jako kortizol a také záněty v těle. A já nechci ani jedno. Proto se tak snažím aktivně řešit svůj problém se spánkem.

A ty naše včelky mají také svoje cirkadiánní rytmy, které ovlivňují jejich růst. A pokud jsou narušeny, například tím, že jíme nepravidelně, může dojít k nerovnováze v mikrobiomu.

Cirkadiánní rytmy regulují sekreci hormonů, jako jsou kortizol a melatonin (díky němu usínáme). Kortizol nechceme, ale naopak melatonin ano.

Melatonin se začíná tvořit přibližně dvě až tři hodiny před obvyklou dobou, kdy člověk usíná. Produkce melatoninu se zvyšuje večer, když se začne stmívat.

První a poslední jídlo dne jsou důležitá pro nastavení našich biologických hodin. Jíst ve stejnou dobu každý den pomáhá synchronizovat tělesné procesy, ale také náš mikrobiom.

A nyní ještě krátce k denním půstům. Proč je pro tělo přínosné jíst třeba jen v rámci desetihodinového okna.

Krátké okno pro jídlo, známé také jako časově omezené stravování, může zlepšit zdraví tím, že poskytuje tělu dostatečný čas na regeneraci, kdy netráví potravu. Když tělo přestane trávit, zvyšuje se aktivita procesů, jako je autofagie, což je proces, který odstraňuje poškozené buňky a může snížit riziko vzniku rakoviny.

Dále umožňuje střevnímu mikrobiomu regenerovat, protože některé prospěšné bakterie se lépe množí a vykonávají své funkce, když nejsou neustále stimulovány příjmem potravy.

No není to úžasné, jak to všechno spolu krásně souvisí. Některé pojmy se neustále opakují. Samozřejmě, že já jsem se to snažila co nejvíce zjednodušit. Něco jsem si nechala dovysvětlit od ChatGPT.

Ale mně neuvěřitelně pomáhá, když si to takhle sepíšu. Za prvé si ověřím, zda tomu rozumím. Za druhé mě to ujišťuje v tom, že jsem na správné cestě. Za třetí pak vidím, v čem se ještě můžu zlepšit. Za čtvrté třeba tím někomu dalšímu pomůžu.

Takže tady přidám dotazník, zda jste se dnes ode mě dozvěděli něco nového? Alespoň zjistím, zda tohle ještě někdo čte.

A pokud mi chcete napsat něco dalšího a nechce se vám psát email (chápu), tak tady je odkaz.

A nyní ještě krátce k tomu, jak se cítím.

Na dnešek už jsem spala docela dost. Bylo to s nějakým delším přerušením (Natálka se chtěla tulit ve spánku), ale ráno jsem pak ještě dospávala. No, hodinky byly velmi spokojené.

Jak tady tak v nemocnici, jsem se snažila chodit spát kolem půl desáté.

Pokud mám svůj klid, tak jsem až na mírnou neuropatii v oblasti pravého prsa a ramene v pohodě. Hned vysvětlím, ale prvně bych chtěla ještě krátce něco dodat k tomu, že nyní jsem již ve stavu, kdy opravdu mohu poslouchat, co mi říká mé tělo. A také jsem se naučila rozumět tomu, co říká.

Již jsem o tom psala dříve. Před diagnózou jsem totiž své tělo docela ignorovala, nechovala se správně, ať už se to týkalo stravování, denního režimu či stresu. Tudíž moje tělo chtělo buď kafe nebo sladkosti nebo večer víno.

No a já ho poslechla. Místo toho, abych si řekla, hmm zase mám chuť na sladké, proč?

Takže ono to možná ani není tak o poslouchání, ale spíše o překládání toho, co nám to tělo říká? Protože ne vždy je to zcela jednoznačné. A to zvláště pokud se ke svému tělu nechováme správně.

Ale poslední dobou to moje tělo už docela jednoznačné je. Třeba v nemocnici na mě křičelo, že chce zeleninu. Nekecám. A právě když jsem ji pak hromadu snědla (díky Káčo), bylo mi psychicky mnohem lépe.

A jakmile mám chutě na něco nezdravého, tak vím, že mám prostě hlad. Protože chutě po jídle už nemívám.

Takže zpět k tomu, jak se cítím. V tento moment, a většinu momentů tohoto dne super.

Proč většinu? Protože když mám svůj klid, dělám si věci po svém a pěkně pomalu, tak se cítím dobře. Jsem vděčná za to, že se mi po operaci daří tak dobře.

Ale bohužel s malým dítětem si věci nelze dělat po svém a pomalu. Což bych normálně zvládala, ale momentálně jsem ráda, že se zvládnu postarat o sebe.

Třeba včera navečer. Chtěla jsem, aby si Michal nachvíli odpočinul, tak jsme šli s ostatními na zmrzlinu. Procházka mi vůbec nevadí, jenže Natálka je prostě svá. Normálně bych ji třeba kousek nesla na rukou, jenže 14 kilo je na mě momentálně moc.

No a když jsem právě vystresovaná, dlouho sedím nebo když je venku hodně teplo, tak se můj stav začne zhoršovat. Začne mě tížit a brnět ruka. A celkově začnu být unavená.

Pak je nejlepší si lehnout, dát ruce nahoru, mírně cvičit a zhluboka dýchat. Což se dělá špatně, když musím hlídat dítě.

Takže včerejšek byl pouze výjimka. Zítra se vracíme zpět do Brna, kde je babička na hlídání. A Michal si vezme příští týden ošetřovné.

Vlastně ještě v noci je to trochu náročnější. Jakoby ta oblast kolem prsa a podpaží "ztvrdla". Něco jako když si člověk v noci přeleží ruku.

A pak je trochu citlivá oblast kolem drénu, tedy tam kde je zaveden pod kůži. Jedná se o cca dvacet centimetrů. No a když se třeba zvednu, tak je trochu nepříjemné když se drén mírně pod kůží posouvá.

Na druhou stranu jsem si před operací myslela, že budu celý týden úplně mimo. Trpět bolestí, brát prášky, vyčerpaná atd. Takže za mě dobrý :-).

28.7.2024

Včera jsme se vrátili zpět do Brna. Jej. Doma je prostě nejlépe.

Dneska ráno jsem běhat nebyla, místo toho jsem šla na hodinovou procházku. A jak jsem byla šťastná. Chladný vzduch (na srpen dobrý) po dešti, nikde nikdo.

Takže i když jsem v rekonvalescenci, hodinky jsou spokojeny. V půlce dne jsem měla skoro deset tisíc kroků a hodinu a půl pohybu.

Samozřejmě že neskáču, nezvedám těžké věci, nedělám velké pohyby pravou rukou. Ale jelikož pracuji/píšu na zemi a hodně piju, tak se musím neustále zvedat. A také potřebuji časté přestávky s trochou lehkého cvičení.

Jelikož je neděle, tak je Michal s Natálkou na zahradě. Mám tedy svůj klid a mohu dělat věci pomalu a po svém.

Z mého předchozího psaní je možná trochu (sarkasmus) poznat, že se zajímám o nutriční terapii. No a včera jsem našla YT kanál, který je právě o tomto tématu a to i z pohledu rakoviny, chemoterapie apod. Ale co se mi nejvíce líbí, že ten doktor, který povídá, vychází z mnoha studií a že ty citace v rámci videa ukazuje.

A samozřejmě, že v popisku videa má pak odkaz na všechny použité studie ve videu.

A ten pán doktor není jen tak někdo. Napsal knihu How Not to Die, která má úžasné hodnocení.

A existuje i český překlad. Takže příští týden, jak budu mít cestu kolem knihkupectví, si ji koupím.

Jo a zde dávám odkaz na jedno video z jeho YT kanálu, které se týká účinků půstu na chemoterapii.

Chemoterapie působí na rychle se dělící buňky, což zahrnuje rakovinné buňky. Což je super, to chceme. Jenže bohužel neumí rozpoznat mezi rakovinnými buňkami a zdravými rychle se dělícími buňkami. Což jsou buňky ve vlasových folikulách, kostní dřeni a trávicí soustavě.

No a právě proto při chemoterapii vypadávají vlasy, je oslabená imunita a lidem je špatně a často zvrací či mají průjem.

A nyní s pomocí ChatGPT takové shrnutí mých poznámek, jak může být půst nápomocný:

Půst před chemoterapií, obvykle po dobu 24-48 hodin, může pomoci snížit aktivitu zdravých buněk v těle. Když tělo nemá přístup k novým živinám z potravy, přepíná do stavu úspory energie, což zpomaluje dělení buněk. Tento stav může zdravé buňky chránit před poškozením chemoterapeutickými léky, které cílí na rychle se dělící buňky. Kromě toho půst může také zvýšit účinnost chemoterapie tím, že oslabuje rakovinné buňky, které jsou méně schopné přizpůsobit se nedostatku živin.

Po chemoterapii může pokračování v mírném půstu pomoci tělu rychleji se zotavit, neboť snižuje zátěž na trávicí systém a podporuje procesy, jako je autofagie, kde tělo recykluje poškozené buňky a čistí se od toxinů.

No a výše uvedené informace jsou právě uvedeny v několika studiích zmíněných ve videu. Přičemž se liší délka před a po. Před chemoterapií se uvádí délka 1 - 3 dny a po chemoterapii také 1 - 3 dny.

Samozřejmě to není jednoduché téma. Hrozně těžko se to zkoumá, co člověk to jiná rakovina. A taky záleží na předchozím zdravotním stavu člověka, na jeho životním stylu. Protože už jen to, co člověk jí před chemoterapií, může mít velký vliv na její průběh.

Každopádně téma krátkodobých půstů a keto diety se objevuje ve velkém množství studií vztahujících se k rakovině prsu.