Deníkové zápisky z týdne 1.7. - 6.7.2024

Absolvovala jsem masáž, začala zkoumat příčiny své nemoci, běhala v přírodě a užívala si návštěvy kaváren a muzeí, což mi přinášelo radost a klid.

Včera nějak nebyl čas na psaní tohoto deníku. Což ostatně nevadí. Nechci sklouznout do toho, že prostě musím psát každý den. Nemusím. Nemusím spoustu věcí.

Ale dnes chci psát. Je dopoledne. Dosti se ochladilo. Což je super. Každopádně jsem na terase, ale ne na gauči. Ale na zemi na karimatce. Proč? Protože čtu další knihu: Stvořeni k pohybu. A v první kapitole bylo, že my lidé nejsme uzpůsobeni na to sedět celý den na židli. Židle je vymoženost dnešní doby. Což jsem asi tak nějak tušila, protože vždycky jsem raději seděla na zemi.

Doteď nevím, jak mám sedět správně na pracovním křesle. Vždycky jsem si dávala jednu nohu pod zadek nebo seděla jinak krkolomně. No a na terase jsem pracovala na gauči. Z čehož mě akorát bolely záda.

Takže jsem si vytvořila takový "pracovní koutek" na zemi a je mi to mnohem příjemnější.

Včerejší masáž byla fajn. Celkově u masáží (naposledy jsem byla tak více než před rokem) tak nějak vypnu nebo sem tam mám nějaký záblesk zajímavé myšlenky. A řekla bych, že to se stalo i včera.

Celkově se snažím přijít na ten hlavní důvod, proč mě rakovina poctila svou přítomností. Jako těch faktorů je určitě více, ale upřímně si myslím, že můj největší problém je v hlavě.

I když mi prvně hlava říkala: "za to může, jak jsi žila, jak jsi jedla, málo se hýbala, moc pracovala, blablabla." Jakoby se snažila bránit tomu, abych nepřišla na tu hlavní příčinu. Možná píšu blbosti, ale mně to tak opravdu přijde.

V mé hlavě to totiž ještě nedávno bylo jak pekelná dálnice v Šíleném Maxovi. Jedna myšlenka střídala druhou, jedna byla více praštěnější než druhá.

Prostě já jsem nedokázala vypnout. Respektive vypnout jsem dokázala jen u práce. Do té jsem se dokázala ponořit tak, že na myšlenky nebyl prostor.

Možná to je ten důvod, proč jsem se tak obklopila prací i ve volném čase. Chtěla jsem klid v hlavě. Jenže on tam vlastně nebyl. Pořád jsem přemýšlela, akorát pouze nad tématy okolo mé práce.

Ráno jsem vstala a šup šup, jen ať už jde Michal s Natálkou do školky a já mám klid na práci. A v duchu už jsem počítala, o kolik drahocenných minut už jsem přišla.

A samozřejmě plánování. To byla snad moje obsese. Měla jsem naplánováno, co bych ten den/týden stihnout. A pokud se nezadařilo, tak jsem pracovala o víkendech. Jinak řečeno jsem pracovala každý víkend.

Jednu dobu jsem měsíčně pracovala tolik, jako kdybych chodila do práce na plný pracovní úvazek. A to jsem celé odpoledne byla s Natálkou. Prostě jsem pracovala po večerech a o víkendech.

Ano, posledních pár měsíců jsem se snažila krotit a přestala pracovat po večerech a omezila alespoň práci o víkendu. Otázka je, jestli to pouze nebyl sebeklam.

...

Je večer. Opět sedím na zemi na terase. Dopoledne se mi již v psaní nechtělo úplně pokračovat a tak jsem prostě přestala a šla tancovat.

Lucie z minulosti by rozhodně nepřestala. Řekla by si, že když už něco začala, tak by to měla i ukončit. A tímto by si třeba i časem zprotivila psaní deníku. Protože by se do toho prostě nutila.

Jenže to já nyní nechci. Chci se vymanit z toho, že budu mít pečlivě naplánováno, co a kdy budu dělat. Jako samozřejmě nějaké plánování je potřeba. Třeba co budeme s Natálkou odpoledne dělat a podle toho nachystat věci.

Jenže já byla asi trošku magor. Ale nechci se hanit. Věřím, že jsem dělala to, co mi přišlo tehdy nejlepší. Podle mě většina z nás dělá v každém okamžiku to nejlepší, co může. Ale to neznamená, že je to úplně správně. Jen to prostě nevidíme.

Tuhle myšlenku tedy nemám sama od sebe. Ale z Headspace. Z krátké meditace zaměřené na odpuštění sami sobě. Pokud jsme udělali chybu, neměli bychom setrvávat v minulosti příliš dlouho. Výčitky, vztek nám nepomůžou a jen nám škodí. Měli bychom se na minutu zamyslet, najít ponaučení pro příště a jít dál. Být v přítomnosti.

Já vím, že se to jednoduše píše a hůře udělá. Chce to cvik. Hodně, hodně cviku. Řekla bych, že tohle je asi ten nejtěžší krok, který jsem si stanovila v rámci mých strategií. Žít v přítomnosti.

2.7.2024

Dneska jsem běžela dál. Konkrétně jsem běžela skoro kilometr a půl k lesnímu areálu u Mravence. A hned za ním je vstup do přírodního parku Baba. Tak jsem šla hezky do lesíka. Ještěže existují turistické značky, protože já bych se beztak ztratila (na běhání mám sebou pouze klíče od bytu).

Ale musím přiznat, že jsem se trochu bála. Prostě už nejsem zvyklá pobývat v lese tak jako v dětství. Jenže jsem si řekla, že musím být trochu více spontánní. Že nemůžu všechno plánovat, mít všechno pod kontrolou.

Ne že každý můj den vypadal stejně. To vůbec ne. S Natálkou pořád něco podnikáme. Včera jsme jely do města do knihovny, dneska půjdeme do Zoo. Jde o to, ale že dopředu vím, co se zhruba ten den bude dít.

Myslím si, že by mi právě prospělo trochu více spontánnosti, že v určitý okamžik udělám něco jinak, než to dělám běžně.

Podle mě to opět trochu souvisí s krátkodobým stresem, který je pro naše tělo užitečný. Díky tomu se pak nenecháme vykolejit každou hloupostí. A díky tomu jsme schopni zvládat mnohem lépe náročné stresové situace. Navíc to, že jsem se spontánně rozhodla běžet dál a jít do toho lesa má podle knihy Zhluboka se nadechněte další přínos.

Abychom si opravdu odpočinuli, zažili stav hluboké relaxace, potřebujeme být obklopeni přírodou. Jako nemusí to být les, může stačit i obloha. A musíme obrátit pozornost ven. Tedy ne na své myšlenky, ale na zvuky, vůně, barvy okolí. Prostě pozorovat.

V knize bylo řečeno, že v některých zemích se pobyt v přírodě předepisuje místo léků a stal se součástí tradiční medicíny. Naprosto to chápu. Ono mě nebaví ani tak běh samotný. Ale to, že běžím a koukám na stromy a na oblohu. To, že sebou nemám telefon a nic mě nemůže vyrušit. To, že nemám žádné speciální hodinky a neruší mě ani žádné kontroly tepu a podobně. Prostě běžím, dokud můžu, a jsem alespoň částečně obklopena přírodou. Už jen to hrozně pomáhá.

A pobyt v lese bych řekla, že je ještě o level dál. Tipuju, že jsem se procházela asi půl hodiny. A i to mi hrozně pomohlo.

3.7.2024

Dneska jsem po týdnu nebyla běhat, protože mě bolí kotníky. Včera jsme totiž s Natálkou strávily asi 5 hodin v Zoo, která je roztahaná a dosti do kopce. Zní to možná trochu děsivě, ale je to v lese a přijde mi, že zvířata tam mají velké výběhy. Jen se člověk trochu nachodí, zvláště když tahá kočárek s dítětem. Samozřejmě, že něco zvládne pěšky, ale taky ji trochu rozmazluju.

V ZOO jsou prostě nejlepší kozičky a ovečky

Ale cítím, že mi můj ranní běh a procházka chybí. Myšleno po psychické stránce. Nevím, jak to popsat. Není to, jako bych byla nějak smutná. To ne. Spíše že nemám tak hezky vyčištěnou hlavu a nepociťovala jsem ani takové záblesky štěstí.

Tak jsem šla do kavárny kousek od školky, do které už jsem si chtěla dlouho zajít. Ta spontánnost se mi začíná líbit.

Jestli tohle někdo čte, tak si říká, že bych taky měla někdy pracovat. Pravda. Ale to už jsem samozřejmě stihla.

Tento týden jsem chtěla začít pracovat na posledním modulu svého kurzu. Vytvořit videa, dodatečné materiály na téma pohovoru, LinkedInu, životopisu atd. Mám k tomu hromadu materiálů, ať už ze své zkušenosti, z různých podcastů nebo z rozhovorů, které jsem natáčela s Honzou Javorkem nebo Lucií Tvrdíkovou.

Ještě nedávno jsem se na přípravu tohoto modulu moc těšila. Ale bohužel situace se změnila. Teď mi práce kolem mého kurzu nedává takový smysl jako dřív. Jako pořád mě to hodně baví, ale není to úplně jako dřív. Je to normální? Změní se to někdy?

A včera po běhání mě napadla geniální (tedy alespoň pro mě) myšlenka. Lucka Tvrdíková s Blankou Rubišovou udělaly velmi podrobný online video kurz na téma Příprava na IT pohovor, který obsahuje snad vše, co potřebuju pro své studenty.

Takže proč bych měla dělat znovu něco, co už někdo udělal a pravděpodobně lépe?

Tak jsem napsala Lucce o tomto nápadu. Zda by dala přístup ke kurzu mým studentům. Samozřejmě, že ne zdarma. Holky samozřejmě mají kurz placený. Ještě aby ne, za hodnotný obsah se má platit.

Tak jsme si domluvily podmínky, které jsou přínosné pro obě strany. Ještě je potřeba dořešit právní stránku, protože GDPR, že jo.

Někdo by si mohl říci, že by přece bylo levnější si to udělat sám. Jenže tady záleží na tom, jak moc si vážíte svého času. No a v mé situaci, jsem vděčná za každou hodinu, kdy dělám věci, které mě těší a nejlépe mi dávají smysl.

Navíc z toho budou nejvíce těžit mí studenti. Takže spolupráce opravdu smysl dává.

Ve výsledku práce, nad kterou bych strávila desítky a desítky hodin, mi zabere pár hodin. A to jen proto, že chci lekce doplnit o další doplňující materiály, které mi přijdou užitečné.

Nejsou ty spolupráce boží?

...

Předevčírem jsem začala rozvíjet myšlenku ohledně vzniku mé rakoviny. Tedy té možné hlavní příčiny. Psala jsem o tom, že moje hlava se snad nikdy nezastavila, přicházela jedna myšlenka za druhou.

Asi největší problém byl v tom, že pokud mě napadla nějaká šílená myšlenka, třeba že se stane něco Natálce, tak já jsem se tou myšlenkou nechala pohltit. Prožívala jsem tuto situaci, jako by nastala. Což je špatně. Protože tělo neví, že se ta situace neodehrává, takže začne uvolňovat škodlivé látky jako kortizol a podobně.

A někdy jsem určité situace prožívala dvakrát či vícekrát. Třeba když jsem čekala na schůzku s onkologem v Praze. Už jsem věděla, že rakovinu mám a zhruba jsem věděla jakou. Jenže já jsem si pořád v hlavě procházela různé scénáře toho, co dalšího by mi mohl říct a to klidně opakovaně. A já si opravdu myslela, že tím se na danou situaci připravím a že ji zvládnu.

Jenže opak je pravdou, což jsem zjistila nějaký den na to a to díky knize Zhluboka se nadechněte. Tím, že vědomě prožíváte nějaké hypotetické situace, škodíte tělu. Vystavujete se stresu úplně zbytečně. Navíc nežijete v přítomnosti, ale v nějakém co-by-kdyby světě.

A kvůli tomuto chronickému stresu se nezvyšuje vaše odolnost vůči neočekávaným situacím, ba naopak. Při sebemenší maličkosti vaše stresové reakce vystřelí mnohem více nahoru než u člověka, který si takto pravidelně neubližuje.

Takže samotné emoce jako strach nejsou takový problém. Problém je, že se jimi necháme zcela a často bezdůvodně pohltit. Podle mindfulness (opět mám z Headspace) bychom emoce neměli ignorovat, to ne, ale spíše je zaregistrovat (aha úzkost), přijmout je (ano, čeká mě schůzka s doktorem, je normální, že se bojím) a nechat odejít. Protože s tím nemůžu nic udělat. Vlastně můžu - nestresovat tělo co-by-kdyby situacemi.

No a co když to moje plánování byla pouze obrana?

Plánovala jsem si, co mi zhruba zabere času, kdy bych to měla dokončit. Co ten den přesně budu dělat, s Natálkou, ve volném čase. A vím, že jednu dobu jsem si i zapisovala nad jakými tématy můžu přemýšlet, když se zrovna budu nudit.

Myslím, že jsem se snažila zabránit tomu, že začnu přemýšlet nad "hloupostmi". Tím myslím různé hypotetické situace, které ve mně vyvolávaly negativní emoce a kterými jsem se nechala vědomě pohltit. Ale já jsem nevěděla, že je to špatně. Myslela jsem si, že jsem prostě taková. A chtěla jsem bránit právě pomocí přehnaného plánování. Prostě jsem se snažila dělat to, co mi přišlo v tu chvíli jako nejlepší řešení, i když to tak nebylo.

Opravdu mě nenapadlo, že mám problém. Vzpomínám si, že jsem si kolikrát říkala, že bych měla chodit k psychologovi kvůli špatnému spaní (časté noční probouzení a pak nemožnost usnout). A pak jsem to zavrhla tím, že vlastně žádný problém nemám. Že v pohodě zvládám práci a dítě atd., tak co bych mu vykládala.

To špatné spaní jsem si obhajovala tím, že jsem prostě taková. Vzpomínám si, že už když jsem na prvním stupni, tak jsem měla problém s usínáním. Jako dítě!! Vím, že jsem počítala násobilku, dokud jsem prostě neusla. Nebo mi naši dávali meduňku, která prý pomáhá na spaní. Což je asi částečně pravda, ale předpokládám, že ve velké míře tady hrál vliv placebo efekt.

A předpokládám, že jelikož se neřešila příčina, tak to došlo do bodu, kdy jsem nespala celé noci. Bylo to, když jsem chodila na gympl. Doktorka mě poslala k psychiatrovi a ten nějak nevěděl, co se mnou. Tak mi napsal prášky na spaní. V osmnácti letech.

Opět se neřešila příčina, ale jen následky. A to bohužel pomocí velmi silných prášků.

Pro mě to bylo velmi temné období. Z prášků jsem měla často mírné halucinace a druhý den jsem byla jako v mlze. Navíc jsem v té době neměla moc kamarádů a celkově na gympl nemám zrovna příjemné vzpomínky. Ale o tom možná jindy.

V té době jsem si psala deník, protože jsem nevěděla, jak se s danou situací vyrovnat. A ono to pomohlo. Časem se spánek zlepšil a já sama od sebe přestala prášky brát. Takže možná proto, když mi bylo sděleno, že mám rakovinu, tak moje jediná myšlenka byla, že musím o tom začít psát.

4.7.2024

Dneska bych prvně dokončila myšlenku ze včerejška, abych to dostala z hlavy ven.

Jak jsem již několikrát zmiňovala, moje hlava přemýšlela prostě nad vším. Kdo si co o mně řekne, co jsem mohla udělat jinak, co budu dělat, když... V hlavě jsem měla různé nápady a plány.

Ach to plánování. Přijde mi, že se z toho stala nějaká forma obsese. Jakože v tolik hodin musím začít něco dělat. A pokud jsem přesně v tu dobu nezačala, byl problém. Nejhorší bylo, pokud jsem si plánovala aktivity na dobu, kdy jsem nemohla ovlivnit to, zda bude čas. Třeba, když jsem počítala s tím, že Natálka odpoledne usne a já tak budu mít klid na práci. No a pokud neusnula, tak jsem byla naštvaná nejen na sebe, ale i na ni. Což mě teď zpětně hrozně mrzí.

Abych situaci trochu odlehčila, tak Natálka už snad od dvou let nespí přes den. Takže v tomhle mám klid :-).

Když jsem zhruba před dvěma roky začala natáčet YouTube videa, konečně jsem své nápady z hlavy dala na papír. Začala jsem ve velkém množství psát svoje nápady, co jsem se kde naučila, dozvěděla. Tento typ informací jsem konečně dostala z hlavy pryč.

Na druhou stranu tam toho pořád dost zůstávalo. A bohužel jsem nepřestala přemítat nad minulostí nebo plánovat budoucnost.

Prostě ta moje mysl neměla moc příležitostí k pořádnému odpočinku. A předpokládám, že se to již desítky let promítá do mého spánku.

Vzpomínám si, že abych před spaním nepřemýšlela nad "hloupostmi" a kvůli tomu tak neusnula, tak jsem si dávala třeba nějaké hádanky. Jakože přemýšlet nad tím, kdo je vrah v nějakém novém seriálu, na který jsem se začala koukat.

Zní to absurdně, že? Bohužel to mně zní absurdně až teď. Cítím se hloupě, že jsem pořád řešila jen následky, ale ne příčiny. A cítím se hloupě o to víc, že se tohle chystám zveřejnit. Tak snad to někomu pomůže.

Taky jsem několik let chodívala spát hrozně pozdě. Třeba ve dvě ráno, prostě dokud jsem neodpadávala únavou a tedy nehrozilo to, že bych před spaním přemýšlela.

No a vymlouvala jsem se na to, že jsem sova. Blbost. Teď chodím spát mezi devátou a desátou večer. Zjistila jsem, že nejlepší části dne jsou rána a dopoledne. A pak když večer zapadá slunce.

Samozřejmě jsem slyšela již dříve o meditaci. Ale přišlo mi to jako hrozná nuda. A nebo, že to nepotřebuju, že ráda o věcech přemýšlím.

Přijde mi, jako kdyby mi ta hlava pořád něco namlouvala. Hlavně abych nepřestala přemýšlet. Podobně jako vám lže tělo, že tu další koblihu prostě potřebujete.

Ale abych se jen nehanila, jak jsem dělala vše špatně, tak určitě bylo pár věcí, které jsem správně dělala. Třeba, že jsem hodně četla. Teď myslím beletrii. Ta je právě úžasná na to, abyste přestali řešit sebe, ale pomocí fantazie si odpočinuli.

Moc nerozumím tomu, že někteří lidé tvrdí, že beletrie je ztráta času. Dala bych nevím co za to, abych zapomněla na některé knihy a mohla je se stejným nadšením/napětím přečíst znovu.

A právě často knihy mi pomáhaly s usínáním.

Také jsem nekoukala/nečetla zprávy a snažila se snad ve všem najít to pozitivní. A řekla bych, že tohle alespoň částečně snižovalo tu moji úroveň stresu.

Momentálně ani tak nemám problém s usínáním, spíš s tím, že se v noci budím a pak nemůžu usnout. V tom případě třeba poslouchám Headspace, nebo používám nějaké techniky jako odpočet od deseti tisíc dolů.

Ale je to těžké, nezabíhat myslí například k mému zdravotnímu stavu. Nevytvářet strašidelné scénáře všeho, co by se mohlo stát, neříkat si co by, kdybych udělala něco jinak. Nenechat se pohltit emocemi, které tyto myšlenky vyvolávají.

Řekla bych, že se v tom ale zlepšuji. Minimálně přes den.

Právě aplikace Headspace, tedy meditace a principy mindfulness, mi v tom pomáhají.

Když se mě například Sigi nebo mamka ptaly, jak se mám, tak já jsem normálně měla až výčitky z toho, že se mám dobře, ne-li skvěle. Proč výčitky? Já ani nevím. Asi mám nějak v hlavě zafixované, že člověk s rakovinou by se měl cítit zoufale nebo být plný hněvu či něco podobného.

Pokud bych to tedy měla shrnout, prostě jsem vždycky, možná už od dětství, nad vším hrozně přemýšlela. Neodpočinek mysli se pak promítnul i do spánku. Nikdy jsem neřešila příčiny nespavosti, jen následky. Stejně tak jsem se nikdy cíleně nesnažila uklidnit svou mysl, pracovat s emocemi, neřešila jsem příčiny mého všudypřítomného strachu a následného chronického stresu.

Jako psycholog nejsem, ale zní mi to docela logicky.

...

Když si tak procházím zpětně ty svoje deníkové záznamy, přijde mi, že jdu čím dál víc do hloubky. Což je dobře.

Na druhou stranu se cítím hrozně zranitelně. Jakože opravdu tohle chci zveřejnit?

Nevím proč, ale něco mi říká, že ano. Pokud se mi bude někdo smát nebo říkat, že jsem blázen, tak co. Mám rakovinu, opravdu mě rozhodí nějaký blbec? Nemyslím si. Teď už ne.

Dneska jsem byla dopoledne v další kavárně, ve které jsem ještě nebyla. Snažím se užít léta, co to jde. Postupně začíná opadat i taková ta úzkost, když mám jít někam, kde to neznám.

A když se začnu cítit pohlcena nějakou emocí, tak si pustím Headspace.

Schválně jsem se ChatGPT zeptala na rozdíl mezi meditací a mindfulness, protože jsem to beztak popisovala špatně.

Takže:

**Meditace**

Meditace je technika zaměřená na uklidnění mysli a dosažení vnitřního klidu. Může zahrnovat soustředění na dech, mantru nebo vizualizaci.

**Mindfulness (všímavost)**

Mindfulness je typ meditace zaměřený na plné uvědomění si přítomného okamžiku bez hodnocení. Je to o tom být "tady a teď".

**Praktický příklad s rozdílem**

- **Meditace**: Sedíte v tichu, zavřete oči a soustředíte se na svůj dech.

- **Mindfulness**: Při mytí nádobí věnujete pozornost každému pohybu, vjemu vody a mýdla na rukou, bez přemýšlení o jiných věcech.

Takže vlastně obojí provádím během dne. Přičemž na Headspace jsou tréninky na obojí a díky nim se pak snažím praktikovat všímavost na co nejvíce věcí, které dělám během dne.

A také se co nejvíce během dne snažím soustředit na svůj dech. Dýchat pomalu a zhluboka.

Právě díky této aplikaci a knize Zhluboka se nadechněte jsem pochopila, co jsem snad většinu života dělala chybně.

No a teď se to snažím postupně napravovat.

5.7.2024

Ráda bych si potvrdila svoji teorii ze včerejška. Bohužel zatím nemám psychologa po ruce, tak jsem nahrála posledních pár dní do ChatGPT.

A ten mi moji teorii potvrdil a samozřejmě navrhl několik typů činností. Meditaci a mindfulness, techniky na zvládání stresu. Dále například **Cognitive Behavioral Therapy (CBT)** (práce na identifikaci a změně negativních myšlenkových vzorců a chování, které přispívají k problémům se spánkem a stresem).

Tak mě napadlo, že vezmu všechny svoje zápisky a ty nahraju jako znalostní databázi do ChatGPT a vytvořím si tak Asistenta Psychologa. Ha, tyhle zápisky se opravdu začínají vyplácet. Ale to si nechám na jiný den.

Chtěla bych na začátku příštího týdne zveřejnit tyto zápisky a dodat k nim nějaký úvod, prostě to dát nějak dokupy.

Což mám v plánu na tento prodloužený víkend. Ale pokud to nestihnu, nevadí. Chci se vyhnout jakémukoliv detailnímu plánování.

6.7.2024

Sedím v kavárně Anthropos, která je součástí muzea Anthropos v Brně. Jelikož je dneska svátek, tak MZM mají vstupy do muzeí na stálé výstavy zdarma. Tak jsem si říkala, že v muzeu bude chladno a třeba tam hned při otevíračce nebude moc lidí. A měla jsem pravdu.

Trvalo mi asi dvě hodiny, než jsem si prošla výstavu o původu člověka.

Chvilku spočnu, dám si kafe, než se půjdu podívat ještě na jednu výstavu tady.

Všimla jsem si, že jsem na té výstavě jediná, která není ve dvojici nebo s rodinou. Celkově lidé moc nechodí ven jen tak sami. Jako třeba na koncert bych asi sama už nešla. Jednou jsem to zkoušela, ale nebylo to ono. Ale třeba v divadle nebo v muzeu si přece nepotřebuju s někým povídat. Ba naopak je příjemná ta možnost se na nikoho nevázat a užívat si to, co je přede mnou.

Po té druhé výstavě si chci ještě projít park, ve kterém se muzeum nachází. Je to až trapné, jak dlouho žiju v Brně a tuto oblast moc neznám.

No a už jsou to čtyři týdny, co se mi změnil život. Takže by to chtělo týdenní rekapitulaci.

Minulý týden jsem si napsala toto:

- pokračovat v pohybu, jídelníčku, meditaci, relaxaci, protože to očividně pomáhá

- pracovat maximálně 1,5 hodiny denně

- zveřejnit tento projekt humr

- napsat newsletter (ale ne na téma AI a Python), ale s informací o mém novém projektu

- objednat se na genetické vyšetření

- objednat se k praktické doktorce na předoperační vyšetření

Ve svém jídelníčku pokračuji. Přidávám postupně další potraviny, aby ta strava byla zajímavější. Některý den popíšu svůj jídelníček podrobněji, kdyby například někdo hledal inspiraci.

Běhat jsem nebyla pouze jednou a to následující den po Zoo. I dnes jsem to ráno stihla, než jsem předala dítě babičce a vyrazila do muzea.

Také jsem zařadila do svého harmonogramu sezení na zemi místo na židli či gauči. Teda jen doma, moc se mi nechce sedět v kavárně na zemi :-). Všimla jsem si, že mě přestávají bolet záda.

Medituji každý den a mindfulness se snažím procvičovat neustále. Třeba právě na dnešní výstavě.

Snažím se být co nejvíce venku. Odpočívat formou tohoto psaní, luštění šifer nebo čtení.

Na televizi, myšleno seriály a filmy, již téměř nekoukám. Buď na nějaký starý film se Sudáncem, naposledy minulý víkend na Uprchlíka s Fordem, nebo když tancuju podle fitness Marshala (ano, pořád mě to baví, je to boží).

A jelikož jsem celé odpoledne s Natálkou, je asi jasné, že na práci nezbývá moc času. A nevadí mi to.

Zveřejnit tento projekt jsem ještě nestihla, viděla bych to na začátku příštího týdne. A jsem s tím naprosto ok.

Genetické vyšetření jsem také nestihla. Nevadí. To tak nespěchá.

Ale na předoperační vyšetření objednaná jsem. Volala jsem svojí praktické doktorce. Mám přijít hned v pondělí. Nějaká vyšetření se pak dodělají ještě v úterý.

Na čem se momentálně snažím zapracovat, je můj spánek. Většinou nemám problém usnout, potíž je v tom probouzení v noci a následném přemýšlení. Je to boj.

A co příští týden?

- pokračovat v pohybu, jídelníčku, meditaci, relaxaci

- zveřejnit tento projekt humr

- napsat newsletter (ale ne na téma AI a Python), ale s informací o mém novém projektu

- objednat se na genetické vyšetření

- meditovat a cvičit jógu podle Headspace před spaním

Jediné, co mi tedy přibylo, je poslední odrážka, která se týká právě spánku. Chci si vytvořit nějakou krátkou rutinu před spaním.

No nic, kafe dopito. Jdu na další výstavu, ta už je placená. No i když za 70 Kč mi to přijde jako zadarmo. Jedná se o výstavu Když Brnem táhli mamuti a je to s obrazy Zdeňka Buriana.

...

Tak druhá výstava se mi líbila možná o trochu více. Asi i proto, že se mi právě snad už od dětství líbily obrazy od pana Buriana. No a dozvěděla jsem se jednu zajímavou věc. Tedy alespoň pro mě. Dnes se již nepředpokládá, že by pravěcí lidé lovili mamuty formou různých jam nebo že na ně prostě zaútočili s oštěpy. Každopádně já to mám tak zafixované z různých knih a filmů. A je to právě i na některých obrazech pana Buriana. Ne že by on kreslil nepřesně, ba naopak, jenže před sedmdesáti lety ty teorie byly jiné.

Pak jsem se prošla v parku, snědla svačinku, co jsem měla z domu a šla si sednout na zahrádku Na střelnici. A super, pěkný prostor, u parku, takže klid.

V Anthroposu je ještě jedna výstava, na které jsem dnes nebyla, takže vím, co budu dělat v jiný parný víkend.

Dnešek je tak zajímavě nabitý, že má hlava nemá čas přemýšlet.

Celkově pocit strachu a nejistoty nějak ustoupil do pozadí. Snažím se být co nejvíce v přítomnosti, užívat si každodenních aktivit. A může se jednat o úplné maličkosti. Třeba, že zdravím starší lidi při ranním běhu. Přijde mi, že je to hrozně těší. Nebo, že jsem dneska jedné starší paní dala sušenku, kterou jsem dostala ke kávě.

Ale co mě momentálně asi nejvíce baví, je poznávání nových lokalit/kaváren v rámci Brna. A psaní. Ale ne doma, právě z těch nových míst.

A dnešek je za mě úplná topovka. Moc za tento den děkuji.