Deníkové zápisky z týdne 16.9. - 22.9.2024

Tento týden jsem občas zápasila s pocity, kdy jsem si v zrcadle připadala jako pacient. Na psychoterapeutickém setkání jsme s Terkou probíraly téma osobních hranic.

19.9.2024

Tento týden už jsem konečně byla běhat. V tom dešti se mi dříve fakt nechtělo. A myslím, že to bylo včera, co jsem v přestávce u koní trochu pobrečela.

Jsem si jistá, že zčásti za to mohla únava. Moc jsem toho v noci nenaspala, protože Sudanec šel na pivo s kolegy z práce. Což mi nevadí, jen já prostě hůře spím, když není doma.

Je to někdy náročné, někdy to prostě na mě padne, jako ta aktuální situace. Kdy se vidím v zrcadle, tak si opravdu připadám jak pacient. Což není hezký pocit. A i Michal říkal, že mě tak částečně vnímá. A to na náladě taky zrovna nepřidá.

Chybí mi vypadat žensky i když nemám paruku. Vadí mi, jak na mě lidi koukají, když ji nemám a mám pouze čepici.

Řekla bych, že většinu dní vnímám tak jak přicházejí, nepřemýšlím nad tím, jak dlouhá léčba mě ještě čeká. Ale neříkám, že je to tak pořád. A právě včera mě ta představa, že tohle kolečko chemoterapií se bude opakovat ještě tolikrát...

No, a tak ukáplo pár slziček a bylo líp. Procházela jsem se dlouho, měla mokro v botách:-). Ale ten pobyt venku opravdu pomáhá.

Doma jsem to pak říkala Sudancovi. On se tak hezky pousměje a řekne že jsem tuňta. A rozesměje mě. Včera to bylo historkami z jejich nočního řádění. Ale ty sem teď s respektem k ostatním raději psát nebudu.

Myslím si, že opravdu mi jde to "žít přítomným okamžikem". Nepřekračovat hranici přítomnosti. Málokdy pociťuji strach z budoucnosti. Ba naopak, když přemýšlím nad budoucností, tak to je spíše ohledně mé práce, tvorby, mého kurzu... A z toho jsem nesmírně nadšená.

Řekla bych že se mi docela daří dělat věci, jen pokud opravdu opravdu chci. Přemýšlím nad tím, zda mě daná věc opravdu baví, zda jsem v ní dobrá a zda mě posouvá k mé vizi, k takovému mému životnímu poslání.

Dokonce jsem začala s takovou menší spoluprací, právě pro ty věci, které mě zase tak nebaví. A chci v tom pokračovat. A do budoucna přidávat i další.

Takže to nadšení z mé práce je tak velké, že se musím kolikrát hlídat. Že jsou i jiné oblasti života. Třeba, že chci jíst pravidelně, ideálně co hodinu až dvě. Především první dny po chemoterapii.

Včera jsem si vzpomněla na vnitřního kritika. Přijde mi, že už se objevuje čím dál tím míň. Věci, které bych dříve hrotila, tak nyní nad nimi kolikrát mávnu rukou.

Třeba že jsem si teď v kavárně dala kousek výborného domácího štrúdlu.

Mňam.

Minulý týden jsem začala poslouchat podcast Plné kecky. V jednom díle se holky bavily o hranicích.

A jedna z hranic, kterou prý můžeme překračovat, je právě ta časová. Což prý často poznáme různými strachy. No, tak tuto hranici jsem v minulosti překračovala. Nedělalo mi to dobře, a já v tom stejně pokračovala.

Na posledním setkání mi Terka říkala, že mi tenkrát musela napsat. Že mi to nechtěla říkat na prvním setkání. Že po přečtení mého deníku nabyla dojmu, že pokud mi nenapíše, tak umřu.

A kdyby mi tohle řekla na prvním setkání, tak fakt nevím, co by to se mnou udělalo. Už tak ta první konzultace byla pro mě velmi náročná.

Ale když mi tohle řekla na našem posledním (třetím) setkání, tak jo, že tohle už vím. Prostě mně to nějak došlo a nijak mě tímto tvrzením nešokovala.

Věřím, že většina lidí by se za tak krátký časový úsek neposunula tak jak já. Ale ono to podle mě není tím, že jsem nějaká spešl. No, trochu jsem.

Ale spíše tím, že diagnóza takové nemoci vám v podstatě pomůže se nad sebou vážně zamyslet a vnímat spoustu věcí jinak.

22.9.2024

Ještě bych chtěla zůstat u tématu hranic.

Když někdo překračuje naše hranice, tak prý cítíme vztek. V podcastu Plný kecky holky popisovaly naše hranice jako království.

A já jsem si začala představovat, že to moje království má hodně děr.

Třeba nedávno se stala jedna situace, kdy mi někdo začal říkat, jak se mám cítit. Na otázku Jak se máš? asi očekával odpověď ve stylu, že hrozně. Jenže já řekla, že v tuto chvíli se mám dobře, což byla pravda. A na to jsem dostala odpověď ve stylu, že se nemůžu mít v takové situaci dobře. Že vypadám unaveně a blabla.

A já jsem nijak neoponovala, neposlala ho někam. Což mě potom dost štvalo.

Říkala jsem o tom podcastu a o té příhodě Terce.

A ona že ta moje představa s dírami v plotě může být tak trochu škodlivá. Protože my jsme kompletní, v okamžiku kdy se narodíme. Jsme úžasné bytosti od první vteřiny.

Není potřeba nijak vylepšovat to svoje království. Zadělávat nějaké díry, jako v té mojí představě.

Opět a znovu jde jen o uvědomění. O tom, že si v danou chvíli uvědomíme, kde máme své hranice, které máme všichni. A ty hranice se podle situace mohou měnit. Někdy bych například nejmenovanou osobu poslala někam a byla s tím OK. Jindy bych ho nechala vykecat, protože jeho samotného očividně něco trápí, a byla s tím OK.

No a já v tu chvíli neudělala nic, což by mohlo být taky OK. Jenže já jsem na sebe byla naštvaná (vnitřní kritik?). A co teď s tím. Dříve bych si řekla, že už to znovu neudělám, že někoho takového pošlu do patřičných míst. Což by mohlo být teoreticky takové nastavení mých hranic, že jo?

Jenže já si myslím, že kdyby se daná situace odehrála za jiných okolností, že bych se tomu třeba zasmála, nechala to být, a byla s tím OK.

Takže podle mě je pravda, že se ty hranice mění. A jde jen a pouze o to se je v daném okamžiku uvědomit.

A pokud ve mně něco vyvolá silnou emoci, třeba například vztek, je načase zpozornit. Měla bych v té emoci zůstat a ptát se co za tím je. Nemám ráda konflikty. A proč ne, co za tím je? Aby si o mě někdo nemyslel, že se neumím ovládat. A co za tím je?

Jinak řečeno brát ten čin a následnou emoci jako informaci. Informaci, která je neutrální a díky které se můžeme o sobě něco nového naučit.

Říkala jsem Terce, že bych chtěla dosáhnout toho, že jsem sama se sebou spokojená jen tak, a že je mi jedno co si o mně myslí ostatní. A ona, že už to v sobě mám, že si to stačí jen uvědomit.

Což je pravda, když obrátím pozornost dovnitř, tak ta moje moudrá průvodkyně by mi řekla, že jsem úžasná a že není potřeba řešit co si ostatní myslí, že je to fuk.

A jednoho krásného dne už třeba takové uvědomění nebude probíhat po té co se odehraje nějaká velká emoce. Ale to uvědomění přijde v daný okamžik a k nějakému vzteku či výčitkám ani nedojde. Prostě že se ten časový úsek bude zkracovat a dostane se rovnou do přítomnosti.

Uf, to je hrozně těžké popisovat.

No, ještě bych chtěla krátce shrnout tento týden i po fyzické stránce. Řekla bych že jediným vedlejším účinkem chemoterapie byla únava. Ne celodenní ale prostě to tak nějak na mě padne třeba odpoledne.

Ale jinak zvládám vše jako dříve. Běhání, zeleninové smoothie po ránu, cca osmihodinové okno kdy jím, trochu pracovat. Dělat činnosti, které mi přinášejí radost v daný okamžik. Byla jsem po delší době pokecat se známými nebo na střelnici s Michalem.