Deníkové zápisky z týdne 14.10. - 28.10.2024
V těchto dvou týdnech jsem se potýkala s horečkami a nachlazením po chemoterapii, což pro mě bylo fyzicky i psychicky náročné. Zároveň jsem se vyrovnávala se ztrátou kamaráda.
14.10.2024
Sedím v knihovně. Když jsem chodila na vysokou, tak jsem v MZK strávila hodně času.
Ale v posledních pár letech jsem zde chodila maximálně si půjčit knížky nebo si dát svačinu s Natálkou v sedmém patře.
Přitom ty studovny jsou zde hrozně fajn, celkově to je tady moc dobře pojaté. Takže jsem si v klidu prošla regály s tématy, které mě zajímají, no a teď píšu.
A než jsem sem přišla, tak jsem byla naproti v piknik boxu na kafe. Původně jsem neměla v plánu tam nějak posedět, jenže po cestě jsem potkala známou s kočárkem a právě jsem se jí zeptala, zda nechce na chvíli pokecat.
Prostě jsem změnila bez mrknutí oka svůj původní plán. Já!
Jo a paruku taky nemám, jen šátek. Neříkám, že už je mi úplně jedno, že na mě lidi koukají. Ale minimálně to neřeším tak jak dřív.
Jde mi o to, aby mi bylo co nejvíce pohodlně.
Doma už mě to vůbec ale vůbec nebaví. A nemám tolik peněz, abych seděla každé dopoledne v kavárně. No možná i kdybych měla, tak by mi i těch peněz za kafe (které máme doma výborné) bylo líto. No tak jsem se rozhodla jít pracovat do knihovny.
18.10.2024
Tento týden se necítím úplně nejlépe. Bude to tím nachlazením. Normálně už bych byla dávno v pohodě, ale po té chemoterapii tělo nemá dostatek sil na obyčejný kašel.
Ale předpokládám, že už to bude lepší, včera jsem si píchla injekci Filgrastimu (na podporu tvorby bílých krvinek) a v noci měla teplotu a začínám vykašlávat. Dneska bude další injekce.
No a pak jsem unavená, protože v noci pořád kašlu. Což se pak projeví na náladě.
A to počasí je taky na nic. Ten otravný vítr.
Postěžovat si můžu, ne?
Tak co mě ještě štve?
No, prostě to, že se necítím ve své kůži. To, že běhání nedám ani náhodou. A teď to nemyslím ve smyslu výčitek, že bych měla. Ale prostě, že mi to chybí.
A taky mě štve, že nebývám tolik s Natálkou. Jakože je odpoledne více s Michalem nebo s babičkou. A tady už ty výčitky mám. Tohle téma si ještě chci srovnat v hlavě.
Teď to nemyslím tak, že kolik hodin denně bych s ní měla být. Řekla bych, že ani tak nejde jako o délku, ale o kvalitu toho společného času.
Řekla bych, že jsem ovlivněna tlakem toho okolí. Na jedné straně máte, že matka by s dítětem měla být co nejvíce. Pak taky máme tendence, že by žena měla mít nejen rodinu, kariéru, koníčky, a nevím co všechno.
No, ale v těchto zdrojích už nechci hledat odpovědi. Stejně každý říká něco jiného, takže co je pravda?
Pravda bude pro každého jiná. Taková otázka. Pokud je pravda pro každého jiná, tak existuje vůbec?
Já tak nějak uvnitř cítím, že pro mě je důležité, aby Natálka byla šťastná a aby se jí dostávalo láskyplné výchovy. Což pro mě znamená, neodkývat jí všechno, když se řekne ne, tak to platí. Ale na druhou stranu mazlením a objímáním a pochopením se podle mě nerozmazlí.
Ale stejně ty výčitky tam jsou, jakože to já primárně bych měla dohlížet na její výchovu.
Kurnik, když to teď píšu, tak si uvědomuju, že i v tomhle hledám kontrolu.
21.10.2024
Je mi hrozně. Fyzicky i psychicky.
Ani nevím, kde začít. V sobotu jsem měla vysokou horečku. Předpokládám, že se jednalo o reakci na další dávku Filgrastimu (na zvýšení počtu bílých krvinek).
Většinu dne jsem proležela. Koukala na televizi (Yellowstone), poslouchala audioknihu (Amari a noční bratři) nebo se vzdělávala.
Včera už mi bylo o trochu líp a trochu jsem pracovala. Stříhala jsem video. Moc mě to bavilo. Řekla bych, že z velké části kvůli tomu, že už nějakou dobu tuto činnost nedělala. A samozřejmě byla na procházce.
Ale jelikož život je někdy prostě fakt těžký a nefér a chcete se na všechno vykašlat, tak dnešek je tomu příkladem.
Umřel mi kamarád. A já prostě nevím, co s tím. Cítím toho tolik, za některé pocity se trochu stydím. Třeba, že jsem na něj naštvaná.
On si prostě nedal říct.
Na druhou stranu ale vím, že obviňování ničemu nepomůže.
Kdybych umřela na rakovinu, taky by nikdo neřekl, že si za to můžu sama, že jsem měla jít k doktorovi dříve. Já prostě jednala tak, jak jsem jednala. Nemohla jsem jinak. A stejně tak i on, ale bohužel jeho to stálo život.
Myslela jsem si, že už jsem se s tím trochu srovnala na procházce. Ale to bylo bláhové myšlení.
Ani jsem dneska neposílala tento týdenní záznam. Nechám to na příští týden. Nemám na to náladu.
Mám chuť s něčím praštit.
Michal si půjde zastřílet. Chápu ho. Asi bych taky šla, jenže mi zase vylétla teplota nahoru. Takže sedím na terase a píšu.
Je mi hrozně líto jeho partnerky. Nevím, co bych dělala na jejím místě. Je to šílené, nejenže se musí vyrovnat s tím, co se stalo, ale také začít řešit věci jako pohřeb či hypotéku. Kde má na tohle člověk vzít sílu?
Já jsem se smířila se svou situací z velké části díky Michalovi. Ale o koho se má opřít takto ona?
Nevím, co bych dělala.
Už jsem z toho trochu otupěla. Ono přeci ten pláč k něčemu dobrý je.
22.10.2024
Opět sedím v kavárně v MOU. V noci jsem měla znovu horečku.
Tak jsem napsala doktorovi a ten řekl, že musím dojet na odběr krve kvůli krvinkám.
Sestřička mě udělala test na covid, o dvě patra výše mi pak vzali krev. A teď čekám, výsledky budou za hodinu.
V noci jsem téměř nespala. Horečka a kašel mi prostě nedovolily usnout. Tak jsem poslouchala audioknihu Pohádka od S. Kinga.
Ta mi noc alespoň trochu zpříjemnila. Ten děj je napnutý jak struna a to se tam v podstatě moc neděje. Jsem do příběhu úplně ponořena. Poslouchala jsem i cestou sem, aby mi to rychleji uteklo.
Včera jsem byla hodně smutná. Už jsem nějakou dobu takhle smutná nebyla.
Ale co, řekla jsem si večer. Tak budu brečet. Budu smutná nějakou dobu a pak to bude lepší. S psychickou bolestí už se srovnat docela umím.
Dneska po cestě sem mě napadlo, že vyhrávám každý den. Každý den, kdy se vzbudím, kdy můžu obejmout Natálku a Michala, kdy jsem dělala věci, které mě baví.
Možná jsem trochu sentimentální, ale to bývám, když jsem unavená.
24.10.2024
Dneska už je líp. Vlastně mnohem lépe. Hodně tomu pomohla dlouhá procházka.
Posledních pár dnů bylo opravdu náročných. Jak po fyzické, tak po psychické stránce.
Vrátím se o dva dny zpět.
Výsledky krve nic zajímavého neodhalily. Neukázaly příčinu toho, proč je mi tak hrozně. Covid nemám. Ale pro jistotu mi brali krev znovu, aby ji poslali na test na černý kašel. Udělali rentgen plic.
Doktor mi napsal "pro jistotu" antibiotika. Což se mi samozřejmě nezdálo, když výsledky krve neukázaly, že by šlo o nějaké bakteriální vyšetření.
No, prý výsledky nemusí odhalit úplně vše a u onkologických pacientů se raději trochu "přestřelí", než aby se nemoc rozvinula do něčeho mnohem horšího.
Ten den odpoledne jsem měla 39.1. Takovou horečku už jsem dlouho neměla.
Naštěstí včera už jsem měla jen zvýšenou teplotu. Dnes už teplotu nemám.
A právě zmíněná procházka mi pomohla i dost na psychiku. A vlastně i to, že je dnes hezky a teď píšu na terase.
27.10.2024
V pátek jsem na procházce mluvila s Terkou. Prvně jsme se bavily o smrti. Říkala jsem jí o tom, co se stalo kamarádovi. A taky, že mám někdy výčitky, že třeba netruchlím dostatečně dlouho. Jak dlouho se má vůbec truchlit?
A když jsem jí o tom vykládala, tak v tu chvíli jsem si uvědomila, že opět za mě mluví vnitřní kritik. Jakože jsem špatná osoba, že bych měla truchlit mnohem déle a podobně.
Takže jsme se opět dostaly k tomu, že moje myšlenky nejsem já.
A uvědomila jsem si, že posledních pár dnů popisuju moje myšlenky jako pozorovatel. Třeba když jsem měla horečku a nic se mi nechtělo. Ani truchlit. Respektive jsem na nic neměla sílu. Což je asi pochopitelné, že?
No, jenže hlava si i v tomto případě jede tu svou. A právě v podobných situacích začnu brát myšlenky jakoby s odstupem. Začnu je popisovat ve třetí osobě. Nějak takto: "Moje mysl mi říká, že bych měla truchlit, že jsem špatná osoba. Že nezáleží na tom, že mám po chemoterapii a jsem nachlazená a mám horečku."
No a když to takto popíšu, tak si uvědomím, jak jsou ty myšlenky až někdy absurdní. Že myšlenky jsou jen myšlenky a že to nejsem já.
Přijde mi, že takové myšlenky se objevují čím dál méně. Myslím tím myšlenky, které přicházejí samy od sebe. Takové myšlenky, které kritizují nebo něco plánují nebo se vrací do minulosti. Prostě vymyšlenky.
Na druhou stranu, když jdu třeba ven a v hlavě mám nějaký problém, který potřebuju vyřešit, tak to nechám hlavu rozjet na plné obrátky.
A když jsem se o tom bavila s Terkou, tak říkala, že právě od toho naše mysl je. Jako nástroj, který nám pomáhá řešit problémy.
A pak jsme se bavily ještě o plánování. Říkala jsem jí, že už to není u mě jako dřív. Myslím, že jsem od toho na hony daleko. Ale stejně třeba plánuji, že bych chtěla jednou cca za měsíc vydat nějaké YT video, nebo že bych chtěla na jaře spustit jiný formát mého Python kurzu. Nemám přesně dané termíny a vím, že se to může změnit. Ale stejně bych to tak chtěla.
No a Terka mi řekla, že to jde i bez plánování. Že ten život stejně půjde dál. Pochopila jsem to tak, že když si budu důvěřovat, tak stejně ty věci udělám, pokud budu chtít. A nemusím je plánovat. A i pokud ne, tak se stejně nic nestane.
Videa na YT jsem nevydala nějakou dobu a nic se nestalo. Nepsala jsem nějakou dobu newsletter. Tento deník jsem již skoro dva týdny neposlala. A nic se nestalo.
Prostě život je nevyzpytatelný a snaha jej jakýmkoliv způsobem kontrolovat je zbytečná.