Deníkové zápisky z 6.4. až 21.4. 2025
Prostě chci klid.
6.4.2025
Dneska jsem vzala telefon do ruky až čtyři hodiny po probuzení. Celkově telefon používám tak 2-3 krát míň, protože prostě není důvod. Nápady a myšlenky si zapíšu do zápisníků, z telefonu jsem udělala takovou nudnou věc, která se hodí na to, abych věděla, jaké bude počasí, vyhledala šalinu, objednala Bolt či Rohlík a podobně.
Je docela zábava dělat takové malé experimenty sama na sobě.
Celkově nejsem ani moc u počítače. Knihy a zápisníky mi vyhovují momentálně mnohem více. Což ani bude i důvod toho, že tento deník neposílám už tak často.
10.4.
Jsem v kavárně, najedená, spokojená. A za chvíli budu ještě více spoko, protože budu mít kafe :-).
To vypadá, že jen vysedávám po kavárnách. Je pravda, že tento deník se mi moc doma psát nechce. Spíše v kavárně nebo na terase. Jenže tam je dneska kosa.
Dneska mi přišel email, že už dost těch depresivních myšlenek. Že není všechno dáno, že není všechno předurčeno.
Já už jsem to tak nějak tušila, že některé dřívější záznamy mohou působit depresivně.
Přemýšlím, zda bych to měla nějak více objasňovat. Ale asi jo, abyste o mě nemuseli mít strach. Při nejhorším si budete myslet, že jsem blázen. Ale raději spokojený blázen než nešťastný jedinec.
Naše myšlenky nic neznamenají. Naštěstí :-). To, co ta moje mysl dokáže vymyslet. Třeba někdy mě napadlo, že v jiném životě už bych teď byla mrtvá (když jsem třeba zakopla) - no a já si normálně myslela, že třeba vidím do jiného paralelního vesmíru. Prostě psycho. No, a tohle jsou ještě docela "normální" myšlenky.
A už se tím většinou bavím. A někdy mě samozřejmě napadnou i ponuré myšlenky. Ale jako ostatní myšlenky - nic neznamenají. A pokud se jimi nenechám pohltit - tedy nezačnu přemílat odkud se berou, co jsem udělala špatně atd., tak taky odejdou.
A to je podle mého názoru (který samozřejmě není jen můj) důvod, proč tolik lidí trpí. Třeba je napadne, že stojí za nic, protože... Nebo že ostatní si o něm budou myslet tohle a tohle, protože... Ale nic z toho se nezakládá na ničem.
Teď to zní, že mysl je k ničemu. Ale není to tak. Mysl myslí a produktem jsou myšlenky.
A když řešíme nějaký problém, tak nám myšlenky vlastně moc pomáhají. Třeba když chceme napsat nějaký článek.
Jenže mysl si jede dále tu svou i když žádný problém neřešíme, třeba když jdeme po ulici. "Měla bych jí nakoupit... Nemáme mlíko... To je super, že už je teplo... Potřebuju plavky... ale nějaké, ve kterých nevypadám tlustá... měla bych zhubnout... no, v práci na mě měli nějaké narážky... ach jo, co to asi znamenalo... všimli si toho ostatní?... beztak že jo, proč by mě to jinak napadlo... proč bych si na to jinak vzpomněla?"
Asi nějak takhle to vypadalo u mě dříve, jedna myšlenka, kterou jsem se nechala pohltit, a hledala v ní nějaký skrytý význam. Prostě jsem tomu všemu, co mě napadlo, věřila, přece, proč by mě to jinak napadlo?
NO a přesně v tom bylo dříve to moje utrpení, v něčem, co vlastně neexistuje.
Třeba tohle vysvětlení někomu pomohlo.
A v současnosti to není tak, že bych neměla myšlenky, když nechci. To nejde. Ani v meditaci - to si jen někteří mylně myslí. Myšlenky jsou tady pořád a budou. Kéž bych si mohla říct: myšlenky stop (ano, narážím na to, že neexistuje svobodná vůle :-), ale bohužel to nejde. To by byl nádherný svět, že?
Trik je v tom, že těm myšlenkám nepřikládám žádný význam. Prostě si řeknu "aha, zajímavá myšlenka", a pokud je, tak si ji napíšu a pokud ne, tak o ní nepřemítám dál, nehledám v ní nějaký smysl. A ona odejde a přijde další.
Ale opět, bohužel to tam není vždy, někdy se myšlenkami nechám pohltit, což lze jednoduše poznat tak, že si přestanu všímat okolí. Prostě jsem "v hlavě".
A opět, někdy je to dobrá věc.
A někdy ne. Třeba když začnu plánovat, co všechno bych chtěla ten den stihnout. Nebo když přemýšlím nad tím, co si ostatní myslí a podobně. Ale tohle neprospěšné přemílání už se neděje moc často.
Chtělo to nějakou sebedisciplínu a začalo to tím, že jsem loni v srpnu poznala Terku, psychoterapeutku.
Prvně jsem si třeba až zpětně uvědomovala, že aha, zase jsem uvěřila nějaké myšlence. Ale ono se to začalo přesouvat čím dál více do přítomnosti a děje se to čím dál častěji.
Myšlenky přicházejí a odcházejí.
A pár dní zpátky se mi podobná věc stala i s emocemi. Smutek se objevil a za chvíli odešel a já se do toho nijak nezamotala.
Koukala jsem na televizi a najednou si všímám, že brečím. Říkám si, kde je ten smutek, ale nenašla jsem ho. Jakoby tam ten smutek byl, ale já se do něj neponořila, nepřemílala jsem nad tím, kde se to vzalo, co se to děje, proč jsem smutná. No a pak odešel.
A tohle už se opakovala nejen u smutku, ale i u úzkosti, vzteku. Jak říká Terka, jakoby bych byla průchozí. Emoce přicházejí a odcházejí a já se jimi nenechám pohltit. Nepřemítám nad nimi, proč se objevily, nehledám souvislosti, to by bylo jak hledat jehlu v kupce sena.
A možná z toho jsem byla taková zmatená, že něco takového prostě neznám. Dříve jsem se hrozně ve všem pitvala, a hledala příčiny, souvislosti, no a k čemu to bylo? K ničemu.
A možná i toho se chytlo ego a začalo v tom vidět problém, jakoby něco nenormálního, co by se mělo řešit prášky.
Jak říkám, někdy se myšlenkami nechám pohltit, což byl právě tento případ, kdy jsem si říkala, aha nic se mi nechce, jsem apatická, to bude problém. Pojďme ho řešit. Pojďme vzít ChatGPT a zjistit, co se děje. Aha, ChatGPT píše, že hormonální terapie může mít vliv na estrogen, ten má vliv na serotonin. Aha, no počkat, nezvyšují antidepresiva serotonin?
Takže jsem se nechala pohltit jednou myšlenkou - nic se mi nechce. A najednou už bych měla brát antidepresiva.
Takže naprosto chápu, že tento deník může z cizího pohledu vypadat zmateně. Ale přeci je primárně pro mě.
A díky tomu se cítím většinu času spokojená.
Ale není to nadšení, jakoby bych skákala do stropu. To ne. Prostě jsem ráda za tento moment a tento a za každý další.
Neutápím se v minulosti. Neplánuju do detailu budoucnost. Opět - není to tak vždy, ale děje se tak čím dál častěji.
Dalším příkladem může být ukončení radioterapie. Věřím, že jiní lidé by skákali nadšením a chápu to. Jiné tomu by předcházelo mnoho utrpení v tom, že je ta radioterapie obtěžovala, že je nebavilo dojíždění a čekání. Že tam byl odpor, nechuť. A kvůli tomu pak může následovat nadšení, když takové utrpení skončí.
A ze začátku jsem to měla podobně, hlavně u čekání. Říkala jsem si, kdy už přijdu na řadu, už tady čekám hodinu apod.
Ale zhruba týden před skončením jsem si řekla - kašlu na to. A prostě jsem veškerý ten odpor pustila.
A to se netýká jen čekání na radioterapii. Řekla jsem si a dost plánování a toho, že něco musím.
A uvědomila jsem si, že jediné, co chci, je klid. I kdyby to mělo znamenat, že už nenatočím žádné YT video, že se znovu vrátím do práce.
Samozřejmě se nestalo to, že jsem si řekla "kašlu na to" a jako magickým proutkem se všechno změnilo. To by bylo krásné, protože pak už bych to třeba udělala i dříve - jenže takto to nefunguje.
Prostě se to stalo samo.
17.4.2025
V pondělí mi začala cílená léčba. A zatím dobrý. V prvních dnech prý bývá nejčastější průjem, další vedlejší účinky jsou podobné jako u chemoterapie, nevolnost, snížení bílých krvinek, únava, možné vypadávání vlasů... Ale nemyslím si, že to nebude tak vážné.
Respektive zatím nepociťuju, že by se něco dělo. Kdybych prý měla průjem 5x za den, tak mám prášky přestat brát a zavolat.
Natálka byla opět nachlazená. Takže je tento týden pro jistotu doma.
No, doma. Já myslím, že by ji neskolily ani čtyřicítky horečky, natož nějaké nachlazení. Takže jsme včera a dnes dopoledne byly venku. Co doma, když je tak hezky, že jo. No a teď je s babičkou.
Napadlo mě, že dříve bych z toho, že je nemocná byla nešťastná. Protože bych už měla naplánované, co bych daný týden měla/chtěla udělat.
No, už asi nemá moc smysl se obracet za tím, co bylo.
Včera jsem si do svého zápisníku, který jsem začala používat před nějakou dobu místo telefonu, napsala: Když se nudím, šahám po knize nebo po zápisníku.
A je to tak, čtu mnohem více, píšu mnohem více.
Prostě dopamin, který jsem měla z jedné věci se přenesl z jedné věci na jinou. Což jsem si uvědomila včera u čtení knihy.
Napadlo mě, jak nejsem dobrá, že po telefonu už nešahám co deset minut (což je prý průměr). Jenže pak jsem si uvědomila, že já ten dopamin získávám z každé přečtené stránky.
Bylo by přece logické číst více do hloubky, nesoustředit se na počet stránek, či množství knih, které přečteme. Protože to je opravdu nic neříkající číslo. Jenže čím více přečtených stránek, tím se cítíme lépe, a to i když jsme si z nich moc neodnesli.
Z evolučního hlediska jsme totiž uzpůsobeni na to, abychom chtěli získávat nové informace. Ono kdysi to dávalo smysl, čím více informací jsme měli, tím se zvyšovala šance na naše přežití, jenže v dnešní době?
A právě jsem si začala zapisovat do zápisníku i tyhle myšlenky popisující čtení knih a psaní poznámek. Je zajímavé si všímat těchto pocitů a sledovat ten vývoj v čase.
21.4.2025
Když se vrátím k poslednímu odstavci, je opravdu zajímavé sledovat, jak se věci dějí, aniž bych je plánovala.
Před ani necelými 4 týdny jsem si koupila dva zápisníky a začala je používat místo telefonu a vlastně i místo počítače.
Potom k tomu přibyl ještě jeden větší (A5), kde si píšu návrhy na to, jak by mohly vypadat některé moje budoucí texty. Popřípadě zkouším varianty jedné věty.
Díky kurzu copywritingu jsem konečně pochopila, že i při psaní některých textů opravdu platí méně znamená více.
A opět zkouším Zettelkasten, tentokrát ale původní papírovou verzi. V digitální podobě mi tento systém prostě opakovaně selhával.
A upřímně ani nevím, jak to bude do budoucna s tímto deníkem. A to z vícero důvodů.
S papírem se cítím klidnější. Nejsem tam roztěkaná. Nemám potřebu někam spěchat. Jak napsala Anna Franková: Papír je trpělivější než lidé.
V dětství jsem si psala jeden deník za druhým, psala jsem školní časopis, skládala origami. Četla jednu knihu za druhou.
Ale dnešní doba jakoby to všechno schovala za shiny new things.
Ale postupně se ke koníčkům z dětství začínám vracet. Nevím, kde se to vzalo. Nenaplánovala jsem si to.
Za druhé. Dlouhou dobu jsem bojovala s tím, jak oddělit práci od volného času.
Mým hlavním problémem je to, že mě práce baví. Což je super. Jenže to sebou nese i jistá úskalí.
Například to, že když jsem nepracovala, tak jsem měla výčitky. Přece mě práce baví, tak bych měla dělat něco pořád, ne?
Vždycky se najde způsob, jak vydělat více peněz.
A řekla bych, že problém dnešní doby je to, že si pořád potřebujeme dokazovat, jak jsme produktivní. Že čas mezi prací slouží jen na to, abychom nabili baterky na to, abychom zase mohli pracovat.
A tohle už nechci.
Chci klid.
Dělat věci, které mi činí radost teď a nesejde na tom, zda budou mít nějaký přínos pro budoucí Lucii.
A řekla bych, že tohle jsem dělala opravdu velmi dlouho. Že koníčky byly vlastně takové doplnění k práci. Takže to ani nebyly koníčky.
A až posledních pár měsíců mi na můj seznam toho, co bych chtěla vyzkoušet, přibývají věci, které bych chtěla vyzkoušet, jen tak, proč ne.
A pokud se ptáte čím to je, kde se vzala ta změna?
Prostě se to stalo. Všechno souvisí se vším, není nějaký jeden důvod.
A abych se vrátila zpět k práci. Je fajn zaklapnout notes a říct si: a dnes je s prací konec.
Což dříve nešlo, protože jsem si všechny poznámky psala na počítači. A mohly to být i věci, které s prací nesouvisely.
Třeba když jsem si chtěla napsat poznámky k nějaké knize. Jenže pak se jednoduše stalo to, že jsem ani nevím jak dělala něco do práce.
A tenhle deník taky nespadá do mé práce a vlastně už jej částečně mám i v analogové podobě.
Dalším důvodem může být i to, že tento deník Projekt humr vznikl, abych nějak zvládla zpracovat diagnózu rakoviny. Abych popsala tu svou cestu. Ale upřímně tam byla i touha se nějakým způsobem zviditelnit, ať už proto, jak jsem dobrá, že to zvládám, nebo proto, aby po mně nikdo nic nechtěl.
Jenže tahle touha už jaksi zmizela.
Navíc asi pro většinu lidí může být deprimující číst, že neexistuje svobodná vůle.
Už to úplně slyším: "Co to ta Lucie kecá, jak neexistuje svobodná vůle, teď jsem zvednul ruku, protože jsem chtěl...".
A i když mě tyhle názory velmi uklidňují, věřím, že spoustě lidem mohou přinášet strach, ať už o ně samotné, nebo o mě.
Ubližovat ostatním je to poslední, co bych chtěla.
Ale ještě téma - ukončení nebo nějaké pozastavení tohoto deníku - ponechám otevřené.
Ono to nějak dopadne :-).
Lucie, tohle sdílení je tak úžasný a pro mě osobně dojemný, že ti to musím napsat. Je moc hezký sledovat tvojí cestu a je mi ctí, že jsem ti na ní mohla být průvodkyní. A moc ráda budu i nadále, když si to budeš přát, ačkoli po přečtení těchto řádků vím, že už mě vůbec, ale fakt vůbec nepotřebuješ :) Ter.