4.9.2025
Sedím v kavárně, jak jinak :-). Tentokrát v Žabinách. Otevřelo se tady pár nových podniků, takže je moc ráda navštívím.
Doprovodila jsem Natálku do školky a nemám žádné povinnosti až do pozdního odpoledne.
Mám totiž online setkání se studenty druhého běhu. Už je to rok od prvního workshopu. A již mám několik zpráv o tom, jak některým studentům kurz pomohl dosáhnout jejich vysněného cíle. Přesně tak jsem to chtěla.
A jak se mám? No, odpověď je asi jasná. Prostě dobře. I když jsem v noci naspala dohromady tak čtyři hodiny.
Nevadí. Stejně s tím nic neudělám.
Co je horší? Nevyspat se? Nebo neustále řešit či se stresovat z toho proč to tak je? A neustále zkoumat každou proměnou, kterých je nekonečně mnoho?
Nevím.
Blbý je, že dříve jsem dělala obojí.
No, tak jsem v noci poslouchala rozhlasovou hru. Bílou nemoc od Čapka. Jako kniha byla super, ale v podání Hrušínského je to mnohem lepší.
Nebudu dělat ze sebe nějakého sečtělého čtenáře, protože předtím jsem koukala na tři díly Wednesday.
No a jinak se cítím asi úplně stejně, jako v mém posledním příspěvku.
Možná co pociťuji čím dál více, tak je přítomnost. Dříve mě to hrozně tahlo do budoucna, takový ten pocit, za kterým se všichni ženeme. Takové to: Až...
Na LinkedInu jsem četla nějaký příspěvek, jakože: představte si že vám zbývá jen deset let života... Tak mě to rozesmálo, protože já (vlastně nikdo) neví, zda tady bude za pět minut.
Dřív jsem si myslela, že přísloví: Žij každý den tak, jako by byl tvůj poslední, znamená, že si máme co nejvíce užívat. Plnit si přání z bucket listu, být co nejvíce se svými dětmi, skákat padákem...
Ale už si to nemyslím. Spíš je to narážka na to, že nevlastníme naši budoucnost. Že nemáme žádný čas. Jediné co je, tak je teď. A nebude víc.
Chápu, že tohle nemusí dávat smysl. Mně by to dříve taky nedávalo smysl.
25.9.2025
Sedím v kavárně. Měla bych se jít balit, ale nějak se mi nechce. To deštové počasí úplně láká na posezení v kavárně, kde hraje jazz :-).
Měla jsem jít pro Natálku ale nakonec ji vyzvedne babička aby ji vzala na zahradu. Má tam totiž králíka, kterého dostala k narozeninám.
Prostě mám nějakou chvíli čas než ji povedu navečer do Sokola.
Balení stihnu večer. Jedu na víkend pryč. To bude po hooodně dlouhé době, co budu na celý víkend bez Natálky a Michala. Řekla bych že od loňské operace jsem nebyla pryč déle než víkend.
Docela se těším, ale asi ne tolik jak bych se těšívala dřív. A pak bych byla hrozně nešťastná, pokud by to nevyšlo.
Teď to cítím spíš tak, že bude to fajn pokud to vyjde a ale i pokud by to náhodou nevyšlo.
A teď se musím pochlubit, bo jsem z toho byla včera úplně nadšená. Totiž v závěru včerejší posilovny jsem se povesila na hrazdu a pustila jednu ruku. A držela jsem, několik vteřin. Prostě jen na jedné ruce jsem držela celou svou váhu. Nepochopím.
Pak trénuju balanc na balanční desce. Jako i tady se mi už podaří stát na jedné noze pár vteřin, ale není to ještě úplně ono.
Zlepšuju se v dřepu na jedné noze, dolů už to docela jde. Nahoru teda vůbec.
Brzy snad poprvé v životě udělám klik, jakože ten klasický kdy se nehýbou předloktí. Prostě poctivý klik nahoru a dolú.
A baví mě to. Prostě ti lidi kolem toho jsou hrozně fajn. Jako celek je to hrozně fajn. Jako chodit sama do fitka - no to bych asi brzo vzdala.
A jinak bych řekla, že je to pořád tak jak jsem to popisovala dříve. Teda když si někdy čtu ty příspěvky po sobě, tak mi přijdou hrozně ezo :-)
Jo a počkat. Na dneska jsem spala celou noc - nepamatuji si, že bych se vybudila.
Někdy se mi spí lépe, někdy hůře.
Práce mi jde od ruky. Teď mám období, kdy koníčky moc nejedou (teda kromě posilovny). Jsem zažraná do práce. Ale věřím, že ono se to zase změní.
Nechávám to být. Je to tak jak to má být.
13.10.
Myslela jsem si že se bojím smrti, že všechno to začíná a končí tím, že se jí nechci bát. Že i proto jsem chtěla prokouknout skrz ego a vidět tu habaduru, že žádné já není. Protože když není já, nemůže být ani strach ze smrti.
Chtěla jsem na to přijít, kreslila a psala. Říkala jsem si že když tomu plně porozumím, tak se “probudím”.
Lucie je jen směsice myšlenek, je to příběh. Je to souhrn všeho co jsem viděla, slyšela, cítila za celý svůj život a poskládáno tak, aby to dávalo nějaký smysl.
Kdybych se probudila a zapomněla na svou minulost, na všechno dotek, byla by ještě nějaká Lucie? Asi ne. Bylo by jen to co v ten okamžik, vidím, slyším, cítím. Čisté vědomí.
Ano, po rozumové stránce to dává perfektní smysl.
A moje mysl mi začala podsouvat myšlenky, že když tomu všemu porozumím, tak se třeba stane to co chci.
Jenže to je blbost. Ego (Lucie, jájá atd.) nemůže zemřít když neexistuje. Touto cestou jsem opět hledala kontrolu, i když žádnou nemám. Žádná není.
Ale mysl mi podsouvala přesně to, co jsem potřebovala k uvěření, že nějakou kontrolu mám.
Velmi rychle se přizpůsobuje a naučí se hovořit jazykem mého kmene, prostě udělá cokoliv aby ego zůstalo zachováno.
Všimla jsem si toho, když jsem opět přemýšlela nad smrtí. Dříve by taková myšlenka vyvolala vlnu reakcí - hlavně tělesných, prostě jako když má člověk z něčeho opravdu strach.
Ale teď nic. Prostě ten fyzický pocit strachu tam není. Někdy mě vlastně i napadne, tak co, tak umřu, stejně mě to čeká, prostě to tak je.
Ale většinou se mi hlavou spíše honí myšlenky, něco jako oživeny. Jako vzpomeň si, Lucie, jak ses bála loni. Jaké to bylo čekat na výsledky biopsie?
A tak jsem si myslela že se smrti bojím, jenže to nebyl strach, ale jen mysl, která si “vzpomíná”.
Někteří lidé si myslí, že existuje peklo, ale není většího pekla, než takového, kterého si dokážeme vytvořit sami v hlavě.
Prostě je až neuvěřitelné, jaké myšlenky nám dokáže hlava podsouvat abychom nepřišli na to, že všechno je to jen smyšlené.
20.10.
Včera jsem mluvila s Terkou. Všechno jsem to na ni vybalila. To jak ta hlava jede na plné obrátky, jak dokáže obměňovat myšlenky, jen aby její existence byla zachována.
Moje hlava: Ano, pojďme se zbavit ega. Tak jak to uděláme?
Což je blbost, nelze se zbavit něčeho co neexistuje. Spíše jde o tom, jaké habadury na mě dokáže vybalit.
Terka mi řekla, že když jsem ukončila kapitolu rakoviny, tak se začínají objevovat věci z minulosti, vzpomínky na zranění, které hlava potlačila.
Asi proto více jím. Ale jeden hlas se tomu brání, druhému je to jedno. Pojďme si přece užít, existuje jen teď a tady, ne?
No, prostě magořina. Je to jako bych v hlavě měla více Luciií.
A žádná z nich vlastně neexistuje, jsou to spíše jen ozvěny minulosti.
A přijde mi vyčerpávající si jen těch myšlenek všímat a neponořit se do nich.
Jsem z toho unavená. Hlava si uzurpuje veškerou pozornost.
Jak krásné by bylo všímat si věcí kolem sebe, vidět, poslouchat, cítit co se kolem mě děje. Prostě jak to má Natálka.
A možná tomu i tak jednou bude, až se to dostane všechno ven.
Ale opět v tom je nějaký tlak, nějaká představa že jednou bude líp.
Je mi divné říkat Já. Že tohle všechno dělám já.
Spíše mi přijde jako by moje hlava byla samostatná existence. A já (opět - kdo je já?) jen koukám, co se zase objeví.
Terka říkala, že můžu říkat: Já jsem to vnímání.
Já jsem někdo (něco?), kdo vnímá, že se objevují myšlenky, pocity, vjemy (zrakové, sluchové atd.). Nic jiného není, nic se neděje.
Hlava nám tvoří příběhy formou myšlenek. A příběh se stává příběhem, když myšlenkám uvěříme.
Není žádné dobré a špatné. Prostě je.
Na tomhle světě nemáme žádnou agendu. Nemusíme dělat nic a můžeme dělat co nás napadne. Nikdo nás za to nebude soudit. Neexistuje checklist toho, co bychom “měli”. Teda existuje - v naší hlavě.
Prý že lidé před smrtí nejvíce litují toho co neudělali.
Podle mě je to nesmysl. Na světě je nekonečně mnoho věcí, které bych mohla dělat. To mám pak všeho litovat?
Není to spíše tak, že je úplně jedno co děláme pokud jsme s tím v souladu. Dělá nám to dobře?
Koukání na televizi není dobré a ni špatné. Můžu klidně koukat na televizi celý den, no a co? Pokud mě to baví.
Problém by byl pokud by daná věc byla únikem.
Jinak řečeno, je úplně jedno co děláme, důležité je co je zatím.
Pokud si čtu, koukám na televizi nebo na sociální sítě. Vše může být únikem od nudy, od toho co se nám děje v hlavě. A na druhou stranu vše může být prováděno s klidem a s plnou všímavostí.
Třeba včerejší Zrádci. No tak ty jsem si naplno užila.
A o tom to je, jen si prostě všímat. Zvědomit si to, co se odehrává. Neustále se objevují nové a nové věci, které jsem měla zažité, jakože to se nemá.
A jako proč? Kdo to řekl?
Piju kávu jak se mi líbí (takže moc), a stejně spím, jak to?
Koukám na televizi a nepřijdu si nijak prázdnější nebo hloupá.
Zrovna mě moc nebaví číst. A nevyčítám si to. Ono to zase přijde. Nebo ne.
Jak by byl krásný svět, kdyby nám odmalička nebylo vtloukáno, co je dobré a špatné.
A dnes je hlava klidná. Dělám věci s chutí a tak jak to zrovna přijde. Třeba tohle psaní.
Asi je potřeba aby myšlenky prošly ven. Ať už formou mluvení nebo psaní.
Protože to že jich je povšimnuto nezabrání v tom aby se znovu objevily.
Třeba včera jsem cítila, že mě některé doslova “lechtaly” v hlavě, když jsem mluvila s Terkou. Prostě chtěly být řečeny. Divné, co?
29.10.
Dneska jsem se ocitla v příběhu. A byla do něj naplno lapena. Natálka dostala venku záchvat vzteku a já s tím nic nedělala. Nechala jsem ji křičet, dupat, mlátit ručičkama. Vím, že nemá smysl dělat něco jiného. Jenže lidi okolo často umí dávat rozumy. Jako fakt nechápu, kde berou právo na to, říkat něco cizímu dítěti. Paní jsem slušně poprosila ať se stará o sebe.
No každopádně, to mě úplně vytočilo, naběhly výčitky. Zda bych neměla něco dělat jinak, jak bych to vyřešila příště. A pak přišlo uvědomění, že ego se chytlo situace.
Stačilo si toho všimnout, a pocítila jsem klid.
Vydrží mi to chvilku. A znovu. A zase všimnutí.
Když vidíš na horu, nejsi na ní. Když vidíš na řeku, nejsi v ní. To jsem včera zaslechla v jedné TED přednášce.
Bylo to právě na téma myšlenek. Stačí si jich všimnout a automaticky vystoupíme ven z příběhu.
Cítím uvnitř takové prázdno. Dřív to místo zaplňoval strach a touha vše kontrolovat.
Poslední dobou kolikrát nedělám nic, jen koukám na stromy, nebo poslouchám hudbu. Nebo jen tak ležím. Protože prostě nevím, co mám dělat.
Je to zvláštní, ještě nedávno bylo potřeba zaplnit každou chvíli “něčím” aby čas byl plně využit.
A pořád to sem tam dělám, sahám po telefonu, abych se náhodou nenudila.
Ale někdy si toho všimnu a schválně nedělám nic.
Ego sebou zmítá jak ryba na suchu. “Měla bys dělat tohle a tohle” - ozývá se v hlavě.
Někdy už na to ani neodpovídám.
Je zvláštní prokouknout skrz ten náš vytvořený svět. Svět, ve kterém nás pořád něco žene dopředu. “Jednou bude líp... teď musíš zatnout zuby”
Včera mě napadla taková metafora, že roky, možná i desetiletí jsem žila v zajetí strachu a touhy vše kontrolovat. A tohle byly takové moje zdi, v podstatě takové bezpečné útočiště.
Jenže teď ty zdi postupně mizí. A ano, je to naprostá svoboda, vím, že teď můžu dělat cokoliv chci.
Ale proč to nedělám? Protože není nikdo, kdo by to dělal?
Protože můžu jen pozorovat, co se stane?
Proč mě nic nebaví? Proč prostě než abych hledala další zábavnou aktivitu, nedělám nic?
Na jednu stranu cítím takový hluboký klid, ale zároveň i takové prázdno, které je potřeba vyplnit něčím “smysluplným.”
Číst tyhle řádky a před rokem, tak si myslím, že jsem se zbláznila. Co to melu?
No, to kdybych věděla.
Prostě to tak je.
Ahoj Lucka, čítalo sa to dobre a úplne to súznelo so mnou, s mojou dušou. Pred rokom by som si pomyslela, že čo táto melie? Ani by som to nedočítala. Dnes to bolo presne to, čo som tu a teraz potrebovala počuť (vlastne prečítať:)). Podcasty s Marošom Vagom mi pomáhajú tiež.