Deníkové zápisky z 3.3. až 17.3. 2025

Mám za sebou devět dávek radioterapie. Houstnou mi vlasy, roste mi obočí a řasy. Uvědomuji si, že žiji život, který jsem si dříve vysnila, ale mé ego s tím stejně není spokojené.

3.3.2025

Sedím v kavárně, asi za hodinu půjdu vyzvednout Natálku ze školky. To kafe je naprosto boží (Rotatia kavárna v Medlánkách)

Napadlo mě, že už jsem se delší dobu nerozepsala o tom, jak se mi vlastně daří co se týče zdravotní stránky, jak to vypadá v mém světě. A teď tím výjimečně nemyslím to, jak to vypadá v mojí hlavě.

Za dva dny mi začne radioterapie. Jsem zdravá. Natálka sice byla opět nemocná, ale na mě to naštěstí nepřešlo. Věřím, že je to vším co pro sebe dělám.

Myslím že jsem se již zmiňovala o tom, že ekzém a celkově špatný stav pleti již pominul, snad hned se skončením chemoterapií. To stejné bolavé nehty.

Zajímavé je, že většina obočí a řas (a chlupů v nose :-)) mi vypadala až ke konci chemoterapií.

Takže sice mi již začaly růst chlupy po těle (ach jo - tohle byla jedna z mála výhod), tak obličej je komplet bez ochlupení.

Vlasy mi začaly růst již během chemoterapie, ale je to opět různorodé, jak délka tak hustota.

Nedávno jsem se setkala s jednou hrozně chytrou slečnou Hankou J. a nějak jsme se začaly bavit o vzhledu. Říkala jsem jí, že bych chtěla aby mi bylo úplně jedno, že na mě lidi koukají, protože nemám vlasy a obočí atd. Že bych to chtěla mít úplně na salám. A ona že mi to nemůže být jedno, že to máme prostě dáno vývojem, že nechceme aby se nám lidé stranili, protože vypadáme nemocně. A měla naprostou pravdu.

I Terka mi říkala, že nemám dělat něco na sílu. Že mám jen pozorovat ten odpor, který cítím například, když mám jít ven mezi lidi. Protože mě opravdu nebaví malovat si obočí, nikdy jsem to nedělala a vůbec mi to nejde a zabírá to hromadu času.

A má pravdu. Pokud opravdu svobodná vůle opravdu neexistuje, tak pořád máme možnost všímat si věcí. Už jen tím, že si všímáme, jsme v přítomnosti, pozorujeme jaké pocity v nás daná činnost vyvolává, už jen tím můžeme věci měnit.

Třeba si začneme všímat, že nám určitý typ obsahu nedělá dobře, a všimneme si toho opakovaně. Tak to prostě přestaneme dělat. Přestaneme sledovat určitý typ videí (u mě třeba videa na téma rakovina).

Problém je že většina lidí si prostě nevšímá.

7.3.2025

Čekám na třetí radioterapii.

Ráno vstanu po šesté, nachystám se a vyrážím do MOU. Jdu část pěšky, abych si alespoň trochu vynahradila ranní běhání.

Přijdu sem. Je tu hezká, docela příjemná čekárna s televizemi. Tak u snídaně (kterou mám nachystanou s sebou) koukám na ranní zprávy na České televizi. Což jsem naposledy dělala - no asi nikdy.

Já obecně na zprávy nekoukám. Již dávno jsem si všimla, že mi to nedělá dobře. K tomu jsem nepotřebovala svoji diagnózu abych prokoukla, jak mě zprávy děsí. Ostatně přes Facebook nebo LinkedIn nebo přes lidi se to podstatné dozvím.

Ale ono je fakt děsivé, že přijdu do čekárny a probírá se válka. Už třetí den za sebou.

Ozařování samotné je rychlovka, lehnu si, kolem se točí nějaké divné kovové velké věci. Obléknu se a můžu jít.

Cca jednou týdně bych po ozáření měla mít ještě prohlídku s doktorem.

Takže takto probíhají moje rána. A ještě pár týdnů budou. Pak se opět vrátím ke svému rannímu běhu, klidné snídani a kávě.

Dopoledne pracuju, chystám se na workshop svého kurzu, píšu scénář pro další video nebo začínám připravovat svůj další produkt, což by mělo být měsíční členství pro lidi, kteří chtějí programovat s AI.

....

Máme o hodinu později, sedím v kavárně a čekám na kávu. Šla jsem kus pěšky, poslouchala u toho úvod do knížky Jak na ADHD a myslím, že v poslechu budu pokračovat. Moc jsem od toho neočekávala, ale autorka mě v úvodu docela přesvědčila, když jí její koučka herectví řekla, že nemusí dělat nic, že nemusí nic nikomu dokazovat. Tak uvidíme.

Dnes je pátek, v tento den většinou "uklízím" nepořádek v kompu. Dělám commit nových poznámek, mažu nepotřebné věci. Popřípadě zkoumám nové nástroje. Takže nic náročného.

Btw. jsem si asi včera v zrcadle všimla, že mi začalo růst obočí a řasy, zatím je obojí velmi krátké, ale i tak je to posun. Vlasy jsou hustší každým dnem. Je opravdu dobré si udělat jednou za čas fotku, protože jinak si člověk těch průběžných změn nevšímá. Takhle je to so obvious, když si porovnám fotky v rozsahu jednoho měsíce.

Ale dnešní noc nebyla moc příjemná. S usnutím již nemívám většinou žádný problém, jsem schopna usnout během pár minut. Ale v noci mě budí návaly horka, musím se odkopat, chladit se (máme celou noc otevřené okno) a pak za chvíli znovu usnu.

Jenže na dnešní noc mi bylo vedro snad pořád. Asi to bude i tím, že se oteplilo.

Každopádně je zajímavé sledovat jak v tom moje hlava vidí problém, na který by se mohla vrhnout. Cítím ten odpor. Všímám si, že chci něco jinak.

Ale když se nad tím krátce zamyslím, tak prostě stačí tenčí přikrývka.

Jak říká Terka, všechno co se nám v životě děje, nám dává další a další možnost sledovat, co daná věc v nás vyvolává.

A já za každým odporem, za každou skutečností, kterou bych chtěla jinak vidím tu svou touhu kontrolovat. A za tím pak strach.

Strach že se nevyspím. Strach z toho co si o mě budou ostatní myslet. Strach z toho, že se nevyléčím. Strach z toho, že umřu.

Včera jsem se koukala na nějakou starší přednášku na TEDu od pana Charváta. Jako on je fakt boží, copywriter, který "vykouřil" žábu, stal se standup komikem a ve svých představeních a nyní i v knize řeší filozofické otázky. On je opravdu důkazem toho, že život je jen hra a že bychom se opravdu neměli brát tak vážně. Vždyť vesmíru jsme úplně ukradení, je úplně jedno kolik toho dosáhneme v životě, kolik zemí navštívíme, kolik peněz vyděláme.

Naším jediným smyslem je se zabavit.

No každopádně v té přednášce na TEDu popisuje z hlediska naší existence, našeho pozorování je úplně jedno zda jsme v situaci, kterou si naše ego nesmírně užívá (myslím, že popisoval grupáč) nebo v situaci, kdy nám je nanic a brečíme u televize. Ten rozdíl je v tom, jak dané situace hodnotí naše ego.

Takže právě to naše falešné já nám dělá ze života takovou mizérii. Kdyby neexistovalo, tak bychom všechny situace vnímali podobně, se zaujetím a radostí.

Jenže příroda to chytře vymyslela, bez něj bychom pak neměli potřebu se rozmnožovat a tedy přežít.

8.3.2025

Na dnešek jsem se vyspala dobře, myslím že jsem se vzbudila jen jednou. Jelikož je sobota, tak jsme byly s Natálkou na menším výletě. Šly jsme do Lužánek, protože vedle je kočičí kavárna. Je krásně, takže bylo fajn být dopoledne v parku. Za chvíli půjdeme s Michalem střílet a pak si někam sednout na večeři. Natálka bude dnes spát u babičky.

Takže co to jde, jsem venku.

Je zajímavé sledovat, co se mnou dělá poslech knihy Jak na ADHD. Jak si moje ego povídá, že vlastně mám taky nějakou poruchu pozornosti a že to zvládám. No cítím se tak trochu arogantně, pak mám zase výčitky, že jsem něco takového cítila. Ale řekla bych, že se už do těch emocí nenechám tak vtáhnout.

A fakt nevím jestli se mi to zdá, ale přijde mi, že mám ty vlasy každým dnem hustší a hustší. Takže už je přestávám řešit. Otázkou zůstává, jak bych se cítila, kdyby tomu tak nebylo. Ale nebudeme vytvářet problémy tam kde nejsou.

Přijde mi, že se mi více vrací myšlenky na mou diagnózu. Přeci jen trávím v ústavu mnohem více času. Asi i proto se těším až si o tom večer v klidu s Michalem popovídáme a dostanu to ze sebe. Nejsem kvůli tomu nějak extra smutná, ale spíš si myslím, zda bych to neměla více řešit. No klasika, moje ego se opět probouzí k životu a hledá problém. Někdy to fakt potřebuju napsat nebo si to říci, že ty myšlenky nejsem já. Že myšlenky jsou jen takovým ne příliš přesným odrazem skutečnosti.

11.3.2025

Opět v ústavu. Přijdu a v televizi se opět rozebírá válka. Tak jsem se v klidu nasnídala.

Mě je vlastně úplně fuk, že sem ráda. Původně jsem si myslela, že mi vadí to cestování navíc. Ale já to v podstatě neřeším.

Ale je zajímavé sledovat, jak mě ovlivňuje prostředí. Třeba že mám více myšlenek ohledně rakoviny. Ty myšlenky jsou opravdu jen odrazem toho, co se kolem nás děje. Proto se hodně vystavuji prostředí, které mi dělá dobře. Může se jednat o knihy, rozhovory, pravidelné setkání s Terkou.

...

Přesunula jsem se do blízké kavárny, kde jsem ještě nebyla.

Včera večer jsem byla nějaká nesvá a pokračuje to. Hlavou mi létají takové divné myšlenky. Nad tím, zda to má tady cenu. Ráno vstát, zabavit se a jít spát. A pořád dokola. A moje ego se s tím samozřejmě snaží bojovat a vymýšlet mi nějaké aktivity. Že bychom se mohli přihlásit na nějaké zábavné aktivity, někam vycestovat atd. Že se mě on, zmetek jeden, snaží zabavit? Vymýšlet problémy, které by mohl řešit?

Ale nějak vnitřně vím, že tohle nepomůže. Že o tom to opravdu je. A ať jsem hledala, jak jsem hledala, žádné já, žádnou Lucii nemůžu najít. Není to žádná hmota, která ve mně bydlí.

Možná je to opravdu tak, že existuje jen tento moment. Že jsme jen tento okamžik, který pozoruje co se kolem něj a uvnitř děje.

Pokud tak tomu je (ještě si tím asi nejsem úplně jistá), tak smrt neexistuje. Protože nemá "kdo" umřít, když nikdo není. No a to je to co mě na tomto smýšlení nejvíce uklidňuje.

A je mi úplně jasné, že k tomu inklinuji, právě protože se nacházím v situaci, kde je mi smrt dennodenně vmetána do obličeje.

V minulosti kdybych poslouchala nějakého Charváta, tak bych si řekla co to mele. Jak jako že nejsme svoje myšlenky? Tak co potom jsem? To je blbost... Úplně se vidím, že bych tohle řekla, pak to vypla a šla dál ve svém nevědomém životě. A bořila se do myšlenek, ve kterých bych plánovala, strachovala se, vzpomínala, vyčítala...

V neděli jsme měly opět online setkání s Terkou. A právě vím, že mi říkala, že to naše ego nikdy nebude spokojené. Vždy bude chtít to co nemá a nechtít to co má. A můžeme si psát záměry, psát si vize, deníky vděčnosti, ale to nás nespasí. Ne že bych proti těmto zápisům něco měla, to vůbec ne, sama si je ze zábavy píšu, ale pokud neprokoukneme skrz to naše falešné já, tak nám to nepomůže.

Tolik času které trávím jen tím, že přemýšlím nad budoucností či minulostí. Přijde mi to až absurdní. A i tyto myšlenky, které mě kritizují za to, že nejsem dostatečně v přítomnosti, jsou opět výplodem mého ega. Máme problém, pojďme ho vyřešit :-). Takový malý ďábel, který se schovává úplně všude.

Možná se začíná trochu strachovat, bát se o svou existenci, když si jej čím dál tím víc všímám? Je to sranda, když na něj takto přijdu. Nejlepší je to v okamžicích jako je tento, kdy si říkám, jak bych mohla být více přítomná, a jak to udělám, a pak si uvědomím, že je to opět jen moje ego. Moje falešné já. Jája. Prostě něco, co nemůže existovat v přítomnosti.

A v poslední době mi dělá hrozný problém číst nějaké odborné knihy. Myšleno se zaměřením na seberozvoj. Přijde mi, že je to v hrozném rozporu s tím, co momentálně pociťuji. Že všechno je bráno příliš vážně. Že bychom měli dělat to a to, abychom se cítili šťastní.

Včera jsem poslouchala chvíli podcast s nějakým motivačním koučem. No musela jsem to vypnout. Podle něj šťastný život není pro každého. S tím absolutně nesouhlasím. Nebo mě rozesmálo, že abychom se přesunuli do vyšší ligy, tak musíme najít nějaký smysl života. A to nejlépe někde v divočině či co. Už jenom to rozdělení do základní ligy a vyšší ligy mi přijde na hlavu postavené.

No a opět se objevuje moje ego, které si říká, že je lepší než zmíněný pán, jehož jméno si nepamatuji.

13.3.2025

Již mám za sebou sedm ozáření. Žádné vedlejší účinky zatím nepociťuji. Nebolí to, nepálí to, je to otázka chvilky.

Dnes po delší delší přestávce otevřeli Šíleného myšáka, což je hodně stylový podnik. A čekám na turecká vejce, které jsem si v poslední době oblíbila a která jsem jinde zatím neviděla.

No, bylo to výborné. Jelikož to mám po cestě do ústavu, tak se sem ještě párkrát určitě stavím.

Včera jsem dala ještě jednu možnost panu Moricovi, tomu motivačnímu kouči. Protože mě docela zaujalo to, jaké pocity ve mně poslech toho rozhovoru s ním vyvolal.

Předpokládám, že mi možná vadilo, jak dělá ze šťastného života něco, co je dosažitelné jen pro některé lidi. Ale možná jsem ho špatně pochopila.

Musím uznat, že je docela vtipný. Každopádně měl nějakou přednášku ohledně šťastného života. Moc jsem si z toho neodnesla, kromě toho, že popisoval lidem Den na zkoušku. Že si lidé mají zkoušet jeden den ve kterém si budete hrát na mega osvíceného člověka.

To mě zaujalo, protože vlastně popisoval můj den - až na tu studenou sprchu. Ráno vstávat v šest, snídaně, studená sprcha, meditace, běh. Jít rozzářený do práce - protože práce vás baví. Večer číst knížku.

A ten další den žít opruž jako normálně.

Představujeme si že se budeme nějak cítit, až budeme v tom našem vznešeném cíli. Chceme se nějak cítit až to budeme mít. Předpokládáme, že když budeme vydělávat moc a moc peněz, tak budeme happy jak dva grepy. Jde nám o ten pocit, ne o ty love.

Každopádně díky tomu jsem si uvědomila, že já žiju životem, jaký jsem si před rokem vysnila. Nejde jen o to, kolik vydělávám, že práce mi zabírá minimum času. Ale také o tom, jak vypadá můj den. O tom, jak se o sebe starám po všech stránkách. Že práce není na prvním místě.

Ale i přesto všechno - to moje ego není spokojené. Je to pořád málo. A jak jsem výše psala, ego nikdy nemá dost. Takže asi proto pro mě byla tak velká úleva, že ego nejsem já, že žádné já není.

17.3.2025

Dnes jen rychlý update. Mám za sebou devět dávek chemoterapie. Zatím žádné vedlšjší účinky. Obočí a řasy už jsou téměř zpět. Jej. Není to zatím jako dřív, ale nečekala jsem, že to půjde tak rychle. I vlasy už pokrývají celou hlavu, takže snad brzy již bez šátku.