Deníkové zápisky z 30.1. až 11.2. 2025

Během posledních týdnů jsem se zotavovala po chemoterapii, řešila problémy se spánkem a vysadila Neurol. Po období odpočinku mi byla zahájena hormonální léčba.

30.1.

Opět zkouším hlasové poznámky, protože jsem venku na procházce. Nadiktuju je přes Audiopen a mírně upravené (pomocí AI) se mi pošlou rovnou do Obsidianu (nástroj na poznámky, který používám):

Prvně k tomu, jak se cítím. Dneska je čtvrtek, jsem venku na procházce.

Cítím se docela dobře, až na to, že jsem nachlazená.

V neděli večer jsem měla online setkání s Terkou, psychoterapeutkou, což bylo zajímavé. Říkala jsem jí, jak na tom jsem, že spousta věcí se zlepšuje. Třeba nemám už žádný ekzém, jak jsem měla, nebo touhu kontrolovat únavu a podobně. To nějak odeznělo, ale tam, kde pořád v hlavě řeším, že to chci nějak kontrolovat, je samozřejmě můj spánek.

Ptala jsem se jí, jak to, že jsem touhu kontrolovat překonala u jiných věcí, ale ne u spánku.

Říkala, že si myslí, že touha kontrolovat je tam pořád. Třeba u svého zdravotního stavu si myslím, že můžu kontrolovat léčbu.

Ale u spánku nemám nic. Jinak řečeno, to, že nespím, neovlivním.

Pokud bych to měla tedy shrnout, tak bych tedy měla vždycky, když se snažím ovládnout ten svůj spánek a řešit v hlavě, proč nespím, obrátit pozornost dovnitř. Jen pozorovat, co se děje, co se mi honí hlavou. A i když ono to zní zvláštně, tak vím, že to funguje, protože já jsem se v poslední době opravdu stala svědkem svého života a spousty věcí si všímám. Všímám si věcí kolem sebe, zvuků, mnohem více si pamatuju, mám mnohem více vzpomínek ze dne, protože jak jsem v přítomnosti, dělám mnohem méně věcí a dělám věci, které mě baví.

Takže vím, že ono to funguje, jenom ten spánek je pro mě asi věc, kterou už řeším snad od mala, a tak vím, že to možná bude trvat také nejdýl. A často jsem s tím prostě smířená, prostě se učím neustále. Ono samozřejmě někdy jsou takové okamžiky, kdy cítím odpor, že se mi prostě něco nechce.

Takže já si všímám těch odporů, které mi několikrát zabránily dělat věci, které mám ráda. A vlastně, o čem jsme se bavily s Terkou, tak o tom je vlastně sebedisciplína – o překonávání toho odporu, abychom dělali věci, které nám dělají dobře, nebo jsou prostě pro naše nějaké vlastní dobro. Nemá smysl využívat sebedisciplínu k dělání věcí, které nám nepřinášejí užitek, nedělají nám dobře, ale právě bychom měli tu sebedisciplínu používat na věci, které nám činí radost.

A celý ten náš nedělní večerní session, to naše setkání, bylo právě hodně na téma naší existence.

Myslíme si, že máme nějakou moc věci kontrolovat, ale to je jen iluze, protože my nic kontrolovat nemůžeme. Samozřejmě někdy můžeme mít nějaké věci, které nám dají pocit, že můžeme něco kontrolovat – třeba u mě je chemoterapie, tak mi to dává pocit, že můžu něco ovlivnit. Já nevím, k čemu bych to přirovnala. Jako kdybych ovlivnila jednu proměnnou v nekonečném množství těch proměnných.

Ono může se stát cokoliv. Může mě srazit autobus, může být zombie apokalypsa, já nevím, můžu umřít na nějakou novou nemoc.

Ale už jenom to naše ego, nás lidí, jak si myslíme, že můžeme věci ovlivnit, že můžeme nakládat s naším budoucím časem. To, že máme kontrolu nad tím, co se nám v budoucnu stane.

Může se stát cokoliv, ať už to negativní, ale i v tom pozitivním smyslu. Díky AI může být úplně nový typ léčby. A nebo prostě... Já nevím, co se může všechno stát, ale my jako lidé nemůžeme ovlivnit v podstatě nic.

A když už si myslíme, že můžeme, tak se tím vlastně hodně trápíme. Asi podobně jako moje minulé já, které trávilo hromadu času nad tím, aby získalo kontrolu nad budoucností. A rozhodně by mě tehdy nenapadlo, že mi bude diagnostikována rakovina a můj život se obrátí vzhůru nohama.

1.2.2025

Když si po sobě čtu ty svoje existenční zápisky (některé si píšu i večer ručně), tak mě napadá, že to může vyznít hrozně depresivně.

Jenže ono není. Cítím se mnohem svobodněji, když vím, že nemá smysl plánovat a kontrolovat vše kolem sebe. Právě tyto činnosti mě kolikrát pohlcovaly a cítila jsem se blbě, pokud nevyšlo něco, jak jsem si to představovala, plánovala.

A pokud záleží pouze na přítomném okamžiku, tak si o to více všímám toho, jak se cítím. Zda dělám věci, které chci dělat já, které mi dělají radost.

Někdy mi až přijde, že se nepoznávám. Že ten způsob myšlení je úplně jiný než dříve.

Třeba dříve jsem si plánovala, co bych chtěla stihnout následující měsíc. A kolikrát jsem se ani nezamýšlela nad tím, zda je to vůbec nutné dělat. Popřípadě zda to vůbec dělat chci.

Což mi přijde úplně na hlavu postavené. Prostě jsem měla v hlavě nějaké „pravdy“, podle kterých jsem se řídila, i když vlastně nedávaly smysl.

Nyní mám spíše směr, kterým chci v životě jít. A je pro mě důležité, že se na dané cestě nacházím.

A vlastně ani nesejde tolik na tom, jak dlouho tu budu, pokud se budu nacházet na té cestě, na které chci být.

Jednoduše řečeno, kvalita převyšuje kvantitu.

3.2.2025

Sedím v kavárně. Řekla bych, že už jsem zdravá. Docela krátké nachlazení. Ani kašel nedošel na návštěvu. Což se divím. Ale jsem ráda.

No, včera jsem si dala půst, takže už se nemůžu dočkat, až mi přinesou snídani.

Samozřejmě, že včerejší den se hrozně táhl. Ale řekla bych, že takový velký hlad jsem začala pociťovat až večer. A ta hrozná chuť na jídlo za to stojí. Plus jsem zvědavá, zda to bude mít i nějaké další benefity. Mám v úmyslu držet půst co dva týdny. Tedy zatím, dokud mi to bude dávat smysl.

Dříve bych si řekla, že prostě to budu držet a že to měnit nebudu. A pokud by se tak nestalo, tak bych byla na sebe naštvaná. Prostě jsem si do budoucna „diktovala“, co mám dělat. No není to nesmysl? Ráno vstát a začít dělat věci, které ani nechcete, ani vám nepřinášejí žádný užitek, dělat je prostě jen proto, že jste si to v minulosti řekli?

Dám další příklad. Před pár měsíci jsem začala chodit do coworkingu. Ale po pár dnech mě to přestalo bavit. Z mnoha důvodů.

Tak jsem toho nechala.

Jednu dobu jsem neměla ani chuť pracovat z kaváren, prostě jen být doma a chodit na procházky či běhat. Vyhýbat se lidem.

No, a teď je to zase jinak. A takových příkladů bych mohla uvést více.

4.2.2025

Je poledne, vrátila jsem se z běhání, dala si oběd a chvíli si četla.

A přesto říci životu ano.

Tuhle knihu o psychologovi, který přežil koncentrační tábor, už jsem četla jednou. A myslím si, že jsem ji úplně nepochopila.

Vzpomínám, že jsem si říkala, že je to hrozné, co se mu stalo. Že můžu být vděčná za to, jaký mám život.

Jenže ta kniha není fascinující tím popisem nebo příběhem, ale tím experimentem, který psycholog učinil.

Pan Frankl (který se dožil úctyhodných 92 let, zažil obě války a přežil koncentrák – jako nepochopitelné) totiž zastával teorii, že pokud si pacient najde smysl uprostřed utrpení, něco, co dává smysl, může pak najít vnitřní rovnováhu.

Jenže jak si může člověk najít smysl, když nemá nic kromě své existence, a to v tak hrozných podmínkách, jako byl život v koncentračním táboře?

Pan Frankl se rozhodl, že bude brát pobyt jako empirický výzkum. Stane se tedy svědkem svého života a vědomě prožije každou minutu, aby pak mohl toto pozorování zaznamenat.

Díky tomu dokázal, že vždycky máme možnost volby.

Pokud by se takto vědomě nerozhodl, že bude v každém okamžiku přítomen, tak by si pak nezapamatoval, jak netečným se stal. Že klidně mohl jíst polévku a přitom se dívat na mrtvolu kamaráda.

Takže teď tu knížku čtu vlastně úplně jinak. Prostě pohledem člověka, který se také rozhodl být svědkem svého života. Být vědomě v přítomnosti a prožívat emoce, nenechat se pohltit myšlenkami.

A taky mě napadá, kolik dalších knih jsem vlastně nepochopila?

No, napadá mě Moc přítomného okamžiku. Ale to si nechám na jindy.

A pokud se vrátím trochu do vnějšího světa, všímám si, že už se mi běhá mnohem lépe. Ke konci chemoterapie už pro mě bylo náročné uběhnout v kuse třeba půl kilometru. Ale teď už je to několikanásobně lepší. Do ničeho se nenutím, prostě jak se mi chce. Když se mi nechce, tak prostě chodím.

Dnes v noci jsem si potvrdila, co už jsem tak trochu tušila. Jsem závislá na Neurolu. Respektive můj mozek. Zvykl si usínat pomocí něj a bez něj už to nejde.

Je to, jako by mě někdo silou držel vzhůru, i když jsem moc unavená. A pokud usnu, tak nepřejdu do hlubokého spánku a během pár minut jsem opět vzhůru.

Myslím si, že několik dní jsem se obelhávala, že tomu tak není... Ale dnes v noci jsem si to přiznala a vlastně se mi moc ulevilo.

Možná i tohle obelhávání se bylo dalším důvodem nespavosti. No, jsem si tím jistá.

Tohle uvědomění mi asi nezaručí, že budu ode dneška spát jako mimino, přece jen bude několik dní, ne-li týdnů trvat, než si mozek opět navykne usínat bez Neurolu (souvisí to s neurotransmitery), ale pevně věřím tomu, že pak to bude dobré. A díky tomu celému jsem tento mnou vykonstruovaný problém pustila.

Btw. proto vždycky v těch filmech, kde jsou AA, říkají tu kouzelnou větu? „Jsem... a jsem závislá na...?“

8.2.2025

Na dnešek jsem spala přes sedm hodin, v kuse! Respektive si nepamatuju, že bych byla vzhůru, ale pamatuji si, že jsem měla několik snů.

Dnes je sobota. V pondělí v noci jsem si přiznala svou závislost (jako vždycky, když to píšu, si přijdu jak nějaký feťák). Další dva dny jsem dlouze usínala, budila se v noci. Ale neřešila jsem to, prostě jsem si četla. Kdyžtak si dám více kafe – říkala jsem si. Prostě to nějak zvládnu.

A taky jsem zvládla. Celý čtvrtek a pátek jsem měla školení. Tedy že já jsem byla na školení. Od devíti do šesti večera. A bylo to super.

A to nemluvím o tom, že ve čtvrtek jsem před začátkem byla v MOU na převázání PICu. A v pátek ráno jsem byla Natálku odvést do školky, abych si ji alespoň trochu užila.

A bylo to naprosto v pohodě.

„Co chybí tomuto okamžiku?“ Tato otázka se objevila v audioknize Moc přítomného okamžiku. A když si ji pokládám několikrát denně, tak zjišťuji, že často vůbec nic. Někdy zjistím, že stačí málo, aby mi bylo lépe. Třeba jít se napít, protáhnout se. Neřešit dopředu celý den. A ono to pomáhá.

A ty dva dny uběhly hrozně rychle. Dost pomohlo i to, že to bylo offline. A na téma, které mě zajímá (AI videoprodukce), a to, že školení vede člověk, který se tímto živí (David Spáčil).

A na dnešek jsem tedy spala celou noc. A bez jakýchkoliv prášků.

Je velmi zajímavé pozorovat tu moji mysl, jak si řekne: „Ha, jeden problém vyřešen, co tam máš dál?“

Ve zmíněné knize Moc přítomného okamžiku tvrdí, že jsme závislí na myšlení, protože se s naší myslí ztotožňujeme. Tvrdí, že máme strach přestat přemýšlet (přemítat nad budoucností a minulostí), protože pak bychom přestali být. Věříme tomu, že to naše myšlení nás definuje. I já si vzpomínám ze školy na slavné „Myslím, tedy jsem.“ Jenže to je jen naše ego.

A vím přesně, že když jsem tyto myšlenky někdy dříve četla, ať už v této knize nebo jiné, tak jsem si říkala, že je to nesmysl. Že ráda přemýšlím nad minulostí, že ráda vzpomínám, že ráda plánuju atd. atd. Jenže to bylo opět moje ego, které si takto obhajovalo svou existenci. A vyhrálo.

Jenže teď už si toho svého ega všímám. A nelíbí se mi. Vím, že mi nepomáhá, když třeba přemítám v hlavě nějakou situaci z minulosti pořád dokola. Ale někdy mě ta myšlenka pohltí a dělám to dál. Někdy si toho ovšem všimnu a třeba před spaním mi pomáhá to prostě napsat na papír.

A nebo že v hlavě přemýšlím nad tím, co bude. Ať už s očekáváním nebo se strachem. To taky ničemu nepomůže. Ale zbavit se toho najednou nejde. Přeci jen jsem to dělala většinu života.

Každopádně teď už to vím. Vím, že já nejsem moje myšlenky a ani nejsem moje emoce. Ale stejně se jimi nechávám pohltit. Někdy více, někdy méně. Někdy lidem závidím a říkám si, proč taková jsem? A naopak si někdy říkám, že jsem lepší než ostatní, a pak mám výčitky z toho, že jsem tak arogantní. A je hrozně těžké z takových myšlenek a emocí vystoupit.

A třeba mi trvá i několik hodin či dní, abych si zpětně uvědomila, že to bylo jen moje ego.

A i u psaní těchto řádků mi sem tam vybíhají myšlenky typu: „O tomhle nepiš, co si o tobě budou ostatní myslet?“ Na druhou stranu si čím dál častěji uvědomuju, že to je jen moje ego. Že to nejsem já. A přijde mi fajn přistupovat k těmto zápiskům jako pozorovatel svého vlastního života. A prostě popisovat to, co jsem cítila, co jsem si myslela, bez nějakého zaujetí či odsouzení sebe sama.

10.2.2025

Hmmm, těch pár týdnů, které jsem měla na odpočinek od léčby, docela rychle uteklo. Jsem v čekárně a volnou chvíli si zkracuju psaním.

Před tímto okamžikem jsem byla na odběrech krve. Kvůli kontrole a kvůli naplánování další léčby. Hormonální léčby.

Tak jsem zvědavá, co se dozvím. Zatím jsem se tím moc netrápila. Vím jen, že to bude na pár let a že se kvůli tomu dostanu prakticky do přechodu.

A teď ke spánku. Dva dny jsem spala celou noc, druhou noc jsem usnula asi do tří minut. Ale na dnešek to bylo horší, usnula jsem cca po hodině. A v noci jsem byla jednou vzhůru. Asi hodinu.

Ale nejvíce zajímavá byla moje mysl, moje myšlenky. „Co do toho deníku budeš psát, prvně ses chtěla chlubit, jak už je ten spánek lepší, a teď tohle.“ A pak mě začaly napadat důvody, proč nemůžu spát.

Ale ve výsledku je to jedno. Prostě si dám kafe navíc, když budu unavená.

Včera jsem měla setkání s Terkou. Bavily jsme se hlavně právě o knize Moc přítomného okamžiku. Ono celkově já se moc nemám o tomto tématu s kým bavit.

Třeba o tom našem egu. Ona tomu říká osobnost, v knize Tolleho je to pak právě ego nebo falešné já.

A tak jsem se jí ptala, jak vlastně poznám, pokud mě napadne nějaká myšlenka, jak poznám, že jsem to já?

Možná kdybychom se ve školách učili o tom, jak naše mysl vlastně funguje, tak bychom neměli tolik problémů s alkoholem, drogami a podobně. Protože všechny tyto látky otupují naši mysl, otupují myšlenky, které právě přicházejí od našeho ega. A jelikož se většina lidí ztotožňuje se svým egem, tak se nedivím, že je tolik problémů. Vždyť já jsem to měla většinu života taky tak.

11.2.2025

Na dnešek byl spánek taky nic moc. Měla jsem v noci horečku. Dnes mám teplotu a bolí mě půlka těla. Vysvětlím.

Včerejší výsledky krve a biochemie byly opět na jedničku, takže mi rovnou byla zahájena hormonální léčba. Jednou měsíčně injekce do břicha a pravidelné braní prášků.

Taky mi přes kapačku byl podán lék Zoledronát, který se používá k léčbě osteoporózy. Ta by u mě mohla nastat právě kvůli hormonální léčbě. No prostě to má chránit kosti a vedlejším účinkem bývají často příznaky podobné chřipce. Naštěstí to mám předepsané jen jednou za půl roku.

No, to k dnešku stačí. Jdu zase odpočívat.