Deníkové zápisky z 24.6. až 11.8. 2025
Začala jsem brát antidepresiva kvůli návalům horka... Vysadila jsem antidepresiva kvůli obrovské únavě...
24.6.2025
Dovolená byla super. Ležet na pláži a číst si - to bych mohla dělat skoro pořád.
I Natálka byla super, hodně si hrála sama s pískem. Jednou mi uplavala (v kruhu), aby mě dostala do té studené vody. Hanebnice jedna.
Každopádně jsem většinu doby byla dost unavená. Těsně před dovolenou jsem totiž začala brát antidepresiva.
Beru je kvůli návalům horka. Což zní zvláštně, že? Už půl roku mám z chemoterapie a z hormonální léčby návaly horka a teď v létě už je to značně nepříjemné, především večer.
No a jedním z vedlejších účinků antidepresiv je to, že výrazně snižují návaly horka.
Doktor říkal, že může chvíli trvat než zaberou, třeba i dva týdny. Ale zabraly hned druhý den, jenže s tím přišel i další vedlejší efekt a to je únava.
Takže jsem toho na dovolené docela dost naspala. Což bylo taky super. Naštěstí, jelikož jsme byli v resortu, jsem nemusela přes den nic řešit, jen odpočívat.
A i dnes, téměř tři týdny od prvního prášku, se necítím úplně ve své kůži. Únava už není tak velká, ale pořád je.
Takže většinu dne čtu, přečtu několik knih týdně, vlastně po kavárně se chystám do knihovny.
Nebo pracuju v leže na terase. Prostě se přizpůsobuji situaci, která se mění ze dne na den.
Třeba dřív jsem vstávala v šest i dřív, teď kolikrát spím do půl osmé.
Dřív bych z toho byla nešťastná, protože jsem to měla naplánované jinak. Ale teď jsem ráda, že spím a zbytek se nějak stane.
Čtu i v noci, protože i když se snížily návaly, budím se a nemůžu znovu usnout. Tak si jdu do obýváku číst, to mě unaví.
Věci se mění. Pořád. Jednou mě baví to, podruhé něco jiného. Nemůžu to nijak řídit, nijak kontrolovat. Jen sledovat a často být v údivu.
Třeba posilovna. Vždycky jsem se smála lidem co chodí do posilovny a zvedají činky, myslela jsem si, že to musí být hrozná nuda.
Kdyby mi někdo před pár týdny řekl, že budu chodit třikrát týdně do posilovny, tak bych mu řekla, jestli se nezbláznil.
Nuda to totiž vůbec není. Je docela náročné cvičit a vnímat zapojení správných svalů. A ono je to docela i sranda, zvlášť ve skupinách.
Ale nejlepší je samozřejmě konec, ta úleva a dopamínek :-).
Abych se vrátila k těm antidepresivům - konkrétně k tomu, jak na mě působí.
Nevšimla jsem si, že by měly nějaký výrazný dopad na moji psychiku nebo náladu. Jelikož než jsem je začala brát, tak jsem se většinu doby měla prostě dobře.
Ale jeden den jsem byla unavená a přišlo mi zvláštní, že mám velmi dobrou náladu. Totiž když jsem moc unavená, tak to má vliv na emoce, myšlenky. A ten den jsem cítila, že je něco jinak.
Únava z těch prášků by měla být jen dočasný vedlejší efekt než si prášky sednou.
Každopádně chápu, jak můžou pomoci lidem, kteří trpí depresemi.
Ale mě to přišlo zvláštní, ani nevím, zda se mi to líbilo. Přece jen s negativními emocemi a myšlenkami jsem se již naučila pracovat a nevadí mi.
Ale už chápu, co myslela psycholožka v MOU tím, že nesouhlasí s tak velkým podáváním antidepresiv. Že by se lidé měli naučit pracovat s negativními emocemi, ne všechno přebíjet prášky.
Co kdybych začala antidepresiva brát už před rokem, jak mi doporučila praktická lékařka? Měla bych vůbec potřebu na sobě nějak pracovat? Byla bych tam kde dnes?
Nemyslím si. Ale to je jen můj názor.
No naštěstí antidepresiva nejsou návyková, takže bych je po létě mohla vysadit.
11.8.2025
Tak máme o měsíc a něco později. Antidepresiva už neberu. Ta únava za to nestála. Prvně mi doktorka poradila snížit dávku na polovinu - jenže i tak jsem byla unavená a navíc se vrátily návaly horka. A tak jsem dávku postupně snižovala.
A cítím se moc dobře. Minulý týden jsme s rodinou byli ve srubu v Jeseníkách a byla ... hrozná kosa!
Jakože jsme topili večer v kamnech, což se mi vlastně i líbilo.
Ono přeci jen na ty moje návaly beru raději chlad než vedro.
Ale abych to nepřeháněla přes den bylo příjemně, většinou kolem dvaceti stupňů. Jelikož Natálka měla kolem sebe čtyři sestřenice, kupodivu :-) mě moc nepotřebovala.
Internet na dvě věci... takže jsem psala a psala. Myšleno do deníku. A nepsala jsem ani tak osobní věci, ale spíš se mi hlavou chrlily různé nápady. Vymýšlela jsem různé strategie a roadmapy, toho co bych chtěla ve svém podnikání dál dělat.
Nemyslím si, že většinu z toho využiju, ale je to úplně jedno, protože za A: mě to hrozně bavilo a za B: když nelpím na tom, abych vše nějak zužitkovala, tak mi to nemůže uškodit.
A (většinou) už nelpím.
O tom jsme se vlastně včera bavily i s Terkou. Na tom povrchu (to co vidíme) je úplně jedno co děláme, důležité je to zatím.
Takže můžu si dělat strategie, plánovat, dělat projekty a já nevím co, když nelpím na tom, aby se ty věci pak uskutečnily - to je ten hlavní rozdíl mezi Lucií teď a Lucií před rokem.
Momentálně čtu knihu Almanach Navala Ravikanata a je tam spoooousta úžasných myšlenek. A on taky tvrdí, že aby člověk byl šťastný, musí najít klid. A to se mu podaří, pokud se vzdá touhy, a žije v přítomnosti.
Touha, lpění, odpor prostě cokoliv co nám brání v tom být teď v přítomnosti.
Ono nebude nic lepšího než teď.
Teď je dokonalost sama.
Svět je dokonalost sama.
Jen naše hlava dává různým věcem plusy a mínusy.
Ano, o tom jsme se taky včera bavily s Terkou.
A Lucie v minulosti žila pro Lucii v budoucnosti, což je úplně absurdní, když na to teď pomyslím. Dělat něco pro někoho kdo neexistuje, dělat něco pro budoucnost, která také neexistuje.
Nejsme šílenci vlastně všichni?
Díky naší mysli můžeme dělat úžasné věci - číst, psát, přemýšlet, létat na měsíc, vyrábět rakety. Ale na druhou stranu (jin a jang?) nás ovlivňují naše myšlenky, chceme kontrolovat věci, které nemůžeme. Žijeme v budoucnosti a v minulosti. Žijeme vlastně vůbec, když nic jako minulost a budoucnost neexistuje?
A právě minulý týden v Jeseníkách jsem si do deníku zapsala spoustu věcí u kterých jsem si dříve (a ještě nedávno, u některých pořád) myslela, že je můžu kontrolovat.
Dříve jsem kontrolovala svou práci, kdy a jak pracuju. Že jo - modré světlo (nedejbože že bych koukala do monitoru večer), zda nepracuju moc (aby se ze mě náhodou nestal workoholik).
Tolik pravidel, a proč? Protože nám to někdo řekl?
A nyní je mi to jedno. Pracuju přes den, nebo v noci. Nepracuju celý týden, pracuju celý den. Někdy jsem jen na notasu, jindy si přemýšlím v deníku.
Práce mi jde od ruky, protože ji dělám kdy chci. Nejsem svazována miliony pravidel, které někdo vymyslel, a já jim uvěřila.
Další ožehavé téma. Alkohol - v mém případě víno. Miluju dobré suché víno. Ráda si jej dám odpoledne nebo večer. Někdy každý den. Jindy na něj nemám chuť.
Jenže když jsem si ho zakazovala - protože pokud pijete alkohol každý den, máte problém, že jo - tak jsem na něj měla chuť pořád.
A teď ne. Třeba když mám večer chuť hrát hry (ano, nyní i opět někdy hraju hry na počítači), tak mě víno obtěžuje, protože potřebuju hodně přemýšlet (mám ráda strategické a logické hry). A naopak kdo by si nedal sklenku vína večer na terase s knihou?
Takže, když mám chuť na víno, dám si jej. Když mám chuť hrát hry, tak je hraju.
A ani ty hry mě nebaví hrát věčně.
Někdy mě baví celý den číst, někdy celý den pracovat atd.
Prostě každý den/týden/měsíc je jiný. Nevím, co mě kdy bude bavit, co mi kdy bude chutnat, kdy budu spát, kdy budu chtít jen koukat na televizi.
Dříve jsem kontrolovala i takové maličkosti jako je psaní poznámek. Třeba když jsem začala s deníkem, měla bych do něj psát každý den, že jo. Jednu dobu mě hrozně chytlo Zettelkasten a pak mě to přestalo po dvou měsících bavit. Z čehož jsem byla hrozně nešťastná a snažila jsem se do toho různými figly opět vnutit.
Upravit si prostředí, psát do deníku proč mě to nebaví atd. A světe div se - ono to nefungovalo.
Snažila se různě navnadit na činnosti, které jsou podle mého přesvědčení "ty správné" ale ono to nefungovalo.
A na téma kontroly a tak trochu i moji léčby jsem natočila video.
Ale asi nejvíc strašidelné mi ještě do včerejška přišlo, že nemůžu nijak kontrolovat budoucnost, nijak zabezpečit sebe. Prostě nevím nic.
A to jsem i řekla Terce. A ona mi řekla nějaké přísloví, které se prý v terapii říká: "netlač řeku, teče sama."
Ono je úplně jedno co se stane, prostě se tomu přizpůsobím. Jako zvládla jsem diagnózu rakoviny a nejen to, vzala jsem si z toho tolik. Zvládnu cokoliv co přijde.
Ta svoboda, kterou mi veškeré výše zmiňované uvědomění přineslo, je neuvěřitelná.
A ano, určitě bych našla spoustu věcí, které se snažím nevědomky kontrolovat, ale postupně se dostávají všechny "na světlo."
A i za tohoto věci cítím takovou tu tendenci si říkat, že v budoucnu bude líp. Že existuje nějaký magický moment v budoucnu, kdy bude vše perfektní.
Vlastně za tímto momentem jsem se hnala většinu života, myslím že to dělají snad všichni co znám.
Ale je to jen jedna z dalších myšlenek, které se nám mozek snaží podsouvat - předpokládám, že je to prostě v nás, touha přežít, množit se, být tu co nejdéle. A proto jsme tak posedlí budoucností.
Každopádně i tento typ myšlenek u mě slábne.
No a dneska mě tohle psaní fakt bavilo. Prostě to šlo samo. Zkoušela jsem to i dříve, ale nešlo to, tak jsem to nechala být.
A voilà :-)