Deníkové zápisky z 24.3. až 4.4. 2025

Už mám za sebou 23 dávek radioterapie, kůže je místy začervenalá. Postupně snižuji používání telefonu ve prospěch psaní do zápisníků, což mi pomáhá udržet klid a soustředění, které nyní potřebuji.

24.3.2025

Již mám za sebou 14 ozáření (z předpokládaných 25). Zatím žádné výrazné vedlejší účinky. Trocha únavy.

Přijde mi, že návaly horka už nejsou tak výrazné. Ale samozřejmě to hrozně souvisí s životním stylem. Například alkohol mi vůbec nedělá dobře. Ale hold si jednou za čas to bílé suché dám, protože mi to moc chutná. Každopádně následky pociťuju hned, během noci, i následující den. Takže se opravdu nabízí otázka, zda to za to stojí. I dvě skleničky večer dokážou udělat dobrou neplechu.

Jinak vlasy stále houstnou a rostou. Spodní řasy mám snad delší než před chemoterapií. Horní řasy ještě rostou, to stejné obočí. Normálně bych si toho asi tak podrobně nevšímala. Ale jelikož si každý den dokresluju část jednoho obočí (ano, každá strana roste jinak), tak si těch malých rozdílů všímám.

Spánek super. Většinou večer usínám do pár minut. V noci se vzbudím 1-2x, někdy vůbec. Pokud ano, většinou zase za chvíli usnu.

Zpětně můžu říci, že nejvíce pomohla změna pohledu na spánek. Opravdu jsem se dlouho dívala na spánek jako na něco, co musí být, něco, co mi ubírá hodiny ze dne, a přitom je to jedna z nejužitečnějších věcí, kterou pro sebe můžeme udělat.

Jo a taky to uvědomění, že spánek nemám vůbec pod kontrolou, ostatně jako nemám nic pod kontrolou. ...

Sedím u kompu, poslouchám lofi hudbu a připravuju zítřejší workshop pro své studenty. Není to moc náročné, protože mám podklady z předchozích běhů. Můžu si kdykoliv udělat přestávku. Jsem doma v teple. Nikdo mě neruší kvůli blbostem. Nemám žádné meetingy.

Pak budu asi psát svůj měsíční newsletter nebo chystat scénář k dalšímu YouTube videu.

Administrativu mám úplně minimální. A většinou ji řeším v pátky, které mám takové "uklízecí".

Minulý týden jsem byla na super offlinе setkání Tvůrcastu. Tento týden mě čeká online setkání s pár tvůrci, předpokládám taky mastermind. Jinak řečeno, že i když dělám sama na sebe, tak nemám nouzi o setkání s lidmi.

Není to tak, že bych se chtěla vychloubat, jak super to mám. Ale možná taky částečně ano.

První myšlenkou bylo připomenout si, jak fajn to mám a že bych na svém životě nezměnila ani tečku. Takže asi trochu uchlácholit mé ego. Protože to má ve zvyku si pořád na něco stěžovat.

Ostatně je to jeho práce, díky (nebo kvůli) tomu se neustále posouváme dopředu. Jinak řečeno nám zajišťuje přežití.

A opravdu mívám často pocit, že bych mohla dnes udělat ještě něco. Že to moje ego, falešné já, nikdy nebude spokojené. Pořád tlačí dopředu. A moc se mi ulevilo tím, že je to jednoduše proto, že to máme v genech. Prostě přežít.

Všímám si, že většina mých myšlenek je úplně zbytečných nebo se pořád dokola opakují. Rády vymýšlejí problémy, které neexistují. No naštěstí je to všechno jeden velký přelud. Ono je úplně jedno, co dělám, to jen ego hodnotí ten můj den. A jak ho známe, tak to bude spíše negativně, protože nikdy není spokojené.

Prostě je to jen vymyšlenka, která existuje, abychom přežili, abychom se posouvali vpřed. Kdyby nebylo ega, nezáleželo by nám na tom, co si o nás myslí ostatní. Jenže kdyby nám na to nezáleželo, tak by nás skupina mohla vyčlenit. Což by v dřívějších dobách znamenalo smrt. Takže ego má vlastně takový evoluční význam.

No a když to všechno vím a uvědomuji si to, tak se mi mnohem lépe dýchá.

A souhlasím i s názorem, že svobodná vůle neexistuje. Že všechno je jen příčina a následek. Protože tak to ve vesmíru funguje. Řeka teče, bouřka bouří, zvířata běhají po lese atd. Jen my lidé si myslíme, že jsme dostali nějaký dar, který nemá žádný jiný tvor na zemi, natož ve vesmíru.

A čím víc nad tím přemýšlím a vzdělávám se v tomto tématu, tím mi to přijde logičtější. Já si nemůžu vybrat, kdy usnu, nemůžu si vybrat, kdy jaký zvuk uslyším. Nemůžu si vybrat následující myšlenku ani emoci. Takže kde je ta svobodná vůle? Je viděno, je slyšeno, je cítěno.

A ještě lepší je, že mi to naopak od většiny lidí přijde uklidňující, protože pak se nemusím stresovat nad tím, co je smysl života, čeho bych měla v životě dosáhnout a tak dále.

28.3.

Je páteční poledne a jelikož je docela hezky, tak sedím na terase. Od včerejška hlavně odpočívám.

Dva dny zpátky jsem začala být přes den více unavenější, taková apatická, přišlo mi, že mi mozek nefunguje na plné obrátky.

Což je samozřejmě způsobeno tím, že už mám za sebou docela dost dávek ozařování (k dnešku celkem 18).

Je až s podivem, na co si člověk všechno nezvykne. Kdyby mi někdo řekl, že má za sebou půlroční chemoterapii, skoro dvě desítky dávek radioterapie a do toho je v přechodu kvůli hormonální léčbě, tak bych koukala, jak to proboha zvládá. Jakto že neodpočívá celý den?

Jenže já jsem se až tak do dnešního týdne cítila úplně normálně. Prostě až na ty návaly horka, které mi už taky přijdou normální, mi nic nebylo.

Každopádně tento týden jsem začala být více unavená. Řekla bych, že včera to bylo asi nejvýraznější. Ne že bych nebyla schopna nic dělat, jen ty kognitivní činnosti jsou dosti omezené. Takže jsem včera napsala akorát jeden email, a to doktorce kvůli ošetřovnému pro Michala na příští týden.

Takže o sebe se jinak zvládnu postarat (sice to trvá, ale to mi nevadí), ale s Natálkou už by to bylo horší.

30.3.

Je úžasné, že na jakýkoliv dotaz si v dnešní době můžu najít odpověď. Že mi ChatGPT vysvětlí, jak všechny ty léčby mají velký vliv na hormonální rovnováhu, což může právě ovlivňovat kognitivní funkce.

Zjistila jsem právě, že estrogen, který mi je uměle snižován, má vliv na další hormony, jako je třeba dopamin. Celkově to prostě není jen reprodukční hormon, ale má vliv na tvorbu nových nervových spojení, paměť, kreativitu, motivaci.

Což jsem samozřejmě nevěděla, a samozřejmě se toho moje ego hned pustilo. Zvětřilo velký problém, který by mohlo řešit.

Celkově mi přijde, že poslední dobou procházím hodně velkými změnami. Myšleno po stránce mentální a psychické. Samozřejmě že je to dojezd chemoterapie a do toho momentální radioterapie, ale velký vliv má i hormonální léčba.

Přijdu si taková zahlcená. Že je toho na mě moc. Že nemám mentální kapacitu řešit všechny věci, které mě dříve bavily. Možná je tam i zmíněný nedostatek motivace.

Další věcí je to mé "prozření". Je těžké se v sobě momentálně vyznat. Ale opět pomáhá vědomí, že není žádné "já", které prochází velkými změnami. Že to všechno je jen shluk neuronů, chemie, vlivů prostředí a vědomí, které ten chuchvalec všeho zvědavě pozoruje.

31.3.2024

No výsledkem tohohle vnitřního chaosu je, že si dávám pauzu. Od všeho, co půjde. Nemyslím si, že momentálně je dobré dělat jakékoliv rozhodnutí.

V sobotu jsem s Natálkou byla na dalším malém výletu, tentokrát jsme se byly podívat na tropické motýly. No a předtím jsme se stavily v papírnictví a já si koupila dva zápisníky. Jeden menší něco větší než telefon a druhý trochu větší.

Já si totiž chci dát pauzu od všeho, právě i od telefonu a počítače. Tedy co to půjde.

Doma jsem začala o víkendu uklízet a třídit věci. Jednou za čas mě to chytne a mám chuť vyhodit co nejvíce věcí, které nepotřebujeme. Prostě asi stejně jako potřebuju vyčistit ten vnitřní prostor, tak to stejné potřebuji i zvenčí.

Samozřejmě mě napadlo, že bych začala brát antidepresiva, která mi napsala loni o prázdninách doktorka, a kterých jsem ještě nevyužila. Ale myslím, že to může počkat. Jakoby bych si díky tomu mohla "uměle" zvednout serotonin. Jenže to se dá mnoha jinými způsoby. Třeba pohybem či uměním.

2.4.2024

Sedím v knihovně. Jsou tady úžasné tiché studovny. Nic mě neruší.

Potřebuju klid. Klíčem všeho je klid.

Každý den se zbavuju doma několika věcí. Přemýšlím třeba nad tím, jaké knihy chci mít u sebe a jaké pošlu dále do světa.

Z telefonu jsem promazala většinu aplikací, vypla další notifikace. I když nejsem na Instagramu či TikToku, Facebook prakticky nepoužívám, stejně 4 hodiny u telefonu denně je za mě prostě moc. Má to vliv na mou pozornost, paměť, soustředění.

Do malého zápisníku jsem si od soboty začala psát, proč jsem vzala do ruky telefon, co potřebuju tak nutně vědět.

A zjistila jsem zajímavé věci. Třeba, že se z nějakého důvodu dívám několikrát denně na počasí. Nebo že když někde něco uslyším, vidím, tak si to potřebuju "nutně" vygooglit nebo použít Perplexity či ChatGPT. Ale vím, že se jedná jen o nějaké rychlé rozptýlení, že to vlastně vědět nepotřebuju. Respektive teď už to vím, dříve jsem to dělala nevědomky.

A uběhlo pár dní a opravdu na sobě vnímám zlepšení. Jakože nepotřebuju tak často sahat po telefonu. Nápady jsem si začala psát do jiného zápisníku. Takže dva malé zápisníky nosím pořád u sebe.

4.4.2025

Už mám za sebou 23 dávek radioterapie. Kůže je trochu červená, ale zatím mě to nijak nebolí. A přes víkend si kůže trochu odpočine. V pondělí jdu na odběry, radioterapii, schůzku s radiologem a pak s onkologem. To bude na celé dopoledne. Na druhou stranu je super, že mi to nasazí všechno do jednoho dopoledne.

Sedím v kavárně Jaga. Četla jsem na ni včera nějakou recenzi, tak jsem si říkala, že se po cestě domů stavím na snídani. Tak jsem zvědavá.

Aaaa, kafeee.

Už dávno jsem se odnaučila dávat si kafe hned po probuzení.

Tento týden mi přijde, že se necítím tak unavená, no i když ta změna času mi dala trochu zabrat. Ale opravdu se to těžko hodnotí, protože v podstatě nemusím nic dělat. Nemusím se do ničeho nutit.

Vlastně od toho minulého týdne, co jsem si řekla fuckit, funguju tak neplánovaně. A vyhovuje mi to nesmírně. Ono totiž to plánování zabere hodně energie, pak je člověk zklamaný, pokud něco nevyjde.

Kéž by byla svobodná vůle a já si mohla říct, ha a odteď přestávám plánovat :-). No to nejde, ego si vždycky najde nějaký způsob aneb pojďme si naplánovat, co budeme dnes/zítra dělat. A neubráním se tomu. Ale už si všímám, že se něco takového děje.

Štvou mě hodiny. Jakoby mi neustále připomínaly, že už je čas. Čas na práci, na jídlo, na odpočinek. A hodiny jsou fakt všude. Na mikrovlnce, na troubě, na termostatu, prostě všude. To je schválně?

Btw. turecká vejce se slanou granolou byly fakt super.

Je zvláštní, když mi přijde, že mám dost? Jakoby mám všechno, co jsem si přála? Jakoby nemusím nikomu nic dokazovat? Že pokud budu chtít, můžu přestat s YouTubem, s blogem, s kurzem?

Že pokud budu potřebovat peníze, tak si prostě najdu nějakou práci? Což s mými zkušenostmi asi nebude velký problém.

Neříkám, že to udělám, já jen, že prostě nemusím nic.

Ale jen když to píšu, tak to ve mně křičí: neeeee. Jakože si nedokážu představit, že bych přestala tvořit a učit ostatní.

Jenže dříve jsem neviděla to, že tu možnost mám. Neviděla jsem to, že stačí, že jsem, a že nemusím nikomu nic dokazovat.

Tak by mě zajímalo, čím to je, že se ve mně odehrávají takové změny. Je to hormonální léčbou nebo mým prozřením? Pravděpodobně obojí.

Tak si říkám, že bych teď neměla dělat moc velká rozhodnutí. Tedy kromě toho, že jsem se přihlásila na Gladiator race (6 km běhu a 30 překážek různého druhu). V běhu nevidím problém, ale spíše se bojím o sílu - jakoby třeba nějaké ručkování. No, do listopadu mám čas na to se připravit.

Plus mám uloženo, že bych se třeba chtěla zúčastnit kurzu přežití, dále že bych se chtěla naučit dělat keramiku na točícím kruhu, malovat, pak taky kurzy tance a krav maga. No a to není zdaleka vše.

Zajímavé je, že nic z toho nesouvisí s mojí prací a není k tomu zapotřebí počítač.

I když kecám, příští týden mi začíná několikatýdenní kurz copywritingu s Otou Bohušem. Ale v rámci něj jsou dvě offline setkání - což byl další důvod, proč jsem se na to přihlásila.

Chtěla bych totiž umět lépe psát. Nechci se ve všem spoléhat na AI a digitální technologie.

Vlastně celkově nad touto tematikou přemýšlím již nějaký ten den. Jak všechny ty novinky, ať jsou sebevíce úžasné, mají vliv na naše kognitivní schopnosti.

Už telefony na nás měly nemalý vliv, sama na sobě si všímám, že místo toho, abych si pamatovala věci, si spíše pamatuji, kde je mám uložené. Všímám si toho, jak krátká je moje pozornost, jak náročné je se soustředit, když mám telefon vedle sebe.

No a vlastně i kvůli tomu jsem místo telefonu začala používat zápisníky a vlastně nemít telefon po ruce. A opravdu ten rozdíl je znatelný během pár dní.

A tak přemýšlím, jak vlastně i AI může mít obrovský dopad na naši paměť, soustředění, pozornost, myšlení, a v návaznosti na to pak na naše vyjadřování, ať už v psané či mluvené podobě. A vlastně v konečném důsledku i na naše zdraví - tedy větší riziko demence a jiných onemocnění.

No a tak přemýšlím a spoustu myšlenek si píšu do zápisníku. A momentálně mi to vyhovuje více než psát do kompů. A to z jednoho prostého důvodu. Omezení. Zápisníky jsou docela malé. Jednu hypotézu nebo otázku si dávám na jeden list papíru, tudíž musím šetřit místem a nepsat každou kravinu, která mě napadne. To můžu psát sem :-)

Tak jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží.