Deníkové zápisky z 17.2. až 25.2. 2025

Absolvovala jsem CT vyšetření, abych mohla začít s ozařováním. Intenzivně se zamýšlím nad otázkou "co je já", uvědomuji si, že nemohu kontrolovat své myšlenky ani emoce, což mi přináší úlevu.

17.2.2025

Jsem na cestě z Prahy. Jela jsem včera dopoledne na takový menší výlet, dnes v poledne zpět.

Jsem unavená. To spaní je pořád nic moc. Řekla bych, že to beru tak, jak to je. Užívám si postel, večerní meditace.

Celkově cítím, že mi vyhovuje pravidelnost, chodit do postele kolem deváté. Ono já totiž bývám tak od sedmi unavená. Sem tam se mi buď ale nedaří usnout nebo se často budím v noci. Nebo obojí. Ale už to tak nějak beru. Netrápím se kvůli tomu. Věřím, že to časem přejde.

Minulý týden jsem psala o tom, že jsem měla kvůli podanému léku příznaky jako u chřipky. A ano, bolesti jsem měla ještě část následujícího dne.

Jinak se cítím dobře.

Zítra mám jít na CT, aby si mě mohli kvůli budoucímu ozařování "označkovat". Jinak řečeno potřebují vědět, kde mám přesně orgány, aby mě ozářili na správných místech.

Posledních pár dní jsem úplně ujetá na téma "co je já". Když mluvíme o sobě jako "já dělám tohle a tohle", tak kdo je já? Kdo je vlastně Lucie?

Pokud já nejsem svoje myšlenky, tak co jsem? Kdo nebo co je Lucie?

Jak se můžeme vlastně identifikovat? Pokud se identifikujeme na základě našich názorů, hodnot, zkušeností, vzpomínek, myšlenek, tak v tom případě "já" je něco hodně nestálého, protože já třeba názory měním docela často. A myslím si, že se u každého z nás mění i hodnoty s přibývajícím věkem.

Když mi Terka před půl rokem řekla, že nemůžu nic kontrolovat, že všechno se prostě děje, tak jsem si myslela, že mluví o věcech kolem mne. Ať už se to týká třeba práce, lidí kolem mne a podobně.

Jenže já si jaksi začínám uvědomovat, že nemůžu kontrolovat ani věci v sobě.

Vždyť už jenom ten spánek. Kdybych to mohla ovládat, tak bych zavřela oči a spala. Asi bych se takhle vědomě netrápila. To by bylo šílenství.

Ono ale ani "základní věci" jako dýchání neovládáme. Prostě se to děje. Nemusíme na to myslet.

A ani nad těma myšlenkama nemáme kontrolu. Nevíme, co nám ten mozek dalšího připraví, co nám probleskne hlavou. Kdybychom nad tím měli kontrolu, tak bychom třeba myšlenky vypínali a zapínali bychom je jen, když řešíme nějaký problém. Tak bych to tedy dělala já. Jenže ono to jaksi takto nefunguje. Jinak řečeno, nad tímto taky nemám kontrolu.

Zkoušela jsem a často zkouším takové cvičení, že si sama sebe v duchu zeptám: tak to jsem zvědavá, jaká bude moje následující myšlenka...

No, většinou je to nějaká blbost. A trik je v tom se nepořnořit do té myšlenky. Všimnout si jí a nechat ji odejít. A u další taky. A tak dále. Co se mi sem tam daří, sem tam ne.

Ale bylo by fajn mít moc vypnout je. Ale bohužel tak to nefunguje.

Existuje názor, že "já" je vlastně naše vědomí, díky kterému můžeme pozorovat vše, co se v nás děje. No, ale u toho pozorování to končí. Líbí se mi přirovnání, že jsme jako plátno v kině. A na tom plátně se odehrávají různé filmy, které ale nemůžeme nijak kontrolovat.

Ono to může znít ze začátku trochu strašidelně. Myslím si, že i mě to nějakou dobu děsilo. Myšlenka, že nemůžu ovlivnit nic, všechno se děje a já to můžu jen pozorovat.

Ale ono je to vlastně docela osvobozující, protože pak člověk zjistí, že většina jeho problémů neexistuje. Že většinu problémů tvoří naše ego. Tedy když například řešíme, co si o nás myslí ostatní, že musíme udělat to či ono.

21.2.2025

Po delší době sedím v kavárně. Jsem zdravá (teď jsem to určitě zakřikla). Většinu dní jsem i vyspaná. Některé dny lehnu a spím a probudím se třeba jen jednou na chvilku. Někdy mi usínání trvá nebo se častěji budím. Ale celkově můžu říci, že spím dobře v porovnání s obdobím, kdy jsem měla jako premedikaci u chemoterapie steroidy. Nikdy víc.

V úterý jsem byla na CT kvůli budoucímu ozařování. Označkovali mě fixou, aby věděli, kde mě budou v březnu ozařovat. Je to trochu malicherné, ale štve mě, že mi ta fixa obarvuje oblečení. Jak krásné je mít takové "neproblémy".

Ozařování začne 5. března a mělo by být na cca 5 týdnů. Každé ráno mezi půl osmou a osmou (čas jsem si naštěstí mohla částečně vybrat).

Potkala jsem nové sestřičky, novou doktorku (jiná část MOU) a opět všichni moc milí. Co se týče vedlejších účinků (když opomineme malé riziko vzniku dalšího nádoru), tak oblast hrudní stěny je prý co se týče ozařování snášena nejlépe. Zarudnutí, možná únava. Krk nebude ozařován, nebudu mít tedy například problémy s polykáním.

Doktorka se mě ptala, zda již mi začala hormonální léčba a jak ji snáším. Říkala jsem, že zatím dobrý. Že i ty návaly horka jsou méně častější.

Upozornila mě na to, že ta hormonální léčba je ta nejúčinnější. A že ať si ji opravdu ponechám i na těch deset let. Že prý spousta lidí s ní přestane mnohem dříve, protože si myslí, že jsou zdraví. No a asi se nemusím připomínat, kolik žen s vrácenou rakovinou jsem na chemoterapii potkala.

A pokud to léčba nijak neovlivní kvalitu mého života, proč bych s ní přestávala?

Dva týdny bez jakékoliv návštěvy MOU. Jej!

Na druhou stranu, mě ty seance v MOU nijak nevadí. Jako samozřejmě, že si dokážu představit zábavnější činnosti než čekání na chodbě, ale to je asi vše, co tak pociťuju.

Nepociťuju strach, úzkost, nervozitu.

Čekala tam na "označkování" jedna starší paní a říkala mi, že má z toho trochu strach. Tak jsem na ni tak vykoukla a řekla "z čeho?". Ona, že neví, co se bude dít. Já jsem nad tím vlastně ani nepřemýšlela. Prostě chvíli poležím, počmárají mě (to jsem věděla od doktora) a finito. A ona to věděla určitě taky. Takže čeho se bát?

Jsem až někdy udivená, jak mám prostě "na salámu". Samozřejmě, že na mě padnou sem tam temné myšlenky, ale to se stává málokdy.

Nebo dneska mi volala nešťastná paní z úřadu práce. V úterý mi má začít třetí běh mého kurzu a u jedné paní ještě nebyl schválen příspěvek. Tak mi paní z pracáku říkala, že neví, co s tím má dělat, že paní chtějí schválit, ale jejich úžasný systém jí to nedovolí. Řekla jsem jí, že ať se netrápí, že třeba to v pondělí bude fungovat. A pokud ne, tak to nějak vyřešíme. Tak mi moc poděkovala a že mi zavolá v pondělí.

To jsou přesně situace, které bych dříve hrozně hrotila.

Na druhou stranu někdy se samozřejmě nechám pohltit nějakým problémem. Třeba že jsem o víkendu zjistila, že tím, že mi byl schválen invalidní důchod, tak se mi OSVČ přesunulo z hlavní na vedlejší činnost.

A opět ve výsledku to zase takový problém nebyl.

Díky Terce jsem začala sledovat Jiřího Charváta. Standup komik, který před pár lety olízl žábu, umřelo mu ego a probudil se. To zní hrozně ezo, ale vlastně ani není.

Koupila jsem si i jeho knihu Jak se stát nikým. Tu si hrozně šetřím a čtu ji večer před spaním.

Třeba tvrdí, že jediné, co v životě můžeme dělat, je se zabavit. Dělat to, co je příjemné, a to dokud neumřeme. Že naše existence nemá žádný vyšší smysl, že vesmíru je úplně jedno, zda žijeme nebo ne. Že jsme vlastně byli hozeni do časoprostoru a díky (nebo kvůli?) tomu, že máme vědomí, můžeme pozorovat vše, co se kolem nás děje.

To jenom to naše ego nám namlouvá, že naše existence nějaký smysl má. Že můžeme věci kontrolovat, že můžeme mít náš život pod kontrolou.

No a mě to celé přináší hroznou úlevu. Protože se nemusím snažit, nemusím nikomu nic dokazovat. Protože jaká jsem v tomto okamžiku, tak jsem perfektní. Není žádné až. Až něco uděláme, tak se budeme cítit lépe. Nebudeme.

Ale to neznamená, že přestanu dělat všechno, co nyní dělám. Spíš se jen ptám, zda to chci opravdu dělat. Zda mě opravdu baví daná činnost nebo to je jen ego, které si říká, že až udělám to a to, tak se budu cítit tak či jinak.

A uvědomuju si, že to ego ve mně má pořád velké slovo.

25.2.2025

Natálka onemocněla o víkendu, tak čekám, kdy to přijde i na mě. Zatím se držím. Spánek dobrý. Dneska mám první workshop se studenty dalšího běhu. Tak už se těším.

I když doma je trochu blázinec, když jsme všichni tři doma. Tak využívám volné chvilky k práci.

V neděli jsme měli online setkání s Terkou. Prvně jsme se chvíli bavili o Charvátovi a jeho knize Jak se stát nikým (Probuzení pro skeptiky). Hrozně se mi na té knize líbí, že to nejsou nějaké ezo bláboly, ale že vychází z vědeckých poznatků.

Terka s manželem prý vymysleli nový pojem pro ego/falešné já - a to "jája". Doufám, že jsem to napsala správně.

A občas opravdu mívám takové probliky, kdy si uvědomuju, že "jája" je jen nějaký náš konstrukt a že pomáhá o něm mluvit ve třetí osobě. Třeba, že "jája" je někdy vztahovačné. A když si pak uvědomím, že je to jen nějaký konstrukt, tak se mi hrozně uleví.

Já nejsem vztahovačná, sebestředná a nevím co dalšího. Ostatně krásně to popsal právě Charvát ve své knize.

A ostatně toto všímání mi pomáhá usínat. Řeknu si, a to jsem zvědavá, jaká myšlenka se objeví. A jen to pozoruju. Jinak řečeno usínám u meditace. A to mi pomáhá i když se třeba vzbudím v noci.

Btw. normálně si podtrhávám do knih. Po více než třiceti letech života, kdy nám bylo bulíkováno, že do knih se nepíše.

Já si myslím, že nám to říkali jen proto, že ty knihy jsme si půjčovali, nebyly naše, tak jsme jim tam prostě nemohli čmárat.

Ale podle mě se každá kniha stává jakýmsi unikátem pro každého z nás, když ji utváříme podle sebe. Anebo jsem to někde četla.

Prostě z některých knih si nechci dělat poznámky někde do Obsidianu, chci si označit jen to, co pro mě je podstatné, abych až se ke knize vrátím, viděla, co mě tenkrát zaujalo.

No a pokud se vrátím k té zmíněné knize Jak se stát nikým, která v podstatě říká, že všechno se děje samo, že my to nemůžeme nijak ovlivnit, tak mi to prostě připomnělo generativní AI. Asi profesní deformace či co.

Generativní AI taky vytváří následující token na základě pravděpodobnosti, a tak i naše následující slovo/čin/myšlenka se dějí na základě toho, co jsme si již v minulosti prožili. My sami jsme obrovský dataset informací, ze kterého se dá předvídat, co se bude dít dál.

Pokud se teď rozhodnu, že zvednu ruku nebo že budu myslet na určitý film, je to svobodná vůle nebo je to jen součást nějakých podmíněných reflexů?

Protože kdyby opravdu existoval nějaký konatel (tedy tradiční pojetí "já"), tak bych se mohla svobodně rozhodnout, jaká bude moje následující myšlenka či emoce či rozhodnutí.

Takže ono se to opravdu asi všechno děje samo a já to můžu jen pozorovat.

A je velmi zajímavé pozorovat, co se děje a co mě k danému okamžiku vlastně vedlo. Já bych řekla, že k tomuto mému nynějšímu přemýšlení o mé existenci mě přivedla Terka.

Ale já jsem proto nic neudělala. Prostě se to stalo, ozvala se mi. Ona mi řekla, že svobodná vůle neexistuje, a já ze začátku vůbec nechápala, o čem mluví.

A díky tomu mě napadlo se na toto téma zaměřit, protože to dělám pokaždé, když něčemu nerozumím. Čtu, sleduju.

A každá kniha či video mě přiváděly další myšlenky. Jinak řečeno se začaly měnit podmínky.

Ale neřekla bych, že něco z toho byla má volba. Každý další čin, každá další myšlenka vznikla na základě obrovského množství informací, které mám ve svém nevědomí.

Prostě všechno je přirozený vývoj toho, co už bylo v pohybu.