Deníkové zápisky (30.10.2025 - 24.1.2026)

30.10.2025

Vnímám potřebu pracovat, a to i přesto, že vím, že bych mohla dělat cokoliv jiného.

Nějaké peníze mám, a když dojdou, tak to nějak vyřeším.

Mohla bych se teď sebrat, jít na vlak a jet někam na jednodenní výlet?

Proč to neudělám?

Tohle nemá být o sebeobviňování, ale spíš zkoumám to, co se děje. Nebo respektive neděje.

Jakto, že chci sednout k počítači a něco tvořit?

Je tohle nějaká naše potřeba? Pracovat?

Jak by to dopadlo, kdybychom pracovat nemuseli?

Již nějakou dobu se hovoří o možnosti platu, který budou všichni dostávat, ať už pracují či ne.

Ale co pak lidé budou dělat celý den?

13.11.

Volali mi z MOU. Genetika vyšla pozitivně, mám mutaci toho BRCA2 a cítím se hrozně nasraná. Teď to tak cítím, bouchla jsem do polštáře a teď bouchám do klávesnice. Chci ze sebe dostat ty svíravé myšlenky, tak píšu.

Vím, že když dám průchod svým emocím, tak můžu být naštvaná jak chci, to je vlastně docela krásné.

Dřív bych si řekla, že tyto emoce jsou nedospělácké, nebo bych „komunikovala” s těmi myšlenkami a snažila se je přesvědčit, že to je vlastně dobré, že víme, proč mám rakovinu. Jenže tím bych ty myšlenky jen přiživovala a krmila. Navíc bavit se s něčím, co nemůžu vůbec ovlivnit, je jako mluvit s bláznem.

Takže jsem řvala, mlátila polštářema, teď bušim do klávesnice.

Jo a proč jsem tak naštvaná? Protože je velká pravděpodobnost, že tuhle informaci někdo v rodině má, že máme tuhle mutaci, a že kdyby mi ji předali, mohlo se téhle situaci předejít.

Když mi zavolali z MOU, jedna z prvních myšlenek byla, že bych měla najít své nevlastní sourozence a dát jim tohle vědět.

Jenže pak mi došlo, že oni už to nejspíš vědí. Ze strany mamky rakovina prsu nebyla, takže musela být ze strany mého otce, který už nežije.

Já vím, že ti dva o mě nemusejí ani vědět, ale jejich matka ano.

V dnešní době není zase tak těžké někoho najít. Takže mě pro ni napadají všechna možná sprostá slova a přeju jí jen to nejhorší.

Ženská, která mi ani nedala vědět, že otec zemřel. Tak mi ani nedala vědět, že bych se měla nechat vyšetřit.

Takže hádejte, co přeju této osobě.

Ani jsem nevěděla, že mám v sobě tolik zlosti a zášti, a dřív bych si řekla, jak je to „nehezké”.

Srát na to.

Se nedivím, že se máme všichni tak nahovano, když ani neumíme vyjádřit své emoce a říkáme si, co je hezké a co není.

A kdo o tom kurva rozhoduje? Která emoce je pozitivní a která negativní?

Mám se smát a říkat si, že je přeci dobré, že vím, jak ta rakovina vznikla. Devadesát procent lidí s rakovinou tohle říct nemůže.

A přesně tohle bych udělala dřív, všechno to potlačila, byla pozitivní, protože nehezké emoce se nehodí.

Vůbec bych se nedivila, kdybych si tuhle mutaci způsobila sama (což je také možné).

Vztek je docela fajn emoce, je to prostě jiné. Více zajímavé :-).

Jak by řekla Terka, všechno, co se nám v životě děje, nám dává příležitost se něco o sobě dozvědět.

Dostala jsem informaci. Někdo mi něco řekl do telefonu a já z toho byla prvně smutná a pak naštvaná.

Smutná asi proto, že mě čeká v budoucnu asi více operací a více vyšetření – pokud se pro ně tedy rozhodnu.

A protože jsem si fakt myslela, že jsem si rakovinu způsobila sama, a ne dědičností.

Jak zvrácené, že? Co mi ta mysl podsouvá. Buď smutná, protože sis rakovinu nezpůsobila sama.

Já vím, já vím. Zase ta kontrola. Myslela jsem si, že když jsem změnila kompletně svůj život, že už budu v cajku. Jenže teď vím o tom genu, o zvýšeném riziku recidivy.

Je fajn tohle všechno sepsat a vidět, jaké věci nám mysl podsouvá.

A jaká je blbost tohle všemu věřit, protože kterému z těch hlasů bych měla věřit?

Tomu laskavému? Ale to je který? Je toho tam tolik. Některé mi říkají, že bych měla nenávidět. Jiné, že bych měla odpouštět. Jiné, že je to jedno.

No, tím chci jen naznačit, že hlava si jede tu svou a že nemá smysl jí věřit. Protože co bych si měla vybrat? Že bych měla odpouštět, i když to prostě nejde? Nestačí si to říct a tada…

Takže ať se tam hádají, ale beze mě.

18.11.2025

Všímám si toho čím dál víc. Ta rozpoluplnost. Ego něco chce, dostane to. Tak to pak nechce.

Chci pracovat. Ego reptá. Tak nebudu pracovat. Ego reptá.

Tak je to se vším. Tedy krom činností, které jsou považovány jako správné. Cvičení. Čas s rodinou.

No, nebudu kecat, i když jsem s Natálkou, tak to mysl za chvíli přestane bavit a budí se.

Prostě nic není dost dobré. A pokud ano, tak chce víc a víc.

5.12.2025

Jsem unavená, už nějakou dobu, týdny možná měsíce.

A to jsem spala na dnešek devět hodin. Ale s Neurolem. Neberu ho příliš často a nikdy dva dny za sebou. Protože pak vzniká závislost. Což vím z vlastní zkušenosti.

Ani mě tak nevadí, že nespím. Tak si prostě čtu, nebo se jdu koukat na Natálku, jak spinká.

Ale je prostě fajn někdy spát celou noc.

Já absolutně nechápu, jak jsem mohla před týdnem zvládnout ten Gladiator Race. ŠEST KILOMETRŮ a polovina byla do kopce a v průběhu různých třicet překážek.

Po doběhnutí jsem měla mžitky před očima a když jsem se snažila něco sníst, tak mi padalo jídlo z pusy. Což byla vlastně docela sranda.

Ještě teď mě bolí některé svaly na rukou. Jako bych měla obří modřinu, která není viditelná.

Doběhla jsem předposlední, ale doběhla. Zvládla jsem sama všechny překážky nebo tresty. Většinu času jsem běžela.

A víte, co na to moje hlava? Že jsem se měla snažit víc a umístit se líp. V kategorii, kterou běhají lidé, kteří na to trénují a rozhodně se neúčastnili něčeho takového poprvé.

A ano, chvíli jsem se tím nechala pohltit. Tou kritikou. Pak jsem si toho všimla a nechala mysl, ať si to tam sama vyřeší.

Ono je to fakt absurdní, co nám hlava podsouvá za myšlenky. Prvně povzbuzující – nemusíš běžet, stačí když to dokončíš. Ha, a po závodě je to úplně jinak.

A pořád je to jedna a ta samá mysl.

A ano, už jsem slyšela o tom, že máme různé druhy hlasů a máme poslouchat jen některé. Ale co neposlouchat žádné?

Vím, je to někdy náročné, protože i sama po roce se někdy do těch myšlenek ponořím. Ale jakmile si toho všimnu, tak se mi uleví. Protože už vím, jak ta hlava může být absurdní. Ale co je nejdůležitější – nikdy, NIKDY, nebude spokojena.

Terka mi doporučila knihu Pád do milosti a je to především o tom, jak za všechno utrpení lidstva může naše touha všechno kontrolovat. Alias naše mysl, která nikdy není spokojena.

Myslíme si, že můžeme věci měnit, že máme tu moc věci měnit, ale to je jen iluze.

Kdyby tomu tak bylo, tak proč bychom si nevybrali, že odteď budeme šťastní? Že odteď nebudeme jíst sladkosti? Že odteď budeme spát celou noc? Když máme tu moc věci kontrolovat, tak proč je většina světa nešťastná?

Já si nejsem jistá ničím, nevím, zda opravdu nemáme žádnou kontrolu, nebo třeba nějakou malou máme?

Nevím, nevím, co je pravda.

Vlastně, co to vůbec pravda je? Jediné, co vím, že nic nevím.

To vlastně bylo i v té knize. Kdy autor popisuje, jak nechápal svět dospělých, když byl malý. Že je pozoroval, když se hádali o svou pravdu. Každý ji měl jinou.

A já si u toho představovala takový chumel nití, které (obrazně) vytahuje jeden dospělák za druhým. Položí jej na stůl a říká, tohle je pravda. A další dospělák říká to samé. A přišlo mi to hrozně vtipné, protože tohle děláme každý den.

No, a tak jsem unavená a nic mě nebaví. A všímám si toho šeptajícího hlásku v hlavě: pojďme to nějak řešit :-).

10.12.

Jsem unavená, naštvaná a nic se mi nechce.

Jsem naštvaná a nevím proč, prostě jsem. Překvapivě si ta hlava nic nevymýšlí, a i kdyby, stejně bych už tomu nevěřila.

Řekla bych, že to cítím jen fyzicky, že tam je nějaká energie, která chce ven. Trochu jsem se vyřádila v posilovně, ale ještě to tam je.

To, že se mi nic nechce, je asi proto, že jsem unavená.

Dříve bych se donutila něco dělat, jenže teď už se prostě nedonutím. Dřív by mi hlava házela různé strachy – strach o práci, peníze. Prý všechny strachy mají společný kořen – což je smrt.

Jenže když už se smrti nebojím? Když nevěřím svým myšlenkám?

Jako umřít nechci, ale už na mě prostě neplatí myšlenky typu, že něco musím…

8.1.2026

Tak máme nový rok a všechny sociální sítě bilancují.

Mně je úplně jedno, zda je první rok v roce nebo předposlední. Pokud existuje jen tento moment, tak je úplně jedno, co je za datum.

Ale právě na přelomu roku je obzvlášť vidět, jak jsme jako lidé posedlí seberozvojem. Jak nás ovládají myšlenky typu, že od příštího roku budete dělat tohle a tohle, budeme takoví a makoví.

Ne, kecám, mě vlastně taky zajímal nový rok. Kvůli Stranger Things.

Spoiler alert.

Moc se mi to finále nelíbilo, hodně těch scén bylo tlačeno na emoce.

Nelíbilo se mi sekání hlavy. Asi jsem čekala trochu více soucitu. Ano, soucitu se zápornou postavou. Která taky byla ovládnuta jako dítě.

A ještě více bylo divné, že sekačka hlavy byla vlastně spolužačkou napíchnuté postavičky.

Ale možná je pravdivá teorie, že záporák vyhrál a poslední díl bylo jen takové představení pro hlavní hrdiny.

Konec spoileru.

S Terkou jsme se dohodly, že se přestaneme pravidelně scházet. Pokud budu potřebovat, můžu se jí ozvat. Ale momentálně si vlastně ani jedna nemyslíme, že ještě potřebuju naše sezení.

Jak řekl Súdánec, už mi není pomoci.

Za poslední měsíc jsem přivítala hodně svých nechtěných dětí.

Tak Terka říká takovým těm traumatům, která schválně potlačujeme.

Samozřejmě že dříve jsem byla excelentní v jejich popírání.

Ale ty děti prostě chtějí být viděny, chtějí vyjít na světlo, chtějí být přijaty.

Takže když nějaký můj strach vypluje napovrch, tak místo odmítnutí jej prostě pozoruji. Pozoruji myšlenky a pocity.

No a tak to jde nějak den za dnem. Mysl si uzurpuje čím dál méně pozornosti.

A neřeším. Jsou dny, kdy většinu dne hraju hry (teď hlavně deskovky), nebo hlavně pracuju, nebo nedělám nic produktivního.

Necítím se jako oběť své minulosti a necítím se ani jako tvůrce svého života.

Třeba bych se měla rozhnout, zda si nechám odstranit vaječníky, prý nemusím – hormony by měly stačit.

Mám jít příští týden na gyndu v MOU a domluvit se, co a jak. Dříve bych nad tím přemýšlela, nějak se rozhodla, pak se rozhodla jinak. A pro všechny případy by následně měla hlava nějaké vysvětlení.

Ale teď vím, že to nějak dopadne. Že se prostě nějak rozhodnu.

15.1.2026

Tak jsem dneska byla v ústavu na gyndě. Neměla jsem nijak rozmyšleno, na co se ptát, ani zda jsem nějak rozhodnutá.

A ono to prostě nějak dopadlo. Doktorka mluvila skoro hodinu, o všech kladech a záporech. Že doporučuje odebrat vaječníky a vejcovody. Ona je doktorka, stejně tak jako onkolog, takže předpokládám, že toho ví víc než já.

Na operaci půjdu na konci února. Do té doby mám čas si i rozmyslet, zda chci odstranit i dělohu.

Ono když to tak objektivně vezmu, tyto orgány už stejně splnily svou úlohu. Další dítě nechceme. A i kdybychom ho dříve plánovali, stejně bych si to vzhledem k výsledkům genetiky nejspíš rozmyslela.

Ale musím se přiznat, že týden v nemocnici se mi nechce být. A pak dva měsíce bez většího pohybu.

Každopádně kdo ví, jak to nakonec dopadne. Každopádně ego číhá na každou příležitost, které se může chytnout a začít ji řešit.

Co dál?

Beru jiná antidepresiva. Kvůli návalům horka v noci. Ale nepřijde mi, že by nějak pomáhaly, spíše jako by ty návaly byly častější. Asi i tzto přestanu brzo brát.

A jinak asi nemám moc o čem psát. Sem tam se hlava chytne nějakého problému, všimnu si toho a ono to přejde.

24.1.2026

Měla jsem perfektní brunch a za chvíli mířím hrát se skupinkou nějakou deskovku a pak stolního Zaklínače.

Ani nevím, jestli jsem o tom psala, ale nějak před dvěma měsíci jsem se připojila do sobotní skupinky, která hraje deskovky a stolní RPG.

Prostě jsem se ozvala jedné slečně, která hledala nové lidi na hraní. No a tak se scházíme každou sobotu, plkáme, jíme, ale hlavně hrajeme deskovky. Většinou hrajeme s malými přestávkami tak deset hodin.

A moc se na to pokaždé těším. A je to zvláštní, jak jsme se takto dali dohromady. Prostě jsem před nedávnou dobou začala sledovat FCB skupiny na deskovky a takto to dopadlo.

Nijak jsem to neplánovala, neřešila. A teď to tak je.

Sešli jsme se lidé, kteří by se asi jinak v životě nepotkali. Ale co je zajímavé – 4 z 5 dělají v IT. Prostě ITáci si rádi hrají.

A já bych řekla, že ono to dává smysl, programování (engineering obecně) a hraní strategických deskovek má hodně společného.

Jinak deskovky hraju i přes týden, Terraformaci Marsu, Ark Novu, SETI, teď se učím Přehradu. Všechny mají solo variantu. Prostě když mám chvilku, tak místo koukání na televizi odehraju jedno dvě kola. Jednu hru tak nehraju v kuse, ale je roztažená do celého dne.

Většinou tak v sobotu dopoledne jdeme s Natálkou bruslit, nebo do divadla, dnes jsme byli v takovém Absurdiu (optické klamy a tak). Prostě abychom se užily a nebyla smutná, že ji večer neuspávám.

Jako ono my ji uspáváme každý den oba. Ale on pak chodí ven v pátek a já v sobotu odpoledne. No a jednou za dva měsíce Natálka spí u babičky, takže můžeme jít někam společně.

Vzpomínám si, že se mě ptala Terka, co říká Michal na to, že se po obědě sbalím a vrátím se někdy po desáté večer.

A říkám, nic, co by říkal. Je rád, že má klid. Natálka je odpoledne se svoji prababičkou.

A ona, že je super, že to tak máme. A mě vlastně ani nenapadlo nad tím nějak přemýšlet. My nemáme společné koníčky a nemáme potřebu se tlačit nějak do společně tráveného času.

O tom jsme se myslím chvíli bavily na našem zatím posledním sezení. Myslím, že už jsem psala o tom, že naše setkávání přerušíme. Protože už prostě není o čem se moc bavit.

Všímám si toho, jak si činnosti užívám jen tak, prostě že jsou. Bez vidiny nějakého výsledku. To jsem dřív neměla, všechno muselo být pro budoucí Lucii. Věci nebyly jen tak.

Řekla bych, že je to prostě opačně. Že prostě dělám věci, které chci dělat teď. A často je i práce.

Ale i k té práci přistupuju jinak. Dřív to bylo hlavně o tom, abych věci měla co nejvíce efektivně pořešené. Na všechno checklisty a templates a delegování. Ne že bych to už nedělala, ale spíše je to o tom, že to chci dělat.

Že mi nevadí, že někdy věci dělám neefektivně.

Ono je to vlastně to, o čem jsme se bavily s Terkou úplně na začátku. Že to není o tom, co děláte, ale co je za tím.

Jeden člověk může dělat za pásem v továrně a je s tím v cajku. Bere věci tak, jak jsou.

Jiný člověk cestuje, baví se, ale za tím je jen kontrolován svými myšlenkami, kterým bezpodmínečně věří. Věří těm myšlenkám, které mu říkají, že tyhle věci jsou přeci smyslem života, ne? Věří těm myšlenkám, které mu říkají, že všichni jsou lepší než on.

A přitom člověk může být většinu času sám, v hnusném bytě a může být spokojen.

Ale i já se sem tam nechám těmi myšlenkami pohltit, ale stává se to čím dál tím méně. Anebo si jich už prostě nevšímám.