Deníkové zápisky (1.3.2026 - 13.8.2026)

1.3.2026

Zítra mě čeká pravděpodobně operace. Píšu pravděpodobně, protože se tak nemusí stát. Původně měla být operace před týdnem. Do zítra se toho může hodně stát, každopádně už jsem ale hospitalizovaná.

Je neděle. Včera byl krásný den, dopoledne jsme byly s Natálkou bruslit a odpoledne jsme se skupinkou hráli Terraformaci Marsu.

Až večer na mě padlo trochu smutku. Jo a ještě dneska při příjezdu. Takové myšlenky typu: chudák holka, jiní si užívají víkend a já se jdu připravit na preventivní operaci.

Dřív bych se snažila být falešně pozitivní. Najít něco pozitivního na situaci. Prostě ukecat smutek, aby nebyl.

Je zvláštní, že když dovolíme, aby emoce prošly, tak přejdou mnohem rychleji, než kdybychom je potlačovali.

A i kdyby ne. Prostě to tak je, jsem smutná.

A cítím strach. A hned jsem za tím strachem poznala kontrolu. Vadí mi, že vlastně v anestezii nemám kontrolu nad svým tělem.

Touha po kontrole tam pořád je. Ale to nevadí. Těch nechtěných dětí, které se mi sem ukazují, prostě ještě nějaké množství bude. Za ty roky jsem jich stihla dost vytvořit.

Jo a pak přišel nával strachu, když doktorka řekla, že vše, co ze mě vyndají, půjde na histologii. Což je pochopitelné. Ale hold to čekání na výsledky. A zase strach, co když tam něco bude, co potom. Jinak řečeno, kontrola schovaná za strachem.

Protože já většinu času pociťuju takový vnitřní klid. Beru věci tak, jak jsou a jak přicházejí. Sleduju, jak se život děje, aniž bych do toho zasahovala.

Ale jednou za čas se objeví nějaké to dítko a já si řeknu: aha, to tu dlouho nebylo, anebo ty jsi ještě tady? Tak pojď.

Já jsem si myslela, že tady budu psát, že bude ta potřeba. Ale zatím tomu tak není.

A už chápu, proč mi to psaní tak pomáhalo dřív. Já jsem díky psaní popisovala, co cítím, přijala jsem smutek, strach či výčitku právě díky psaní. Když jsem nepsala, tak jsem emoce potlačovala, nechtěla jsem, aby vyšly napovrch, nechtěla jsem být smutná nebo vyděšená.

Ale teď už to dělám většinou automaticky. Tak pojď :-)

6.3.2026

Po další době místo psaní diktuji. Mám po operaci a sezení mi nedělá dobře. Tak se procházím, na začátku března je úplně jarní počasí, a diktuji.

Možná začnu samotnou operací.

V neděli jsem nastoupila, operovali mě v pondělí kolem poledne, byla jsem druhá. Probíhalo to podobně jako moje první operace. Den předtím léky na uklidnění, ráno taky. A pak takové divné čekání. Naháněli nás od šesti, abychom byli připravení, protože se neví, kdy přijdete na řadu, podle toho, jak operace předtím dopadne.

V hlavě mi chodily myšlenky, co když se neproberu, co když to bude bolet. Ale řekla bych, že mnohem méně než poprvé. Pamatuju si, že jsem to říkala i na sále, když mi dávali anestezii. Byla to poslední věta, co si pamatuju. Zajímavé, kdyby mi řekli, co jsem ještě říkala potom.

Pak si pamatuju, jak na mě někdo mluví. Paní Lenertová, vzbuďte se. Vezou mě na JIPku. Tam se po těchto operacích vozí a dávají se opiáty. Bylo to paradoxní, vůbec jsem se přes noc nevzbudila, ale bylo mi hrozně příjemně. JIPka byl obrovský pokoj se dvěma postelemi, kolem mě prostě volno, tak třicet, čtyřicet metrů čtverečních. Jen dvě postele a spousta blikajících světýlek. Kdykoliv jsem se z těch opiátů probudila, myslela jsem si, že mě unesli mimozemšťané, a ani mi to nevadilo. Z té JIPky se mi vůbec nechtělo.

Druhý den mě odvezli zpátky na pokoj a to už mě štvalo. Byla jsem ještě nadrogovaná, večer po operaci jsem mojemu poslala nějakou divnou zprávu, ráno jsem volala s rodinou. Furt jsem byla z těch opiátů taková mimo. Někdo mě každou chvíli budil a jediné, co jsem chtěla, bylo spát.

Operace samotná byla v pohodě i v hlavě. Všechno tak, jak to prostě je. Jenže pak se stalo něco, co mi ukázalo zase celou tu hromadu nechtěných dětí.

Ve středu jsem se ptala, jestli mě už můžou pustit. Řekli, že ne, že je to brzo po takovéhle velké operaci, jeden den ještě vydržím. A to bylo poprvé, kdy jsem na sobě vyloženě poznala odpor. Že tam fakt nechci být.

Ani nevím proč. Jestli to byla ta omezená svoboda. Že nemůžu jít ven, kam chci, dát si kafe, být s kým chci a kde chci. Ego vnímalo to omezení.

Je zajímavé, jak si myslím, že mám nějaké možnosti něco ovlivňovat. Celá ta událost až do nemocnice, ta operace, to všechno šlo plynule. Vyšla genetika, to jsem nemohla ovlivnit. Dali mi doporučení, to jsem nemohla ovlivnit. Mohla bych si říct, že jsem mohla ovlivnit, jestli to odmítnu nebo neodmítnu. Tahle volba by vypadala jako moje. Jenže není. Je to volba na základě všeho, co jsem kdy odehrála. Co jsem kdy viděla, četla, zažila. Na základě toho se prostě stalo, že jsem do operace šla. Nebylo to objektivní rozhodnutí.

A i přes všechno tohle pak přišel ten odpor.

Když se mi něco nelíbí, hodnotím. Nemocnice negativní, být doma pozitivní. A i když vím, že to hodnocení je něco, co dělá ego (co se mu líbí, co se mu nelíbí, na základě nevím čeho), stejně hodnotím pořád. Když jsem si myslela, že už to nedělám.

Možná mi to namluvilo to moje ego, že už to nedělám. Ale dělalo si to dál.

Zajímavé.

Pak ještě jedna věc. Ve středu, když jsem se nadechovala, cítila jsem za hrudníkem takový tlak, jako by mě tam něco tlačilo zevnitř na hrudní kost. Ten pocit jsem neznala. Tak jsem to řekla sestřičce a ta zavolala doktora. Začali mě nahánět na vyšetření: EKG, odběry krve, ultrazvuk srdce. Primář to všechno vyhodnocoval.

Vypadalo to v pořádku. Ale já jsem byla samozřejmě nervózní. Co když tam něco najde? Co? Nevím. Ale stejně.

Na EKG jim něco nesedělo, když porovnali stav před operací a po. Mohlo by to vypadat na malou plicní embolii. Když to někdo řekne, úplně to člověka vyděsí.

Stejně mě vyděsilo, když řekli, že radši udělají CT. Já jako CT? A co když mi tam najdou další nálezy. Co když to bude zase nějaký nádor. A celá ta vlna myšlenek vyplavala na povrch.

Strach. Všechno to souvisí s kontrolou.

Myslela jsem si, že nechávám život jít tak, jak jde. Že už jsem zvládla tolik, takže zvládnu, i kdyby mi řekli, že umírám a umřu za měsíc. Tohle bych zvládla. Zvládla. Všichni to nějak překonají.

Ale začaly se zase vyplouvat na povrch ty staré věci. Chci tu kontrolu. Chci mít jistotu, že tam nic nemám. Chci kontrolu nad tím, že už nebudu trpět.

Což nemůžu zařídit. Protože nic neovládám. A i kdybych něco málo ovládala, tak tohle asi neovládnu.

Čekala jsem na výsledky půl hodiny. Bylo to akutní, radiolog se musel rychle podívat na spoustu záznamů. Nic nenašli. Hrozně se mi ulevilo. Ale zároveň jsem zjistila, že touha po kontrole je tam pořád obrovská. A že chci, abych už takhle netrpěla, jak jsem trpěla při tom čekání.

Jak to Terka pojmenovala: nechtěné děti. Pořád se nám něco objevuje. A všechno, co se nám v životě objeví, je vlastně příležitost k učení. Dozvědět se o sobě něco nového.

A tady jsem se toho dozvěděla hodně.

Paradoxně jsem ráda, že se to celé stalo. Pomohlo mi to vidět, že je tam pořád hromada nezpracovaných věcí, které chtějí ven.

Před operací jsem si říkala, že na rakovinu neumřu. Nevím, jak to popsat. Že je to o vůli žít. Když já budu chtít žít, tak tělo bude chtít taky. Na druhou stranu, vůbec to nemůžu ovlivnit. Ježiš, je to zamotané.

Chci tím říct, že spousta lidí, když říká, že chce žít, tak žije pro ostatní, ne pro sebe.

Co mi dneska došlo: jak je ta hlava jedna velká magořina.

Na jednu stranu tam chodí myšlenky, jestli by nebylo lepší to skoncovat. Tady to zní hrozně, ale není to o tom, že bych se chtěla zabít. Spíš taková chuť předejít bolesti. Což je paradoxní, protože vzápětí přijdou myšlenky, že nechci umřít a že chci kontrolu nad celým životem. Úplný opak. A pak je tam ještě další hlas, který to všechno koriguje.

Vím, že už jsem to do deníku psala víckrát. Čím víc se do těch myšlenek ponořím a komunikuju s nimi, tím víc se objevují. A i když si toho všimnu, děje se to dál. Znova a znova. Pořád dokola.

Všímám si, kdy unikám. Pustím si knížku, něco na koukání. Poznám ten okamžik, kdy to dělám, abych unikla od hlavy a od bolesti, a kdy to dělám prostě proto, že to dělat chci. Tohle už rozeznávám. Ale i když to vidím, stejně se to děje dál.

Asi je to normální. Hlava se chce cítit dobře, chce kontrolu, takže to chce řešit pořád. Kdybychom nic neřešili, žádné ego by nebylo. Ztratilo by se. A z toho má strach.

Takže absolutně chápu, co se v hlavě děje a proč. Všímám si toho. Ale nemůžu to zastavit. Nemůžu si říct aha, a zase, tak jo, konec. To prostě nejde. A proč to nejde?

Protože nemám žádnou svobodnou vůli.

To je asi všechno.

A i teď, když jsem si to takhle uspořádala a vím, co je proč a jak je, stejně. Když mi zavolá neznámé číslo, leknu se. Že mi zavolají něco. I když nevím, kdo by mi co volal. Že někde něco našli. I když nevím, jak to udělali a proč.

Vím, že se to bude dít dál. A vím, že to je normální.

Vím to teď. Za chvilku to vidět nebudu. A to je taky naprosto normální.

Je pět dní po operaci. Bolesti vlastně nemám. Včera jsem si dala ještě prášek, dneska už ne. Spíš mě bolí, když sedím. Takže buď ležím, nebo chodím.

23.3.2026

Mám trochu strach z výsledků histologie. I přesto, že ten strach není objektivní. Nic tomu nenasvědčuje, že by tam něco bylo. Ale i přesto se cítím nesvá.

A taky vím, že je to normální. A tak to nechávám být. Nepotlačuju to. Když se po strachu poohlídnu, tak jej cítím v břiše. Emoce jsou jen fyzické reakce vyvolané našimi myšlenkami. Nebo je to opačně? Jakože cítím sevřený žaludek, tak mě napadne, že je to kvůli dnešní kontrole?

Jinak jizvy jsou už téměř zahojené, nejhůř se hojí ta pod pupíkem. Ale celkově to budou čtyři cca centimetrové jizvy na břiše.

Bolesti nemám. Jenom když dlouho chodím (třeba dýl než půlhodinu), tak cítím bolest pánve. Nebo když dlouho sedím. Ještě necvičím, jenom se protahuju. Ale chybí mi to.

Takže dneska jsem dovedla Natálku do školky a než pojedu do Ústavu, tak pracuju v kavárně.

16.6.2026

No, tak koukám, že už jsem dlouho nepsala. Po dvou měsících jsme v Ústavu na kontrole a tady to mám s tím psaním docela spojené. A vlastně mám i chuť něco nasdílet.

Takže co se stalo za ty poslední tři měsíce?

Asi bych se vrátila zpět k výsledkům histologie. Byly negativní. Nic se nenašlo.

Čekání bylo dlouhé. Asi sem zkopíruju příspěvek, který jsem psala na LinkedIn:

Tři týdny po operaci jsem seděla v čekárně u gynekoložky. Čekala jsem na výsledky histologie.

Dvě hodiny. Sevřený žaludek, hlava, která jela na plné obrátky.

Před rokem a půl bych v téhle situaci googlila, ptala se ChatGPT, co znamená každý možný výsledek, sestavovala plán B, plán C a plán D. A nadávala si za to, že brečím.

Tentokrát jsem nedělala nic. Jen seděla a nechala to být. Nervozitu, myšlenky. Jen pozorovala.

A pak jsem přišla na řadu. Doktorka řekla, že je všechno v pořádku. A já necítila žádný výbuch radosti. Žádné „jéé, hurá”. Spíš klid. Jako bych to někde uvnitř už věděla.

Říkám si, jestli ta největší věc, kterou mě poslední dva roky naučily, není nějaká technika ani systém. Ale prostě schopnost sedět v čekárně a nevědět, jak to dopadne. A být s tím ok.

A ten vnitřní klid je tady se mnou většinu doby. Respektive on je tady pořád, jen je prostě překřičen myšlenkami. A ty beru jako nějakou součást našeho bytí. Myšlenky jsou součástí toho celého procesu. Někdy se do nich ponořím, pak si toho všimnu a jedu dál.

Ještě nedávno jsem si přála dosáhnout toho, že uvidím ego, že se od něj oddělím. Jenže ono není co by se od něj oddělilo. Vnitřně žiju s tím, že tohle všechno se prostě jen děje, že není žádný můj svět, který řídím, a tvůj svět, který řídíš, či jejich svět, který je jimi řízen.

Vlastně malé děti to chápou, nemají žádné já a ty, když něco nevidí, tak to neexistuje. Ale my dospělí jim pak všechno to naše moudro předáme.

Ale myslím, že tohle všechno už jsem někdy psala. Ale dříve jsem nad tím mnohem více přemýšlela, teď už to prostě beru jako fakt. Většinu doby.

Jdeme dál.

Po operaci jsem dva měsíce nemohla cvičit. Od května jsem pak začala znovu chodit do posilovny. Chodím třikrát týdně. Dvě skupinovky, jednou sama s trenérem.

Ano, první dva týdny byly nepříjemné. Všechno po cvičení bolelo jak svině, ale už je to dobrý. Řekla bych, že se začínám vracet na tu úroveň, na jaké jsem byla před operací.

Jo a asi dva týdny zpátky jsem začala chodit na Krav Magu. Dvakrát týdně. To není tak náročné na sílu či fyzičku, ale spíš na modřiny :-). Ne, není to tak hrozné.

Připomíná mi to, když jsem kdysi tancovala. Choreografie. Prostě naučit se plynule nějakou sadu pohybů. Zautomatizovat ji. Ale tohle je ještě těžší než tanec. Protože existuje mnoho a mnoho možností, jak na vás může někdo zaútočit. Takže jako u každé jiné dovednosti: opakovat a opakovat. V různých situacích. Samostatně i dohromady.

Jo a byla jsem u plastického chirurga. Doporučil mi, abychom odstranění a následnou rekonstrukci obou prsů nechali až na příští rok. Protože cílená léčba. Tu budu mít ještě rok.

Takže komplikace po operaci nebyly, asi dva týdny mi nebylo moc příjemné sedět, tak jsem moc neseděla. A to je asi vše.

Co je myslím zajímavé: minulý týden mi došel lék Veoza. Je to ten placený lék na návaly horka. Tak jsem si říkala, že zkusím být bez něj pár dní. No, nebylo to moc příjemné. Návaly jsem měla celou noc. Za tři dny jsem naspala pár hodin a budila jsem se tak co hodinu.

No, takže Veozu beru dál. Je až neskutečné, jak to ty návaly umí snížit. No a pak v noci spím. Někdy i celou noc.

A jinak jde ten život prostě dál.

13.8.2026

No, a dnes vydám YouTube video, kde tak nějak popisuju celý poslední rok.