Deníkové zápisky z týdne 17.6. - 23.6.2024

Byla jsem na 1. konzultaci v MOU, kde mi sdělili, že mi odeberou pravé prso a nejspíš bude i chemoterapii. Snažím se co nejvíce pracovat na svém zdraví pomocí pohybu, zdravého stravování a meditace.

17.6.2024

Včerejší večer byl docela fajn. Takový klasický večer, kdy se nějakým záhadným způsobem všichni najíme. Naše dítě totiž ani chvíli neposedí. Koukáme na pohádku, zpíváme a Natálka tancuje. Čteme knížky. A pak u mě Natálka usíná. Myslím, že začíná chápat, že prsa už brzo nebudou, že jedno je nějaké nemocné. Ale bere to v pohodě. Děti jsou hrozně přizpůsobivé.

Myslím, že včera bylo dokonce pár minut, kdy jsem na rakovinu úplně zapomněla. A když jsem se vrátila zpět do reality, tak už to ani tolik nebolelo. Asi jsem přijala fakt, že rakovina tady je, ale že to zatím není konec světa.

Hodně spím. Co to jde. Protože když jsem unavená, hned jsem více pesimistická a nic se mi nechce. Spánek je nyní základ všeho.

Ráno jsem byla opět běhat. Prostě běžím nebo jdu, co mi síly stačí. U výběhu s koňmi se pokochám výhledem a běžím zpátky. Je to něco málo přes dva kilometry dohromady. Mým cílem je to uběhnout najednou. Ale od toho jsem hodně daleko. Nemám žádné spešl vybavení, prostě se nějak obleču, vezmu klíče a jdu.

Jelikož nemám vůbec chuť na jídlo, snažím se jíst co nejzdravěji. Je mi totiž úplně jedno, co jím, ale jíst musím. Momentálně mi vyhovují různé smoothie nápoje. Je to rychlé na přípravu a na konzumaci.

Vím, že tím rakovinu nevyléčím ani nezastavím. Ale něco dělat musím. A taky vím, že léčba bude hodně náročná, tak se na to chci alespoň trochu připravit. Navíc pobyt venku, mezi stromy, hodně pomáhá na psychiku.

Psychicky se cítím tak nějak vyrovnaně. Nepřemýšlím nad budoucností. Jen koukám na les a píšu, co mě zrovna napadá.

Kéž by tento stav vydržel co nejdéle. Ale vím, že to je nemožné. Proto se snažím si ho co nejvíce užít. A mimochodem je skoro deset hodin dopoledne a dneska jsem ještě nebrečela. Rekord.

Jelikož zvažuju to, že tyto své zápisky zveřejním, asi by bylo vhodné se trochu představit.

Moje jméno je Lucie. Narodila jsem se v roce 1987 v Novém Jičíně. Většinu dětství a dospívání jsme bydleli ve vesnici Rybí (pár kilometrů od Štramberka), která tenkrát měla ani ne tisícovku obyvatel.

Vzpomínám si, že jsme byli pořád venku. Lozili po stromech, stavěli bunkry v lese. Doteď mám v paměti různé cesty, kterými bych se dostala ke studánce nebo potajmu na koupaliště Libotín, abychom nemuseli platit vstupné.

Hodně jsem četla. Už odmala. Na vesnici byla malá knihovna, do které jsem chodila snad od té doby, co jsem se naučila číst. Vzpomínám si, že jsem měla ráda Foglarovky. Hned vedle knihovny byla i taková malá klubovna, která sloužila pro účely skautu.

Bavilo mě učit se morseovku, různé uzly, značky, základy první pomoci, poznávat světové strany, ať už pomocí kompasu nebo bez něj. A úplně nejlepší hra na světě byla městečko Palermo.

Taky jsem chodila do sokolu. Už si moc nevzpomínám, co všechno jsme dělali tam. Ale jednalo se především o různé pohybové hry a gymnastiku. Já jsem měla nejraději medvědí stezku. Což byla kombinace běhu a různých úkolů. Za dobře splněné úkoly se přidávaly body a za nesplněné naopak srážely. Úkoly mohly být fyzické anebo znalostní (například rozpoznání květin).

Myslím, že jsem na prvním stupni chodila do všech kroužků, které u nás na vesnici byly k mání. Lego kroužek, divadelní kroužek, angličtina. No, ono toho zase tak moc nebylo. Ale na tak malou vesnici myslím, že dobrý.

A mojí další oblíbenou hrou byla hra na školu. Bavilo mě připravovat různé úkoly pro děti z okolí a potom je opravovat. Bavilo mě vysvětlovat učivo ostatním. Samozřejmě, že mým snem bylo stát se učitelkou.

Na druhý stupeň jsem dojížděla do Nového Jičína, chodila jsem do jazykové třídy. K angličtině, kterou jsme měli od čtvrté třídy, mi přibyla němčina. I když jsem ji měla čtyři roky, téměř si již nic nepamatuju.

Nejlepší bylo, že jsem mohla v Novém Jičíně navštěvovat mnohem větší knihovnu. Myslím, že v té době vítězily různé dívčí romány. Puberta no. Ale postupně na druhém stupni přibývala i klasika jako Stařec a moře. Tyto knihy byly totiž dostupné pouze v dospělácké knihovně, která byla od 15 let. Jenže já jsem tehdy ještě 15 neměla. Ale v dětské knihovně bylo možné podat žádanku na knihu z dospělácké části knihovny. Cítila jsem se hrozně dospělácky, když mi žádanku schválili a knížku půjčili.

Myslím, že někdy kolem 14 narozenin mi umřel dědeček na rakovinu prostaty (zde doufám, že mě paměť neklame). Předpokládám, že to bylo moje první bližší setkání se smrtí.

V té době jsem začala tancovat. Respektive od mala jsem ráda tancovala, ale moc mi to nešlo. Neměla jsem smysl pro rytmus. Což mě hrozně štvalo. A já když si něco umanu, tak přesto nejede vlak. Taková jsem byla už odmala, když na to teď zpětně vzpomínám. Prostě jsem u každé písničky počítala, zkoušela jsem jeden pohyb pořád dokola a dokola, dokud to nebylo ono. Nyní s rytmem nemám žádný problém.

A samozřejmě byl čas přihlášek na střední školu. A jelikož mě bavilo hlavně čtení a věděla jsem, že jednou chci jít na vysokou školu, přihlásila jsem se na gymnázium.

Celkově tato doba, než jsem začala chodit na gymnázium, byla docela fajn. Samozřejmě, že doma byly nějaké problémy, nějací kostlivci ve skříni. Ale z úcty k mé rodině je ponechám tam. Asi je jasné, že peněz moc nebylo. Žádné dovolené, lyžařské výcviky a podobně. Na druhou stranu se naši snažili, co to šlo, abychom se měli dobře a nic nám nechybělo.

Tady povídání o minulosti utnu. A později se k němu snad vrátím.

18.6.2024

Včera odpoledne volali z MOU, že bohužel musí můj termín přesunout ze zítřka na pátek. Chirurgie je objednaná na pondělí. Předpokládám, že to spíše slouží k tomu, aby mě prohlédli a domluvili si se mnou datum operace.

Jenže operací se začít nemusí. Momentálně je pro mě nejhorší to čekání na léčbu. Čekání na to, co se kdy bude dít.

Chtěla jsem se objednat na masáž, jenže já nevím, co bude za dva týdny. Chtěla jsem si rezervovat termín na tandemový seskok o prázdninách, ale opět nevím, co se bude dít.

Na konci července máme jet moje, bráchova a ségřina rodina na dovolenou na chatu. Jenže já vůbec nevím, co bude. Chtěli jsme jet s Michalem a Natálkou na konci prázdnin k moři, ale to asi budeme muset odložit.

Celkově tyto prázdniny budou hodně náročné. Nejen pro mě. Moje rodina zatím nic neví. Čekám, až budu mít nějaké informace o léčbě. Věřím, že tím bych je mohla trochu uklidnit.

Snažím se co nejvíce zpomalit, užívat si co nejvíce den. Nehonit se zatím, abych toho co nejvíce stihla. Veškerá efektivita mi nyní přijde úplně zbytečná.

Již několikátý den jsem byla ráno běhat. I když jsem v noci špatně spala a byla ráno unavená. Vidím na sobě pokroky. Dřív jsem ke koním běžela na čtyřikrát. Tedy běžím, dokud můžu, pak jdu chvíli pěšky, dokud se mi dech trochu nesklidní, a zase běžím. A dneska jsem to tam i zpět zvládla na třikrát.

Jím úplně jinak, snažím se jíst co nejméně zpracovaných potravin. Piju jen jedno dvojité kafe denně. Dříve jsem takto měla dvě až tři. Piju totiž více zeleného čaje, proto jsem musela omezit kafe. Po tolika kofeinu bych se klepala jak fretka.

Jsem co nejvíce venku. Třeba většina těchto zápisků vzniká na terase. Venku bývám i odpoledne s Natálkou.

Válení v posteli a koukání do telefonu je asi to nejhorší, co můžu dělat. A to i když jsem unavená. Buď spát, nebo něco dělat.

Pořád počítám s tím, že můj čas zde bude výrazně omezen. A možná díky tomu mnohem více přemýšlím nad tím, co je zbytečné, ne-li dokonce škodlivé.

A opravdu mi tento způsob přemýšlení dodává sílu. Včera jsem téměř nebrečela. Jsem méně smutná, míň se bojím toho, co přijde. Celkově emoce již nejsou jak na houpačce.

Ono je to samozřejmě i tím, že jsem měla několik dní na srovnání se s mou situací. Věřím, že pokud přijdou další špatné zprávy, tak se situace opět změní. Ale pak se s tím opět nějak smířím. A budu bojovat dál. Stejně jako teď.

Myslím si, že spousta lidí by se po takové zprávě zhroutila. Že by to prostě vzdali. Ale já jsem taková nikdy nebyla. Ve většině situacích se totiž dá něco dělat. Převzít nad situací kontrolu. Už jen třeba způsobem myšlení.

No, řekla bych, že se tady trochu přechvaluju. Kdyby nebylo velké podpory ze strany Michala, tak bych možná byla psychicky úplně někde jinde.

Dnes mi Sigi psala, jak mi je, a poté napsala: "Najhoršie je keď si sama doma, čo?".

Ale když nad tím tak přemýšlím, mně je samotné docela dobře. Je mi dobře, když běhám, když píšu tyto denní zápisky, když pracuji (zatím 1 - 2 hodiny denně). Když jdu pěšky pro Natálku do školky.

Samozřejmě je to hodně ovlivněno počasím. Tím, že můžu být většinu dne venku. Samozřejmě by bylo lepší nemít rakovinu, ale když už, tak hlavně ne v zimě.

Spíše je mi smutno, když jsem s Natálkou. Bojím se toho, jak ji tato situace ovlivní.

Taky se snažím meditovat, ale zatím mi to moc nejde. Jakože mi myšlenky pořád odbíhají pryč směrem k rakovině. Ale věřím, že i to se časem zlepší.

A pak jsou samozřejmě věci, které moc nepomáhají. Věci, ke kterým jsem se často uchylovala, když jsem se cítila pod psa.

To je například zmíněné válení v posteli a koukání do telefonu. A když k tomu člověk přidá googlení věcí ohledně rakoviny nebo snahu o sebevzdělání pomocí AI, tak tomu taky nepřidá. Ne že by sebevzdělávání v této problematice bylo něco špatného, jenže musí to mít určité hranice. Například není dobré zkoumat různé prognózy, když nevím, v jakém rozsahu je ta má rakovina. Protože pak si začnu myslet, že mám metastázi na slinivce a umřu za pár měsíců. No, to moc na náladě nepřidá.

Takže sebevzdělávání ano, ale pokud je mi to nějakým způsobem prospěšné. Třeba teď poslouchám knihu "Zázračná imunita". Je to velmi zajímavá kniha o tom, jak se na imunitu vůbec v minulosti přicházelo a jak funguje. Věřím, že právě imunita mi může v mém budoucím boji hodně pomoci.

...

Je krásný večer, zapadá slunce a já opět píšu na terase. Už dlouho jsem přemýšlela nad tím, že bych chtěla více psát. Ale vždy mi do toho něco vešlo. Třeba nějaký seriál. Nebo že prostě nemám čas. Zajímavé je, kolik času najednou mám, když nedělám právě ony nadbytečné věci, které mi nějak nepomáhají. Ani fyzicky, ani psychicky.

Telefon se snažím co nejvíce držet od těla. Bojím se, abych nezačala googlit nějaké již výše zmíněné nesmysly. Ono i ty seriály mi nyní přijdou úplně zbytečné stejně jako rádoby vzdělávání na YouTube. No tady trochu kecám, včera jsem se ze zvědavosti podívala na nový díl "Rok draka". A je mi jasné, že jsem včera nemohla spát právě kvůli tomu řezání hlavy malého dítěte. Ten zvuk (nešlo vidět, pouze slyšet) už z hlavy nevymažu. A na tohle se dobrovolně koukáme. Never more.

Ještě nedávno jsem si obhajovala večerní koukání na seriály jako odpočinek nebo jako čas ke cvičení. Dobře, ale ono to kolikrát byly dvě hodiny. K tomu sklenka bílého. Prostě jsem si na to nějak za těch pár let navykla. Po celodenním shonu si večer na dvě hoďky odpočinout u nějakého nového seriálu, který prostě potřebuju vidět. Problém je, že si nejsem úplně jistá, zda jsem si odpočinula. Přijde mi, že mám zničená záda právě kvůli dopolednímu vysedávání u počítače, odpolednímu tahání dítěte a večernímu takzvanému odpočívání.

Myslela jsem si, že pohyb mám. Že chodím pěšky, že jsem s Natálkou odpoledne na hřišti, že se večer protáhnu pomocí několika joga pozic.

Ale myslím, že kdyby to tak bylo, tak mě pořád nebolí celá záda. Že jsem si jen nalhávala, že přeci ten pohyb mám, že nesedím celý den u počítače jako před těhotenstvím, když jsem pracovala jako programátorka.

K této myšlence bych se ještě chtěla vrátit, protože bych chtěla přidat ještě více pohybu do svého života. Ale slunce zapadlo a já začínám být unavená. Před devátou večer!

19.6.2024

Sice jsem usnula někdy po deváté večer, ale opět jsem část noci byla vzhůru. Prostě jsem se opět vzbudila se sevřeným žaludkem. Sice už tolik nebrečím strachem a zoufalstvím, ale předpokládám, že moje tělo ví, že něco není v pořádku, že se něčím neustále trápím.

Vzbudila jsem se nějak před třetí a po hodině převalování jsem to vzdala a šla pracovat. Kolem páté se probouzí Natálka. Většinou s ní vstává Michal (není nejlepší?), protože já jsem vůbec ranní ptáče nebývala.

Nyní mi přijde, že rána a dopoledne mám nejraději z celého dne. Dále pak večerní uspávání Natálky.

Zkusila jsem si jít ještě pak lehnout, ale nešlo usnout. Tak jsem šla běhat. A pak meditovat. Poslouchám Headspace k meditaci.

Poslouchala jsem díl, který se zaměřoval na lásku k životu. A padla tam otázka, za koho/nebo za co jste v životě nejvíce vděční. Nepřemýšlet nad tím, jen nechat mysl ať nám dá odpověď.

U mě ta odpověď byla hned jasná. A trochu jsem se za ní styděla, protože matka by měla odpovědět, že je nejvíce vděčná za svoje dítě. Ano, já jsem za Natálku hrozně vděčná, ale na prvním místě je Michal.

Což mu samozřejmě říkat nebudu, protože pak by měl ironické a trochu nevhodné narážky na to, že bych mu měla tu vděčnost dávat více najevo.

Ať se dělo, co se dělo, vždy stál u mě. Podporoval mě ve všem, co jsem si umanula. Když jsem se chtěla naučit programovat, když jsem měnila obor, když jsem chtěla začít dělat sama na sebe. V těhotenství byl neustále u mě. Již nějaký rok vstává s Natálkou většinu dní on.

Asi před deseti lety, když jsem měla hroznou střevní chřipku, mi donesl mátový čaj. Jenže to mě ještě více natáhlo, takže jsem začala zvracet na podlahu. A on jen seděl a hladil mě po zádech. Pak mě odnesl do obývacího pokoje a všechno v ložnici uklidil. Řekla bych, že takto člověk pozná lásku. Přes zvratky v ložnici.

Přijde mi, že jsme úplně odlišní. On toho moc nenamluví. Prostě koná. Když jsme si dělali test na typ osobnosti (16personalities), tak mu vyšel ten typ, do kterého spadá Clint Eastwood. On nebude brečet a strachovat se dopředu, ale řekne, že to se nějak zvládne. Není sociální typ, nemá rád davy lidí, celkově je nejraději sám. Není na velká gesta a prázdná slova. Celkově se drží hodně při zemi a vnímá svět a život takový, jaký je. Takže nepřehání a nestresuje, ale na druhou stranu necítí tolik štěstí a radosti. Prostě vše má svoje klady a zápory.

...

Je večer, dusno jako prase, protože přes den bylo přes 30 stupňů a před chvílí spadlo pár kapek. Celé odpoledne jsme byli na zahradě u babičky. Natálka až na pár minut byla v bazénku. To dítě se prostě nezastaví. Vylezla vždy akorát na jídlo. Vařila, stříkala vodu na stromečky, vymýšlela si svoje hry.

Já jsem na ní koukala a snažila se užívat tu její radost. Věřím, že i dnes byly chvíle, kdy jsem se cítila šťastná. Třeba teď, z jedné strany zapadá slunce a z druhé přichází bouřka. Není to počasí někdy fascinující?

Přijde mi, že mám téměř celý den sevřený žaludek. Stres. Téměř neustálý, někde v pozadí. Snažím se přijít na jeho příčinu. Ano, mám rakovinu. Ale tím to není.

Tak teď jsem se jinak lekla. Přede mnou zapadající slunce a najednou blesk, jako kdyby mi někdo posvítil přímo do očí a hned za ním hrom. Já vím, že se budu opakovat, ale to počasí je opravdu fascinující.

Každopádně, rakovinu máme (nebo alespoň já) spojenou se smrtí (tedy strach) a s nejistotou. Ano, rakovina bohužel není ve všech případech vyléčitelná, ale určitě dnes existuje mnohem více způsobů léčby (imunoterapie, cílená léčba) než dříve. Díky těmto způsobům se rané fáze dají vyléčit a pozdější stadia se dají udržovat v chronickém stavu. Zde ale záleží na typu rakoviny. Některé nádory se dají jednoduše operovat, jiné nikoliv. A pak záleží na spoustě dalších proměnných. Jako je zdravotní stav, věk, přístup pacienta atd.

Řekla bych, že z těchto důvodů pramení i má nejistota. Nevím, co přesně mi je, jak bude probíhat léčba. Zda se rakovina třeba nevrátí. Takže ta nejistota tu bude vždy. Vždy bude něco, co nebudu vědět. A s tím jde ruku v ruce strach. Strach, že moje rakovina bude ta neléčitelná a nedejbože v takovém stavu, že mi bude zbývat pár měsíců (tady už možná přeháním, ale co vím, nikdy předtím jsem rakovinu neměla). Strach, že se rakovina vrátí, pokud se vyléčím.

Taky se bojím toho, že když se přestanu strachovat, tak nebudu tak silná, jestli přijde další špatná zpráva. Jenže tím, prožívám ten strach dvakrát - teď a pokud nastane daná situace, která vlastně ani nemusí nastat!

No a tohle všechno ovlivňuje můj imunitní systém. Již se nějakou dobu ví, že mysl a tělo jsou propojeny. Jinak řečeno, pokud je člověk ve stresu, vytváří se látky (například kortizol), které negativně ovlivňují imunitní systém.

Takže už jen tím, že nebudu ve stresu, si neuvěřitelně pomáhám. No, jenže jedna věc je to vše vědět a druhá věc je to pak opravdu cítit a řídit se podle toho.

No a to je ten důvod, proč běhám nebo se snažím meditovat. Tyto činnosti mi alespoň trochu pomáhají bojovat se stresem.

No a taky tento deník pomáhá. Prostě vypsat se z toho, co cítím, co se mi zrovna honí v hlavě. Protože když to napíšu, je to jako kdybych ty myšlenky vyndala z hlavy ven. Tedy alespoň na chvíli.

Jenže já nemůžu celý den cvičit, meditovat nebo psát deník. Bohužel i když člověk zjistí, že má rakovinu, musí nějakým záhadným způsobem alespoň částečně fungovat dál. Přijde mi, jako kdyby se můj svět zastavil, ale vše ostatní běželo dál. Kvůli tomu ani téměř nekoukám na sociální sítě. Protože mě napadají jen otázky, proč lidi řeší takové hlouposti, proč se chvástají s úplně triviálními věcmi.

Třeba teď je hrozně trendy psát o tom, že jste matka a pracujete u toho (taky jsem to beztak o sobě někde zmínila). A no a co. Pokud má člověk doma alespoň trochu podpory, tak to zvládne. Jenže zkuste si do toho přidat nějakou zákeřnou nemoc.

Jsem zlá, já vím. A štve mě to.

No, to jsem zašla trochu jinam, než jsem chtěla. Ale tak myšlenky většinou fungují. Předtím jsem chtěla vyřešit můj pocit nejistoty a strachu. Jsem ráda, že jsem přišla na to, kde je jádro pudla, ale bohužel nyní už jsem unavená na to, abych tohle docela zásadní téma vyřešila.

...

Je půl druhé ráno a já opět nemůžu už asi dvě hodiny spát. Zkoušela jsem poslouchat různé uspávací nahrávky na Headspace, ale nic. Tak jsem vzala notebook a šla na terasu. Už nevím, co mám dělat.

Protože opět přichází strach, tentokrát že nebudu opět dost vyspaná a další den proto bude na nic.

Usnu, ale pak se vzbudím. Ani nijak nepřemýšlím nad svou situací, ale jakoby ta temná věc byla někde v pozadí mé mysli a nedala mi spát.

Nevím, jak mám ten veškerý strach vyřešit. Já už kolikrát ani nevím, čeho se nejvíc bojím. Proč mám tak sevřený žaludek. Jsem v zajetí vlastních emocí a nevím, jak z toho ven.

Emoce ani tak nevadí. Jenže mají přicházet a odcházet. Tak je to v pořádku. Jenže není zdraví prospěšné, pokud člověk cítí neustálý hněv či strach.

Jelikož se mi zatím stejně nechce spát. Tak čeho se nejvíc bojím? Smrti? Částečně určitě. Protože té se podle mě bojí částečně všichni. I když ani nevím proč. Prostě usnu a bude klid. Nebudu o tom vědět.

Takže možná se ani nebojím smrti jako takové. Spíše jen ještě nechci umřít. Nemám tady hotovo. Potřebuju tady ještě být kvůli Natálce. Minimálně dokud nedospěje. Na ostatním mi ani tolik nezáleží. Samozřejmě, že bych chtěla ještě pomáhat lidem, být s Michalem a mojí rodinou. Ale primární je v tomto Natálka. Asi mi prostě vadí, že nad situací nemám žádnou kontrolu. Mám strach kvůli Natálce a ne kvůli sobě.

Jenže co s tím mám dělat? Asi se držet svého původního plánu. Pět let. To prostě dám. Za tu dobu s ní můžu strávit ještě spoustu času. Jenže to musím změnit svůj přístup. A třeba pak to bude mnohem víc. Musím začít věřit tomu, že Natálka je dostatečně silná a zvládne cokoliv. Vsadím se, že kdyby byla trochu starší, tak by mi řekla, ať se o ní nebojím, hlavně ať se uzdravím.

Je opravdu těžké se zbavit strachu. Jenže měla bych už mít jistotu sama v sebe. Vždy jsem všechno nějak zvládla. Když jsem si něco umanula, nejel přes to vlak. Třeba dřív jsem měla hrozný strach z porodu. Jenže jak jsem otěhotněla, tak ten strach nějak odešel. Prostě jsem dělala vše proto, aby porod byl co nejkratší. A ve výsledku jsem jako prvorodička byla na sále ani ne dvě hodiny, přičemž samotný porod byl na pár minut.

Takže zvládnu i tohle. Ať bude výsledek jakýkoliv.

20.6.2024

Jeden den a já mám toho tolik co psát. Asi začnu tím nejdůležitějším. Zítra mám schůzku s onkologem v MOU v Brně. Třeba už se konečně dozvím, co bude dál. Jsem trochu nervózní, ale jednu schůzku s onkologem už jsem přežila, tak asi zvládnu i další.

Meditace začíná fungovat.

Když jsem se v noci opět moc nevyspala, tak jsem to zkoušela ještě ráno. Nešlo to. Tak nebudu se válet jen tak v posteli, řekla jsem si. Pustila jsem si meditační kurz Coping with Cancer na Headspace. Každá lekce je zde zaměřena na jeden specifický problém, se kterým se potýkají lidé s rakovinou. Strach, nejistota, ztráta kontroly, izolace (dále jsem ještě nedošla). Ve výsledku jsem meditovala dnes asi hodinu a půl.

Strach nám vyvolávají naše vlastní myšlenky. Nejde zabránit myšlenkám. Máme je zaznamenat - aha myšlenka - a nechat jít. A vrátit se k tomu, co děláme.

Náš mozek má rád jistotu. A kolem rakoviny je plno nejistot, což v nás vyvolává strach z budoucna. Jenže život je plný nejistot, jediné co je jisté, je teď a tady.

U rakoviny je důležité zachovat si pozitivní myšlení, snažit se být alespoň pár minut denně šťastný. Je již nějakou dobu prokázáno, že mysl a tělo jsou provázány. Pokud jsme ve stresu, produkuje naše tělo kortizol, který má škodlivý vliv na náš imunitní systém. No, ale aby mohl být člověk šťastný, opět musí být tady a teď. Konečně chápu, proč je meditace tak důležitá.

Bála jsem se, že dnešek pro mě nebude hezký den. Vím, že potřebuji spánek, abych byla více optimističtější a užívala si více dne. Jenže jak jsem meditovala (nejen ráno, ale i pak dvakrát během dne), tak jsem opravdu ty myšlenky nechala jít. Nezabývala jsem se jimi už snad posté.

No a díky tomu jsem si mnohem více užila den. Zjistila jsem, že mě baví připravovat jídlo. Hlavně ty vůně. Především bylinek. V rámci svého nového jídelníčku většinou snídám smoothie ze zeleniny a ovoce. A pak si dělám různé pití na den. Do zeleného čaje ještě přidávám bylinky jako mátu a meduňku. A pak si dělám vodu se zázvorem, kurkumou, citrónem a trochou černého pepře (kvůli kurkumě, aby se lépe vstřebala). No a ono to všechno tak hezky voní.

Na oběd jsem si udělala tzatziki a navíc do nich přidala čerstvé oregano (to mi z bylinek voní snad nejvíce). A k tomu jsem měla zbytek divokého lososa ze včerejška. A jedla jsem v klidu na terase, stejně tak večeři. Což jsem dříve (nevím proč) nedělala.

A dneska jsem po dlouhé době pociťovala chuť na jídlo. Ale ne na jídlo jako pizza a podobné, na které jsem dříve mívala chuť, když jsem byla nevyspaná, ale právě na zdravé jídlo se spoustou bylinek nebo česneku (ten jsem měla vždycky hrozně ráda).

Předpokládám, že je to kvůli tomu, že již skoro dva týdny téměř nejím žádné zpracované potraviny (ani pečivo či těstoviny).

Dneska jsem běhat nebyla. Místo toho jsem si našla na YouTube nějaký intenzivní kicking workout. A po jeho skončení jsem udělala něco, co jsem si ještě nedávno myslela, že již nikdy dělat nebudu, že z toho budu smutná. Tancovala jsem. A byla jsem opravdu šťastná.

A šťastná jsem byla několikrát během dne. U chystání jídla, u zmíněného tance, když jsem poslouchala Natálku, jak si hraje na domácnost ("já tady mám takový nepořádek, to musím uklidit, abych mohla zamést podlahu"), když se před spaním snažila přeprat Michala ("já mám super sílu").

Když medituju, tak opravdu věřím tomu, že se uzdravím. Navzdory ne moc prospané noci to byl opravdu krásný den. Děkuji za něj.

Chci, aby takových dní bylo mnohem více. A teď už vím, že já mohu udělat spoustu kroků k tomu, aby to tak bylo

21.6.2024

Uf, dnes to byl náročný den. Bohužel jsem nestihla cvičit, což mě štve, ale trochu jsem meditovala a jídelníček držím. Alespoň něco.

Dneska jsem totiž byla v MOU. První dojem super, je to tam obrovské a vypadá to tam docela dobře. Ale můžu porovnávat pouze s nemocnicí ve Vinohradech.

Každopádně to, co mě nejvíce zaujalo, je logistika. Já jsem dnešní dopoledne strávila ve Švejdově pavilóně. Tam je totiž konziliární ambulance, kde přicházejí noví pacienti. Prvně se jde přes centrální evidenci - tam si zapsali základní informace z občanky a zdravotní kartičky.

Přeš čárový kód se v MOU prokazujete na jednotlivá vyšetření. Takže o vás ví, když už čekáte v čekárně.

Poté jsem byla poslána (bez jakéhokoliv čekání) na První kontakt. Kde mi řekli, jak to tam funguje, dali mi podepsat papíry. Například jsem měla napsat osobu, která za mě může v případě nouze rozhodovat či může dostávat informace ze zdravotní dokumentace. Přesně jsem věděla, co na to Michal řekne: "Odpojit...". No a samozřejmě to pak řekl, když o pár minut později dorazil za mnou. No jo, za těch 13 let už se trochu známe.

A pak jsem byla poslána do konziliární ambulance. Ta slouží jako takový první kontakt s onkologem, který naplánuje léčbu. Přičemž každý den je tam jiný onkolog. Pokud jsem pochopila správně, tak je to rozdělené podle typů rakoviny.

Doktor mohl být přibližně v mém věku, takový sympaťák. Asi hodinu jsme si s ním povídali. Tedy především mluvil on. Nikam nespěchal, odpovídal na všechny mé dotazy.

Řekl mi, že u mého typu rakoviny je v rámci léčby primárně operace. Vezmou mi tedy pravý prs. Bohužel to jinak nejde, protože kvůli tomu, že je moje rakovina primárně lobulární, je tak roztroušena po celém prsu.

Zjistila jsem (pokud jsem to správně pochopila), že i to, co našli na MRI, nemusí být vše nutně rakovina, že se může jednat pouze o kalcifikaci. Přesný rozsah tumoru se tedy zjistí až právě při operaci.

Na základě velikosti se pak plánuje další léčba. V mém případě to bude určitě hormonální léčba, která může trvat roky. Pokud jsem správně pochopila, je to kvůli tomu, aby se předešlo rakovině vaječníku. Tam se prý ten můj typ rakoviny rád vrací.

Myslela jsem si, že když si nechám odebrat oba prsy, tak zabráním tomu, aby se ta moje rakovina do prsu vrátila. Jenže tak to bohužel nefunguje.

Druhý prs by byl odebrán, pokud by se zjistilo, že mám BRCA gen. Doktor říkal, že vzhledem k tomu, že dědeček zemřel na rakovinu prostaty, je tam malá pravděpodobnost. Jinak řečeno, že mám rakovinu v genech. Mám se tedy objednat na genetický test.

Kromě hormonální léčby mě nejspíš ani nemine chemoterapie. Je to kvůli tomu, že ta malinkatá část mého nádoru je duktální a trochu agresivní.

Ptala jsem se doktora na prognózu. Říkal, že se jedná o závažné onemocnění (protože prostě rakovina), ale podle toho, co zatím ví, je prognóza velmi dobrá. Že to je včasný nález, i když mě to tak nepřijde. Jejich primárním cílem je prý mě vyléčit.

Poté jsem šla na krev, což bylo za pár minut. Běží to tam jak hodinky. Prostě jak fabrika. Pak na rentgen plic kvůli možným metastázím (tam zatím neznám výsledek). Opět záležitost na pár minut.

Příští týden v úterý mám jít ještě na biopsii té zvětšené uzliny, aby věděli, zda ji mají při operaci taky vzít. A ve stejný den pak ještě půjdu na ultrazvuk jater (kvůli možným metastázím).

A další den ve středu se půjdu objednat na chirurgii, domluvit si termín. To už je v jiném pavilónu, který je hned za rohem od toho, kde jsem byla dnes.

No a druhého července pak zasedá mamární komise, která se na všechny výsledky podívá a schválí postup pana doktora. A pak může proběhnout domluvená operace.

Celá léčba, ať bude jakákoliv, bude probíhat tam. K dispozici je i psychologická péče, které asi využiji. Můžu jít s Michalem nebo jsou tam i různé skupinovky. Možná využiju i nutričního poradce.

Je to tam jak malé městečko pro lidi s rakovinou - onkocity. Pevně věřím tomu, že pokud mě někdy mohou vyléčit, tak právě tam.

22.6.2024

Dneska byl fajn den. Děkuji za něj. Opravdu jsem se několikrát během dne cítila šťastná. Asi je divné, že to říká člověk s rakovinou, ale ono to fakt jde.

Vzpomínám si, že když jsem se Sudánce nějak před dvěma týdny ptala, zda je možné, že budu ještě někdy šťastná. Tak řekl - určitě! A měl pravdu. Zase. Jak on to dělá...

Na dnešek jsem se docela dobře vyspala. A všimla jsem si, že už nemám tak stažené břicho.

Pokud bych měla říct věc, která mi na psychiku nejvíce pomáhá, tak je to rozhodně meditace. Provádím ji několikrát během dne, třeba po deseti minutách. A hlavně venku. Když mám pár minut času (třeba když se Natálka dívá večer na pohádku), tak jdu prostě na terasu a zapnu Headspace. Dřív bych četla něco na internetu nebo koukala na YT - takové rádoby vzdělávání.

No a když medituju, tak mi přijde, že se opravdu mohu vyléčit. A také jsem během dne mnohem více přítomná. Nejsem tolik v budoucnosti nebo v minulosti, prostě jsem tady a teď.

Nejlepší je (tedy alespoň za mě) ji provádět hned ráno. To člověka hezky nakopne do nového dne. A pak prostě několikrát během dne, když na mě jde třeba nějaká úzkost či strach. A venku to na mě má mnohem větší účinek.

A pak mi pomáhá pohyb. Dneska jsem zjistila, proč nemůžu uběhnout něco přes kilometr najednou. Protože běhám moc rychle! Když jsem naposledy běhala nějaké delší trasy (asi na gymplu), tak to bylo načas. Prostě běžet co nejrychleji to jde.

Tušila jsem, že něco dělám špatně, ale upřímně se mi to nechtělo hledat. Naštěstí se to vyřešilo samo. Když jsem běžela zpět od koní, tak z odbočky vyběhl nějaký pán, který na rozdíl ode mě věděl, co dělá. No, tak jsem ho prostě kopírovala, běžela jsem ve stejném tempu jako on, zvedala ruce jako on. No a nakonec jsem tedy uběhla skoro celý kilometr v kuse a ani to moc nebolelo. Spíše mě to více bavilo, protože to nebylo tak náročné. Snad zítra opět potkám nějakého běžce, kterého budu moct stalkovat.

A myslím si, že jsem objevila lék na jakoukoliv depresi: Fitness Marshall. Pokud tohle někdo čte, tak zde:

Je zapotřebí nebýt úplná konzerva.

Fitness Marshall je nejenže skvělý instruktor a tanečník, ale především komik. Já nevím, zda se dřív smát nebo tancovat. Ta kombinace je naprosto geniální. A právě když u toho tancuju a směju se těm jeho grimasám a hláškám, tak se cítím hrozně spokojená.

A myslím, že tohle je právě další díl skládačky, jak dostat do svého dne více pohybu.

Už je to 14 dní, co začal tento projekt, takže jaké byly cíle z minulého týdne?

- Pokračovat se svým novým jídelníčkem (ale hlavně jíst!)

- Čtyřikrát intenzivnější pohyb než jen chůze (alespoň na pár minut)

- Pracovat alespoň dvě hodiny denně (kvůli psychice)

- Ve středu se v MOU objednat k terapeutovi

Co se týče jídelníčku, není problém. Mám dokonce i chuť na jídlo. Baví mě chystat jídlo, vaření naštěstí není moc potřeba. Jo a taky jsem začala jíst pěkně v klidu venku (ne u televize nebo knihy).

Intenzivní pohyb byl kromě pátku každý den. A také s tím nemám žádný problém.

Co se týče práce, tak tam se mi dařilo pracovat tak hoďku denně. Jak jsem se soustředila na své fyzické a psychické zdraví (a myslím, že se zadařilo), tak na práci prostě nebyl čas.

Většinu dne totiž trávím pohybem, meditací, jídlem, čtením či posloucháním knih a především staráním se o Natálku. Celkově mi přijde, že jsem obrátila svůj život naruby. A rozhodně mi to vyhovuje.

No ale abych nekecala, často se mi stalo, že jsem hodiny strávila zbytečným googlením nesmyslů. Nebo řešila blbosti s ChatGPT. Jakože co by kdyby. Ale tento čas se postupně snižuje.

Práci vyřeším nějak postupně, až budu vědět více o své léčbě a jak na tom vlastně jsem. Jak pro mě práce byla dříve (bohužel) prioritou, tak nyní jsem ji (alespoň načas) odsunula do pozadí.

Také jsem dnes zavolala mamce. Myslím, že jsem ji to podala tak, aby se moc nebála. Tedy jestli to je v této situaci možné. Mluvila jsem jistě s vidinou, že se uzdravím. Poprosila jsem ji, aby to řekla ségře a bráchovi. Nerada o tom mluvím. No a ti mi hned psali, že s čímkoliv pomůžou, cokoliv je potřeba.

Ono tyto zápisy mohou vyznít tak, že jsem se s rakovinou nějak srovnala, že je všechno krásné a růžové. Ale ono to tak není. Samozřejmě, že se bojím, hrozně se bojím. Spíš jde o to, že se snažím, co nejvíce užívat přítomnosti, která je zatím docela fajn.

Ale vím, že to tak nebude pořád. Určitě přijdou další špatné zprávy. Budu ležet sama v nemocnici. Bude mi hrozně zle z chemoterapie. Budu se cítit hnusně bez prsu a bez vlasů.

A asi proto o své rakovině nechci mluvit s dalšími lidmi. Protože nechci vidět další strach. Nechci slyšet, kdo komu umřel na rakovinu. Nechci slyšet, že o moc nejde, že ten a ten rakovinu má a je v pohodě a chodí do práce.

Jsem vděčná za to, že se dokážu s touto situací docela vyrovnat. Ale bohužel zatím do toho nespadá to, že o tom budu běžně mluvit s lidmi.

Vím jistě, že ten strach tam je. Bála jsem se něčeho celý život. Jakobych beze strachu neuměla žít. Bála jsem se, že přijdu o práci, bála jsem se porodu, bála jsem se hrozně o Natálku, když se narodila, bála jsem se, že se nezvládnu uživit sama na volné noze. A věřím, že ten strach sahá hlouběji do minulosti. Akorát nevím proč.

Ne že bych byla v nějakém velkém každodenním stresu, ale ten strach tam v pozadí vždycky byl. Jakože když se něco podařilo, tak jsem se hned začala bát, co se pokazí. Místo toho, abych si naplno užívala, že se mi daří.

Samozřejmě jsem se s tím strachem snažila bojovat. Sestavovala jsem si různé plány, jak předejít tomu, čeho se obávám nebo co dělat, pokud by ta situace nastala. A řekla bych, že to docela pomáhalo.

Otázkou zůstává, zda jsem si třeba právě tímto nepřispěla ke vzniku rakoviny a tedy jak se toho neustálého strachu zbavit.

A s tímto si myslím, že by mi mohl pomoci psychoterapeut. Kontakt na něj ze včerejška mám, ještě se tedy musím objednat.

Co mám tedy v plánu na další týden:

- Pokračovat v pohybu, jídelníčku a meditaci, protože to očividně pomáhá (cítím se dobře)

- Objednat se k psychoterapeutovi

- Vyzkoušet 16:8 půst (zda je to zvládnutelné a vyhovuje mi to)

- Jít alespoň na jednu sociální událost (měla bych se opět začít stýkat i s dalšími lidmi)

23.6.2024

Asi si budu muset koupit nějaké sportovní boty. Tenisky asi nejsou ideální na běhání. Mám totiž několik puchýřů na nohách. Jsem si říkala, že už si nic nového kupovat nebudu, že to už nějak doklepu s tím, co mám. Blbá sranda, já vím.

Dnes jsem doběhla až ke koním, tedy něco přes kilometr na jeden zátah. Prostě jsem běžela pomaleji. A poté na jeden zátah zpět. Ke konci už to bylo trochu náročnější, ani ne tak na dech, ale spíše, že už mě bolely nohy.

Takže už vím, že jsem běžela špatně. Ne že jsem taková lama a neuběhnu ani pár set metrů.

Na koně jsem čučela asi půl hodiny. Nevím přesně, protože sebou mám jen klíče. Přemýšlela jsem nad tím, jak a kdy tento můj projekt zveřejním.

Už vím, že zveřejním. Tím jsem si jistá a to z několika důvodů.

**Zaprvé:** Není pro mě jednoduché mluvit o rakovině. Nechci si to neustále připomínat. A nahlas je to takové reálnější. Raději bych mluvila o normálních věcech. Na druhou stranu chápu, že mé nejbližší a známé zajímá, jak na tom jsem. Takhle si o tom můžou přečíst. Napadlo mě, že bych ještě před začátek deníku dala nějaké souhrné info. Třeba v jaké fázi je má léčba.

**Zadruhé:** Věřím, že některé mé tipy mohou pomoci někomu dalšímu s rakovinou. Prostě, jak se s tím alespoň trochu vypořádat. Protože je to kurva těžké. A to jsem na úplném začátku.

**Zatřetí:** Podle mě zjištění, že má váš blízký rakovinu, je taky neuvěřitelně bolestivé. Chcete pomoci, ale nevíte jak. Nevíte, co daný člověk cítí. A právě po přečtení těchto mých zápisků, kdy píšu to, co cítím, co dělám, se můžete alespoň trochu vcítit do člověka s právě zjištěnou rakovinou.

**Začtvrté:** Sigi a Lucka T. mi psaly, že by určitě ocenily takového průvodce. Jakože co člověka všechno čeká, když zjistí, že má rakovinu. Té nejistoty už je tak dost a tohle může být alespoň malé světýlko v tak tmavé místnosti.

**Zapáté:** Proč ne? Vlastně mě nenapadá jediný důvod, proč to neudělat.

Celkově to byl dneska další dobrý den. Děkuji za něj. Běh samotný mi zvedl náladu. Taky jsem opět tancovala (nebo se spíše smála) s fitness Marshallem. Ta kombinace pohybu, smíchu, sebevědomí a umět si ze sebe udělat srandu je opravdu geniální. Ano, je to trochu úlet. Ale to je právě ono. Hudbu normálně poslouchám trochu jinou, ale v tomhle případě mi to nějak nevadí.

Každopádně se po každé fyzické aktivitě nebo meditaci cítím tak silná. Jakože kdo jiný než já by měl porazit rakovinu.

V knize "Nejste bezmocní" jsem četla, že jedním z důležitých faktorů k vyléčení z rakoviny je i důvod, proč žít. Lidé, kteří milují život a nepřipouštějí si, že by je rakovina položila, žijí mnohem déle, bez ohledu na typ rakoviny a další faktory jako věk atd.

Trochu to souvisí s myšlenkou, kterou jsem slyšela v závěru knihy "Zázračná imunita". Pokud zůstáváme aktivní jak fyzicky, tak mentálně, naše imunita nás chrání, protože tady ještě máme něco na práci. Ale pokud to vzdáme, tak proč by pro nás měla něco dělat? Proč bychom tu dále měli být, když nic neděláme?

No a já jsem byla vždycky taková ta plná energie. Jakože je mě plná místnost. Slyšela jsem to od spousty lidí, ať už napřímo, nebo mi to psali v návaznosti na má YT videa.

Mentálně jsem se poslední roky pořád posouvala. Ale rozhodně jsem zanedbávala tu fyzickou stránku. Toho pohybu bylo fakt málo a vlastně žádný intenzivnější pohyb. No a to stravování byl taky děs. I když jsem si ještě nedávno myslela opak.

Celkově jsem měla v hlavě jen práci. A to i když jsem nepracovala, tak jsem si četla knihy či sledovala videa na téma, týkající se mé práce.

Ale díky Natálce jsem naštěstí část dne věnovala něčemu jinému. "S dovolením, já se sem nevejdu." Tohle dneska řekla, aby si udělala místo mezi mnou a Michalem.

Každopádně již vím, že jsem zanedbávala pohyb, stravu a odpočinek. A teď je to přesně opačně, práci věnuji minimum času. Jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží.

Jsem ráda, že jsem si něco našetřila, že Michal má docela dobrou práci. A tedy že momentálně nemusím řešit peníze. Ono ty peníze na důchod, co mám investované, asi taky možná nebudou potřeba za několik desítek let.

Samozřejmě, že mám během dne ponuré myšlenky. Vlastně každou chvíli. Ale snažím se je rozpoznat a pustit. Prostě, jak mě to učí meditace. A když je nejvíc zle, tak mám činnosti, které mi zlepší náladu. A upřímně jsem sama překvapená, jak to celé funguje. Přemýšlím, kdy jsem naposledy brečela. Myslím, že to bude minimálně dva dny.