Deníkové zápisky z týdne 10.6. - 16.6. 2024
Deníkové zápisky z týdne 10.6. - 16.6. 2024
Magnetická rezonance odhalila, že rakovina prorůstá téměř celým prsem. Vyrovnávám se s diagnózou, snažíc se zůstat pozitivní kvůli Natálce a Michalovi. Plánuji změny v životním stylu.
10.6.2024
Můj černý pasažér se včera po obědě probudil a nenechal mě být. Nepomohla procházka, meditace, nic. V noci jsem spala asi tři hodiny.
Pokud bych si měla vést skóre, řekla bych, že temná hmota vede 2:1. Od pátku, co mi byl zavolán výsledek biopsie, pohltila dva dny ze tří.
Zavolat mamce jsem nedokázala, prostě na to nemám sílu. Počkám, až budu mít více informací, což by mělo být v řádu dní.
Ale mám dobrou zprávu. Na příští středu mám domluvený termín v Brně v onkologickém ústavu. Měla bych mít sebou nejlépe všechny výsledky. Podívá se na ně jejich onkolog a pokud vše půjde dobře, domluví se i termín operace.
Jenže ještě mě čeká v Praze mamograf a magnetická rezonance hrudníku. Doufám, že budu dnes v noci spát, jinak zítřek nedám.
Musíme v šest ráno předat Natálku babičce, jet na vlak do Prahy. Tam mluvit s jejich onkologem. Možná stihnu mamograf a co nejdříve zpátky, protože od šesti do devíti učím.
A ve středu znovu do Prahy na magnetickou rezonanci.
Hrozně ráda jezdím vlakem. Dobře se mi pracuje ve vlaku. Ale tahle trasa je, abych byla slušná, vždycky plná lidí. Takže najít slušná místa, i v RegioJetu, je trochu pain.
Zkusím chvíli pracovat, než poběžím pro Natálku do školky. Mám trochu lepší náladu díky tomu rychlému objednání do Brna, tak toho chci využít. Posledních pár dní se mi nepodařilo nic udělat, tak snad se mi z těch dvou hodin podaří něco smysluplného vytvořit.
JO, a začala jsem se dívat na seriál Smysl pro tumor. To mi trochu zvedlo náladu. Což zní trošku morbidně. Spíš jde o to, že se necítím tak sama, když vidím někoho, kdo prožívá něco podobného jako já.
11.6.2024
Jedeme s Míšou do Prahy. Mám úplně stažené břicho. Doufám, že mi onkolog opravdu potvrdí, že se jedná o včasný nález a že se nejedná o žádný agresivní typ.
Začínám být naštvaná na naše zdravotnictví. Ano, ženy od 45 let mají nárok na mamograf co dva roky. Jenže co ženy před tímto věkem? Nedává nám tato kontrola jen takový falešný pocit bezpečí? Jakože je mi 36, jsem moc mladá, v rodině to nemám, tak jsem v cajku...
Pořád se nám říká, jak je důležité samovyšetření. Ale upřímně, já jsem stejně pořádně nikdy nevěděla, co mám hledat. Co je to bulka? Představovala jsem si nějakou tvrdou kuličku. Jenže tak to být nemusí, já mám kvůli svému typu jen takovou vyvýšeninu, jako bych měla pod kůží modřinu. Žádné další příznaky nemám.
Kontroly by měl provádět gynekolog, ale nevzpomínám si, kdy naposled mě na gynekologii takto kontrolovali.
…
Jedeme z Prahy. Dobrá zpráva je, že jsme mého temného pasažéra odhalili včas.
Podle výsledku biopsie a podle onkoložky je dobrou zprávou, že jelikož je smíšený, jen jedna jeho malá část je velmi agresivní. Jedná se o tu 15% část.
No, i když nevím, jestli je to dobrá zpráva. Protože ta většinová část (lobulární) prý může vytvářet další ložiska. Ta už je sice takový chcípak, neporoste moc rychle, ale zase kvůli tomu můžu mít v prsu temného pasažéra mladšího. Což asi bude i můj případ, protože jsem byla ještě na mamografu a ve výstupu jsem měla napsáno, že k dalším ložiskům se vyjádří až po magnetické rezonanci.Co to znamená v praxi?
Podle onkoložky, pokud bude těch ložisek více, nejspíš se pro jistotu odstraní celé prso. Pokud ne, mělo by stačit pouze odstranění toho jednoho nádoru. Ale upřímně už jsem zvažovala, že si je nechám vzít obě, aby se situace v budoucnu neopakovala. Michalovi to nevadí a mně je to taky vlastně fuk.
Jediné, co vím, je, že nechci umřít.
Metastáze se v takto rané fázi neobjevují, opět podle doktorky. Takže tohle je vlastně dobrá zpráva.
Na druhou stranu se možná dočkám i chemoterapie. Jéj.
Totiž pokud bych neměla tu agresivní část, tak by měla po operaci stačit radioterapie (ozařování) a hormonální terapie. Což není nic strašného. Nejspíš. Pokud jsem vše správně pochopila.
Ale v tomto případě se možná nevyhnu i chemoterapii, takže jsem vyhrála to nejlepší z obou.
Už jsem úplně otupělá, nabrečela jsem toho dnes tolik, že začínám být trochu sarkastická. Bylo to náročné, ty soucitné pohledy, lidí bez vlasů a se šátky.
Příští týden mě to čeká znovu v Brně. Snad mě objednají co nejdříve na operaci.
Poslední věc, co potřebuju, je magnetická rezonance. Proto pojedu zítra do Prahy - snad naposledy. To by tak náročné být nemělo, není to v onkologické budově a nic mi neřeknou.
Výsledky pošlou rovnou do Brna do MOU. Dostala jsem i podrobný popis mého tichého společníka - histologický záznam. Samozřejmě, že jsem ho uměla docela dobře přečíst. Protože díky AI se dneska můžete docela dobře zorientovat v jakémkoliv tématu.
Jenže to byla chyba. Tím se stresuju mnohem více, takže jsem všechny dokumenty dala Michalovi, a ten je má předat až onkologovi v Brně.
Chtělo by to konečně nějakou dobrou zprávu. Třeba se jí dočkám příští týden. Mně opravdu momentálně stačí, aby nebyly žádné metastáze.
Uvidíme, jak mi bude následující dny, ale momentálně to vidím na nějakou psychologickou pomoc. Protože emoce se mnou cloumají na všechny strany.
Michal, že se mnou půjde. Šel by se mnou kamkoliv. Vidím, že je to pro něj hrozně těžké. Pořád má dobrou náladu, což u něj není moc obvyklé. Jak říká on, je uvnitř mrtvý - což se teď vlastně hodí.
Musím se držet a musím tu být co nejdéle. Právě kvůli němu a kvůli Natálce.
Kurva. Už zase začínám brečet. Což je právě vždy, když pomyslím na ně dva.
Jak říká Michal, mohlo by být mnohem hůř. Ptám se od stupnice od 1 do 10, kde je ta moje rakovina? Prý 4. Ptám se, co by bylo 7. Prý, kdybych na ni přišla někde v Indii. A desítku psát nebudu, protože to bylo sprosté a nechutné a chci na to zapomenout.
Rakovina je hrozná věc. Není to jen o různých vyšetřeních, o ztrátě vlasů a možné smrti. Je to spíše o tom, jak pohltí celý můj svět. Moji pozornost, moje emoce, můj spánek. Ubližuje nejen mně, ale mým nejbližším. A to jsem úplně na začátku.
Je zajímavé, jak se mění, kolik toho zvládám, že člověk se opravdu dokáže porvat s čímkoliv. Ještě nedávno jen slovo rakovina ve mně vyvolalo pocit děsu. Ale teď už ani ne. Bez metastáz by to mohlo být brzo v pohodě. Snad. Ano, je zde možné riziko recidivy, ale i to se dá zavčas zachytit.
Na druhou stranu já bych tohle nezvládala, kdybych neměla tak velkou podporu od Michala. Takže začínám přemýšlet nad tím, že tenhle deník časem zveřejním, třeba tím pomůžu někomu, kdo je na to sám. Protože tohle peklo bych nepřála nikomu.
12.6.2024
Je středa dopoledne a já opět jedu do Prahy. Snad naposledy. Čeká mě zmíněná magnetická rezonance hrudníku, která by měla určit, zda nemám v prsu další ložiska. Pravděpodobnost tam bohužel je. Ono i kdyby, ve výsledku se asi nic moc nezmění.
Jen aby se to nedostalo nikam dále. Uzliny vypadaly na ultrazvuku v pořádku, což je dobře. Ale také to ve výsledku nic neznamená.
Celkově mi statistika zatím moc nejde naproti. Už jen to, že mám rakovinu v mém věku. To, že mám ten typ, který je spíše vzácný, tak si říkám, co přijde dalšího. Prostě potřebuju nějakou dobrou zprávu.
Když jsme se včera večer vrátili z Prahy, byla jsem úplně vyřízená, hlavně psychicky. Ale zvládla jsem učit. Měla jsem workshop u mého kurzu. Když něco vysvětluju, ať už formou workshopu, nebo když natáčím video, tak úplně zapomenu na okolní svět, tedy i na nějakou rakovinu. Jenže ten návrat do reality je o to horší. Hrozně to bolí, když si zase vzpomenu na tu odpornou věc, co mám v těle.
A úplně nejtěžší je, když jsem s Natálkou. Tohle není fér. To, že mám rakovinu v mém věku, dobře beru, s tím už jsem se nějak smířila, prostě smůla. Ale žádná maminka s malým dítětem by tohle neměla prožívat. Měla by si užívat toho, jak dítě roste. Neměla by přemýšlet nad tím, co s dcerkou bude, kdyby došlo k nejhoršímu.
Super. Zase brečím ve vlaku. Ještě že máme chytré telefony. Nikdo si mě nevšímá.
Jsem smutná a naštvaná. Je zajímavé, jak se ve mně prolínají fáze truchlení. Snad už brzy přijde fáze smíření.
Je pravda, že jsou chvíle během dne, kdy jsem se situací smířená a jsem si jistá, že to dobře dopadne. Řekla bych, že je to díky tomu, že píšu tento deník a dostanu to ze sebe ven. Nebo že hodně mluvím s Míšou o tom, čeho se bojím. Protože jsem samozřejmě také vyděšená.
Anebo že prostě brečím. Zjistila jsem, že nejde brečet celý den. Právě potom, když člověk ze sebe dostane vše, ať už formou mluvení, psaní, pláče, tak je potom chvíli líp.
Jako třeba teď. Psaní a pláč ve vlaku funguje.
...
Tak opět ve vlaku, tentokrát zpět. Mám celkem dobrou náladu. Když se to tak vezme, ono se sem tam na té rakovině najde něco dobrého.
Možná to zní divně, ale já jsem taková, že se snažím vidět něco pozitivního. I na mém temném pasažérovi.
Normálně bych nejezdila tak často vlakem. A já jezdím ráda vlakem, zvlášť s RegioJetem. Připlatím si pár korun a můžu jet první třídou, která má velký prostor a dostanu prosecco na vstupu.
Normálně bych přes den (je pět hodin odpoledne) nepila, ale co, mám rakovinu. A přemýšlím, že se trochu rozšoupnu a místo práce si pustím nějaký seriál.
Díky tomu, že jsem dnes byla v Praze, jsem se konečně potkala osobně s Luckou Tvrdíkovou. Je tak hezky ukecaná, což mě alespoň na chvíli odvedlo od ponurých myšlenek.
Celkově dnešní den byl docela fajn. A věřím, že i zbytek bude příjemný. Takže co se týče skóre, bude to 3:2 pro temnou hmotu. Chci se snažit, aby rakovina pohltila co nejméně mých dní. Ale zatím je to sakra těžký.
Jelikož mám po magnetické rezonanci, už mi zbývá jen čekat na výsledky. Vše se pošle do Brna, kde se mám příští středu sejít s onkologem a domluvit se na léčebném postupu. A samozřejmě se dozvím i výsledky rezonance. Takže zase čekat.
14.6.2024
Včera jsem nepsala, neměla jsem na to sílu. Přišel mi totiž email od doktora z Prahy s posudkem z rezonance.
No a já si to samozřejmě přečetla a viděla v tom konec světa. Ložisko je jen jedno, to co mi našli na ultrazvuku. Jenže ta rakovina prorůstá téměř do celého prsa. Předpokládám, že to roste kolem mléčných žláz. Proto to na ultrazvuku nešlo vidět.
Někde jsem četla, že tento typ rakoviny se projeví spíše změnou ve tvaru prsu. Jenže já tam prostě nic nevidím. I v posudku bylo psáno, že prsa vypadají symetricky (takže si to nevymýšlím).
Nejenom, že mám smůlu na to, že mám v mém věku rakovinu, ale ještě si mě odchytne taková "neviditelná" verze.
Jedna uzlina prý vypadá podezřele. Jako oproti ostatním je trochu širší (8 mm), což na ultrazvuku taky nešlo vidět. Což může a nemusí mít spojitost s mou rakovinou.
Když to tak píšu, nevypadá to tak zle. Nic dalšího v závěru posudku u MRI hrudníku není. Takže předpokládám, že rakovina se dále nedostala. Ale samozřejmě mohla.
Už je asi jasné, že mi vezmou celé prso.
Každopádně ten posudek mě rozhodil, i když jsem to tak trochu čekala. Rozhodilo znamená, že jsem brečela a hodně. Možná je to tím, že jsem tajně doufala, že se opravdu jedná o jeden malinkatý nádor. Nebo tím, že když člověk vidí popis jeho rakoviny na papíře, tak se to stane více reálné, nevím.
Brečela jsem dost. A bohužel i před Natálkou. "Proč pláčeš? Neboj se, to bude dobrý." A pak mě objala. Hezky jsem ji to naučila.
Volala jsem Sigi, ta mě taky uklidňovala. Že za to nemůžu, že je dobře, že se na to vůbec přišlo. To stejné Michal.
Každopádně si začínám moc dobře uvědomovat, že tady asi nebudu do 70 nebo déle. Bohužel rakovina se ráda a hojně vrací.
Tak si říkám, že být tady ještě 15 let by bylo fajn. Pak už bude Natálka dospělá. A Michal, že prý alespoň zjistí, zda je opravdu uvnitř mrtvý. Debil.
Myslela jsem si, že když zjistím, že můžu umřít, tak budu chtít hodně cestovat a odpočívat. No, tak to vůbec. Jako kdybych odpočívala někde u pláže, tak se asi zblázním z mých myšlenek.
Spíš mám chuť dělat věci, kterých jsem se dříve bála, jako že jsou trochu nebezpečné.
Takže let balónem, skok padákem, jízda na motorce. Docela nuda. Třeba přijdu na něco dalšího.
Zítra jdeme na střelnici. Michal má už nějaký týden zbroják. Sice už jsem si s ním byla párkrát zastřílet, ale nikdy jsem si místo terče nepředstavovala něco jiného, jak to někteří dělají. No, tak teď už můžu.
A dneska jsem byla běhat. Od bytu nám vede taková cesta kolem pole až k lesu. Je to asi kilometr a půl, po cestě je i nějaký ranč s koňmi. Plíce docela zvládaly, ale bolí mě celé tělo. Samozřejmě jsem neběžela celou cestu tam a zpět, spíše běh, chůze na střídačku. A bylo docela fajn.
Ptala jsem se Michala, co by se muselo stát, aby začal běhat. Že prý by musel začít hořet.
Takže se doma docela nasmějem. Je pravda, že nás rakovina dost zblížila.
Celkově se snažím být co nejvíce v přítomnosti a myslet co nejméně na budoucnost. Protože ta mě děsí. Ale je to těžké. Rakovina je jako černá díra, která pohlcuje každou myšlenku.
Včera Michal řekl zajímavou myšlenku, že život se přeceňuje. Že většinu života děláme něco, co nás nebaví, že si toho moc neužijeme. Vím, že on se smrti nebojí, že se bojí umírání. Nechce být zavřený někde v domově důchodců a nebýt schopen se o sebe postarat. Že ideální by bylo umřít ve spánku. No, tak to se mně možná zadaří.
Zní to možná morbidně, že se bavíme o takových věcech. Ale mně to právě pomáhá. Dřív jsem se myšlenek na téma smrt snažila co nejvíce vyhýbat. A to asi byla chyba. Všichni jednou umřeme.
A právě když člověk dostane rakovinu, tak by to měl brát jako výzvu a přehodnotit svůj život. Jako já mám výzvy ráda, ale jsem pořád v zajetí nejistoty. Jakože pořád si říkám, a co když se ta rakovina dostala někam dál mimo oblast hrudníku a podobně.
Jsem taková apatická, moc věcí mi momentálně nedává smysl, dělat věci, které mě dříve bavily, mě nebaví. Musím se nutit do jídla.
Vím, že tohle jsou známky začínající deprese. Ve středu se nechám objednat k terapeutovi. Je super, že i tohle MOU poskytuje. Prostě vše na jednom místě.
Přece jen mě několik věcí baví. Třeba tohle psaní. Pohyb. Soustředit se na co nejlepší jídelníček, i když se do samotného jídla musím nutit.
A samozřejmě být s Michalem a Natálkou. Jenže když na chvíli zapomenu na rakovinu, tak nejvíce pak bolí ten návrat do reality. Ale věřím, že to časem přejde.
A věřím, že se uzdravím. Že to bude dobrý. Musí. Už jsem v životě zvládla tolik a nějaká rakovina mě přece nemůže porazit.
Takže nebreč, Lucie, a utíkej pro Natálku do školky.
...
Já nevím proč, ale večer je mi vždycky líp. Hlavně na naši terase s úžasným výhledem na les. Asi jak se celé okolí zklidní, začne se stmívat, tak i já už jsem unavená z celodenních ponurých myšlenek.
Skoro celé odpoledne jsme s Natálkou dělaly obtisky rukou, nohou, různých plastových zvířátek za pomocí takových hustých barev něco jako temperky. Snažím se být silná, alespoň kvůli ní. Ale je to hrozně těžké. Pořád přemýšlím jen nad tím, zda se mi rakovina nedostala někam dál.
Ale dost ponurých myšlenek. Mám za sebou první týden s diagnostikovanou rakovinou. Upřímně můžu říct, že to byl zatím ten nejhorší týden v mém životě. Tolik psychické bolesti, strachu, celkově emocí jak na houpačce. Ale také apatie, bezmoc a hromada a hromada pláče.
Na druhou stranu mi přijde, že jsme si s Michalem snad nebyli nikdy bližší. Jsme spolu třináct let, řekla bych, že jsme měli vždy dobrý vztah. Nebudu lhát, poslední tři roky, tedy co se narodila Natálka, to bylo náročné pro nás oba. Netrávili jsme spolu sami moc času.
Teď jsme spolu co to jde, ono kdo ví, kolik času nám zbývá, že jo. Zítra budeme spolu většinu dne, v neděli pak společně u jeho rodičů na zahradě. Tam se budu snažit pracovat, venku mi to jde vždy líp.
Dnes šel večer s kamarádem na pivo. Zaslouží si to. (Prosím, pokud tohle někdo čte, a já tady náhodou už nebudu, pomáhejte mu, jak můžete. Nikdo si to nezaslouží víc jako on.)
Na všem je potřeba vidět něco pozitivního. Říkám: "Lásko, a tobě nevadí, že budu vypadat hrozně bez vlasů a prsou?". No a on odpoví: "Však prdel budeš mít pořád stejnou, ne?". Normálně bych se tomu tak nesmála, ale tohle se mu fakt povedlo.
Nyní by se to chtělo ohlédnout za mým projektem humr. Před týdnem jsem si dala tyto cíle:
- užít si tento víkend (dnes je opravdu krásně a příští týden bude náročný)
- v pondělí zavolat do MOU a zjistit, zda by byl možný přechod do Brna (biopsii mi totiž dělali v Praze, jenže dojíždět na ozařování či chemo z Brna by bylo moc)
- úterý - připravit si seznam otázek na onkologa (pojedu do Prahy)
- středa - psychicky se připravit na MRI a co odhalí dalšího (pojedu do Prahy)
- momentálně odsunout některé pracovní projekty, které nejsou tak důležité
- snažit se co nejvíce posilovat imunitní systém (tím rakovinu neporazím, ale něco dělat musím)
Až na ten první bod bych řekla, že jsem to zvládla. Minulý víkend jsem si užila tak napůl, hold ty temné myšlenky.
A ano, posiluji imunitní systém co to jde. Dneska jsem byla běhat, včera jsem si dala intenzivní trénink doma. Jinak chodím a hodně. Začala jsem více pít zelený čaj a méně pít kafe. Mám připraven nákupní seznam a nějaké recepty, které obsahují potraviny posilující imunitu či působí protizánětlivě (kurkuma, zázvor, česnek, brokolice atd.).
Četla jsem totiž jednu zajímavou knihu "Jak utéct rakovině". Je to od nějakého čtyřicetiletého doktora, kterému našli metastázy v několika částech těla. Myslím, že mu dávali pár měsíců života. O rakovině se dozvěděl v roce 2016 a pořád žije.
On přečetl mnoho vědeckých výzkumů a studií a našel řadu možných opatření, která každé zvlášť a všechny dohromady by mohly být účinným bojem proti rakovině. Samozřejmě s klasickou léčbou (není to žádný šarlatán aneb nalij do sebe Savo). Například jídelníček skládající se z potravin, které působí protizánětlivě a celkově různými způsoby bojují s rakovinou, nejlépe s co nejmenším obsahem potravin obsahujících cukr. Co nejvíce intenzivního pohybu. Samozřejmě nekouřit. A nezapomínat na psychiku. Meditovat, být s blízkými, cokoliv co udrží pozitivní myšlení.
Řekla bych, že něco na tom bude. Není to nic převratného, asi o tom nějak všichni víme. Líbilo se mi jeho motto: "Nekrm tu rakovinu". Ne jakože bude člověk hladovět (prý to fakt někteří lidé dělají), ale spíše těm nekontrolovatelným buňkám znepříjemnit tu jejich práci.
No, zítra si zkusím sepsat pár kroků na další týden v mém projektu humr. Teď se půjdu podívat na nějaký nový seriál "Nedostatek důkazů", který vypadá fakt dobře, a u toho si trochu zacvičím jógu a půjdu brzy spát.
15.6.2024
Naštěstí jsem se na dnešek dobře vyspala. Snažím se spát co nejvíce to jde.
Ještě nedávno jsem měla ráda skoro každé ráno. Těšila jsem se na to, co mě ten den čeká. Ale poslední týden jsem každé ráno smutná, protože si hned po vzbuzení vzpomenu, jaká je situace.
Bojím se o Natálku, jak to zvládne. Když mě uvidí třeba bez vlasů. Nebo když zjistí, že nemám prsa. A co když až bude větší a začne chápat, co je smrt, a že tu maminka třeba dlouho nebude.
Když se zpětně ohlížím za svým životem, tak vlastně ničeho nelituju. Co jsem si umanula, toho jsem dosáhla. Řekla bych, že jsem během svých posledních dvou let pomohla dost lidem. To je fajn, že moje existence někomu prospěla.
Mám práci, která mě baví. Nejlepšího partnera pod sluncem. Dceru, která je zdravá a hrozně chytrá.
Takže jediné, co bych chtěla, je být pár let ještě lepší máma a lepší partnerka. A možná o trochu lepší člověk.
A také pomoci dalším lidem. Proto až bude vhodná chvíle (všichni nejbližší budou vědět o mém zdravotním stavu), zveřejním tyto mé zápisky. I když je to hodně citlivé a osobní, věřím, že tím někomu dalšímu můžu pomoci.
Je škoda, že člověk musí dojít k takovému uvědomění většinou, když se setká tváří v tvář smrti.
Možná trochu přeháním, dnes se dají i pokročilé fáze rakoviny vyléčit, popřípadě udržovat roky v chronickém stavu. A podle toho, co momentálně vím, nejsem na tom tak zle. Ale není to ani tak dobré, jako jsme si mysleli na začátku, tedy po výsledku ultrazvuku a biopsie. Vypadalo to na malý nádor.
A asi proto se tak bojím, co přijde dál. Přijde mi, že se situace neustále jen zhoršuje.
Ale dost pochmurných myšlenek. Co bych chtěla zvládnout příští týden? Jak bude vypadat můj boj s temným pasažérem?
- Pokračovat se svým novým jídelníčkem (ale hlavně jíst!)
- Čtyřikrát intenzivnější pohyb než jen chůze (alespoň na pár minut)
- Pracovat alespoň dvě hodiny denně (kvůli psychice)
- Ve středu se v MOU objednat k terapeutovi
...
Kolem poledne mi bylo trochu lépe. Dokonce se začaly objevovat myšlenky, že to zvládnu, že to nemůže být tak zlé.
Dokonce jsem si napsala pár motivujících myšlenek:
_Nezabíjí rakovina, ale vlastní myšlenky!_
_Vyléčím se, ať to stojí co to stojí!_
_Hýbej se co nejvíce to jde!_
_A hlavně neplač!_
Jenže pak zase otočka zpět, už zase přicházejí výčitky, strach z toho, co dalšího negativního se ve středu dozvím.
Říkám Michalovi, co nejhoršího mi ten doktor může říct? On se podívá na hodinky a říká: "Paní Lénertová, máte 4...3...2...1". Říkám, to je dobrý, stihla bych ti dát pusu. "Já bych ti ho tam strčil." Říkám, že by toho moc nestihl. "Však dokud bys nevychladla...". Jsem myslela, že se sesunu na zem. Kde on na to chodí... Se směju znovu, když to píšu.
16.6.2024
Je krásné nedělní odpoledne. Jsme v Řečkovicích na zahradě. Michalovi rodiče totiž mají kousek od našeho bytu velký pozemek u lesa. Natálka šla s babičkou do lesa, snad usne v kočárku. Takže mám chvíli čas na psaní a na práci.
Včera večer jsme byli s Michalem střílet. Natálka totiž spala tady u babičky a dědy.
Střílení je fajn. Při těch ranách a hluku totiž nelze myslet na něco jiného. Prostě to člověka ukotví v přítomnosti.
Měla jsem na sobě šaty, protože pak jsme chtěli jít ještě na večeři. No a díky tomu jsem vypadala jak selka s AKáčkem (podle vyjádření Michala). Pak jsme stříleli ještě s několika různých Glocků, ale s těmi mi to moc nejde. Mám očividně slabé zápěstí, takže mi po výstřelu vyletí ruce nahoru a moc toho netrefím.
Čím větší zbraň, jako třeba AR nebo zmíněné AK, tím líp. Nevadí mi ten hluk ani ta zpětná rána. Některé zbraně jsou na mě tak velké a těžké, že si je musím podložit. Asi se mi líbí ten pocit moci a taky to, že s puškami toho trefím více než s pistolemi.
Momentálně jsem trochu otupělá. Dneska už jsem byla opakovaně smutná, párkrát jsem opět brečela. Pak jsem byla ale zase chvílemi docela spokojená. Třeba když jsem byla ráno běhat nebo dopoledne, když jsem skákala s Natálkou na trampolíně.
Nevzpomínám si, zda jsem byla někdy tak vyčerpaná jako poslední týden. Ono není se čemu divit, ty emoce jsou opravdu jak na horské dráze.
Nějak si prostě nemůžu vnutit myšlenku, že se prostě vyléčím. Totiž ta pravděpodobnost o něco klesla, když se díky MRI zjistilo, že rakovina se rozrůstá v skoro celém prsu. Ne jako bulka, ale spíše takové paprsky. Tedy snad jsem to pochopila správně. Naštěstí ty prsa nemám moc velká. Konečně to k něčemu je.
A taky pravděpodobnost klesá, pokud je zasažena i uzlina. Což se zatím neví jistě, ale je to pravděpodobné.
No a pokud se rakovina usadila i někde jinde, tak pravděpodobnost vyléčení klesá razantně dolů.
Tak jsem si řekla, že i pokud bude nejhůř, pět let dám. To není vůbec nereálné. Již se zkoumám nějakou dobu, přemýšlím, jak mi bylo v posledních týdnech a měsících. Nic nenapovídá tomu, že bych někde měla metastázy. A pokud ano, tak snad nějak v začátku.
Pět let. To je skoro dva tisíce dní. Ještě tolik dní si můžu užít s Michalem a Natálkou. A za každý další den budu jen vděčná.
Samozřejmě, že doufám, že se vyléčím. Ale nechci se na tuhle myšlenku upnout. Protože pak budu zničena, pokud to nepůjde. Nebo pokud by se zadařilo a rakovina se vrátila.
Takhle budu realistická a vděčná za všechno, co přijde navíc. A díky této myšlence se cítím nějak líp. Protože mi přijde, že tak si můžu užívat dny mnohem více. Vlastně bych se měla snažit z každého dne vytěžit co nejvíce to jde. Přece jen možná dostanu několikrát méně času než je běžné. Ale naštěstí platí, že nezáleží ani tak na délce života, ale na jeho kvalitě.
Jsem zvědavá, zda mi tato myšlenka vydrží až do zítřka, protože mi přijde, že to každou chvíli vidím úplně jinak.
...
No tak máme o dvě hodiny později. Podařilo se mi pracovat, což je úspěch. Jenže cítím se smutná a hrozně se bojím. Přijde mi, že pokud dostanu další špatnou zprávu, že už to nezvládnu.
Ale pak říkám, že pokud se tak stane, že se s tím srovnám. Vždyť za jeden týden jsem se smířila s tím, že mám rakovinu, a že léčba nebude asi tak jednoduchá, jak se ze začátku zdálo.
Navíc jsem se smířila i s tím, že se můj život změní. Že to asi nebude jen o tom, že přestanu dělat YouTube videa a psát newslettery. Ale že to nejspíš ovlivní moji hlavní práci. Můj Python kurz. Tedy že zruším termín v září, který jsem původně plánovala.
Ale to ještě uvidíme. Záleží na tom, co mi řekne ve středu doktor.
Celkově, člověk se smíří dřív nebo později se vším. Projde fázemi hněvu, hledání viníka, smutku a nakonec přijde smíření. A to mě trochu uklidňuje.
Momentálně už se chci léčit, chci vědět, co bude dál. Nechci další vyšetření.