Vnímám potřebu pracovat, a to i přesto, že vím, že bych mohla dělat cokoliv jiného.

Nějaké peníze mám, a když dojdou, tak to nějak vyřeším.

Mohla bych se teď sebrat, jít na vlak a jet někam na jednodenní výlet?

Proč to neudělám?

Tohle nemá být o sebeobviňování, ale spíš zkoumám to, co se děje. Nebo respektive neděje.

Jakto, že chci sednout k počítači a něco tvořit?

Je tohle nějaká naše potřeba? Pracovat?

Jak by to dopadlo, kdybychom pracovat nemuseli?

Již nějakou dobu se hovoří o možnosti platu, který budou všichni dostávat, ať už pracují či ne.

Ale co pak lidé budou dělat celý den?

13.11.

Volali mi z MOU. Genetika vyšla pozitivně, mám mutaci toho BRCA2 a cítím se hrozně nasraná. Teď to tak cítím, bouchla jsem do polštáře a teď bouchám do klávesnice. Chci ze sebe dostat ty svíravé myšlenky, tak píšu.

Vím, že když dám průchod svým emocím, tak můžu být naštvaná jak chci, to je vlastně docela krásné.

Dřív bych si řekla, že tyto emoce jsou nedospělácké, nebo bych „komunikovala” s těmi myšlenkami a snažila se je přesvědčit, že to je vlastně dobré, že víme, proč mám rakovinu. Jenže tím bych ty myšlenky jen přiživovala a krmila. Navíc bavit se s něčím, co nemůžu vůbec ovlivnit, je jako mluvit s bláznem.

Takže jsem řvala, mlátila polštářema, teď bušim do klávesnice.

Jo a proč jsem tak naštvaná? Protože je velká pravděpodobnost, že tuhle informaci někdo v rodině má, že máme tuhle mutaci, a že kdyby mi ji předali, mohlo se téhle situaci předejít.

Když mi zavolali z MOU, jedna z prvních myšlenek byla, že bych měla najít své nevlastní sourozence a dát jim tohle vědět.

Jenže pak mi došlo, že oni už to nejspíš vědí. Ze strany mamky rakovina prsu nebyla, takže musela být ze strany mého otce, který už nežije.

Já vím, že ti dva o mě nemusejí ani vědět, ale jejich matka ano.

V dnešní době není zase tak těžké někoho najít. Takže mě pro ni napadají všechna možná sprostá slova a přeju jí jen to nejhorší.

Ženská, která mi ani nedala vědět, že otec zemřel. Tak mi ani nedala vědět, že bych se měla nechat vyšetřit.

Takže hádejte, co přeju této osobě.

Ani jsem nevěděla, že mám v sobě tolik zlosti a zášti, a dřív bych si řekla, jak je to „nehezké”.

Srát na to.

Se nedivím, že se máme všichni tak nahovano, když ani neumíme vyjádřit své emoce a říkáme si, co je hezké a co není.

A kdo o tom kurva rozhoduje? Která emoce je pozitivní a která negativní?

Mám se smát a říkat si, že je přeci dobré, že vím, jak ta rakovina vznikla. Devadesát procent lidí s rakovinou tohle říct nemůže.

A přesně tohle bych udělala dřív, všechno to potlačila, byla pozitivní, protože nehezké emoce se nehodí.

Vůbec bych se nedivila, kdybych si tuhle mutaci způsobila sama (což je také možné).

Vztek je docela fajn emoce, je to prostě jiné. Více zajímavé :-).

Jak by řekla Terka, všechno, co se nám v životě děje, nám dává příležitost se něco o sobě dozvědět.

Dostala jsem informaci. Někdo mi něco řekl do telefonu a já z toho byla prvně smutná a pak naštvaná.

Smutná asi proto, že mě čeká v budoucnu asi více operací a více vyšetření – pokud se pro ně tedy rozhodnu.

A protože jsem si fakt myslela, že jsem si rakovinu způsobila sama, a ne dědičností.

Jak zvrácené, že? Co mi ta mysl podsouvá. Buď smutná, protože sis rakovinu nezpůsobila sama.

Já vím, já vím. Zase ta kontrola. Myslela jsem si, že když jsem změnila kompletně svůj život, že už budu v cajku. Jenže teď vím o tom genu, o zvýšeném riziku recidivy.

Je fajn tohle všechno sepsat a vidět, jaké věci nám mysl podsouvá.

A jaká je blbost tohle všemu věřit, protože kterému z těch hlasů bych měla věřit?

Tomu laskavému? Ale to je který? Je toho tam tolik. Některé mi říkají, že bych měla nenávidět. Jiné, že bych měla odpouštět. Jiné, že je to jedno.

No, tím chci jen naznačit, že hlava si jede tu svou a že nemá smysl jí věřit. Protože co bych si měla vybrat? Že bych měla odpouštět, i když to prostě nejde? Nestačí si to říct a tada…

Takže ať se tam hádají, ale beze mě.

18.11.2025

Všímám si toho čím dál víc. Ta rozpoluplnost. Ego něco chce, dostane to. Tak to pak nechce.

Chci pracovat. Ego reptá. Tak nebudu pracovat. Ego reptá.

Tak je to se vším. Tedy krom činností, které jsou považovány jako správné. Cvičení. Čas s rodinou.

No, nebudu kecat, i když jsem s Natálkou, tak to mysl za chvíli přestane bavit a budí se.

Prostě nic není dost dobré. A pokud ano, tak chce víc a víc.

5.12.2025

Jsem unavená, už nějakou dobu, týdny možná měsíce.

A to jsem spala na dnešek devět hodin. Ale s Neurolem. Neberu ho příliš často a nikdy dva dny za sebou. Protože pak vzniká závislost. Což vím z vlastní zkušenosti.

Ani mě tak nevadí, že nespím. Tak si prostě čtu, nebo se jdu koukat na Natálku, jak spinká.

Ale je prostě fajn někdy spát celou noc.

Já absolutně nechápu, jak jsem mohla před týdnem zvládnout ten Gladiator Race. ŠEST KILOMETRŮ a polovina byla do kopce a v průběhu různých třicet překážek.

Po doběhnutí jsem měla mžitky před očima a když jsem se snažila něco sníst, tak mi padalo jídlo z pusy. Což byla vlastně docela sranda.

Ještě teď mě bolí některé svaly na rukou. Jako bych měla obří modřinu, která není viditelná.

Doběhla jsem předposlední, ale doběhla. Zvládla jsem sama všechny překážky nebo tresty. Většinu času jsem běžela.

A víte, co na to moje hlava? Že jsem se měla snažit víc a umístit se líp. V kategorii, kterou běhají lidé, kteří na to trénují a rozhodně se neúčastnili něčeho takového poprvé.

A ano, chvíli jsem se tím nechala pohltit. Tou kritikou. Pak jsem si toho všimla a nechala mysl, ať si to tam sama vyřeší.

Ono je to fakt absurdní, co nám hlava podsouvá za myšlenky. Prvně povzbuzující – nemusíš běžet, stačí když to dokončíš. Ha, a po závodě je to úplně jinak.

A pořád je to jedna a ta samá mysl.

A ano, už jsem slyšela o tom, že máme různé druhy hlasů a máme poslouchat jen některé. Ale co neposlouchat žádné?

Vím, je to někdy náročné, protože i sama po roce se někdy do těch myšlenek ponořím. Ale jakmile si toho všimnu, tak se mi uleví. Protože už vím, jak ta hlava může být absurdní. Ale co je nejdůležitější – nikdy, NIKDY, nebude spokojena.

Terka mi doporučila knihu Pád do milosti a je to především o tom, jak za všechno utrpení lidstva může naše touha všechno kontrolovat. Alias naše mysl, která nikdy není spokojena.

Myslíme si, že můžeme věci měnit, že máme tu moc věci měnit, ale to je jen iluze.

Kdyby tomu tak bylo, tak proč bychom si nevybrali, že odteď budeme šťastní? Že odteď nebudeme jíst sladkosti? Že odteď budeme spát celou noc? Když máme tu moc věci kontrolovat, tak proč je většina světa nešťastná?

Já si nejsem jistá ničím, nevím, zda opravdu nemáme žádnou kontrolu, nebo třeba nějakou malou máme?

Nevím, nevím, co je pravda.

Vlastně, co to vůbec pravda je? Jediné, co vím, že nic nevím.

To vlastně bylo i v té knize. Kdy autor popisuje, jak nechápal svět dospělých, když byl malý. Že je pozoroval, když se hádali o svou pravdu. Každý ji měl jinou.

A já si u toho představovala takový chumel nití, které (obrazně) vytahuje jeden dospělák za druhým. Položí jej na stůl a říká, tohle je pravda. A další dospělák říká to samé. A přišlo mi to hrozně vtipné, protože tohle děláme každý den.

No, a tak jsem unavená a nic mě nebaví. A všímám si toho šeptajícího hlásku v hlavě: pojďme to nějak řešit :-).

10.12.

Jsem unavená, naštvaná a nic se mi nechce.

Jsem naštvaná a nevím proč, prostě jsem. Překvapivě si ta hlava nic nevymýšlí, a i kdyby, stejně bych už tomu nevěřila.

Řekla bych, že to cítím jen fyzicky, že tam je nějaká energie, která chce ven. Trochu jsem se vyřádila v posilovně, ale ještě to tam je.

To, že se mi nic nechce, je asi proto, že jsem unavená.

Dříve bych se donutila něco dělat, jenže teď už se prostě nedonutím. Dřív by mi hlava házela různé strachy – strach o práci, peníze. Prý všechny strachy mají společný kořen – což je smrt.

Jenže když už se smrti nebojím? Když nevěřím svým myšlenkám?

Jako umřít nechci, ale už na mě prostě neplatí myšlenky typu, že něco musím…

8.1.2026

Tak máme nový rok a všechny sociální sítě bilancují.

Mně je úplně jedno, zda je první rok v roce nebo předposlední. Pokud existuje jen tento moment, tak je úplně jedno, co je za datum.

Ale právě na přelomu roku je obzvlášť vidět, jak jsme jako lidé posedlí seberozvojem. Jak nás ovládají myšlenky typu, že od příštího roku budete dělat tohle a tohle, budeme takoví a makoví.

Ne, kecám, mě vlastně taky zajímal nový rok. Kvůli Stranger Things.

Spoiler alert.

Moc se mi to finále nelíbilo, hodně těch scén bylo tlačeno na emoce.

Nelíbilo se mi sekání hlavy. Asi jsem čekala trochu více soucitu. Ano, soucitu se zápornou postavou. Která taky byla ovládnuta jako dítě.

A ještě více bylo divné, že sekačka hlavy byla vlastně spolužačkou napíchnuté postavičky.

Ale možná je pravdivá teorie, že záporák vyhrál a poslední díl bylo jen takové představení pro hlavní hrdiny.

Konec spoileru.

S Terkou jsme se dohodly, že se přestaneme pravidelně scházet. Pokud budu potřebovat, můžu se jí ozvat. Ale momentálně si vlastně ani jedna nemyslíme, že ještě potřebuju naše sezení.

Jak řekl Súdánec, už mi není pomoci.

Za poslední měsíc jsem přivítala hodně svých nechtěných dětí.

Tak Terka říká takovým těm traumatům, která schválně potlačujeme.

Samozřejmě že dříve jsem byla excelentní v jejich popírání.

Ale ty děti prostě chtějí být viděny, chtějí vyjít na světlo, chtějí být přijaty.

Takže když nějaký můj strach vypluje napovrch, tak místo odmítnutí jej prostě pozoruji. Pozoruji myšlenky a pocity.

No a tak to jde nějak den za dnem. Mysl si uzurpuje čím dál méně pozornosti.

A neřeším. Jsou dny, kdy většinu dne hraju hry (teď hlavně deskovky), nebo hlavně pracuju, nebo nedělám nic produktivního.

Necítím se jako oběť své minulosti a necítím se ani jako tvůrce svého života.

Třeba bych se měla rozhnout, zda si nechám odstranit vaječníky, prý nemusím – hormony by měly stačit.

Mám jít příští týden na gyndu v MOU a domluvit se, co a jak. Dříve bych nad tím přemýšlela, nějak se rozhodla, pak se rozhodla jinak. A pro všechny případy by následně měla hlava nějaké vysvětlení.

Ale teď vím, že to nějak dopadne. Že se prostě nějak rozhodnu.

15.1.2026

Tak jsem dneska byla v ústavu na gyndě. Neměla jsem nijak rozmyšleno, na co se ptát, ani zda jsem nějak rozhodnutá.

A ono to prostě nějak dopadlo. Doktorka mluvila skoro hodinu, o všech kladech a záporech. Že doporučuje odebrat vaječníky a vejcovody. Ona je doktorka, stejně tak jako onkolog, takže předpokládám, že toho ví víc než já.

Na operaci půjdu na konci února. Do té doby mám čas si i rozmyslet, zda chci odstranit i dělohu.

Ono když to tak objektivně vezmu, tyto orgány už stejně splnily svou úlohu. Další dítě nechceme. A i kdybychom ho dříve plánovali, stejně bych si to vzhledem k výsledkům genetiky nejspíš rozmyslela.

Ale musím se přiznat, že týden v nemocnici se mi nechce být. A pak dva měsíce bez většího pohybu.

Každopádně kdo ví, jak to nakonec dopadne. Každopádně ego číhá na každou příležitost, které se může chytnout a začít ji řešit.

Co dál?

Beru jiná antidepresiva. Kvůli návalům horka v noci. Ale nepřijde mi, že by nějak pomáhaly, spíše jako by ty návaly byly častější. Asi i tzto přestanu brzo brát.

A jinak asi nemám moc o čem psát. Sem tam se hlava chytne nějakého problému, všimnu si toho a ono to přejde.

24.1.2026

Měla jsem perfektní brunch a za chvíli mířím hrát se skupinkou nějakou deskovku a pak stolního Zaklínače.

Ani nevím, jestli jsem o tom psala, ale nějak před dvěma měsíci jsem se připojila do sobotní skupinky, která hraje deskovky a stolní RPG.

Prostě jsem se ozvala jedné slečně, která hledala nové lidi na hraní. No a tak se scházíme každou sobotu, plkáme, jíme, ale hlavně hrajeme deskovky. Většinou hrajeme s malými přestávkami tak deset hodin.

A moc se na to pokaždé těším. A je to zvláštní, jak jsme se takto dali dohromady. Prostě jsem před nedávnou dobou začala sledovat FCB skupiny na deskovky a takto to dopadlo.

Nijak jsem to neplánovala, neřešila. A teď to tak je.

Sešli jsme se lidé, kteří by se asi jinak v životě nepotkali. Ale co je zajímavé – 4 z 5 dělají v IT. Prostě ITáci si rádi hrají.

A já bych řekla, že ono to dává smysl, programování (engineering obecně) a hraní strategických deskovek má hodně společného.

Jinak deskovky hraju i přes týden, Terraformaci Marsu, Ark Novu, SETI, teď se učím Přehradu. Všechny mají solo variantu. Prostě když mám chvilku, tak místo koukání na televizi odehraju jedno dvě kola. Jednu hru tak nehraju v kuse, ale je roztažená do celého dne.

Většinou tak v sobotu dopoledne jdeme s Natálkou bruslit, nebo do divadla, dnes jsme byli v takovém Absurdiu (optické klamy a tak). Prostě abychom se užily a nebyla smutná, že ji večer neuspávám.

Jako ono my ji uspáváme každý den oba. Ale on pak chodí ven v pátek a já v sobotu odpoledne. No a jednou za dva měsíce Natálka spí u babičky, takže můžeme jít někam společně.

Vzpomínám si, že se mě ptala Terka, co říká Michal na to, že se po obědě sbalím a vrátím se někdy po desáté večer.

A říkám, nic, co by říkal. Je rád, že má klid. Natálka je odpoledne se svoji prababičkou.

A ona, že je super, že to tak máme. A mě vlastně ani nenapadlo nad tím nějak přemýšlet. My nemáme společné koníčky a nemáme potřebu se tlačit nějak do společně tráveného času.

O tom jsme se myslím chvíli bavily na našem zatím posledním sezení. Myslím, že už jsem psala o tom, že naše setkávání přerušíme. Protože už prostě není o čem se moc bavit.

Všímám si toho, jak si činnosti užívám jen tak, prostě že jsou. Bez vidiny nějakého výsledku. To jsem dřív neměla, všechno muselo být pro budoucí Lucii. Věci nebyly jen tak.

Řekla bych, že je to prostě opačně. Že prostě dělám věci, které chci dělat teď. A často je i práce.

Ale i k té práci přistupuju jinak. Dřív to bylo hlavně o tom, abych věci měla co nejvíce efektivně pořešené. Na všechno checklisty a templates a delegování. Ne že bych to už nedělala, ale spíše je to o tom, že to chci dělat.

Že mi nevadí, že někdy věci dělám neefektivně.

Ono je to vlastně to, o čem jsme se bavily s Terkou úplně na začátku. Že to není o tom, co děláte, ale co je za tím.

Jeden člověk může dělat za pásem v továrně a je s tím v cajku. Bere věci tak, jak jsou.

Jiný člověk cestuje, baví se, ale za tím je jen kontrolován svými myšlenkami, kterým bezpodmínečně věří. Věří těm myšlenkám, které mu říkají, že tyhle věci jsou přeci smyslem života, ne? Věří těm myšlenkám, které mu říkají, že všichni jsou lepší než on.

A přitom člověk může být většinu času sám, v hnusném bytě a může být spokojen.

Ale i já se sem tam nechám těmi myšlenkami pohltit, ale stává se to čím dál tím méně. Anebo si jich už prostě nevšímám.

Sedím v kavárně, jak jinak :-). Tentokrát v Žabinách. Otevřelo se tady pár nových podniků, takže je moc ráda navštívím.

Doprovodila jsem Natálku do školky a nemám žádné povinnosti až do pozdního odpoledne.

Mám totiž online setkání se studenty druhého běhu. Už je to rok od prvního workshopu. A již mám několik zpráv o tom, jak některým studentům kurz pomohl dosáhnout jejich vysněného cíle. Přesně tak jsem to chtěla.

A jak se mám? No, odpověď je asi jasná. Prostě dobře. I když jsem v noci naspala dohromady tak čtyři hodiny.

Nevadí. Stejně s tím nic neudělám.

Co je horší? Nevyspat se? Nebo neustále řešit či se stresovat z toho proč to tak je? A neustále zkoumat každou proměnou, kterých je nekonečně mnoho?

Nevím.

Blbý je, že dříve jsem dělala obojí.

No, tak jsem v noci poslouchala rozhlasovou hru. Bílou nemoc od Čapka. Jako kniha byla super, ale v podání Hrušínského je to mnohem lepší.

Nebudu dělat ze sebe nějakého sečtělého čtenáře, protože předtím jsem koukala na tři díly Wednesday.

No a jinak se cítím asi úplně stejně, jako v mém posledním příspěvku.

Možná co pociťuji čím dál více, tak je přítomnost. Dříve mě to hrozně tahlo do budoucna, takový ten pocit, za kterým se všichni ženeme. Takové to: Až...

Na LinkedInu jsem četla nějaký příspěvek, jakože: představte si že vám zbývá jen deset let života... Tak mě to rozesmálo, protože já (vlastně nikdo) neví, zda tady bude za pět minut.

Dřív jsem si myslela, že přísloví: Žij každý den tak, jako by byl tvůj poslední, znamená, že si máme co nejvíce užívat. Plnit si přání z bucket listu, být co nejvíce se svými dětmi, skákat padákem...

Ale už si to nemyslím. Spíš je to narážka na to, že nevlastníme naši budoucnost. Že nemáme žádný čas. Jediné co je, tak je teď. A nebude víc.

Chápu, že tohle nemusí dávat smysl. Mně by to dříve taky nedávalo smysl.

25.9.2025

Sedím v kavárně. Měla bych se jít balit, ale nějak se mi nechce. To deštové počasí úplně láká na posezení v kavárně, kde hraje jazz :-).

Měla jsem jít pro Natálku ale nakonec ji vyzvedne babička aby ji vzala na zahradu. Má tam totiž králíka, kterého dostala k narozeninám.

Prostě mám nějakou chvíli čas než ji povedu navečer do Sokola.

Balení stihnu večer. Jedu na víkend pryč. To bude po hooodně dlouhé době, co budu na celý víkend bez Natálky a Michala. Řekla bych že od loňské operace jsem nebyla pryč déle než víkend.

Docela se těším, ale asi ne tolik jak bych se těšívala dřív. A pak bych byla hrozně nešťastná, pokud by to nevyšlo.

Teď to cítím spíš tak, že bude to fajn pokud to vyjde a ale i pokud by to náhodou nevyšlo.

A teď se musím pochlubit, bo jsem z toho byla včera úplně nadšená. Totiž v závěru včerejší posilovny jsem se povesila na hrazdu a pustila jednu ruku. A držela jsem, několik vteřin. Prostě jen na jedné ruce jsem držela celou svou váhu. Nepochopím.

Pak trénuju balanc na balanční desce. Jako i tady se mi už podaří stát na jedné noze pár vteřin, ale není to ještě úplně ono.

Zlepšuju se v dřepu na jedné noze, dolů už to docela jde. Nahoru teda vůbec.

Brzy snad poprvé v životě udělám klik, jakože ten klasický kdy se nehýbou předloktí. Prostě poctivý klik nahoru a dolú.

A baví mě to. Prostě ti lidi kolem toho jsou hrozně fajn. Jako celek je to hrozně fajn. Jako chodit sama do fitka - no to bych asi brzo vzdala.

A jinak bych řekla, že je to pořád tak jak jsem to popisovala dříve. Teda když si někdy čtu ty příspěvky po sobě, tak mi přijdou hrozně ezo :-)

Jo a počkat. Na dneska jsem spala celou noc - nepamatuji si, že bych se vybudila.

Někdy se mi spí lépe, někdy hůře.

Práce mi jde od ruky. Teď mám období, kdy koníčky moc nejedou (teda kromě posilovny). Jsem zažraná do práce. Ale věřím, že ono se to zase změní.

Nechávám to být. Je to tak jak to má být.

13.10.

Myslela jsem si že se bojím smrti, že všechno to začíná a končí tím, že se jí nechci bát. Že i proto jsem chtěla prokouknout skrz ego a vidět tu habaduru, že žádné já není. Protože když není já, nemůže být ani strach ze smrti.

Chtěla jsem na to přijít, kreslila a psala. Říkala jsem si že když tomu plně porozumím, tak se “probudím”.

Lucie je jen směsice myšlenek, je to příběh. Je to souhrn všeho co jsem viděla, slyšela, cítila za celý svůj život a poskládáno tak, aby to dávalo nějaký smysl.

Kdybych se probudila a zapomněla na svou minulost, na všechno dotek, byla by ještě nějaká Lucie? Asi ne. Bylo by jen to co v ten okamžik, vidím, slyším, cítím. Čisté vědomí.

Ano, po rozumové stránce to dává perfektní smysl.

A moje mysl mi začala podsouvat myšlenky, že když tomu všemu porozumím, tak se třeba stane to co chci.

Jenže to je blbost. Ego (Lucie, jájá atd.) nemůže zemřít když neexistuje. Touto cestou jsem opět hledala kontrolu, i když žádnou nemám. Žádná není.

Ale mysl mi podsouvala přesně to, co jsem potřebovala k uvěření, že nějakou kontrolu mám.

Velmi rychle se přizpůsobuje a naučí se hovořit jazykem mého kmene, prostě udělá cokoliv aby ego zůstalo zachováno.

Všimla jsem si toho, když jsem opět přemýšlela nad smrtí. Dříve by taková myšlenka vyvolala vlnu reakcí - hlavně tělesných, prostě jako když má člověk z něčeho opravdu strach.

Ale teď nic. Prostě ten fyzický pocit strachu tam není. Někdy mě vlastně i napadne, tak co, tak umřu, stejně mě to čeká, prostě to tak je.

Ale většinou se mi hlavou spíše honí myšlenky, něco jako oživeny. Jako vzpomeň si, Lucie, jak ses bála loni. Jaké to bylo čekat na výsledky biopsie?

A tak jsem si myslela že se smrti bojím, jenže to nebyl strach, ale jen mysl, která si “vzpomíná”.

Někteří lidé si myslí, že existuje peklo, ale není většího pekla, než takového, kterého si dokážeme vytvořit sami v hlavě.

Prostě je až neuvěřitelné, jaké myšlenky nám dokáže hlava podsouvat abychom nepřišli na to, že všechno je to jen smyšlené.

20.10.

Včera jsem mluvila s Terkou. Všechno jsem to na ni vybalila. To jak ta hlava jede na plné obrátky, jak dokáže obměňovat myšlenky, jen aby její existence byla zachována.

Moje hlava: Ano, pojďme se zbavit ega. Tak jak to uděláme?

Což je blbost, nelze se zbavit něčeho co neexistuje. Spíše jde o tom, jaké habadury na mě dokáže vybalit.

Terka mi řekla, že když jsem ukončila kapitolu rakoviny, tak se začínají objevovat věci z minulosti, vzpomínky na zranění, které hlava potlačila.

Asi proto více jím. Ale jeden hlas se tomu brání, druhému je to jedno. Pojďme si přece užít, existuje jen teď a tady, ne?

No, prostě magořina. Je to jako bych v hlavě měla více Luciií.

A žádná z nich vlastně neexistuje, jsou to spíše jen ozvěny minulosti.

A přijde mi vyčerpávající si jen těch myšlenek všímat a neponořit se do nich.

Jsem z toho unavená. Hlava si uzurpuje veškerou pozornost.

Jak krásné by bylo všímat si věcí kolem sebe, vidět, poslouchat, cítit co se kolem mě děje. Prostě jak to má Natálka.

A možná tomu i tak jednou bude, až se to dostane všechno ven.

Ale opět v tom je nějaký tlak, nějaká představa že jednou bude líp.

Je mi divné říkat Já. Že tohle všechno dělám já.

Spíše mi přijde jako by moje hlava byla samostatná existence. A já (opět - kdo je já?) jen koukám, co se zase objeví.

Terka říkala, že můžu říkat: Já jsem to vnímání.

Já jsem někdo (něco?), kdo vnímá, že se objevují myšlenky, pocity, vjemy (zrakové, sluchové atd.). Nic jiného není, nic se neděje.

Hlava nám tvoří příběhy formou myšlenek. A příběh se stává příběhem, když myšlenkám uvěříme.

Není žádné dobré a špatné. Prostě je.

Na tomhle světě nemáme žádnou agendu. Nemusíme dělat nic a můžeme dělat co nás napadne. Nikdo nás za to nebude soudit. Neexistuje checklist toho, co bychom “měli”. Teda existuje - v naší hlavě.

Prý že lidé před smrtí nejvíce litují toho co neudělali.

Podle mě je to nesmysl. Na světě je nekonečně mnoho věcí, které bych mohla dělat. To mám pak všeho litovat?

Není to spíše tak, že je úplně jedno co děláme pokud jsme s tím v souladu. Dělá nám to dobře?

Koukání na televizi není dobré a ni špatné. Můžu klidně koukat na televizi celý den, no a co? Pokud mě to baví.

Problém by byl pokud by daná věc byla únikem.

Jinak řečeno, je úplně jedno co děláme, důležité je co je zatím.

Pokud si čtu, koukám na televizi nebo na sociální sítě. Vše může být únikem od nudy, od toho co se nám děje v hlavě. A na druhou stranu vše může být prováděno s klidem a s plnou všímavostí.

Třeba včerejší Zrádci. No tak ty jsem si naplno užila.

A o tom to je, jen si prostě všímat. Zvědomit si to, co se odehrává. Neustále se objevují nové a nové věci, které jsem měla zažité, jakože to se nemá.

A jako proč? Kdo to řekl?

Piju kávu jak se mi líbí (takže moc), a stejně spím, jak to?

Koukám na televizi a nepřijdu si nijak prázdnější nebo hloupá.

Zrovna mě moc nebaví číst. A nevyčítám si to. Ono to zase přijde. Nebo ne.

Jak by byl krásný svět, kdyby nám odmalička nebylo vtloukáno, co je dobré a špatné.

A dnes je hlava klidná. Dělám věci s chutí a tak jak to zrovna přijde. Třeba tohle psaní.

Asi je potřeba aby myšlenky prošly ven. Ať už formou mluvení nebo psaní.

Protože to že jich je povšimnuto nezabrání v tom aby se znovu objevily.

Třeba včera jsem cítila, že mě některé doslova “lechtaly” v hlavě, když jsem mluvila s Terkou. Prostě chtěly být řečeny. Divné, co?

29.10.

Dneska jsem se ocitla v příběhu. A byla do něj naplno lapena. Natálka dostala venku záchvat vzteku a já s tím nic nedělala. Nechala jsem ji křičet, dupat, mlátit ručičkama. Vím, že nemá smysl dělat něco jiného. Jenže lidi okolo často umí dávat rozumy. Jako fakt nechápu, kde berou právo na to, říkat něco cizímu dítěti. Paní jsem slušně poprosila ať se stará o sebe.

No každopádně, to mě úplně vytočilo, naběhly výčitky. Zda bych neměla něco dělat jinak, jak bych to vyřešila příště. A pak přišlo uvědomění, že ego se chytlo situace.

Stačilo si toho všimnout, a pocítila jsem klid.

Vydrží mi to chvilku. A znovu. A zase všimnutí.

Když vidíš na horu, nejsi na ní. Když vidíš na řeku, nejsi v ní. To jsem včera zaslechla v jedné TED přednášce.

Bylo to právě na téma myšlenek. Stačí si jich všimnout a automaticky vystoupíme ven z příběhu.

Cítím uvnitř takové prázdno. Dřív to místo zaplňoval strach a touha vše kontrolovat.

Poslední dobou kolikrát nedělám nic, jen koukám na stromy, nebo poslouchám hudbu. Nebo jen tak ležím. Protože prostě nevím, co mám dělat.

Je to zvláštní, ještě nedávno bylo potřeba zaplnit každou chvíli “něčím” aby čas byl plně využit.

A pořád to sem tam dělám, sahám po telefonu, abych se náhodou nenudila.

Ale někdy si toho všimnu a schválně nedělám nic.

Ego sebou zmítá jak ryba na suchu. “Měla bys dělat tohle a tohle” - ozývá se v hlavě.

Někdy už na to ani neodpovídám.

Je zvláštní prokouknout skrz ten náš vytvořený svět. Svět, ve kterém nás pořád něco žene dopředu. “Jednou bude líp... teď musíš zatnout zuby”

Včera mě napadla taková metafora, že roky, možná i desetiletí jsem žila v zajetí strachu a touhy vše kontrolovat. A tohle byly takové moje zdi, v podstatě takové bezpečné útočiště.

Jenže teď ty zdi postupně mizí. A ano, je to naprostá svoboda, vím, že teď můžu dělat cokoliv chci.

Ale proč to nedělám? Protože není nikdo, kdo by to dělal?

Protože můžu jen pozorovat, co se stane?

Proč mě nic nebaví? Proč prostě než abych hledala další zábavnou aktivitu, nedělám nic?

Na jednu stranu cítím takový hluboký klid, ale zároveň i takové prázdno, které je potřeba vyplnit něčím “smysluplným.”

Číst tyhle řádky a před rokem, tak si myslím, že jsem se zbláznila. Co to melu?

No, to kdybych věděla.

Prostě to tak je.

Dovolená byla super. Ležet na pláži a číst si - to bych mohla dělat skoro pořád.

I Natálka byla super, hodně si hrála sama s pískem. Jednou mi uplavala (v kruhu), aby mě dostala do té studené vody. Hanebnice jedna.

Každopádně jsem většinu doby byla dost unavená. Těsně před dovolenou jsem totiž začala brát antidepresiva.

Beru je kvůli návalům horka. Což zní zvláštně, že? Už půl roku mám z chemoterapie a z hormonální léčby návaly horka a teď v létě už je to značně nepříjemné, především večer.

No a jedním z vedlejších účinků antidepresiv je to, že výrazně snižují návaly horka.

Doktor říkal, že může chvíli trvat než zaberou, třeba i dva týdny. Ale zabraly hned druhý den, jenže s tím přišel i další vedlejší efekt a to je únava.

Takže jsem toho na dovolené docela dost naspala. Což bylo taky super. Naštěstí, jelikož jsme byli v resortu, jsem nemusela přes den nic řešit, jen odpočívat.

A i dnes, téměř tři týdny od prvního prášku, se necítím úplně ve své kůži. Únava už není tak velká, ale pořád je.

Takže většinu dne čtu, přečtu několik knih týdně, vlastně po kavárně se chystám do knihovny.

Nebo pracuju v leže na terase. Prostě se přizpůsobuji situaci, která se mění ze dne na den.

Třeba dřív jsem vstávala v šest i dřív, teď kolikrát spím do půl osmé.

Dřív bych z toho byla nešťastná, protože jsem to měla naplánované jinak. Ale teď jsem ráda, že spím a zbytek se nějak stane.

Čtu i v noci, protože i když se snížily návaly, budím se a nemůžu znovu usnout. Tak si jdu do obýváku číst, to mě unaví.

Věci se mění. Pořád. Jednou mě baví to, podruhé něco jiného. Nemůžu to nijak řídit, nijak kontrolovat. Jen sledovat a často být v údivu.

Třeba posilovna. Vždycky jsem se smála lidem co chodí do posilovny a zvedají činky, myslela jsem si, že to musí být hrozná nuda.

Kdyby mi někdo před pár týdny řekl, že budu chodit třikrát týdně do posilovny, tak bych mu řekla, jestli se nezbláznil.

Nuda to totiž vůbec není. Je docela náročné cvičit a vnímat zapojení správných svalů. A ono je to docela i sranda, zvlášť ve skupinách.

Ale nejlepší je samozřejmě konec, ta úleva a dopamínek :-).

Abych se vrátila k těm antidepresivům - konkrétně k tomu, jak na mě působí.

Nevšimla jsem si, že by měly nějaký výrazný dopad na moji psychiku nebo náladu. Jelikož než jsem je začala brát, tak jsem se většinu doby měla prostě dobře.

Ale jeden den jsem byla unavená a přišlo mi zvláštní, že mám velmi dobrou náladu. Totiž když jsem moc unavená, tak to má vliv na emoce, myšlenky. A ten den jsem cítila, že je něco jinak.

Únava z těch prášků by měla být jen dočasný vedlejší efekt než si prášky sednou.

Každopádně chápu, jak můžou pomoci lidem, kteří trpí depresemi.

Ale mě to přišlo zvláštní, ani nevím, zda se mi to líbilo. Přece jen s negativními emocemi a myšlenkami jsem se již naučila pracovat a nevadí mi.

Ale už chápu, co myslela psycholožka v MOU tím, že nesouhlasí s tak velkým podáváním antidepresiv. Že by se lidé měli naučit pracovat s negativními emocemi, ne všechno přebíjet prášky.

Co kdybych začala antidepresiva brát už před rokem, jak mi doporučila praktická lékařka? Měla bych vůbec potřebu na sobě nějak pracovat? Byla bych tam kde dnes?

Nemyslím si. Ale to je jen můj názor.

No naštěstí antidepresiva nejsou návyková, takže bych je po létě mohla vysadit.

11.8.2025

Tak máme o měsíc a něco později. Antidepresiva už neberu. Ta únava za to nestála. Prvně mi doktorka poradila snížit dávku na polovinu - jenže i tak jsem byla unavená a navíc se vrátily návaly horka. A tak jsem dávku postupně snižovala.

A cítím se moc dobře. Minulý týden jsme s rodinou byli ve srubu v Jeseníkách a byla ... hrozná kosa!

Jakože jsme topili večer v kamnech, což se mi vlastně i líbilo.

Ono přeci jen na ty moje návaly beru raději chlad než vedro.

Ale abych to nepřeháněla přes den bylo příjemně, většinou kolem dvaceti stupňů. Jelikož Natálka měla kolem sebe čtyři sestřenice, kupodivu :-) mě moc nepotřebovala.

Internet na dvě věci... takže jsem psala a psala. Myšleno do deníku. A nepsala jsem ani tak osobní věci, ale spíš se mi hlavou chrlily různé nápady. Vymýšlela jsem různé strategie a roadmapy, toho co bych chtěla ve svém podnikání dál dělat.

Nemyslím si, že většinu z toho využiju, ale je to úplně jedno, protože za A: mě to hrozně bavilo a za B: když nelpím na tom, abych vše nějak zužitkovala, tak mi to nemůže uškodit.

A (většinou) už nelpím.

O tom jsme se vlastně včera bavily i s Terkou. Na tom povrchu (to co vidíme) je úplně jedno co děláme, důležité je to zatím.

Takže můžu si dělat strategie, plánovat, dělat projekty a já nevím co, když nelpím na tom, aby se ty věci pak uskutečnily - to je ten hlavní rozdíl mezi Lucií teď a Lucií před rokem.

Momentálně čtu knihu Almanach Navala Ravikanata a je tam spoooousta úžasných myšlenek. A on taky tvrdí, že aby člověk byl šťastný, musí najít klid. A to se mu podaří, pokud se vzdá touhy, a žije v přítomnosti.

Touha, lpění, odpor prostě cokoliv co nám brání v tom být teď v přítomnosti.

Ono nebude nic lepšího než teď.

Teď je dokonalost sama.

Svět je dokonalost sama.

Jen naše hlava dává různým věcem plusy a mínusy.

Ano, o tom jsme se taky včera bavily s Terkou.

A Lucie v minulosti žila pro Lucii v budoucnosti, což je úplně absurdní, když na to teď pomyslím. Dělat něco pro někoho kdo neexistuje, dělat něco pro budoucnost, která také neexistuje.

Nejsme šílenci vlastně všichni?

Díky naší mysli můžeme dělat úžasné věci - číst, psát, přemýšlet, létat na měsíc, vyrábět rakety. Ale na druhou stranu (jin a jang?) nás ovlivňují naše myšlenky, chceme kontrolovat věci, které nemůžeme. Žijeme v budoucnosti a v minulosti. Žijeme vlastně vůbec, když nic jako minulost a budoucnost neexistuje?

A právě minulý týden v Jeseníkách jsem si do deníku zapsala spoustu věcí u kterých jsem si dříve (a ještě nedávno, u některých pořád) myslela, že je můžu kontrolovat.

Dříve jsem kontrolovala svou práci, kdy a jak pracuju. Že jo - modré světlo (nedejbože že bych koukala do monitoru večer), zda nepracuju moc (aby se ze mě náhodou nestal workoholik).

Tolik pravidel, a proč? Protože nám to někdo řekl?

A nyní je mi to jedno. Pracuju přes den, nebo v noci. Nepracuju celý týden, pracuju celý den. Někdy jsem jen na notasu, jindy si přemýšlím v deníku.

Práce mi jde od ruky, protože ji dělám kdy chci. Nejsem svazována miliony pravidel, které někdo vymyslel, a já jim uvěřila.

Další ožehavé téma. Alkohol - v mém případě víno. Miluju dobré suché víno. Ráda si jej dám odpoledne nebo večer. Někdy každý den. Jindy na něj nemám chuť.

Jenže když jsem si ho zakazovala - protože pokud pijete alkohol každý den, máte problém, že jo - tak jsem na něj měla chuť pořád.

A teď ne. Třeba když mám večer chuť hrát hry (ano, nyní i opět někdy hraju hry na počítači), tak mě víno obtěžuje, protože potřebuju hodně přemýšlet (mám ráda strategické a logické hry). A naopak kdo by si nedal sklenku vína večer na terase s knihou?

Takže, když mám chuť na víno, dám si jej. Když mám chuť hrát hry, tak je hraju.

A ani ty hry mě nebaví hrát věčně.

Někdy mě baví celý den číst, někdy celý den pracovat atd.

Prostě každý den/týden/měsíc je jiný. Nevím, co mě kdy bude bavit, co mi kdy bude chutnat, kdy budu spát, kdy budu chtít jen koukat na televizi.

Dříve jsem kontrolovala i takové maličkosti jako je psaní poznámek. Třeba když jsem začala s deníkem, měla bych do něj psát každý den, že jo. Jednu dobu mě hrozně chytlo Zettelkasten a pak mě to přestalo po dvou měsících bavit. Z čehož jsem byla hrozně nešťastná a snažila jsem se do toho různými figly opět vnutit.

Upravit si prostředí, psát do deníku proč mě to nebaví atd. A světe div se - ono to nefungovalo.

Snažila se různě navnadit na činnosti, které jsou podle mého přesvědčení "ty správné" ale ono to nefungovalo.

A na téma kontroly a tak trochu i moji léčby jsem natočila video.

Ale asi nejvíc strašidelné mi ještě do včerejška přišlo, že nemůžu nijak kontrolovat budoucnost, nijak zabezpečit sebe. Prostě nevím nic.

A to jsem i řekla Terce. A ona mi řekla nějaké přísloví, které se prý v terapii říká: "netlač řeku, teče sama."

Ono je úplně jedno co se stane, prostě se tomu přizpůsobím. Jako zvládla jsem diagnózu rakoviny a nejen to, vzala jsem si z toho tolik. Zvládnu cokoliv co přijde.

Ta svoboda, kterou mi veškeré výše zmiňované uvědomění přineslo, je neuvěřitelná.

A ano, určitě bych našla spoustu věcí, které se snažím nevědomky kontrolovat, ale postupně se dostávají všechny "na světlo."

A i za tohoto věci cítím takovou tu tendenci si říkat, že v budoucnu bude líp. Že existuje nějaký magický moment v budoucnu, kdy bude vše perfektní.

Vlastně za tímto momentem jsem se hnala většinu života, myslím že to dělají snad všichni co znám.

Ale je to jen jedna z dalších myšlenek, které se nám mozek snaží podsouvat - předpokládám, že je to prostě v nás, touha přežít, množit se, být tu co nejdéle. A proto jsme tak posedlí budoucností.

Každopádně i tento typ myšlenek u mě slábne.

No a dneska mě tohle psaní fakt bavilo. Prostě to šlo samo. Zkoušela jsem to i dříve, ale nešlo to, tak jsem to nechala být.

A voilà :-)

Sedím v kavárně, která je hned vedle posilovny. Kafe a slanina. To se po cvičení hodí, ne? Já si tedy dala omeletu. A kafe samozřejmě.

Dneska jsem byla potřetí cvičit. A je to fakt božský. Chodím jednou týdně do skupinovky Pohybový restart, kde se střídají cviky na vytrvalost, sílu, rovnováhu. Moc mě to baví. Cvičení, lidi, to že to mám kousek od baráku. I to jak jsem na konci vyřízená. Pak ten nával dopaminu, že jo :-)

Ještě bych chtěla jednu hodinu týdně individuální trénink. Ten si teprve domlouvám. Protože já chci být připravená na ten Gladiator race v listopadu. No a ty moje ruce jsou fakt slabota.

Zítra budu určitě trpět, beztak nezvednu ruce.

Běhat chodím, řekla bych tak 3x týdně.

Každé ráno vstávám a těším se na den.

Nemám žádné určené plány, co musí za ten den stihnout. Prostě ten den se tak hezky děje, aniž bych se musela do něčeho nutit.

A výsledkem je, že pořád něco dělám. Tedy už několik týdnů hlavně čtu a píšu si poznámky. Papír mě pořád hrozně baví.

Ale už dávám dohromady i článek, a vlastně je to dost easy, když mám podklady na papíře. Stačí to jen poskládat.

Přijde mi, že jsem snad nikdy neměla tak čistou hlavu.

Minulý týden jsem byla v MOU. Výsledky krve dobré. Na to, že mám takové mini chemo dvakrát denně v prášku. Játra, ledviny, všechno v normě.

Jen těch bílých krvinek bylo trochu méně. Možná to bylo tím, že jsem pár dní předtím byla trochu nachlazená.

Takže vedlejší účinky z cílené a hormonální léčby nijak zvlášť nepociťuji.

Kromě návalů horka. Což by mohlo být trochu otravné v létě. Prý na to fungují nějaká antidepresiva - jedním z vedlejších účinků je, že tyhle návaly zmizí. Řekla jsem doktorovi, že ještě měsíc počkáme.

Ozářená kůže se sloupala. Něco jako když se člověk slaní. Takže to je taky v pohodě.

Ale neměla by ta ozářená část těla být na sluníčku. Tak jsem si koupila jednodílné plavky, protože za měsíc letíme na Kos. Moc a moc se těším.

No a prý už můžu začít řešit prsa. Jakože rekonstrukci. Co vím, to bude ještě na dlouho. Jakože na Berkovou (plastická chirurgie) je dlouhá čekačka. Každopádně za mě to nijak nespěchá. Na druhou stranu je fajn vědět, že se to někam posouvá.

Vlastně i vlasy. Už vypadají, jakobych se záměrně ostříhala nakrátko. Šátek už nenosím nějakou dobu (je v tom teplo) a paruku jen sem tam.

A pokud chci do lázní, tak maximálně do roka od ukončení radioterapie. V tom případě totiž tři týdny ozdravného pobytu hradí pojišťovna. Ale já si nedokážu představit, že bych byla tři týdny od dítěte.

No ono to nějak dopadne. Jako všechno.

20.5. 2025

Po týdnu opět v kavárně. Jak už jsem zmínila, mně to psaní na notasu/tabletu vyhovuje v kavárně.

V neděli jsem byla na kurzu kaligrafie. Bavilo mě to. Procvičování krásopisání je taková nenáročná aktivita před spaním.

Chtěla jsem opět zkusit něco nového. Navíc jsem si říkala, že tak můžu mít hezké nadpisy ve svém deníku. Teď myslím papírovém.

Takže ano, pořád píšu hodně na papír. Hlavně poznámky. Prvně vznikají takové zdrojové, které píšu při čtení. A z nich pak můžou a nemusí vzniknout karty do mé papírové kartotéky.

A konečně mám pocit, že ty poznámky k něčemu budou, že se neztratí, že z nich budu těžit opakovaně.

Mám rozečtených několik knih a studií. Za poslední dva měsíce se výrazně zvedla délka mé pozornosti. Myslím si, že je to tím, že telefon moc neberu do ruky. Že nečtu respektive neskenuji články na internetu. Že dělám pouze jednu věc. Že nekoukám na televizi a u toho se nesnažím dělat něco dalšího.

Televize ano. Ale jen televize. A to platí pro čtení, psaní atd.

Dříve jsem si myslela, že problém s mou pozorností je daný tím, že prostě už u nás nevycházejí moc dobré knihy. Ať už beletrie nebo odborné. Trochu nabubřelé, že? Jinak řečeno, že už mě jen tak něco nezaujme.

Ono asi je to částečně pravda, ale spíše se to bude týkat té populárně naučné. Tam takový výběr v tématech, co mě zajímají, není. Hlavně co se týče knih v češtině.

Jelikož už jsem měla tak problém s pozorností, vůbec by mě nenapadlo číst něco v angličtině.

No a momentálně mám rozečtenou právě jednu knihu (System of writing) a jednu studii v angličtině (meta analýza týkající se přínosů programování na kognitivní dovednosti). A je to v pohodě. Už ani tolik nevnímám rozdíl. Ale to až teď.

Ale předchozí studie (vliv AI na kritické myšlení) mi dala fakt zabrat. Ta slovní zásoba byla prostě jiná. Ale postupně jsem si zvykla. Plus jsem studii četla asi natřikrát, abych z ní byla schopná vysousat užitečné poznámky. Propojit data ze studie s praxí je opět jiná challenge.

A většina knih, které mám v Zoteru (aplikace na správu citací) nachystaných, je v angličtině. O studiích asi nemusí být řeč.

Takže v blízké době budu objednávat z Amazonu. Nevadí mi číst knihy ze čtečky, ale u vytváření hlavních poznámek mám raději, když můžu listovat.

No, tak to by bylo k některým mým koníčkům.

V neděli jsem měla setkání s Terkou. Ostatně jako každé dva týdny.

Bavily jsme o emocích.

Především to, že v některých situacích jsem jakoby právě bez emocí.

Dozvěděla jsem zprávu, která by mě dříve úplně zničila - brečela bych a byla nešťastná. Bála bych se, že o danou osobu přijdu.

Ale teď jsem po prvním šoku byla klidná. Jen se objevovaly pochybnosti, zda to není zvláštní. Že se chovám úplně jinak než dřív.

A právě o tom jsem říkala Terce.

23.5.2025

Většinu včerejšího dne jsem proležela. Po středeční dopolední posilovně, celoodpoledním lítání na hřišti s dítětem a mírné kocovině mě bolelo doslova celé tělo.

Tak jsem četla. A odpočívala a pozorovala.

Všímala jsem si myšlenek, které se objevují. Je zajímavé pozorovat, jak fyzický a emoční stav má vliv na myšlenky. Jaký typ myšlenek se vynořuje. Dříve bych se do nich pohltila a následkem toho by mi bylo ještě hůře. Ale ono ne. Jako bylo mi fakt na nic, po stránce fyzické, ale hlava klidná. I jsem přes den spala, což se mi málokdy podaří.

Musím ovšem podotknout, že je to velmi vědomá činnost. Všímat si myšlenek. Všimnout si jedné, a pak další a další.

A v myšlenkách se objevovalo jedno konkrétní téma. A to bylo jen následkem toho, co se odehrálo předchozího dne.

A kdybych nikam nešla, tak by mě dané téma třeba ani nenapadlo. A nebo možná jo, ale někdy jindy, někde jinde.

Já jen, že ten život je jedna velká náhoda.

A dané téma mě včera hodně oslovilo, ale dneska to cítím úplně jinak.

Chci tím říct, že naše preference se mění ze dne na den, v závislosti na spoustě věcí. Věc, která nás fascinovala jeden den, nás druhý den může nechat úplně chladnými. A nemá smysl si to nějak vyčítat nebo to nějak řešit. Prostě všechno se děje tak nějak samo a je fajn se nechat vést na vlně života a jen to pozorovat. Co se stane zítra?

A když si něčím nejsem jistá, tak si řeknu "ono to nějak dopadne" ... a buď se daná věc ztratí z mého života anebo se z toho stane něco, co mě úplně pohltí a obojí je naprosto v pořádku. A děje se to aniž bych to nějak plánovala, korigovala, prostě na to nějak tlačila.

A je mi úplně jasné, že zítra se budu cítit zase úplně jinak.

29.5.

Dneska bych chtěla po delší době poslat tento deník. Nevím, jak to bude do budoucna, ale zatím mi to smysl dává, pomáhá mi to, věřím, že i ostatním. Jen nebudu řešit frekvenci.

Tak jsem se vyfotila.

V únoru jsem neměla téměř vlasy (jen takové chmýří), žádné obočí a řasy. A o tři měsíce později je ten rozdíl docela znatelný, co myslíte?

Doufám, že to někomu pomůže.

Ty vlasy a (bohužel) ochlupení po celém těle roste docela rychle. A možná na ty vlasy pomáhá i rozmarýnový olej, který používám.

Před chvílí jsem se koukala na občanku, protože nás v blízké době čeká dovolená. A před dvěma roky jsem vypadala starší než teď. Mnohem více vrásek kolem očí a úst.

Prostě když mi začaly vypadávat vlasy, tak jsem se více začala soustředit na pleť.

A opravdu stačilo pár měsíců a jde to poznat. Konkrétně kolagen (doplněk stravy) a na pleť pak používám mimo jiné retinol. Je toho více, ale ten má co vím největší vliv právě na kvalitu pleti.

A asi i pomáhá to, že jím (většinou) jinak než dřív. A zjistila jsem, že mi vyhovuje jíst každý den to stejné. Je to jednodušší na nákupy a chystání jídla. Téměř nevařím. Nebaví mě to.

A asi i ten životní styl. Pravidelnost a jednoduchost. Pod to bych se podepsala. Vstávat a chodit spát ve stejnou dobu. Nedělat přes den milion věcí. Místo toho abych řešila, jak správně cvičit, tak prostě chodit do posilovny. Dělat méně věcí, dělat věci pravidelně - to mi dodává ten můj vytoužený klid.

A moje klasické: "ono to nějak dopadne." Je až směšné, jak se věci dějí samy. Že není potřeba řešit v podstatě nic.

Dneska jsem vzala telefon do ruky až čtyři hodiny po probuzení. Celkově telefon používám tak 2-3 krát míň, protože prostě není důvod. Nápady a myšlenky si zapíšu do zápisníků, z telefonu jsem udělala takovou nudnou věc, která se hodí na to, abych věděla, jaké bude počasí, vyhledala šalinu, objednala Bolt či Rohlík a podobně.

Je docela zábava dělat takové malé experimenty sama na sobě.

Celkově nejsem ani moc u počítače. Knihy a zápisníky mi vyhovují momentálně mnohem více. Což ani bude i důvod toho, že tento deník neposílám už tak často.

10.4.

Jsem v kavárně, najedená, spokojená. A za chvíli budu ještě více spoko, protože budu mít kafe :-).

To vypadá, že jen vysedávám po kavárnách. Je pravda, že tento deník se mi moc doma psát nechce. Spíše v kavárně nebo na terase. Jenže tam je dneska kosa.

Dneska mi přišel email, že už dost těch depresivních myšlenek. Že není všechno dáno, že není všechno předurčeno.

Já už jsem to tak nějak tušila, že některé dřívější záznamy mohou působit depresivně.

Přemýšlím, zda bych to měla nějak více objasňovat. Ale asi jo, abyste o mě nemuseli mít strach. Při nejhorším si budete myslet, že jsem blázen. Ale raději spokojený blázen než nešťastný jedinec.

Naše myšlenky nic neznamenají. Naštěstí :-). To, co ta moje mysl dokáže vymyslet. Třeba někdy mě napadlo, že v jiném životě už bych teď byla mrtvá (když jsem třeba zakopla) - no a já si normálně myslela, že třeba vidím do jiného paralelního vesmíru. Prostě psycho. No, a tohle jsou ještě docela "normální" myšlenky.

A už se tím většinou bavím. A někdy mě samozřejmě napadnou i ponuré myšlenky. Ale jako ostatní myšlenky - nic neznamenají. A pokud se jimi nenechám pohltit - tedy nezačnu přemílat odkud se berou, co jsem udělala špatně atd., tak taky odejdou.

A to je podle mého názoru (který samozřejmě není jen můj) důvod, proč tolik lidí trpí. Třeba je napadne, že stojí za nic, protože... Nebo že ostatní si o něm budou myslet tohle a tohle, protože... Ale nic z toho se nezakládá na ničem.

Teď to zní, že mysl je k ničemu. Ale není to tak. Mysl myslí a produktem jsou myšlenky.

A když řešíme nějaký problém, tak nám myšlenky vlastně moc pomáhají. Třeba když chceme napsat nějaký článek.

Jenže mysl si jede dále tu svou i když žádný problém neřešíme, třeba když jdeme po ulici. "Měla bych jí nakoupit... Nemáme mlíko... To je super, že už je teplo... Potřebuju plavky... ale nějaké, ve kterých nevypadám tlustá... měla bych zhubnout... no, v práci na mě měli nějaké narážky... ach jo, co to asi znamenalo... všimli si toho ostatní?... beztak že jo, proč by mě to jinak napadlo... proč bych si na to jinak vzpomněla?"

Asi nějak takhle to vypadalo u mě dříve, jedna myšlenka, kterou jsem se nechala pohltit, a hledala v ní nějaký skrytý význam. Prostě jsem tomu všemu, co mě napadlo, věřila, přece, proč by mě to jinak napadlo?

NO a přesně v tom bylo dříve to moje utrpení, v něčem, co vlastně neexistuje.

Třeba tohle vysvětlení někomu pomohlo.

A v současnosti to není tak, že bych neměla myšlenky, když nechci. To nejde. Ani v meditaci - to si jen někteří mylně myslí. Myšlenky jsou tady pořád a budou. Kéž bych si mohla říct: myšlenky stop (ano, narážím na to, že neexistuje svobodná vůle :-), ale bohužel to nejde. To by byl nádherný svět, že?

Trik je v tom, že těm myšlenkám nepřikládám žádný význam. Prostě si řeknu "aha, zajímavá myšlenka", a pokud je, tak si ji napíšu a pokud ne, tak o ní nepřemítám dál, nehledám v ní nějaký smysl. A ona odejde a přijde další.

Ale opět, bohužel to tam není vždy, někdy se myšlenkami nechám pohltit, což lze jednoduše poznat tak, že si přestanu všímat okolí. Prostě jsem "v hlavě".

A opět, někdy je to dobrá věc.

A někdy ne. Třeba když začnu plánovat, co všechno bych chtěla ten den stihnout. Nebo když přemýšlím nad tím, co si ostatní myslí a podobně. Ale tohle neprospěšné přemílání už se neděje moc často.

Chtělo to nějakou sebedisciplínu a začalo to tím, že jsem loni v srpnu poznala Terku, psychoterapeutku.

Prvně jsem si třeba až zpětně uvědomovala, že aha, zase jsem uvěřila nějaké myšlence. Ale ono se to začalo přesouvat čím dál více do přítomnosti a děje se to čím dál častěji.

Myšlenky přicházejí a odcházejí.

A pár dní zpátky se mi podobná věc stala i s emocemi. Smutek se objevil a za chvíli odešel a já se do toho nijak nezamotala.

Koukala jsem na televizi a najednou si všímám, že brečím. Říkám si, kde je ten smutek, ale nenašla jsem ho. Jakoby tam ten smutek byl, ale já se do něj neponořila, nepřemílala jsem nad tím, kde se to vzalo, co se to děje, proč jsem smutná. No a pak odešel.

A tohle už se opakovala nejen u smutku, ale i u úzkosti, vzteku. Jak říká Terka, jakoby bych byla průchozí. Emoce přicházejí a odcházejí a já se jimi nenechám pohltit. Nepřemítám nad nimi, proč se objevily, nehledám souvislosti, to by bylo jak hledat jehlu v kupce sena.

A možná z toho jsem byla taková zmatená, že něco takového prostě neznám. Dříve jsem se hrozně ve všem pitvala, a hledala příčiny, souvislosti, no a k čemu to bylo? K ničemu.

A možná i toho se chytlo ego a začalo v tom vidět problém, jakoby něco nenormálního, co by se mělo řešit prášky.

Jak říkám, někdy se myšlenkami nechám pohltit, což byl právě tento případ, kdy jsem si říkala, aha nic se mi nechce, jsem apatická, to bude problém. Pojďme ho řešit. Pojďme vzít ChatGPT a zjistit, co se děje. Aha, ChatGPT píše, že hormonální terapie může mít vliv na estrogen, ten má vliv na serotonin. Aha, no počkat, nezvyšují antidepresiva serotonin?

Takže jsem se nechala pohltit jednou myšlenkou - nic se mi nechce. A najednou už bych měla brát antidepresiva.

Takže naprosto chápu, že tento deník může z cizího pohledu vypadat zmateně. Ale přeci je primárně pro mě.

A díky tomu se cítím většinu času spokojená.

Ale není to nadšení, jakoby bych skákala do stropu. To ne. Prostě jsem ráda za tento moment a tento a za každý další.

Neutápím se v minulosti. Neplánuju do detailu budoucnost. Opět - není to tak vždy, ale děje se tak čím dál častěji.

Dalším příkladem může být ukončení radioterapie. Věřím, že jiní lidé by skákali nadšením a chápu to. Jiné tomu by předcházelo mnoho utrpení v tom, že je ta radioterapie obtěžovala, že je nebavilo dojíždění a čekání. Že tam byl odpor, nechuť. A kvůli tomu pak může následovat nadšení, když takové utrpení skončí.

A ze začátku jsem to měla podobně, hlavně u čekání. Říkala jsem si, kdy už přijdu na řadu, už tady čekám hodinu apod.

Ale zhruba týden před skončením jsem si řekla - kašlu na to. A prostě jsem veškerý ten odpor pustila.

A to se netýká jen čekání na radioterapii. Řekla jsem si a dost plánování a toho, že něco musím.

A uvědomila jsem si, že jediné, co chci, je klid. I kdyby to mělo znamenat, že už nenatočím žádné YT video, že se znovu vrátím do práce.

Samozřejmě se nestalo to, že jsem si řekla "kašlu na to" a jako magickým proutkem se všechno změnilo. To by bylo krásné, protože pak už bych to třeba udělala i dříve - jenže takto to nefunguje.

Prostě se to stalo samo.

17.4.2025

V pondělí mi začala cílená léčba. A zatím dobrý. V prvních dnech prý bývá nejčastější průjem, další vedlejší účinky jsou podobné jako u chemoterapie, nevolnost, snížení bílých krvinek, únava, možné vypadávání vlasů... Ale nemyslím si, že to nebude tak vážné.

Respektive zatím nepociťuju, že by se něco dělo. Kdybych prý měla průjem 5x za den, tak mám prášky přestat brát a zavolat.

Natálka byla opět nachlazená. Takže je tento týden pro jistotu doma.

No, doma. Já myslím, že by ji neskolily ani čtyřicítky horečky, natož nějaké nachlazení. Takže jsme včera a dnes dopoledne byly venku. Co doma, když je tak hezky, že jo. No a teď je s babičkou.

Napadlo mě, že dříve bych z toho, že je nemocná byla nešťastná. Protože bych už měla naplánované, co bych daný týden měla/chtěla udělat.

No, už asi nemá moc smysl se obracet za tím, co bylo.

Včera jsem si do svého zápisníku, který jsem začala používat před nějakou dobu místo telefonu, napsala: Když se nudím, šahám po knize nebo po zápisníku.

A je to tak, čtu mnohem více, píšu mnohem více.

Prostě dopamin, který jsem měla z jedné věci se přenesl z jedné věci na jinou. Což jsem si uvědomila včera u čtení knihy.

Napadlo mě, jak nejsem dobrá, že po telefonu už nešahám co deset minut (což je prý průměr). Jenže pak jsem si uvědomila, že já ten dopamin získávám z každé přečtené stránky.

Bylo by přece logické číst více do hloubky, nesoustředit se na počet stránek, či množství knih, které přečteme. Protože to je opravdu nic neříkající číslo. Jenže čím více přečtených stránek, tím se cítíme lépe, a to i když jsme si z nich moc neodnesli.

Z evolučního hlediska jsme totiž uzpůsobeni na to, abychom chtěli získávat nové informace. Ono kdysi to dávalo smysl, čím více informací jsme měli, tím se zvyšovala šance na naše přežití, jenže v dnešní době?

A právě jsem si začala zapisovat do zápisníku i tyhle myšlenky popisující čtení knih a psaní poznámek. Je zajímavé si všímat těchto pocitů a sledovat ten vývoj v čase.

21.4.2025

Když se vrátím k poslednímu odstavci, je opravdu zajímavé sledovat, jak se věci dějí, aniž bych je plánovala.

Před ani necelými 4 týdny jsem si koupila dva zápisníky a začala je používat místo telefonu a vlastně i místo počítače.

Potom k tomu přibyl ještě jeden větší (A5), kde si píšu návrhy na to, jak by mohly vypadat některé moje budoucí texty. Popřípadě zkouším varianty jedné věty.

Díky kurzu copywritingu jsem konečně pochopila, že i při psaní některých textů opravdu platí méně znamená více.

A opět zkouším Zettelkasten, tentokrát ale původní papírovou verzi. V digitální podobě mi tento systém prostě opakovaně selhával.

A upřímně ani nevím, jak to bude do budoucna s tímto deníkem. A to z vícero důvodů.

S papírem se cítím klidnější. Nejsem tam roztěkaná. Nemám potřebu někam spěchat. Jak napsala Anna Franková: Papír je trpělivější než lidé.

V dětství jsem si psala jeden deník za druhým, psala jsem školní časopis, skládala origami. Četla jednu knihu za druhou.

Ale dnešní doba jakoby to všechno schovala za shiny new things.

Ale postupně se ke koníčkům z dětství začínám vracet. Nevím, kde se to vzalo. Nenaplánovala jsem si to.

Za druhé. Dlouhou dobu jsem bojovala s tím, jak oddělit práci od volného času.

Mým hlavním problémem je to, že mě práce baví. Což je super. Jenže to sebou nese i jistá úskalí.

Například to, že když jsem nepracovala, tak jsem měla výčitky. Přece mě práce baví, tak bych měla dělat něco pořád, ne?

Vždycky se najde způsob, jak vydělat více peněz.

A řekla bych, že problém dnešní doby je to, že si pořád potřebujeme dokazovat, jak jsme produktivní. Že čas mezi prací slouží jen na to, abychom nabili baterky na to, abychom zase mohli pracovat.

A tohle už nechci.

Chci klid.

Dělat věci, které mi činí radost teď a nesejde na tom, zda budou mít nějaký přínos pro budoucí Lucii.

A řekla bych, že tohle jsem dělala opravdu velmi dlouho. Že koníčky byly vlastně takové doplnění k práci. Takže to ani nebyly koníčky.

A až posledních pár měsíců mi na můj seznam toho, co bych chtěla vyzkoušet, přibývají věci, které bych chtěla vyzkoušet, jen tak, proč ne.

A pokud se ptáte čím to je, kde se vzala ta změna?

Prostě se to stalo. Všechno souvisí se vším, není nějaký jeden důvod.

A abych se vrátila zpět k práci. Je fajn zaklapnout notes a říct si: a dnes je s prací konec.

Což dříve nešlo, protože jsem si všechny poznámky psala na počítači. A mohly to být i věci, které s prací nesouvisely.

Třeba když jsem si chtěla napsat poznámky k nějaké knize. Jenže pak se jednoduše stalo to, že jsem ani nevím jak dělala něco do práce.

A tenhle deník taky nespadá do mé práce a vlastně už jej částečně mám i v analogové podobě.

Dalším důvodem může být i to, že tento deník Projekt humr vznikl, abych nějak zvládla zpracovat diagnózu rakoviny. Abych popsala tu svou cestu. Ale upřímně tam byla i touha se nějakým způsobem zviditelnit, ať už proto, jak jsem dobrá, že to zvládám, nebo proto, aby po mně nikdo nic nechtěl.

Jenže tahle touha už jaksi zmizela.

Navíc asi pro většinu lidí může být deprimující číst, že neexistuje svobodná vůle.

Už to úplně slyším: "Co to ta Lucie kecá, jak neexistuje svobodná vůle, teď jsem zvednul ruku, protože jsem chtěl...".

A i když mě tyhle názory velmi uklidňují, věřím, že spoustě lidem mohou přinášet strach, ať už o ně samotné, nebo o mě.

Ubližovat ostatním je to poslední, co bych chtěla.

Ale ještě téma - ukončení nebo nějaké pozastavení tohoto deníku - ponechám otevřené.

Ono to nějak dopadne :-).

Již mám za sebou 14 ozáření (z předpokládaných 25). Zatím žádné výrazné vedlejší účinky. Trocha únavy.

Přijde mi, že návaly horka už nejsou tak výrazné. Ale samozřejmě to hrozně souvisí s životním stylem. Například alkohol mi vůbec nedělá dobře. Ale hold si jednou za čas to bílé suché dám, protože mi to moc chutná. Každopádně následky pociťuju hned, během noci, i následující den. Takže se opravdu nabízí otázka, zda to za to stojí. I dvě skleničky večer dokážou udělat dobrou neplechu.

Jinak vlasy stále houstnou a rostou. Spodní řasy mám snad delší než před chemoterapií. Horní řasy ještě rostou, to stejné obočí. Normálně bych si toho asi tak podrobně nevšímala. Ale jelikož si každý den dokresluju část jednoho obočí (ano, každá strana roste jinak), tak si těch malých rozdílů všímám.

Spánek super. Většinou večer usínám do pár minut. V noci se vzbudím 1-2x, někdy vůbec. Pokud ano, většinou zase za chvíli usnu.

Zpětně můžu říci, že nejvíce pomohla změna pohledu na spánek. Opravdu jsem se dlouho dívala na spánek jako na něco, co musí být, něco, co mi ubírá hodiny ze dne, a přitom je to jedna z nejužitečnějších věcí, kterou pro sebe můžeme udělat.

Jo a taky to uvědomění, že spánek nemám vůbec pod kontrolou, ostatně jako nemám nic pod kontrolou. ...

Sedím u kompu, poslouchám lofi hudbu a připravuju zítřejší workshop pro své studenty. Není to moc náročné, protože mám podklady z předchozích běhů. Můžu si kdykoliv udělat přestávku. Jsem doma v teple. Nikdo mě neruší kvůli blbostem. Nemám žádné meetingy.

Pak budu asi psát svůj měsíční newsletter nebo chystat scénář k dalšímu YouTube videu.

Administrativu mám úplně minimální. A většinou ji řeším v pátky, které mám takové "uklízecí".

Minulý týden jsem byla na super offlinе setkání Tvůrcastu. Tento týden mě čeká online setkání s pár tvůrci, předpokládám taky mastermind. Jinak řečeno, že i když dělám sama na sebe, tak nemám nouzi o setkání s lidmi.

Není to tak, že bych se chtěla vychloubat, jak super to mám. Ale možná taky částečně ano.

První myšlenkou bylo připomenout si, jak fajn to mám a že bych na svém životě nezměnila ani tečku. Takže asi trochu uchlácholit mé ego. Protože to má ve zvyku si pořád na něco stěžovat.

Ostatně je to jeho práce, díky (nebo kvůli) tomu se neustále posouváme dopředu. Jinak řečeno nám zajišťuje přežití.

A opravdu mívám často pocit, že bych mohla dnes udělat ještě něco. Že to moje ego, falešné já, nikdy nebude spokojené. Pořád tlačí dopředu. A moc se mi ulevilo tím, že je to jednoduše proto, že to máme v genech. Prostě přežít.

Všímám si, že většina mých myšlenek je úplně zbytečných nebo se pořád dokola opakují. Rády vymýšlejí problémy, které neexistují. No naštěstí je to všechno jeden velký přelud. Ono je úplně jedno, co dělám, to jen ego hodnotí ten můj den. A jak ho známe, tak to bude spíše negativně, protože nikdy není spokojené.

Prostě je to jen vymyšlenka, která existuje, abychom přežili, abychom se posouvali vpřed. Kdyby nebylo ega, nezáleželo by nám na tom, co si o nás myslí ostatní. Jenže kdyby nám na to nezáleželo, tak by nás skupina mohla vyčlenit. Což by v dřívějších dobách znamenalo smrt. Takže ego má vlastně takový evoluční význam.

No a když to všechno vím a uvědomuji si to, tak se mi mnohem lépe dýchá.

A souhlasím i s názorem, že svobodná vůle neexistuje. Že všechno je jen příčina a následek. Protože tak to ve vesmíru funguje. Řeka teče, bouřka bouří, zvířata běhají po lese atd. Jen my lidé si myslíme, že jsme dostali nějaký dar, který nemá žádný jiný tvor na zemi, natož ve vesmíru.

A čím víc nad tím přemýšlím a vzdělávám se v tomto tématu, tím mi to přijde logičtější. Já si nemůžu vybrat, kdy usnu, nemůžu si vybrat, kdy jaký zvuk uslyším. Nemůžu si vybrat následující myšlenku ani emoci. Takže kde je ta svobodná vůle? Je viděno, je slyšeno, je cítěno.

A ještě lepší je, že mi to naopak od většiny lidí přijde uklidňující, protože pak se nemusím stresovat nad tím, co je smysl života, čeho bych měla v životě dosáhnout a tak dále.

28.3.

Je páteční poledne a jelikož je docela hezky, tak sedím na terase. Od včerejška hlavně odpočívám.

Dva dny zpátky jsem začala být přes den více unavenější, taková apatická, přišlo mi, že mi mozek nefunguje na plné obrátky.

Což je samozřejmě způsobeno tím, že už mám za sebou docela dost dávek ozařování (k dnešku celkem 18).

Je až s podivem, na co si člověk všechno nezvykne. Kdyby mi někdo řekl, že má za sebou půlroční chemoterapii, skoro dvě desítky dávek radioterapie a do toho je v přechodu kvůli hormonální léčbě, tak bych koukala, jak to proboha zvládá. Jakto že neodpočívá celý den?

Jenže já jsem se až tak do dnešního týdne cítila úplně normálně. Prostě až na ty návaly horka, které mi už taky přijdou normální, mi nic nebylo.

Každopádně tento týden jsem začala být více unavená. Řekla bych, že včera to bylo asi nejvýraznější. Ne že bych nebyla schopna nic dělat, jen ty kognitivní činnosti jsou dosti omezené. Takže jsem včera napsala akorát jeden email, a to doktorce kvůli ošetřovnému pro Michala na příští týden.

Takže o sebe se jinak zvládnu postarat (sice to trvá, ale to mi nevadí), ale s Natálkou už by to bylo horší.

30.3.

Je úžasné, že na jakýkoliv dotaz si v dnešní době můžu najít odpověď. Že mi ChatGPT vysvětlí, jak všechny ty léčby mají velký vliv na hormonální rovnováhu, což může právě ovlivňovat kognitivní funkce.

Zjistila jsem právě, že estrogen, který mi je uměle snižován, má vliv na další hormony, jako je třeba dopamin. Celkově to prostě není jen reprodukční hormon, ale má vliv na tvorbu nových nervových spojení, paměť, kreativitu, motivaci.

Což jsem samozřejmě nevěděla, a samozřejmě se toho moje ego hned pustilo. Zvětřilo velký problém, který by mohlo řešit.

Celkově mi přijde, že poslední dobou procházím hodně velkými změnami. Myšleno po stránce mentální a psychické. Samozřejmě že je to dojezd chemoterapie a do toho momentální radioterapie, ale velký vliv má i hormonální léčba.

Přijdu si taková zahlcená. Že je toho na mě moc. Že nemám mentální kapacitu řešit všechny věci, které mě dříve bavily. Možná je tam i zmíněný nedostatek motivace.

Další věcí je to mé "prozření". Je těžké se v sobě momentálně vyznat. Ale opět pomáhá vědomí, že není žádné "já", které prochází velkými změnami. Že to všechno je jen shluk neuronů, chemie, vlivů prostředí a vědomí, které ten chuchvalec všeho zvědavě pozoruje.

31.3.2024

No výsledkem tohohle vnitřního chaosu je, že si dávám pauzu. Od všeho, co půjde. Nemyslím si, že momentálně je dobré dělat jakékoliv rozhodnutí.

V sobotu jsem s Natálkou byla na dalším malém výletu, tentokrát jsme se byly podívat na tropické motýly. No a předtím jsme se stavily v papírnictví a já si koupila dva zápisníky. Jeden menší něco větší než telefon a druhý trochu větší.

Já si totiž chci dát pauzu od všeho, právě i od telefonu a počítače. Tedy co to půjde.

Doma jsem začala o víkendu uklízet a třídit věci. Jednou za čas mě to chytne a mám chuť vyhodit co nejvíce věcí, které nepotřebujeme. Prostě asi stejně jako potřebuju vyčistit ten vnitřní prostor, tak to stejné potřebuji i zvenčí.

Samozřejmě mě napadlo, že bych začala brát antidepresiva, která mi napsala loni o prázdninách doktorka, a kterých jsem ještě nevyužila. Ale myslím, že to může počkat. Jakoby bych si díky tomu mohla "uměle" zvednout serotonin. Jenže to se dá mnoha jinými způsoby. Třeba pohybem či uměním.

2.4.2024

Sedím v knihovně. Jsou tady úžasné tiché studovny. Nic mě neruší.

Potřebuju klid. Klíčem všeho je klid.

Každý den se zbavuju doma několika věcí. Přemýšlím třeba nad tím, jaké knihy chci mít u sebe a jaké pošlu dále do světa.

Z telefonu jsem promazala většinu aplikací, vypla další notifikace. I když nejsem na Instagramu či TikToku, Facebook prakticky nepoužívám, stejně 4 hodiny u telefonu denně je za mě prostě moc. Má to vliv na mou pozornost, paměť, soustředění.

Do malého zápisníku jsem si od soboty začala psát, proč jsem vzala do ruky telefon, co potřebuju tak nutně vědět.

A zjistila jsem zajímavé věci. Třeba, že se z nějakého důvodu dívám několikrát denně na počasí. Nebo že když někde něco uslyším, vidím, tak si to potřebuju "nutně" vygooglit nebo použít Perplexity či ChatGPT. Ale vím, že se jedná jen o nějaké rychlé rozptýlení, že to vlastně vědět nepotřebuju. Respektive teď už to vím, dříve jsem to dělala nevědomky.

A uběhlo pár dní a opravdu na sobě vnímám zlepšení. Jakože nepotřebuju tak často sahat po telefonu. Nápady jsem si začala psát do jiného zápisníku. Takže dva malé zápisníky nosím pořád u sebe.

4.4.2025

Už mám za sebou 23 dávek radioterapie. Kůže je trochu červená, ale zatím mě to nijak nebolí. A přes víkend si kůže trochu odpočine. V pondělí jdu na odběry, radioterapii, schůzku s radiologem a pak s onkologem. To bude na celé dopoledne. Na druhou stranu je super, že mi to nasazí všechno do jednoho dopoledne.

Sedím v kavárně Jaga. Četla jsem na ni včera nějakou recenzi, tak jsem si říkala, že se po cestě domů stavím na snídani. Tak jsem zvědavá.

Aaaa, kafeee.

Už dávno jsem se odnaučila dávat si kafe hned po probuzení.

Tento týden mi přijde, že se necítím tak unavená, no i když ta změna času mi dala trochu zabrat. Ale opravdu se to těžko hodnotí, protože v podstatě nemusím nic dělat. Nemusím se do ničeho nutit.

Vlastně od toho minulého týdne, co jsem si řekla fuckit, funguju tak neplánovaně. A vyhovuje mi to nesmírně. Ono totiž to plánování zabere hodně energie, pak je člověk zklamaný, pokud něco nevyjde.

Kéž by byla svobodná vůle a já si mohla říct, ha a odteď přestávám plánovat :-). No to nejde, ego si vždycky najde nějaký způsob aneb pojďme si naplánovat, co budeme dnes/zítra dělat. A neubráním se tomu. Ale už si všímám, že se něco takového děje.

Štvou mě hodiny. Jakoby mi neustále připomínaly, že už je čas. Čas na práci, na jídlo, na odpočinek. A hodiny jsou fakt všude. Na mikrovlnce, na troubě, na termostatu, prostě všude. To je schválně?

Btw. turecká vejce se slanou granolou byly fakt super.

Je zvláštní, když mi přijde, že mám dost? Jakoby mám všechno, co jsem si přála? Jakoby nemusím nikomu nic dokazovat? Že pokud budu chtít, můžu přestat s YouTubem, s blogem, s kurzem?

Že pokud budu potřebovat peníze, tak si prostě najdu nějakou práci? Což s mými zkušenostmi asi nebude velký problém.

Neříkám, že to udělám, já jen, že prostě nemusím nic.

Ale jen když to píšu, tak to ve mně křičí: neeeee. Jakože si nedokážu představit, že bych přestala tvořit a učit ostatní.

Jenže dříve jsem neviděla to, že tu možnost mám. Neviděla jsem to, že stačí, že jsem, a že nemusím nikomu nic dokazovat.

Tak by mě zajímalo, čím to je, že se ve mně odehrávají takové změny. Je to hormonální léčbou nebo mým prozřením? Pravděpodobně obojí.

Tak si říkám, že bych teď neměla dělat moc velká rozhodnutí. Tedy kromě toho, že jsem se přihlásila na Gladiator race (6 km běhu a 30 překážek různého druhu). V běhu nevidím problém, ale spíše se bojím o sílu - jakoby třeba nějaké ručkování. No, do listopadu mám čas na to se připravit.

Plus mám uloženo, že bych se třeba chtěla zúčastnit kurzu přežití, dále že bych se chtěla naučit dělat keramiku na točícím kruhu, malovat, pak taky kurzy tance a krav maga. No a to není zdaleka vše.

Zajímavé je, že nic z toho nesouvisí s mojí prací a není k tomu zapotřebí počítač.

I když kecám, příští týden mi začíná několikatýdenní kurz copywritingu s Otou Bohušem. Ale v rámci něj jsou dvě offline setkání - což byl další důvod, proč jsem se na to přihlásila.

Chtěla bych totiž umět lépe psát. Nechci se ve všem spoléhat na AI a digitální technologie.

Vlastně celkově nad touto tematikou přemýšlím již nějaký ten den. Jak všechny ty novinky, ať jsou sebevíce úžasné, mají vliv na naše kognitivní schopnosti.

Už telefony na nás měly nemalý vliv, sama na sobě si všímám, že místo toho, abych si pamatovala věci, si spíše pamatuji, kde je mám uložené. Všímám si toho, jak krátká je moje pozornost, jak náročné je se soustředit, když mám telefon vedle sebe.

No a vlastně i kvůli tomu jsem místo telefonu začala používat zápisníky a vlastně nemít telefon po ruce. A opravdu ten rozdíl je znatelný během pár dní.

A tak přemýšlím, jak vlastně i AI může mít obrovský dopad na naši paměť, soustředění, pozornost, myšlení, a v návaznosti na to pak na naše vyjadřování, ať už v psané či mluvené podobě. A vlastně v konečném důsledku i na naše zdraví - tedy větší riziko demence a jiných onemocnění.

No a tak přemýšlím a spoustu myšlenek si píšu do zápisníku. A momentálně mi to vyhovuje více než psát do kompů. A to z jednoho prostého důvodu. Omezení. Zápisníky jsou docela malé. Jednu hypotézu nebo otázku si dávám na jeden list papíru, tudíž musím šetřit místem a nepsat každou kravinu, která mě napadne. To můžu psát sem :-)

Tak jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží.

Sedím v kavárně, asi za hodinu půjdu vyzvednout Natálku ze školky. To kafe je naprosto boží (Rotatia kavárna v Medlánkách)

Napadlo mě, že už jsem se delší dobu nerozepsala o tom, jak se mi vlastně daří co se týče zdravotní stránky, jak to vypadá v mém světě. A teď tím výjimečně nemyslím to, jak to vypadá v mojí hlavě.

Za dva dny mi začne radioterapie. Jsem zdravá. Natálka sice byla opět nemocná, ale na mě to naštěstí nepřešlo. Věřím, že je to vším co pro sebe dělám.

Myslím že jsem se již zmiňovala o tom, že ekzém a celkově špatný stav pleti již pominul, snad hned se skončením chemoterapií. To stejné bolavé nehty.

Zajímavé je, že většina obočí a řas (a chlupů v nose :-)) mi vypadala až ke konci chemoterapií.

Takže sice mi již začaly růst chlupy po těle (ach jo - tohle byla jedna z mála výhod), tak obličej je komplet bez ochlupení.

Vlasy mi začaly růst již během chemoterapie, ale je to opět různorodé, jak délka tak hustota.

Nedávno jsem se setkala s jednou hrozně chytrou slečnou Hankou J. a nějak jsme se začaly bavit o vzhledu. Říkala jsem jí, že bych chtěla aby mi bylo úplně jedno, že na mě lidi koukají, protože nemám vlasy a obočí atd. Že bych to chtěla mít úplně na salám. A ona že mi to nemůže být jedno, že to máme prostě dáno vývojem, že nechceme aby se nám lidé stranili, protože vypadáme nemocně. A měla naprostou pravdu.

I Terka mi říkala, že nemám dělat něco na sílu. Že mám jen pozorovat ten odpor, který cítím například, když mám jít ven mezi lidi. Protože mě opravdu nebaví malovat si obočí, nikdy jsem to nedělala a vůbec mi to nejde a zabírá to hromadu času.

A má pravdu. Pokud opravdu svobodná vůle opravdu neexistuje, tak pořád máme možnost všímat si věcí. Už jen tím, že si všímáme, jsme v přítomnosti, pozorujeme jaké pocity v nás daná činnost vyvolává, už jen tím můžeme věci měnit.

Třeba si začneme všímat, že nám určitý typ obsahu nedělá dobře, a všimneme si toho opakovaně. Tak to prostě přestaneme dělat. Přestaneme sledovat určitý typ videí (u mě třeba videa na téma rakovina).

Problém je že většina lidí si prostě nevšímá.

7.3.2025

Čekám na třetí radioterapii.

Ráno vstanu po šesté, nachystám se a vyrážím do MOU. Jdu část pěšky, abych si alespoň trochu vynahradila ranní běhání.

Přijdu sem. Je tu hezká, docela příjemná čekárna s televizemi. Tak u snídaně (kterou mám nachystanou s sebou) koukám na ranní zprávy na České televizi. Což jsem naposledy dělala - no asi nikdy.

Já obecně na zprávy nekoukám. Již dávno jsem si všimla, že mi to nedělá dobře. K tomu jsem nepotřebovala svoji diagnózu abych prokoukla, jak mě zprávy děsí. Ostatně přes Facebook nebo LinkedIn nebo přes lidi se to podstatné dozvím.

Ale ono je fakt děsivé, že přijdu do čekárny a probírá se válka. Už třetí den za sebou.

Ozařování samotné je rychlovka, lehnu si, kolem se točí nějaké divné kovové velké věci. Obléknu se a můžu jít.

Cca jednou týdně bych po ozáření měla mít ještě prohlídku s doktorem.

Takže takto probíhají moje rána. A ještě pár týdnů budou. Pak se opět vrátím ke svému rannímu běhu, klidné snídani a kávě.

Dopoledne pracuju, chystám se na workshop svého kurzu, píšu scénář pro další video nebo začínám připravovat svůj další produkt, což by mělo být měsíční členství pro lidi, kteří chtějí programovat s AI.

....

Máme o hodinu později, sedím v kavárně a čekám na kávu. Šla jsem kus pěšky, poslouchala u toho úvod do knížky Jak na ADHD a myslím, že v poslechu budu pokračovat. Moc jsem od toho neočekávala, ale autorka mě v úvodu docela přesvědčila, když jí její koučka herectví řekla, že nemusí dělat nic, že nemusí nic nikomu dokazovat. Tak uvidíme.

Dnes je pátek, v tento den většinou "uklízím" nepořádek v kompu. Dělám commit nových poznámek, mažu nepotřebné věci. Popřípadě zkoumám nové nástroje. Takže nic náročného.

Btw. jsem si asi včera v zrcadle všimla, že mi začalo růst obočí a řasy, zatím je obojí velmi krátké, ale i tak je to posun. Vlasy jsou hustší každým dnem. Je opravdu dobré si udělat jednou za čas fotku, protože jinak si člověk těch průběžných změn nevšímá. Takhle je to so obvious, když si porovnám fotky v rozsahu jednoho měsíce.

Ale dnešní noc nebyla moc příjemná. S usnutím již nemívám většinou žádný problém, jsem schopna usnout během pár minut. Ale v noci mě budí návaly horka, musím se odkopat, chladit se (máme celou noc otevřené okno) a pak za chvíli znovu usnu.

Jenže na dnešní noc mi bylo vedro snad pořád. Asi to bude i tím, že se oteplilo.

Každopádně je zajímavé sledovat jak v tom moje hlava vidí problém, na který by se mohla vrhnout. Cítím ten odpor. Všímám si, že chci něco jinak.

Ale když se nad tím krátce zamyslím, tak prostě stačí tenčí přikrývka.

Jak říká Terka, všechno co se nám v životě děje, nám dává další a další možnost sledovat, co daná věc v nás vyvolává.

A já za každým odporem, za každou skutečností, kterou bych chtěla jinak vidím tu svou touhu kontrolovat. A za tím pak strach.

Strach že se nevyspím. Strach z toho co si o mě budou ostatní myslet. Strach z toho, že se nevyléčím. Strach z toho, že umřu.

Včera jsem se koukala na nějakou starší přednášku na TEDu od pana Charváta. Jako on je fakt boží, copywriter, který "vykouřil" žábu, stal se standup komikem a ve svých představeních a nyní i v knize řeší filozofické otázky. On je opravdu důkazem toho, že život je jen hra a že bychom se opravdu neměli brát tak vážně. Vždyť vesmíru jsme úplně ukradení, je úplně jedno kolik toho dosáhneme v životě, kolik zemí navštívíme, kolik peněz vyděláme.

Naším jediným smyslem je se zabavit.

No každopádně v té přednášce na TEDu popisuje z hlediska naší existence, našeho pozorování je úplně jedno zda jsme v situaci, kterou si naše ego nesmírně užívá (myslím, že popisoval grupáč) nebo v situaci, kdy nám je nanic a brečíme u televize. Ten rozdíl je v tom, jak dané situace hodnotí naše ego.

Takže právě to naše falešné já nám dělá ze života takovou mizérii. Kdyby neexistovalo, tak bychom všechny situace vnímali podobně, se zaujetím a radostí.

Jenže příroda to chytře vymyslela, bez něj bychom pak neměli potřebu se rozmnožovat a tedy přežít.

8.3.2025

Na dnešek jsem se vyspala dobře, myslím že jsem se vzbudila jen jednou. Jelikož je sobota, tak jsme byly s Natálkou na menším výletě. Šly jsme do Lužánek, protože vedle je kočičí kavárna. Je krásně, takže bylo fajn být dopoledne v parku. Za chvíli půjdeme s Michalem střílet a pak si někam sednout na večeři. Natálka bude dnes spát u babičky.

Takže co to jde, jsem venku.

Je zajímavé sledovat, co se mnou dělá poslech knihy Jak na ADHD. Jak si moje ego povídá, že vlastně mám taky nějakou poruchu pozornosti a že to zvládám. No cítím se tak trochu arogantně, pak mám zase výčitky, že jsem něco takového cítila. Ale řekla bych, že se už do těch emocí nenechám tak vtáhnout.

A fakt nevím jestli se mi to zdá, ale přijde mi, že mám ty vlasy každým dnem hustší a hustší. Takže už je přestávám řešit. Otázkou zůstává, jak bych se cítila, kdyby tomu tak nebylo. Ale nebudeme vytvářet problémy tam kde nejsou.

Přijde mi, že se mi více vrací myšlenky na mou diagnózu. Přeci jen trávím v ústavu mnohem více času. Asi i proto se těším až si o tom večer v klidu s Michalem popovídáme a dostanu to ze sebe. Nejsem kvůli tomu nějak extra smutná, ale spíš si myslím, zda bych to neměla více řešit. No klasika, moje ego se opět probouzí k životu a hledá problém. Někdy to fakt potřebuju napsat nebo si to říci, že ty myšlenky nejsem já. Že myšlenky jsou jen takovým ne příliš přesným odrazem skutečnosti.

11.3.2025

Opět v ústavu. Přijdu a v televizi se opět rozebírá válka. Tak jsem se v klidu nasnídala.

Mě je vlastně úplně fuk, že sem ráda. Původně jsem si myslela, že mi vadí to cestování navíc. Ale já to v podstatě neřeším.

Ale je zajímavé sledovat, jak mě ovlivňuje prostředí. Třeba že mám více myšlenek ohledně rakoviny. Ty myšlenky jsou opravdu jen odrazem toho, co se kolem nás děje. Proto se hodně vystavuji prostředí, které mi dělá dobře. Může se jednat o knihy, rozhovory, pravidelné setkání s Terkou.

...

Přesunula jsem se do blízké kavárny, kde jsem ještě nebyla.

Včera večer jsem byla nějaká nesvá a pokračuje to. Hlavou mi létají takové divné myšlenky. Nad tím, zda to má tady cenu. Ráno vstát, zabavit se a jít spát. A pořád dokola. A moje ego se s tím samozřejmě snaží bojovat a vymýšlet mi nějaké aktivity. Že bychom se mohli přihlásit na nějaké zábavné aktivity, někam vycestovat atd. Že se mě on, zmetek jeden, snaží zabavit? Vymýšlet problémy, které by mohl řešit?

Ale nějak vnitřně vím, že tohle nepomůže. Že o tom to opravdu je. A ať jsem hledala, jak jsem hledala, žádné já, žádnou Lucii nemůžu najít. Není to žádná hmota, která ve mně bydlí.

Možná je to opravdu tak, že existuje jen tento moment. Že jsme jen tento okamžik, který pozoruje co se kolem něj a uvnitř děje.

Pokud tak tomu je (ještě si tím asi nejsem úplně jistá), tak smrt neexistuje. Protože nemá "kdo" umřít, když nikdo není. No a to je to co mě na tomto smýšlení nejvíce uklidňuje.

A je mi úplně jasné, že k tomu inklinuji, právě protože se nacházím v situaci, kde je mi smrt dennodenně vmetána do obličeje.

V minulosti kdybych poslouchala nějakého Charváta, tak bych si řekla co to mele. Jak jako že nejsme svoje myšlenky? Tak co potom jsem? To je blbost... Úplně se vidím, že bych tohle řekla, pak to vypla a šla dál ve svém nevědomém životě. A bořila se do myšlenek, ve kterých bych plánovala, strachovala se, vzpomínala, vyčítala...

V neděli jsme měly opět online setkání s Terkou. A právě vím, že mi říkala, že to naše ego nikdy nebude spokojené. Vždy bude chtít to co nemá a nechtít to co má. A můžeme si psát záměry, psát si vize, deníky vděčnosti, ale to nás nespasí. Ne že bych proti těmto zápisům něco měla, to vůbec ne, sama si je ze zábavy píšu, ale pokud neprokoukneme skrz to naše falešné já, tak nám to nepomůže.

Tolik času které trávím jen tím, že přemýšlím nad budoucností či minulostí. Přijde mi to až absurdní. A i tyto myšlenky, které mě kritizují za to, že nejsem dostatečně v přítomnosti, jsou opět výplodem mého ega. Máme problém, pojďme ho vyřešit :-). Takový malý ďábel, který se schovává úplně všude.

Možná se začíná trochu strachovat, bát se o svou existenci, když si jej čím dál tím víc všímám? Je to sranda, když na něj takto přijdu. Nejlepší je to v okamžicích jako je tento, kdy si říkám, jak bych mohla být více přítomná, a jak to udělám, a pak si uvědomím, že je to opět jen moje ego. Moje falešné já. Jája. Prostě něco, co nemůže existovat v přítomnosti.

A v poslední době mi dělá hrozný problém číst nějaké odborné knihy. Myšleno se zaměřením na seberozvoj. Přijde mi, že je to v hrozném rozporu s tím, co momentálně pociťuji. Že všechno je bráno příliš vážně. Že bychom měli dělat to a to, abychom se cítili šťastní.

Včera jsem poslouchala chvíli podcast s nějakým motivačním koučem. No musela jsem to vypnout. Podle něj šťastný život není pro každého. S tím absolutně nesouhlasím. Nebo mě rozesmálo, že abychom se přesunuli do vyšší ligy, tak musíme najít nějaký smysl života. A to nejlépe někde v divočině či co. Už jenom to rozdělení do základní ligy a vyšší ligy mi přijde na hlavu postavené.

No a opět se objevuje moje ego, které si říká, že je lepší než zmíněný pán, jehož jméno si nepamatuji.

13.3.2025

Již mám za sebou sedm ozáření. Žádné vedlejší účinky zatím nepociťuji. Nebolí to, nepálí to, je to otázka chvilky.

Dnes po delší delší přestávce otevřeli Šíleného myšáka, což je hodně stylový podnik. A čekám na turecká vejce, které jsem si v poslední době oblíbila a která jsem jinde zatím neviděla.

No, bylo to výborné. Jelikož to mám po cestě do ústavu, tak se sem ještě párkrát určitě stavím.

Včera jsem dala ještě jednu možnost panu Moricovi, tomu motivačnímu kouči. Protože mě docela zaujalo to, jaké pocity ve mně poslech toho rozhovoru s ním vyvolal.

Předpokládám, že mi možná vadilo, jak dělá ze šťastného života něco, co je dosažitelné jen pro některé lidi. Ale možná jsem ho špatně pochopila.

Musím uznat, že je docela vtipný. Každopádně měl nějakou přednášku ohledně šťastného života. Moc jsem si z toho neodnesla, kromě toho, že popisoval lidem Den na zkoušku. Že si lidé mají zkoušet jeden den ve kterém si budete hrát na mega osvíceného člověka.

To mě zaujalo, protože vlastně popisoval můj den - až na tu studenou sprchu. Ráno vstávat v šest, snídaně, studená sprcha, meditace, běh. Jít rozzářený do práce - protože práce vás baví. Večer číst knížku.

A ten další den žít opruž jako normálně.

Představujeme si že se budeme nějak cítit, až budeme v tom našem vznešeném cíli. Chceme se nějak cítit až to budeme mít. Předpokládáme, že když budeme vydělávat moc a moc peněz, tak budeme happy jak dva grepy. Jde nám o ten pocit, ne o ty love.

Každopádně díky tomu jsem si uvědomila, že já žiju životem, jaký jsem si před rokem vysnila. Nejde jen o to, kolik vydělávám, že práce mi zabírá minimum času. Ale také o tom, jak vypadá můj den. O tom, jak se o sebe starám po všech stránkách. Že práce není na prvním místě.

Ale i přesto všechno - to moje ego není spokojené. Je to pořád málo. A jak jsem výše psala, ego nikdy nemá dost. Takže asi proto pro mě byla tak velká úleva, že ego nejsem já, že žádné já není.

17.3.2025

Dnes jen rychlý update. Mám za sebou devět dávek chemoterapie. Zatím žádné vedlšjší účinky. Obočí a řasy už jsou téměř zpět. Jej. Není to zatím jako dřív, ale nečekala jsem, že to půjde tak rychle. I vlasy už pokrývají celou hlavu, takže snad brzy již bez šátku.

Jsem na cestě z Prahy. Jela jsem včera dopoledne na takový menší výlet, dnes v poledne zpět.

Jsem unavená. To spaní je pořád nic moc. Řekla bych, že to beru tak, jak to je. Užívám si postel, večerní meditace.

Celkově cítím, že mi vyhovuje pravidelnost, chodit do postele kolem deváté. Ono já totiž bývám tak od sedmi unavená. Sem tam se mi buď ale nedaří usnout nebo se často budím v noci. Nebo obojí. Ale už to tak nějak beru. Netrápím se kvůli tomu. Věřím, že to časem přejde.

Minulý týden jsem psala o tom, že jsem měla kvůli podanému léku příznaky jako u chřipky. A ano, bolesti jsem měla ještě část následujícího dne.

Jinak se cítím dobře.

Zítra mám jít na CT, aby si mě mohli kvůli budoucímu ozařování "označkovat". Jinak řečeno potřebují vědět, kde mám přesně orgány, aby mě ozářili na správných místech.

Posledních pár dní jsem úplně ujetá na téma "co je já". Když mluvíme o sobě jako "já dělám tohle a tohle", tak kdo je já? Kdo je vlastně Lucie?

Pokud já nejsem svoje myšlenky, tak co jsem? Kdo nebo co je Lucie?

Jak se můžeme vlastně identifikovat? Pokud se identifikujeme na základě našich názorů, hodnot, zkušeností, vzpomínek, myšlenek, tak v tom případě "já" je něco hodně nestálého, protože já třeba názory měním docela často. A myslím si, že se u každého z nás mění i hodnoty s přibývajícím věkem.

Když mi Terka před půl rokem řekla, že nemůžu nic kontrolovat, že všechno se prostě děje, tak jsem si myslela, že mluví o věcech kolem mne. Ať už se to týká třeba práce, lidí kolem mne a podobně.

Jenže já si jaksi začínám uvědomovat, že nemůžu kontrolovat ani věci v sobě.

Vždyť už jenom ten spánek. Kdybych to mohla ovládat, tak bych zavřela oči a spala. Asi bych se takhle vědomě netrápila. To by bylo šílenství.

Ono ale ani "základní věci" jako dýchání neovládáme. Prostě se to děje. Nemusíme na to myslet.

A ani nad těma myšlenkama nemáme kontrolu. Nevíme, co nám ten mozek dalšího připraví, co nám probleskne hlavou. Kdybychom nad tím měli kontrolu, tak bychom třeba myšlenky vypínali a zapínali bychom je jen, když řešíme nějaký problém. Tak bych to tedy dělala já. Jenže ono to jaksi takto nefunguje. Jinak řečeno, nad tímto taky nemám kontrolu.

Zkoušela jsem a často zkouším takové cvičení, že si sama sebe v duchu zeptám: tak to jsem zvědavá, jaká bude moje následující myšlenka...

No, většinou je to nějaká blbost. A trik je v tom se nepořnořit do té myšlenky. Všimnout si jí a nechat ji odejít. A u další taky. A tak dále. Co se mi sem tam daří, sem tam ne.

Ale bylo by fajn mít moc vypnout je. Ale bohužel tak to nefunguje.

Existuje názor, že "já" je vlastně naše vědomí, díky kterému můžeme pozorovat vše, co se v nás děje. No, ale u toho pozorování to končí. Líbí se mi přirovnání, že jsme jako plátno v kině. A na tom plátně se odehrávají různé filmy, které ale nemůžeme nijak kontrolovat.

Ono to může znít ze začátku trochu strašidelně. Myslím si, že i mě to nějakou dobu děsilo. Myšlenka, že nemůžu ovlivnit nic, všechno se děje a já to můžu jen pozorovat.

Ale ono je to vlastně docela osvobozující, protože pak člověk zjistí, že většina jeho problémů neexistuje. Že většinu problémů tvoří naše ego. Tedy když například řešíme, co si o nás myslí ostatní, že musíme udělat to či ono.

21.2.2025

Po delší době sedím v kavárně. Jsem zdravá (teď jsem to určitě zakřikla). Většinu dní jsem i vyspaná. Některé dny lehnu a spím a probudím se třeba jen jednou na chvilku. Někdy mi usínání trvá nebo se častěji budím. Ale celkově můžu říci, že spím dobře v porovnání s obdobím, kdy jsem měla jako premedikaci u chemoterapie steroidy. Nikdy víc.

V úterý jsem byla na CT kvůli budoucímu ozařování. Označkovali mě fixou, aby věděli, kde mě budou v březnu ozařovat. Je to trochu malicherné, ale štve mě, že mi ta fixa obarvuje oblečení. Jak krásné je mít takové "neproblémy".

Ozařování začne 5. března a mělo by být na cca 5 týdnů. Každé ráno mezi půl osmou a osmou (čas jsem si naštěstí mohla částečně vybrat).

Potkala jsem nové sestřičky, novou doktorku (jiná část MOU) a opět všichni moc milí. Co se týče vedlejších účinků (když opomineme malé riziko vzniku dalšího nádoru), tak oblast hrudní stěny je prý co se týče ozařování snášena nejlépe. Zarudnutí, možná únava. Krk nebude ozařován, nebudu mít tedy například problémy s polykáním.

Doktorka se mě ptala, zda již mi začala hormonální léčba a jak ji snáším. Říkala jsem, že zatím dobrý. Že i ty návaly horka jsou méně častější.

Upozornila mě na to, že ta hormonální léčba je ta nejúčinnější. A že ať si ji opravdu ponechám i na těch deset let. Že prý spousta lidí s ní přestane mnohem dříve, protože si myslí, že jsou zdraví. No a asi se nemusím připomínat, kolik žen s vrácenou rakovinou jsem na chemoterapii potkala.

A pokud to léčba nijak neovlivní kvalitu mého života, proč bych s ní přestávala?

Dva týdny bez jakékoliv návštěvy MOU. Jej!

Na druhou stranu, mě ty seance v MOU nijak nevadí. Jako samozřejmě, že si dokážu představit zábavnější činnosti než čekání na chodbě, ale to je asi vše, co tak pociťuju.

Nepociťuju strach, úzkost, nervozitu.

Čekala tam na "označkování" jedna starší paní a říkala mi, že má z toho trochu strach. Tak jsem na ni tak vykoukla a řekla "z čeho?". Ona, že neví, co se bude dít. Já jsem nad tím vlastně ani nepřemýšlela. Prostě chvíli poležím, počmárají mě (to jsem věděla od doktora) a finito. A ona to věděla určitě taky. Takže čeho se bát?

Jsem až někdy udivená, jak mám prostě "na salámu". Samozřejmě, že na mě padnou sem tam temné myšlenky, ale to se stává málokdy.

Nebo dneska mi volala nešťastná paní z úřadu práce. V úterý mi má začít třetí běh mého kurzu a u jedné paní ještě nebyl schválen příspěvek. Tak mi paní z pracáku říkala, že neví, co s tím má dělat, že paní chtějí schválit, ale jejich úžasný systém jí to nedovolí. Řekla jsem jí, že ať se netrápí, že třeba to v pondělí bude fungovat. A pokud ne, tak to nějak vyřešíme. Tak mi moc poděkovala a že mi zavolá v pondělí.

To jsou přesně situace, které bych dříve hrozně hrotila.

Na druhou stranu někdy se samozřejmě nechám pohltit nějakým problémem. Třeba že jsem o víkendu zjistila, že tím, že mi byl schválen invalidní důchod, tak se mi OSVČ přesunulo z hlavní na vedlejší činnost.

A opět ve výsledku to zase takový problém nebyl.

Díky Terce jsem začala sledovat Jiřího Charváta. Standup komik, který před pár lety olízl žábu, umřelo mu ego a probudil se. To zní hrozně ezo, ale vlastně ani není.

Koupila jsem si i jeho knihu Jak se stát nikým. Tu si hrozně šetřím a čtu ji večer před spaním.

Třeba tvrdí, že jediné, co v životě můžeme dělat, je se zabavit. Dělat to, co je příjemné, a to dokud neumřeme. Že naše existence nemá žádný vyšší smysl, že vesmíru je úplně jedno, zda žijeme nebo ne. Že jsme vlastně byli hozeni do časoprostoru a díky (nebo kvůli?) tomu, že máme vědomí, můžeme pozorovat vše, co se kolem nás děje.

To jenom to naše ego nám namlouvá, že naše existence nějaký smysl má. Že můžeme věci kontrolovat, že můžeme mít náš život pod kontrolou.

No a mě to celé přináší hroznou úlevu. Protože se nemusím snažit, nemusím nikomu nic dokazovat. Protože jaká jsem v tomto okamžiku, tak jsem perfektní. Není žádné až. Až něco uděláme, tak se budeme cítit lépe. Nebudeme.

Ale to neznamená, že přestanu dělat všechno, co nyní dělám. Spíš se jen ptám, zda to chci opravdu dělat. Zda mě opravdu baví daná činnost nebo to je jen ego, které si říká, že až udělám to a to, tak se budu cítit tak či jinak.

A uvědomuju si, že to ego ve mně má pořád velké slovo.

25.2.2025

Natálka onemocněla o víkendu, tak čekám, kdy to přijde i na mě. Zatím se držím. Spánek dobrý. Dneska mám první workshop se studenty dalšího běhu. Tak už se těším.

I když doma je trochu blázinec, když jsme všichni tři doma. Tak využívám volné chvilky k práci.

V neděli jsme měli online setkání s Terkou. Prvně jsme se chvíli bavili o Charvátovi a jeho knize Jak se stát nikým (Probuzení pro skeptiky). Hrozně se mi na té knize líbí, že to nejsou nějaké ezo bláboly, ale že vychází z vědeckých poznatků.

Terka s manželem prý vymysleli nový pojem pro ego/falešné já - a to "jája". Doufám, že jsem to napsala správně.

A občas opravdu mívám takové probliky, kdy si uvědomuju, že "jája" je jen nějaký náš konstrukt a že pomáhá o něm mluvit ve třetí osobě. Třeba, že "jája" je někdy vztahovačné. A když si pak uvědomím, že je to jen nějaký konstrukt, tak se mi hrozně uleví.

Já nejsem vztahovačná, sebestředná a nevím co dalšího. Ostatně krásně to popsal právě Charvát ve své knize.

A ostatně toto všímání mi pomáhá usínat. Řeknu si, a to jsem zvědavá, jaká myšlenka se objeví. A jen to pozoruju. Jinak řečeno usínám u meditace. A to mi pomáhá i když se třeba vzbudím v noci.

Btw. normálně si podtrhávám do knih. Po více než třiceti letech života, kdy nám bylo bulíkováno, že do knih se nepíše.

Já si myslím, že nám to říkali jen proto, že ty knihy jsme si půjčovali, nebyly naše, tak jsme jim tam prostě nemohli čmárat.

Ale podle mě se každá kniha stává jakýmsi unikátem pro každého z nás, když ji utváříme podle sebe. Anebo jsem to někde četla.

Prostě z některých knih si nechci dělat poznámky někde do Obsidianu, chci si označit jen to, co pro mě je podstatné, abych až se ke knize vrátím, viděla, co mě tenkrát zaujalo.

No a pokud se vrátím k té zmíněné knize Jak se stát nikým, která v podstatě říká, že všechno se děje samo, že my to nemůžeme nijak ovlivnit, tak mi to prostě připomnělo generativní AI. Asi profesní deformace či co.

Generativní AI taky vytváří následující token na základě pravděpodobnosti, a tak i naše následující slovo/čin/myšlenka se dějí na základě toho, co jsme si již v minulosti prožili. My sami jsme obrovský dataset informací, ze kterého se dá předvídat, co se bude dít dál.

Pokud se teď rozhodnu, že zvednu ruku nebo že budu myslet na určitý film, je to svobodná vůle nebo je to jen součást nějakých podmíněných reflexů?

Protože kdyby opravdu existoval nějaký konatel (tedy tradiční pojetí "já"), tak bych se mohla svobodně rozhodnout, jaká bude moje následující myšlenka či emoce či rozhodnutí.

Takže ono se to opravdu asi všechno děje samo a já to můžu jen pozorovat.

A je velmi zajímavé pozorovat, co se děje a co mě k danému okamžiku vlastně vedlo. Já bych řekla, že k tomuto mému nynějšímu přemýšlení o mé existenci mě přivedla Terka.

Ale já jsem proto nic neudělala. Prostě se to stalo, ozvala se mi. Ona mi řekla, že svobodná vůle neexistuje, a já ze začátku vůbec nechápala, o čem mluví.

A díky tomu mě napadlo se na toto téma zaměřit, protože to dělám pokaždé, když něčemu nerozumím. Čtu, sleduju.

A každá kniha či video mě přiváděly další myšlenky. Jinak řečeno se začaly měnit podmínky.

Ale neřekla bych, že něco z toho byla má volba. Každý další čin, každá další myšlenka vznikla na základě obrovského množství informací, které mám ve svém nevědomí.

Prostě všechno je přirozený vývoj toho, co už bylo v pohybu.

Opět zkouším hlasové poznámky, protože jsem venku na procházce. Nadiktuju je přes Audiopen a mírně upravené (pomocí AI) se mi pošlou rovnou do Obsidianu (nástroj na poznámky, který používám):

Prvně k tomu, jak se cítím. Dneska je čtvrtek, jsem venku na procházce.

Cítím se docela dobře, až na to, že jsem nachlazená.

V neděli večer jsem měla online setkání s Terkou, psychoterapeutkou, což bylo zajímavé. Říkala jsem jí, jak na tom jsem, že spousta věcí se zlepšuje. Třeba nemám už žádný ekzém, jak jsem měla, nebo touhu kontrolovat únavu a podobně. To nějak odeznělo, ale tam, kde pořád v hlavě řeším, že to chci nějak kontrolovat, je samozřejmě můj spánek.

Ptala jsem se jí, jak to, že jsem touhu kontrolovat překonala u jiných věcí, ale ne u spánku.

Říkala, že si myslí, že touha kontrolovat je tam pořád. Třeba u svého zdravotního stavu si myslím, že můžu kontrolovat léčbu.

Ale u spánku nemám nic. Jinak řečeno, to, že nespím, neovlivním.

Pokud bych to měla tedy shrnout, tak bych tedy měla vždycky, když se snažím ovládnout ten svůj spánek a řešit v hlavě, proč nespím, obrátit pozornost dovnitř. Jen pozorovat, co se děje, co se mi honí hlavou. A i když ono to zní zvláštně, tak vím, že to funguje, protože já jsem se v poslední době opravdu stala svědkem svého života a spousty věcí si všímám. Všímám si věcí kolem sebe, zvuků, mnohem více si pamatuju, mám mnohem více vzpomínek ze dne, protože jak jsem v přítomnosti, dělám mnohem méně věcí a dělám věci, které mě baví.

Takže vím, že ono to funguje, jenom ten spánek je pro mě asi věc, kterou už řeším snad od mala, a tak vím, že to možná bude trvat také nejdýl. A často jsem s tím prostě smířená, prostě se učím neustále. Ono samozřejmě někdy jsou takové okamžiky, kdy cítím odpor, že se mi prostě něco nechce.

Takže já si všímám těch odporů, které mi několikrát zabránily dělat věci, které mám ráda. A vlastně, o čem jsme se bavily s Terkou, tak o tom je vlastně sebedisciplína – o překonávání toho odporu, abychom dělali věci, které nám dělají dobře, nebo jsou prostě pro naše nějaké vlastní dobro. Nemá smysl využívat sebedisciplínu k dělání věcí, které nám nepřinášejí užitek, nedělají nám dobře, ale právě bychom měli tu sebedisciplínu používat na věci, které nám činí radost.

A celý ten náš nedělní večerní session, to naše setkání, bylo právě hodně na téma naší existence.

Myslíme si, že máme nějakou moc věci kontrolovat, ale to je jen iluze, protože my nic kontrolovat nemůžeme. Samozřejmě někdy můžeme mít nějaké věci, které nám dají pocit, že můžeme něco kontrolovat – třeba u mě je chemoterapie, tak mi to dává pocit, že můžu něco ovlivnit. Já nevím, k čemu bych to přirovnala. Jako kdybych ovlivnila jednu proměnnou v nekonečném množství těch proměnných.

Ono může se stát cokoliv. Může mě srazit autobus, může být zombie apokalypsa, já nevím, můžu umřít na nějakou novou nemoc.

Ale už jenom to naše ego, nás lidí, jak si myslíme, že můžeme věci ovlivnit, že můžeme nakládat s naším budoucím časem. To, že máme kontrolu nad tím, co se nám v budoucnu stane.

Může se stát cokoliv, ať už to negativní, ale i v tom pozitivním smyslu. Díky AI může být úplně nový typ léčby. A nebo prostě... Já nevím, co se může všechno stát, ale my jako lidé nemůžeme ovlivnit v podstatě nic.

A když už si myslíme, že můžeme, tak se tím vlastně hodně trápíme. Asi podobně jako moje minulé já, které trávilo hromadu času nad tím, aby získalo kontrolu nad budoucností. A rozhodně by mě tehdy nenapadlo, že mi bude diagnostikována rakovina a můj život se obrátí vzhůru nohama.

1.2.2025

Když si po sobě čtu ty svoje existenční zápisky (některé si píšu i večer ručně), tak mě napadá, že to může vyznít hrozně depresivně.

Jenže ono není. Cítím se mnohem svobodněji, když vím, že nemá smysl plánovat a kontrolovat vše kolem sebe. Právě tyto činnosti mě kolikrát pohlcovaly a cítila jsem se blbě, pokud nevyšlo něco, jak jsem si to představovala, plánovala.

A pokud záleží pouze na přítomném okamžiku, tak si o to více všímám toho, jak se cítím. Zda dělám věci, které chci dělat já, které mi dělají radost.

Někdy mi až přijde, že se nepoznávám. Že ten způsob myšlení je úplně jiný než dříve.

Třeba dříve jsem si plánovala, co bych chtěla stihnout následující měsíc. A kolikrát jsem se ani nezamýšlela nad tím, zda je to vůbec nutné dělat. Popřípadě zda to vůbec dělat chci.

Což mi přijde úplně na hlavu postavené. Prostě jsem měla v hlavě nějaké „pravdy“, podle kterých jsem se řídila, i když vlastně nedávaly smysl.

Nyní mám spíše směr, kterým chci v životě jít. A je pro mě důležité, že se na dané cestě nacházím.

A vlastně ani nesejde tolik na tom, jak dlouho tu budu, pokud se budu nacházet na té cestě, na které chci být.

Jednoduše řečeno, kvalita převyšuje kvantitu.

3.2.2025

Sedím v kavárně. Řekla bych, že už jsem zdravá. Docela krátké nachlazení. Ani kašel nedošel na návštěvu. Což se divím. Ale jsem ráda.

No, včera jsem si dala půst, takže už se nemůžu dočkat, až mi přinesou snídani.

Samozřejmě, že včerejší den se hrozně táhl. Ale řekla bych, že takový velký hlad jsem začala pociťovat až večer. A ta hrozná chuť na jídlo za to stojí. Plus jsem zvědavá, zda to bude mít i nějaké další benefity. Mám v úmyslu držet půst co dva týdny. Tedy zatím, dokud mi to bude dávat smysl.

Dříve bych si řekla, že prostě to budu držet a že to měnit nebudu. A pokud by se tak nestalo, tak bych byla na sebe naštvaná. Prostě jsem si do budoucna „diktovala“, co mám dělat. No není to nesmysl? Ráno vstát a začít dělat věci, které ani nechcete, ani vám nepřinášejí žádný užitek, dělat je prostě jen proto, že jste si to v minulosti řekli?

Dám další příklad. Před pár měsíci jsem začala chodit do coworkingu. Ale po pár dnech mě to přestalo bavit. Z mnoha důvodů.

Tak jsem toho nechala.

Jednu dobu jsem neměla ani chuť pracovat z kaváren, prostě jen být doma a chodit na procházky či běhat. Vyhýbat se lidem.

No, a teď je to zase jinak. A takových příkladů bych mohla uvést více.

4.2.2025

Je poledne, vrátila jsem se z běhání, dala si oběd a chvíli si četla.

A přesto říci životu ano.

Tuhle knihu o psychologovi, který přežil koncentrační tábor, už jsem četla jednou. A myslím si, že jsem ji úplně nepochopila.

Vzpomínám, že jsem si říkala, že je to hrozné, co se mu stalo. Že můžu být vděčná za to, jaký mám život.

Jenže ta kniha není fascinující tím popisem nebo příběhem, ale tím experimentem, který psycholog učinil.

Pan Frankl (který se dožil úctyhodných 92 let, zažil obě války a přežil koncentrák – jako nepochopitelné) totiž zastával teorii, že pokud si pacient najde smysl uprostřed utrpení, něco, co dává smysl, může pak najít vnitřní rovnováhu.

Jenže jak si může člověk najít smysl, když nemá nic kromě své existence, a to v tak hrozných podmínkách, jako byl život v koncentračním táboře?

Pan Frankl se rozhodl, že bude brát pobyt jako empirický výzkum. Stane se tedy svědkem svého života a vědomě prožije každou minutu, aby pak mohl toto pozorování zaznamenat.

Díky tomu dokázal, že vždycky máme možnost volby.

Pokud by se takto vědomě nerozhodl, že bude v každém okamžiku přítomen, tak by si pak nezapamatoval, jak netečným se stal. Že klidně mohl jíst polévku a přitom se dívat na mrtvolu kamaráda.

Takže teď tu knížku čtu vlastně úplně jinak. Prostě pohledem člověka, který se také rozhodl být svědkem svého života. Být vědomě v přítomnosti a prožívat emoce, nenechat se pohltit myšlenkami.

A taky mě napadá, kolik dalších knih jsem vlastně nepochopila?

No, napadá mě Moc přítomného okamžiku. Ale to si nechám na jindy.

A pokud se vrátím trochu do vnějšího světa, všímám si, že už se mi běhá mnohem lépe. Ke konci chemoterapie už pro mě bylo náročné uběhnout v kuse třeba půl kilometru. Ale teď už je to několikanásobně lepší. Do ničeho se nenutím, prostě jak se mi chce. Když se mi nechce, tak prostě chodím.

Dnes v noci jsem si potvrdila, co už jsem tak trochu tušila. Jsem závislá na Neurolu. Respektive můj mozek. Zvykl si usínat pomocí něj a bez něj už to nejde.

Je to, jako by mě někdo silou držel vzhůru, i když jsem moc unavená. A pokud usnu, tak nepřejdu do hlubokého spánku a během pár minut jsem opět vzhůru.

Myslím si, že několik dní jsem se obelhávala, že tomu tak není... Ale dnes v noci jsem si to přiznala a vlastně se mi moc ulevilo.

Možná i tohle obelhávání se bylo dalším důvodem nespavosti. No, jsem si tím jistá.

Tohle uvědomění mi asi nezaručí, že budu ode dneška spát jako mimino, přece jen bude několik dní, ne-li týdnů trvat, než si mozek opět navykne usínat bez Neurolu (souvisí to s neurotransmitery), ale pevně věřím tomu, že pak to bude dobré. A díky tomu celému jsem tento mnou vykonstruovaný problém pustila.

Btw. proto vždycky v těch filmech, kde jsou AA, říkají tu kouzelnou větu? „Jsem... a jsem závislá na...?“

8.2.2025

Na dnešek jsem spala přes sedm hodin, v kuse! Respektive si nepamatuju, že bych byla vzhůru, ale pamatuji si, že jsem měla několik snů.

Dnes je sobota. V pondělí v noci jsem si přiznala svou závislost (jako vždycky, když to píšu, si přijdu jak nějaký feťák). Další dva dny jsem dlouze usínala, budila se v noci. Ale neřešila jsem to, prostě jsem si četla. Kdyžtak si dám více kafe – říkala jsem si. Prostě to nějak zvládnu.

A taky jsem zvládla. Celý čtvrtek a pátek jsem měla školení. Tedy že já jsem byla na školení. Od devíti do šesti večera. A bylo to super.

A to nemluvím o tom, že ve čtvrtek jsem před začátkem byla v MOU na převázání PICu. A v pátek ráno jsem byla Natálku odvést do školky, abych si ji alespoň trochu užila.

A bylo to naprosto v pohodě.

„Co chybí tomuto okamžiku?“ Tato otázka se objevila v audioknize Moc přítomného okamžiku. A když si ji pokládám několikrát denně, tak zjišťuji, že často vůbec nic. Někdy zjistím, že stačí málo, aby mi bylo lépe. Třeba jít se napít, protáhnout se. Neřešit dopředu celý den. A ono to pomáhá.

A ty dva dny uběhly hrozně rychle. Dost pomohlo i to, že to bylo offline. A na téma, které mě zajímá (AI videoprodukce), a to, že školení vede člověk, který se tímto živí (David Spáčil).

A na dnešek jsem tedy spala celou noc. A bez jakýchkoliv prášků.

Je velmi zajímavé pozorovat tu moji mysl, jak si řekne: „Ha, jeden problém vyřešen, co tam máš dál?“

Ve zmíněné knize Moc přítomného okamžiku tvrdí, že jsme závislí na myšlení, protože se s naší myslí ztotožňujeme. Tvrdí, že máme strach přestat přemýšlet (přemítat nad budoucností a minulostí), protože pak bychom přestali být. Věříme tomu, že to naše myšlení nás definuje. I já si vzpomínám ze školy na slavné „Myslím, tedy jsem.“ Jenže to je jen naše ego.

A vím přesně, že když jsem tyto myšlenky někdy dříve četla, ať už v této knize nebo jiné, tak jsem si říkala, že je to nesmysl. Že ráda přemýšlím nad minulostí, že ráda vzpomínám, že ráda plánuju atd. atd. Jenže to bylo opět moje ego, které si takto obhajovalo svou existenci. A vyhrálo.

Jenže teď už si toho svého ega všímám. A nelíbí se mi. Vím, že mi nepomáhá, když třeba přemítám v hlavě nějakou situaci z minulosti pořád dokola. Ale někdy mě ta myšlenka pohltí a dělám to dál. Někdy si toho ovšem všimnu a třeba před spaním mi pomáhá to prostě napsat na papír.

A nebo že v hlavě přemýšlím nad tím, co bude. Ať už s očekáváním nebo se strachem. To taky ničemu nepomůže. Ale zbavit se toho najednou nejde. Přeci jen jsem to dělala většinu života.

Každopádně teď už to vím. Vím, že já nejsem moje myšlenky a ani nejsem moje emoce. Ale stejně se jimi nechávám pohltit. Někdy více, někdy méně. Někdy lidem závidím a říkám si, proč taková jsem? A naopak si někdy říkám, že jsem lepší než ostatní, a pak mám výčitky z toho, že jsem tak arogantní. A je hrozně těžké z takových myšlenek a emocí vystoupit.

A třeba mi trvá i několik hodin či dní, abych si zpětně uvědomila, že to bylo jen moje ego.

A i u psaní těchto řádků mi sem tam vybíhají myšlenky typu: „O tomhle nepiš, co si o tobě budou ostatní myslet?“ Na druhou stranu si čím dál častěji uvědomuju, že to je jen moje ego. Že to nejsem já. A přijde mi fajn přistupovat k těmto zápiskům jako pozorovatel svého vlastního života. A prostě popisovat to, co jsem cítila, co jsem si myslela, bez nějakého zaujetí či odsouzení sebe sama.

10.2.2025

Hmmm, těch pár týdnů, které jsem měla na odpočinek od léčby, docela rychle uteklo. Jsem v čekárně a volnou chvíli si zkracuju psaním.

Před tímto okamžikem jsem byla na odběrech krve. Kvůli kontrole a kvůli naplánování další léčby. Hormonální léčby.

Tak jsem zvědavá, co se dozvím. Zatím jsem se tím moc netrápila. Vím jen, že to bude na pár let a že se kvůli tomu dostanu prakticky do přechodu.

A teď ke spánku. Dva dny jsem spala celou noc, druhou noc jsem usnula asi do tří minut. Ale na dnešek to bylo horší, usnula jsem cca po hodině. A v noci jsem byla jednou vzhůru. Asi hodinu.

Ale nejvíce zajímavá byla moje mysl, moje myšlenky. „Co do toho deníku budeš psát, prvně ses chtěla chlubit, jak už je ten spánek lepší, a teď tohle.“ A pak mě začaly napadat důvody, proč nemůžu spát.

Ale ve výsledku je to jedno. Prostě si dám kafe navíc, když budu unavená.

Včera jsem měla setkání s Terkou. Bavily jsme se hlavně právě o knize Moc přítomného okamžiku. Ono celkově já se moc nemám o tomto tématu s kým bavit.

Třeba o tom našem egu. Ona tomu říká osobnost, v knize Tolleho je to pak právě ego nebo falešné já.

A tak jsem se jí ptala, jak vlastně poznám, pokud mě napadne nějaká myšlenka, jak poznám, že jsem to já?

Možná kdybychom se ve školách učili o tom, jak naše mysl vlastně funguje, tak bychom neměli tolik problémů s alkoholem, drogami a podobně. Protože všechny tyto látky otupují naši mysl, otupují myšlenky, které právě přicházejí od našeho ega. A jelikož se většina lidí ztotožňuje se svým egem, tak se nedivím, že je tolik problémů. Vždyť já jsem to měla většinu života taky tak.

11.2.2025

Na dnešek byl spánek taky nic moc. Měla jsem v noci horečku. Dnes mám teplotu a bolí mě půlka těla. Vysvětlím.

Včerejší výsledky krve a biochemie byly opět na jedničku, takže mi rovnou byla zahájena hormonální léčba. Jednou měsíčně injekce do břicha a pravidelné braní prášků.

Taky mi přes kapačku byl podán lék Zoledronát, který se používá k léčbě osteoporózy. Ta by u mě mohla nastat právě kvůli hormonální léčbě. No prostě to má chránit kosti a vedlejším účinkem bývají často příznaky podobné chřipce. Naštěstí to mám předepsané jen jednou za půl roku.

No, to k dnešku stačí. Jdu zase odpočívat.

Chcete zpomalit čas? Držte jeden den v týdnu půst. :-)

Je až neuvěřitelné, jak čas pomalu utíká, když mám hlad.

Proto si na neděli šetřím činnosti, u kterých ztrácím pojem o čase. Hrála jsem detektivní hru The Case of the Golden Idol. Hodně to připomíná jednu z mých nejoblíbenějších her Obra Dinn.

No, naštěstí už je pondělí ráno a já čekám na chemo. Na mé předposlední chemo!

Cca v deset budu doma, budu koukat na seriály a jíst. Jej.

Posledních pár dnů jsem byla unavená, a to i když v noci spím. Na jednu stranu mě to štve, protože mi to moc nemyslí. Na druhou stranu si říkám: však co, mám chemo, mám právo být unavená.

Taky posledních pár dní přemýšlím nad tím, kam tak spěchám. Ale hlavně proč. Možná je to dnešní dobou, kde všichni chrlí mraky obsahu, mají všechno hned teď.

V pozadí jsou myšlenky, že přece musím dávat o sobě vědět, že na mě jinak lidi zapomenou. Ale vím, že ty myšlenky nejsou založené na žádném reálném podkladu.

A taky mě mrzí, že nenatáčím videa ve větším množství. Mám jich rozpracovaných několik, ale na natáčení se momentálně moc necítím.

A přitom je toho tolik, co bych chtěla ostatní naučit.

…

Začínám si uvědomovat, že plánování není problém samo o sobě. Problém byl, že jsem to dělala na základě nějakých vnějších schvalovatelů.

Ten napsal to a v jiné knize psali ono, ale já se nezamyslela nad tím, co dělá dobře mně, jak to vyhovuje mně. Každý jsme jiný a dávat lidem nějaké univerzální rady je trochu mimo.

No, i když možná ani ne. Jsme dospělí, neseme následky svých činů, tedy já nesu odpovědnost za to, pokud dělám věci, které nechci dělat.

No není to na hlavu? Řídit se i instrukcemi z nějakého videa od někoho, kdo může být úplně jiný než my sami?

Prostě já to nebrala jako inspiraci, ale něco, co musí být. Jakože třeba k tomu člověku vzhlížím, ale to neznamená, že je potřeba řídit se přesně tím, co dělá.

Inspirovat se, ale nekopírovat.

Nenapsal to náhodou Austin Kleon?

Ale přeci jen my lidé jsme si hodně podobní. Rádi jsme extrémní, buď anebo.

Pít alkohol, vůbec nepít alkohol. Jíst pečivo, nejíst pečivo vůbec.

Předpokládám, že je v tom nějaká forma zjednodušení. Přeci jen se může zdát jednodušší nepít alkohol vůbec nebo nejíst maso vůbec.

Jenže pokud nám tato rozhodnutí nečiní dobře, má smysl u nich zůstávat?

Všimla jsem si na sociálních sítích, že lidé se bojí měnit svoje názory, protože jinak by je ostatní nařkli, že jednou píšou to a podruhé ono.

Jenže o tom svoboda je. O možnosti volby. A to i kdybych svůj názor měnila co pět minut.

Já třeba měním svoje názory pořád. Na spoustu věcí názor nemám.

A myslím, že i tento deník je tomu důkazem.

Řekla bych, že jde o to ptát se neustále sám sebe, zda se cítíme dobře, zda jsme s touto volbou spokojeni. Zda nám opravdu daná činnost dělá radost kvůli nám samotným, a ne jen proto, že nám to někdo řekl v minulosti nebo jsme o tom zrovna četli knihu.

Na druhou stranu věřím tomu, že na spoustu úžasných věcí bych nepřišla sama. Poslouchám například rozhovor a ejhle – eureka moment.

Třeba na chemo jsem poslouchala přednášku od Tomáše Vachudy. Ten kluk je neuvěřitelně chytrý. Moc se mi líbí jeho kreativní proces. Dříve bych se možná snažila napasovat ten jeho systém právě na můj. Ale vím, že by to nefungovalo.

Prostě protože jsme každý úplně jiný. A naše cesty jsou jiné. Já tam mám teď pár větších balvanů.

Prostě jeho krásný mercedes (myšleno jeho krásný kreativní proces) by tu cestu asi nezvládl.

Ale to neznamená, že si nemůžu pár věcí vyzkoušet a zkusit je přidat do mého džípu.

Nejsem znalec aut, takže nevím, jak jsou má přirovnání trefná. Ale snad je můj pohled jasný.

Prostě inspirace ano.

Připomnělo mi to i Terku, to, že neplánuje téměř vůbec. Taky jsem to tak jednu dobu chtěla.

Ale zjistila jsem, že mi to nedělá dobře. Že potřebuju mít v kalendáři zapsáno to nejdůležitější.

A to mi vyhovuje fest.

14.1.

Mám druhý den po chemoterapii, tedy je úterý. Už mám za sebou předposlední terapii a v noci jsem vůbec nespala. Od tří do půl šesté ráno jsem pracovala, než vstala Natálka. Pak jsem si šla lehnout, ale spala jsem jen asi hodinu a něco. Kortikoidy mi nedovolí spát, ale zároveň mě nabudí, takže mám spoustu nápadů.

Uběhla jsem kilometr a půl a zvládla bych i více, ale šetřím se. Běžím a pak chvíli jdu, abych se zahřála, protože je minus dva stupně.

Kortikoidy mi dodávají energii, ale vím, že zítra přijde úpadek. Středa a čtvrtek jsou dny, kdy se mi nic nechce. Snažím se proto využít nával energie na práci, protože další dny toho moc neudělám.

Tyto dnešní poznámky diktuji přes Audiopen, který testuji. Mají roční předplatné a chci vědět, jestli to stojí za to. AI mi přepíše poznámky, odstraní výplňová slova a uspořádá myšlenky.

Dnes nemám moc plánů, snažím se neplánovat a řídit se podle energie.

Jsem ráda, že jsem venku a běžím.

15.1.

Sedím ve své oblíbené kavárně. Mám asi hodinu čas, než vyzvednu Natálku ze školky.

Nevím proč, ale cítím se nějak sklesle. Ne unaveně, ale taková apatická. Jakože mám všechno na salámu. Nic se mi nechce. Předpokládám, že se jedná o takový ten útlum po chemu.

Nemám náladu ani psát.

16.1.

Včerejší odpoledne jsem měla opravdu takový útlum. Teď je ráno, spala jsem dobře. Cítím se normálně.

První den po chemu jsem nespala, respektive asi dvě hodiny. Ale to už neřeším. Zbytek týdne spím dost. Spím s menšími přestávkami i devět hodin.

Potom, co doktor podruhé snížil tu dávku kortikoidů, se výrazně zlepšila pleť, ekzém už skoro nemám.

Jen mě pár dní po chemu bolí nehty, jako bych tam měla modřinu. Což nevadí, dokud nemusím dělat nějakou titěrnou práci, takže Natálka se více obléká sama. Ne že by to dávno neuměla, jen se jí nechce. No, ale teď ví, že maminka má každý týden medicínu a že je po ní unavená a má bolavé prstíky. :-) To je kombo.

Ani ty návaly horka už nejsou tak výrazné. Tam stačí jediné: no stress.

Nejvýraznějším vedlejším účinkem je tedy únava a taková apatie.

A samozřejmě s tím přichází i moje známá touha situaci kontrolovat. Opět to hupslo na něco jiného. Někdy se tomu vážně směju.

Štve mě (aha, opět vztek), že se mi nic nechce a nic mě nebaví. A chci zařídit (snaha kontroly), aby to bylo jinak.

Dříve jsem si toho nevšímala a myslela jsem si, že si můžu vše naplánovat. Teď už vím, že je to nějaký můj destruktivní vzorec a všímám si toho téměř okamžitě.

Neříkám, že už to nedělám. Nejde jen tak přestat s něčím, co člověk dělal celý život. Spíše si všímám a často akceptuji situaci, jaká je. Řídím se tím, jak se cítím a co by mi udělalo radost.

Třeba posledních pár dní chodím ven běhat/procházet se později. Ne ráno. Vyhovuje mi to tak nyní více. A věřím, že časem to bude zase jinak.

…

Myslím si, že u mě začíná tzv. chemobrain. Když se dívám zpětně na poznámky za posledních pár dní, tak si všímám, že se právě opakuje to, že jsem jako v mlze. Jako by mě někdo odříznul od mého mozku. Jenom vzpomenout si na to, jaké je datum, nebo vymyslet e-mail, začíná být trochu problém.

Není to celý den, jsou světlé chvilky, jako je tato. Ale i teď cítím, že můj mozek nefunguje tak, jak normálně.

Necítím se unavená, spala jsem dost. Není jednoduché to popsat, prostě i jednoduchá aktivita je najednou velmi náročná. Teď myslím mentální aktivita.

Uf, nedokážu si představit, že by to takhle bylo po celého půl roku, co mám chemo.

20.1.2025

Čekám na poslední chemoterapii. Poslední! Jej.

Mám za sebou 15 dávek chemoterapie.

Za posledních 5 měsíců jsem dohromady držela půst 23 dní.

Ale za tu dobu nezhubla ani kilo! Jím tak třikrát víc – myšleno objemově, ne kaloricky.

Naběhala jsem cca 100 kilometrů. Mnohonásobně více času jsem strávila na procházkách.

Zajímavé shrnutí. Nedokážu slovy popsat, jak jsem na sebe hrdá.

Chemoterapie z mého pohledu ani trochu nepřipomínala to, co jsem dříve viděla ve filmech či seriálech, čím mě někteří lidé/jiní pacienti strašili.

Neříkám, že nebyly náročné momenty, byly, ale stejně to nebylo tak hrozivé, jak je někdy popisováno.

Třeba minulý týden – konkrétně od středy do pátku – byl namáhavý. Byla jsem více unavená a opravdu si myslím, že se jednalo o tzv. chemobrain.

Víkend už pak byl lepší.

Dokonce jsem včera natáčela, prostě jsem měla chuť. Baví mě se vykecávat na kameru.

Avšak tentokrát jsem to udělala jinak. Moc jsem se dopředu nepřipravovala. Řekla jsem si, že to vezmu jako hru.

Zkusím to jinak, tak jak mě to bude bavit a dokud mě to bude bavit.

23.1.

Tento týden probíhá podobně jako minulý. Pondělí a úterý jsem byla nabitá díky kortikoidům.

V úterý večer pak přišel útlum. A od té doby jsem jak v mlze. Dnes je čtvrtek. Tenhle chemobrain je asi nejotravnější vedlejší příznak z chemoterapie. Jsem vděčná, že přišel až tak pozdě. Nevím, jak bych takhle fungovala třeba půl roku. I nejjednodušší mentální činnosti jsou najednou velmi namáhavé. Takže dělám jen to nejnutnější, co se týče práce, a jinak odpočívám a chodím na procházky.

Ale předpokládám, že to za pár dní odezní. Podobně jako minulý týden.

25.1.

Je sobota poledne a pořád mi to myslí! :-) Tak jsem dopoledne s radostí pracovala a budu pokračovat, dokud to půjde.

Důležité jsou časté přestávky a do ničeho se nenutit. S tou druhou částí nemám problém. Mně se chce být u kompu a pracovat.

A jelikož v pondělí nemám chemo, tak mi bude líp a líp!

Přijde mi, že jsem si pořád neuvědomila, že je za mnou asi nejnáročnější část mého života. A já to zvládla! A dobře. Jsem na sebe tak neuvěřitelně hrdá.

Jsem unavená a nic se mi nechce. Jakože vážně nic. Ani koukat na televizi. Spát jsem zkoušela, ale nešlo to.

Ráno jsem byla běhat/procházet se. To mě úplně nabilo energií, protože to tu vypadalo jak v ledovém království. Teď je odpoledne a za hodinu půjdu pro Natálku do školky.

Půjdu dřív a projdu se. A tohle se mi vlastně chce. Ha, tenhle deník opravdu k něčemu je. Stačí chvíli psát a hned se udělá jasno. No a z toho se mi zachtělo více psát :-).

Poslouchám teď totiž hrozně zajímavou knížku, fantasy. Nikdykde. Není to žádná novinka, prostě jsem se poslední dobou jen více ponořila do fantasy.

Naučné knihy se mi poslouchat už nechtějí, myslím, že moudrosti jsem nasbírala dostatek. Momentálně nemám potřebu nasávat další.

Ale baví mě se nořit do jiných světů. Vnímám i to, jak autor píše, jak používá krátké či dlouhé věty. Jakou používá slovní zásobu, jak popisuje svět kolem sebe. Sama bych se chtěla v psaní zlepšit.

Třeba včera jsem použila slovo, které jsem snad nikdy sama aktivně nepoužila. Ponoukat.

Už jen tři chemoterapie. Mám jich za sebou dvanáct.

Musím uznat, že vedlejší příznaky kortikoidu se snižují od té doby, co doktor snížil množství. Tedy až na ten spánek, k tomu se jistě ještě vrátím.

Zlepšila se pleť, ekzém ustupuje, nemám tolik návalů horka.

Otázkou je, zda v tom hraji roli já samotná. Když jsem naposledy mluvila s Terkou, bavily jsme se o mé neustálé touze věci kontrolovat. Tehdy to byl ekzém.

No a já přestala, prostě jsem to vzala jako fakt. Starám se o sebe dále, ale už to tak neřeším. No a vyrážka se začala zmenšovat.

Ale bylo zajímavé sledovat, jak má touha po tom něco kontrolovat "skočila" na jiné téma. Tentokrát na mé myšlenky. Začala jsem se hlídat v tom, abych co nejvíce byla v přítomnosti.

Což může vyznít jako dobrý nápad. Jenže zase je za tím schovaná ta touha něco kontrolovat a za tím je pak vztek, že mi to třeba nejde. Prostě to samé pořád dokola.

Ale přijde mi, že už si toho všímám. Že si všímám, když něco takového dělám.

Myslím, že to bylo v pondělí, co jsem měla takové velké prozření. Tedy alespoň pro mě. Týkalo se právě toho bytí v přítomnosti.

Protože já v té přítomnosti opravdu chci být, je mi v ní dobře. Nechci být zanořená v myšlenkách. Ale na druhou stranu mám tendence se kontrolovat, když se mi to nedaří a pak se nějakým způsobem hodnotit.

A vlastně v pondělí mi došlo, jak právě to mé hodnocení je zcela zkreslené. Neexistuje to.

Jsem dobrý člověk, matka, partner protože... Nebo nejsem, protože... Ten či ona je dobrý, špatný, lepší, horší... To vše je jen nějaký náš příběh, naše ego, které se srovnává s ostatními. Jenže na čem je to založené?

Já už jsem tohle vnímala dříve, ale myslím si, že jsem si to zcela neuvědomovala a že teď musím znít totálně ezo a že takové "prozření" mívám právě když jsem unavená a vyčerpaná.

Neříkám, že už to dělat nebudu, že nebudu hodnotit sebe či ostatní. Spíše jde o to, že jsem si konečně uvědomila, že tyhle myšlenky nemají žádný význam, že se zakládají vlastně na ničem. A třeba jich bude méně a méně.

6.1.2024

Už mám po odběru a teď mě čeká nejdelší část. Čekání na doktora :-). Ale jsem vybavená, to snad nějak uteče.

Řekla bych, že posledních pár dní se začínám dívat na spánek jinak. Jakoby něco, co chci, na co se začínám těšit a co potřebuji.

Co mě ale většinou v noci zbudí, jsou návaly horka. Peřina musí jít na chvíli pryč. Je mi vedro i při otevřeném okně. Za chvíli to přejde. Pak mi trvá sice třeba hodinku než znovu usnu, ale usnu, to je hlavní.

Většinu víkendu jsem nedělala nic, co by připomínalo práci. Což už jsem nedělala ani nepamatuju. Prostě volný víkend. Myslela jsem si, že přesně po tomhle jsem toužila.

Jakoby jo, bavilo mě vše, ale nebavilo mě být tolik doma. A to jsem byla oba dny běhat.

Chtěla bych zavést ještě více pohybu do svého života. Právě spánek a pohyb mají největší účinek na moji náladu. A u pohybu ještě navíc jako kdyby ten mozek pak řešil problémy mnohem efektivněji. Prostě se ani nemusím snažit a ono to vyskočí.

Říká se, že je nejlepší se na něco vyspat. Ale to stejně platí právě u procházení či běhání. No a zajímalo by mě, zda to bude platit i u jiných aktivit.

...

Na doktora jsem nakonec čekala jen chvíli. Vyplatilo se jet do ústavu v šest ráno. V jedenáct jsem byla doma.

Krev opět v pořádku. Zeptala jsem se doktora, zda mi může ještě více snížit dávku kortikoidu. A souhlasil.

Už mi zbývají jen dvě dávky chemoterapie. Takže mám za sebou tři dávky "silné" chemo, prostě té, po které se zvrací a vypadají vlasy, a deset dávek té "slabší". Tam je největším vedlejším účinkem "jen" neuropatie (způsobuje například necitlivost v prstech).

Dnes jsem "kapala" ve veselé místnosti. Jen trocha ironie. Byly tam další tři ženy, kterým se rakovina vrátila. Jedné se vrátila rakovina po druhé. Takže třikrát vypadávání vlasů. Bylo a pořád je mi ji moc líto.

Ale i přesto jsem necítila žádné depresivní myšlenky. Dříve bych z toho nejspíš byla nešťastná. Když se to tolika lidem vrací, tak proč bych měla být já výjimkou?

Ale nyní ne. Těžko soudit. Může to mít milion důvodů. Doslova.

Když jedna paní vykládala, jak se jí to po pěti letech vrátilo, moje první myšlenka byla - až po pěti letech? To mám moře času. Mnohem více si totiž uvědomuju to, jak je super, že tady vlastně jsem na tomto světě. Jeden den se může stát - puf - a nebudu tu.

Moc si vážím toho, že jsem tu a že jsem na správné cestě. Že mi moje práce dává smysl a baví mě. Že mám Natálku a Michala. Že je pro mě důležitý nejen můj zdravotní stav, ale i psychický. Že jsem objevila kouzlo pohybu.

Málokdy mě napadá: hmm, to bych chtěla dělat... jednou, až budu...

Jak se říká, i cesta může být cíl. A já vím, že jsem na té správné cestě. A to je tak hrozně fajn pocit. Plus je to moje cesta a já si kdykoliv můžu dát přestávku.

Taky vím, že je spousta věcí, na kterých chci zapracovat. Ale v tom je právě to kouzlo. Kdybych měla všechno hned, jaká by to byla nuda, že jo?

Ve středu mám jít na konzultaci ohledně radioterapie. Podle ChatGPT je to záležitost na několik týdnů (kolem 4). Překvapil mě fakt, že terapie probíhá každý den.

Uf, úplně jsem si odvykla jezdit MHD každý den. Možná to spojím s Uberem. Uvidíme. Prostě cokoliv, co mi pomůže cítit se dobře.

V půlce února pak odběr krve. Tentokrát tam bude zaměření i na hormony. V návaznosti na to totiž začne hormonální léčba.

Předpokládám, že tyhle dvě terapie budou pro mě jako nic.

Cílená léčba pak začne po skončení radioterapie. Nevím proč, moc se mi tím nechce zabývat. V minulosti mi tohle zkoumání moc nepřineslo. Až bude nějaký problém, tak ho budu řešit. Popřípadě se to ke mně nějak donese.

Cítím, že jsem trochu naspeedovaná. To jsou ty kortikoidy. Mozek mi jede na plné obrátky. Ale už mi to nevadí. Nebo minimálně teď.

Dnes ani nejsem unavená. Takže se mi ani nechce jen tak ležet u televize.

Prostě jak fretka na speedu :-).

A rozhodně za chvíli půjdu ven.

8.1.2024

Na dnešek jsem spala asi devět hodin. Přijde mi, že jsem přespaná :-).

Ani nevím, jak jsem se ráno dopravila do MOU. Byla jsem tak trochu v mlze.

Dnes jsem byla pro změnu na klinice radiační onkologie. Zhruba od půlky února mě čeká 25 ozáření, tedy pět týdnů každý den kromě víkendů a svátků.

Budou mi ozařovat oblast jizvy a pak ještě část u klíční kosti, tedy tam, kde jsou uzliny. Před tím ještě proběhne CT sken, aby věděli, kde mám orgány.

Tady těch vedlejších účinků prý moc není. Únava a podrážděná pokožka. A samozřejmě malé riziko vzniku dalšího nádoru, přece jen se jedná o ozařování.

Ale chápu, že doktoři vždy přemýšlejí nad tím, zda převyšují pozitivní dopady nad negativními.

Moc milý doktor. Vůbec nikam nespěchal, nechal mě ptát se na všechno možné. Tak jsem se ptala.

Spíš jsem byla překvapená sama nad sebou, jakoby v dobrém. Nic se mnou nezacloumalo. Znovu jsem slyšela o tom, že jsem měla dva různé nádory, jeden méně častý - lobulární, druhý zase agresivní. Tři zasažené uzliny.

Ne, že by mi to chtěl doktor opakovat, spíš mi jen vysvětloval, proč je u mě léčba tak agresivní. No a vše mi dávalo smysl, žádný strach či úzkost jsem necítila.

Laicky řečeno, co mé tělo snese, to do mě napálí. Udělali, co můžou, aby zabránili recidivě, tedy tomu, aby se rakovina vrátila.

Z jejich pohledu jsem v remisi. Tedy neví se o tom, že bych v sobě měla další nádor.

A zajišťovací léčba má vést k tomu, aby to tak zůstalo.

Což zní všechno rozumně a smysl to dává. Samozřejmě, že se mi nechce být každodenně ozařovaná. Mé srdce netouží po umělé menopauze. Ale když už jsem zvládla chemo, tak tohle bude snad hračka, ne?

Včera jsem měla narozeniny. Oslavila jsem je tak, že jsem po dlouhé době hrála Hearthstone. Po hodně dlouhé době a fest mě to bavilo. Asi vím, čím si zpříjemním dnešní chemoterapii.

Teď čekám, až lékárna namíchá moji dávku. Dnes bez odběru a bez doktora, takže kolem desáté budu doma, jej. Zrádci a plno jídla :-).

Včera večer jsem mluvila s Terkou. Samozřejmě naším hlavním tématem byl můj spánek.

Prvně jsem jí vykládala o tom, jak to nyní mám. I když většinu věcí věděla díky tomuto deníku.

Co jsem zde asi napřímo nenapsala, je fakt, že pokud si večer nevezmu Neurol, tak prostě jen tak neusnu. Trvá to hodiny, nebo se několikrát v noci probudím a ráno jsem brzy vzhůru. Ale neberu jej každý den, to by pak přestalo mít účinek, tak to prostě střídám.

Mně bylo jasné, že mi Terka nedá žádnou zázračnou radu. A taky mi bylo jasné, že od ní nedostanu takové tzv. klasické rady na spánek – jako pravidelnost či červené světlo.

A asi jsem nějak vnitřně tušila, co mi poradí. Odpověď už jsem v sobě měla, jen jsem ji asi potřebovala slyšet od někoho dalšího.

Momentálně žiju v neustálém odporu. V situaci, ve které nechci být. Nechci být neustále unavená, chci spát. Chci mít dostatek energie, chci lehnout a zavřít oči a spát. Věnuju tomu nespočet energie. Většina věcí se točí kolem mé nespavosti. Tak trochu mi to něco připomíná.

Podobně, když mi diagnostikovali rakovinu, taky jsem nějakou delší dobu cítila odpor. Chtěla jsem změnu. Ale nějak jsem se s tím naučila žít, naučila jsem se žít spokojeně a vlastně i šťastně přes můj zdravotní stav, i přesto, že mi vypadaly vlasy a chodím každý týden na chemoterapii.

Ano, jsou okamžiky, kdy je to těžké, jenže to mají i lidé, kteří jsou zdraví. A řekla bych, že velká část z nich nežije spokojeným životem.

A nyní bych se zpět vrátit nechtěla. Prostě jsem ten stav přijala a žiju v něm.

A podobně to může být i s mou nespavostí.

10.12.2024

Na dnešek jsem spala pár hodin. Nečekaně. Ale dnešek je zatím moc fajn. Byla jsem běhat, trošku jsem programovala, teď sedím v kavárně, měla jsem výbornou kulajdu a brzy by měla dorazit Sigi.

Včerejší chemoterapie dopadla opět v pořádku. Jen jsem byla přes den omámená z té premedikace.

Celá nedočkavá jsem se koukala na Zrádce. Nikdo jiný to vyhrát nemohl, jedna jediná osoba pochopila, že jde o hru, a také ji zahrála dost dobře. Úžasná reality show, tohle se už jen tak nepovede.

Odpočívala jsem, hrála Hearthstone, uklízela – to mě sem tam i baví.

Jenže pak jsem se dozvěděla, že umřela spoluzakladatelka Czechitas. Potkala jsem ji jen párkrát v životě, když Czechitas začínaly. Docházela jsem na jejich akce. Ale stejně mě dostane, když umře někdo tak mladý, někdo, kdo má malé dítě.

Vzpomněla jsem na moji tetu, která umřela ve 33 letech. Dvě malé děti. Nikdy nezapomenu na babiččin srdceryvný výkřik u otevřené rakve.

Proč se to vůbec dělá? Otevřené rakve? Podobně to bylo i s taťkou, když umřel před pár lety.

Já i Sudanec chceme být zpopelněni.

Včera večer jsem si přála brzy usnout. Což se nepodařilo ani přesto, že jsem si vzala Neurol. Usnula jsem nějak před půlnocí a byla vzhůru v pět ráno.

Procházela jsem zpětně deník a ta nespavost začala opravdu v té době, co jsem přešla na mírnější chemo.

Zeptám se v pondělí doktora.

Přijde mi totiž zvláštní, že Neurol na mě nepůsobí vždy v pondělí na úterý, když mám po chemoterapii. No, ještě že mám tento deník.

Teď bych se ráda vrátila k rozhovoru s Terkou.

Opět jsem si našla věc, kterou jsem chtěla za každou cenu kontrolovat. Podle Terky bych měla vždy zbystřit, když chci nějakou změnu, když je realita v odporu s tím, co bych chtěla.

Opět stačí si všímat. Pokud si všimnu myšlenky, nejsem v ní. Stanu se pozorovatelem. Stejně je to i s pocity.

Už jsem si začínala myslet, že se mi to nedaří, vystupovat ze svých myšlenek. Že je něco takového hrozně těžké, když jsem unavená. Tak jsem to řekla Terce.

A ona, že podle mého deníku to vypadá jinak. Že to není těžké, stačí si všimnout.

A že bych si měla všímat i takových hodnoticích myšlenek. Protože jsou to všechno jen vymyšlenky. Třeba když si u něčeho řeknu, že je to těžké. Je to jen myšlenka, kterou jsem přijala jako fakt.

Takže bacha na to, čemu věřím, většina z toho neexistuje. Existuje jen přítomnost.

Abych se vrátila zpět k tomu, co s mou nespavostí. Prostě ji přijmout, nejít do ještě většího odporu.

A to jsem už nějakou dobu cítila, že tohle by mohla být ta cesta. Tak nemůžu spát, co můžu dělat jiného, co mi nyní v tomto okamžiku pomůže? Díky čemu se budu cítit lépe?

Ono je to jen o tom dávat sebe na první místo. Protože to nikdo jiný neudělá. Co by mi teď mohlo pomoci? Vstát a jít si číst, pracovat?

13.12.2024

Dnes mám svátek a Natálka měla ve školce vánoční besídku. Bylo to boží.

Cítím se unaveně, jak jinak. Neurol na mě už téměř nepůsobí. Asi bych si musela vzít větší dávku.

Jeden den jsem si zkoušela vzít před spaním Dithiaden. Předpokládala jsem, že by mi to mohlo pomoci jako antihistaminikum. No, spala jsem, ale většinu dalšího dne jsem byla úplně mimo.

Včera jsem se cítila vážně unavená, poslouchala jsem audioknihu před spaním. Usnula jsem docela brzo, ale budila jsem se tak co dvě hodiny.

Možná se mi to zdá, ale přijde mi, že trochu začínají narůstat vedlejší účinky chema. Mívám návaly horka a zhoršila se mi pleť.

Ale jak říkala Terka, přemýšlím často nad tím, co bych chtěla dělat nyní. Jak bych se mohla cítit lépe v této situaci?

Tak jsem po několika letech vytáhla ukulele. Řekla jsem si, že by bylo fajn si zase brnkat sama pro sebe. Ne že by mi to nějak extra šlo, ale i přesto mě to dříve hodně bavilo.

14.12.2024

Opět jsem dlouho nemohla usnout. Myslím, že se mi to podařilo kolem půl dvanácté. Pak jsem byla vzhůru o půl jedné a pak ve tři totálně vyřízená a unavená. A samozřejmě mi opět nešlo usnout.

Říkám si, kašlu na to, a vzala jsem si o něco víc Neurolu. Pak jsem spala do půl deváté.

Myslím si, že mě kromě té únavy štve i to, kolik času v té posteli strávím a kolik z toho je spánek samotný.

Chtěla bych se odprostit od té myšlenky, že chci spát do desáté hodiny večer jako dříve.

Bohužel to nyní tak nepůjde.

Ale věřím, že se tomu začínám trochu přizpůsobovat. Nevadí mi, když nejdu běhat někdy před sedmou, jak jsem byla zvyklá, ale prostě někdy později dopoledne.

Řekla bych, že se i sama sebe častěji ptám, jak se cítím, co potřebuji, jak by mi mohlo být lépe.

Všimla jsem si, že je mnoho chvílí, kdy na práci nemám náladu a vlastně mi to ani "nemyslí". Tak se do toho netlačím.

Je to hodně o zpochybňování toho, co jsem si myslela, o zpochybňování toho, jak jsem věci dělala dříve. Zvyk je opravdu železná košile, ať už v dobrém, či špatném slova smyslu.

Na druhou stranu se přestávám bát toho, že když se nebudu tlačit do práce, tak ji vůbec dělat nebudu.

Je to nesmysl. Protože mě se většinou chce. Ale ne vždy je tomu v hodinách, kdy jsem na to dříve byla zvyklá.

A dneska mě napadla ještě jedna věc. Co kdybych prodloužila půst z jednoho dne na tři, jako tomu bylo dřív?

Jak to, že mám nyní více vedlejších účinků chemoterapie než když jsem dříve byla na mnohem agresivnější látce?

Samozřejmě to může být i tím, že už jsem měla nějakých devět dávek chemoterapie (pokud správně počítám).

Jenže pokud by tomu tak bylo, nemělo by se to nějak projevit na výsledcích krve? Podle posledních mám jen trochu zatížená játra.

Neuropatií netrpím, nemám žádné problémy s citlivostí, netrápí mě brnění a podobně.

16.12.2024

Opět v ústavu. Sedím v bistru a piju čaj. Kolem mě lidi baští bagety, chlebíčky, koblihy. Chtěla bych nesoudit, ale moc to nejde. Z takové snídaně přece nemůže být nikomu dobře a už vůbec ne onkologickým pacientům. Jenže bych neměla soudit jen je. Kde se oni dozví o tom, jak by měli jíst a jaké potraviny by jim mohly alespoň trochu pomoci?

Na dnešek jsem opět nemohla dlouho usnout a pak se budila co dvě hodiny. Už se nemůžu dočkat, až to řeknu doktorovi. Už jsem ve stavu, kdy je mi úplně jedno, co mi napíše, hlavně ať spím.

V noci se mi vstávat z postele nechce, jsem tak unavená, že raději zůstanu ležet, i když mi spát nejde. Třeba poslouchám audioknihu.

Ne že bych nezkoušela jít spát přes den, jenže když třeba do půl hodky neusnu, tak se na to vykašlu. Takže přes den taky nespím.

Většina lidí je tady s někým. Což je hezké. Mně by to asi štvalo. Sudanec tady byl se mnou jen myslím poprvé. Vyhovuje mi tady být sama. Většinou stejně nemám náladu si s někým povídat. Nutno asi podotknout, že většina lidí není z Brna, takže je musí někdo dovézt.

Včerejší odpolední hlad byl opět nanervylezoující. Chtěla bych vydržet ještě dnes, dohromady teď dva dny před chemo a jeden den po. A uvidíme, zda to bude mít nějaký účinek. Přeci jen nejíst každý den tolik hodin bych asi nezvládla, ale minimálně to chci zkusit.

Včera jsem opět hrála na ukulele. Trochu mě štve, že mi to nejde. Ale tak hezky. Jakože vím, že smysl to má a že to časem půjde. Chce to jen trpělivost a disciplínu.

Možná se cítím podobně jako moji studenti. Přeci jen získání nové dovednosti zabere desítky, stovky, někdy až tisíce hodin.

Tam těch paralel s programováním asi bude více. Nemá smysl procvičovat neustále dokola jeden koncept. Stejně tak jako nemá smysl věčně procvičovat jednu notu. Jde o to to střídat, různě skládat.

A taky se chce na to kolikrát vyspat. Další den to půjde líp.

A koukáním na videa či čtením článků nám tu dovednost taky nenarve do hlavy. Což u hraní na hudební nástroj je všem jasné, ale u programování kolikrát ne.

Všem je jasné, že na to, aby zahráli libovolné písně na hudební nástroj, může trvat i roky, záleží na tom, jak člověk denně a intenzivně cvičí. Tím intenzivním myslím, že trénuju noty, které mi nejdou, ne ty, které mi jdou.

Tak proč lidi očekávají, že se můžou stát programátory za pár měsíců?

No, čaj dopit, jdu čekat na doktora.

…

Je půl třetí ráno. Zatím jsem spala asi dvě hodiny. Usínala jsem asi tři hodiny, a to i přesto, že jsem si vzala Zolpidem – prášek na spaní, co mi napsal doktor.

Řekla jsem mu o svých problémech se spaním. Jak je to nejhorší v pondělí, ale že momentálně i další dny mi trvá dlouho usnout a opakovaně se budím.

On mi řekl, že za to pravděpodobně můžou kortikoidy, které jsou součástí premedikace před chemoterapií. Ty prý dost nabuzují. A odpovídají tomu i další problémy, které mám. Protože to právě kortikoidy mají velký vliv na regulaci hormonů, ne ta chemoterapie samotná.

Člověk by si řekl, že největší zlo bude právě chemoterapie. No ale očividně to tak být nemusí. Možná je to i díky tomu půstu. Jenže ten na kortikoidy nemá vliv.

Doktor mi tedy snížil dávku kortikoidů a napsal mi prášek na spaní. Ptám se ho, co když to nezabere? A on, že to se nejspíš nestane.

No, tak jsem si před chvílí vzala ještě Neurol. Jsem zoufalá, jsem unavená, je mi zle, chci spát.

Já jsem se tak těšila, že se konečně vyspím.

Žít s nespavostí nevím jak. Ono toho moc nejde dělat. Šla jsem si dnes lehnout přes den po chemoterapii. Byla jsem úplně vyřízená, trvalo mi usnout přes půl hodiny, a pak jsem spala tak dvacet minut. To na náladě moc nepřidá.

Zítra to snad bude lepší. Vždy po té chemoterapii je ten spánek nejvíce ovlivněn.

19.12.2024

Sedím v jedné ze svých oblíbených kaváren a piju hrozně hořké kafe. Mňam.

Dnešek je fajn. Docela jsem se vyspala, byla běhat, trochu pracovala, jela vrátit knížky do knihovny a mám zhruba dvě hodky, než půjdu pro Natálku do školky.

Vrátím se zpět k úterku, tedy ke dni po chemu. Noc byla samozřejmě hrozná. Dohromady jsem naspala sotva 4 hodiny. A přesto jsem druhý den byla jak naspeedovaná.

Dříve jsem tomu říkala chemopower. V úterky jsem uběhla největší vzdálenost. No, tak teď už vím, že to bylo těmi kortikoidy.

Já jsem si to prostě nějak nespojovala. Ale už jsem vlastně nějakou dobu nadopovaná steroidy.

Proto nemůžu spát a přesto mám v úterý energii na rozdávání. Ale není to taková energie jako když se člověk dobře vyspí, ale spíše jako když vypije hodně energy drinků.

A proto se mi začal dělat ekzém na rukách a mívám návaly horka.

To nejsou vedlejší účinky chemoterapie, ale premedikace – tedy kortikoidů.

Každopádně doktor mi snížil jejich dávku. A přijde mi, že vedlejší účinky se začínají snižovat.

Na středu a dnešek jsem se docela vyspala. Netrvá mi tak dlouho usnout (třeba "jen" hodinu) a vzbudila jsem se myslím jen dvakrát. Samozřejmě že jsem oba dny měla prášek. Jenže minulý týden mi na spaní nezabíralo nic. Takže to beru jako posun.

Už neřeším to, že potřebuju něco na spaní, abych usnula. Tohle můžu řešit, až mi skončí chemo.

Taky mi ta moje nespavost pomohla uvědomit si, že nepotřebuju plánovat. Ono se to stejně nějak všechno stane. Neříkám, že moje hlava si sem tam nezačne něco plánovat, ale řekla bych, že už to je o dost méně.

Běhat nemusím hned brzo ráno, ale můžu i později. Práce většinou počká. Spousta věcí ani není potřeba. Můžu trávit čas jen tak, hrát na ukulele, koukat na televizi (momentálně Den šakala) nebo hrát Hearthstone. I když mě tyhle věci baví většinou jen chvíli. Pak chci jít zase něco tvořit.

Prostě mě fascinuje to, jak se kolikrát bojím, že pokud si věci nenaplánuji, tak se neudělají.

Ale to je úplný nesmysl. Asi jeden z největších, kterému jsem hrozně dlouhou dobu věřila.

A pořád tomu nějak částečně věřím, ale myslím si, že pokrok je už jen to, že jsem si všimla této myšlenky. Že jsem si všimla toho, čemu jsem tak dlouho věřila, a že to vlastně nemusí být vůbec pravda.

Tak by mě zajímalo, odkud se tato myšlenka vůbec vzala?

Asi tu odpověď nějak tuším. To je z té hromady chytrých knih. Možná ve výsledku udělaly více škody než užitku. Ale tohle je další myšlenka. Nemusí to být pravda. Není žádné buď anebo.

23.12.2024

Pondělní chemoterapie. Je tu hromada lidí. Asi proto, že zítra jsou Vánoce a přes svátky bude zavřeno. Doma máme již vše nachystáno, Michal má dovolenou, Natálka je s babičkou. Takže můžu jíst a odpočívat.

Ano, opět půst, takže už se nemůžu dočkat, až se najím.

Pokud bych to měla zhodnotit, řekla bych, že minulý týden byl spánek o dost lepší. Předpokládám, že je to díky sníženým kortikoidům. Že už tolik neřeším, zda si vzít nějaký prášek, nebo ne. Ale celkově, že už to prostě tak neřeším.

Vzala jsem to jako fakt. Však to tak nebude trvat věčnost, už jen pár týdnů. Tak nemá smysl se s tím dále stresovat.

Jinak se cítím dobře. Ono to není zase tak náročné, když člověk myslí primárně na sebe.

28.12.2024

Řekla bych, že Vánoce u nás proběhly poklidně.

V neděli před Štědrým dnem jsem mluvila s Terkou. Fascinuje mě, jak pokaždé najdeme nějaké slepé místo.

Zkusím to lépe popsat.

Ještě před nějakou dobou jsem se svými myšlenkami nechala zcela pohltit. Nějak jsem si neuvědomovala, že ty moje myšlenky nemusí nic znamenat.

No a po každém hovoru s Terkou jsem si začala ty myšlenky uvědomovat, ale ne všechny.

Třeba prvně to byly kritizující myšlenky. Tedy to, jak jsem sama sebe neustále shazovala. Řekla bych, že jsem si jich všímala tak moc, že prostě nějak přestaly. Nebo se objevují úplně minimálně.

Pak jsem si například začala všímat myšlenek kolem plánování nebo hodnotících myšlenek. Třeba mě napadla myšlenka, že je něco těžké, třeba moje situace. Jenže pak jsem si uvědomila, že to je jen moje hodnotící myšlenka.

No a v neděli jsme se dostaly k mojí touze věci kontrolovat. Opět.

Prostě to pořád dělám. Samozřejmě nevědomky. Terka si toho všimla, když jsem jí tak mimoděk řekla, že mě štve ten můj ekzém na rukách nebo co to je. Prostě výsledek braní kortikoidů.

Aniž bych si uvědomovala, co dělám, tak jsem opět dělala research kolem toho, jak bych se toho mohla zbavit. Štvalo mě a pořád trochu štve, že mě svědí ruce, že tohle předtím nebylo. Prostě chci, aby to bylo pryč.

Je zajímavé, jak se tahle moje snaha přenáší z jedné věci na druhou. Z rakoviny na spánek, teď na ekzém. A pak by se to přeneslo na něco dalšího.

Ale předpokládám, že čím častěji si to budu uvědomovat, tím více se mi nebude líbit, že něco takového dělám, a časem to přestanu dělat. Podobně jako u toho sebezničujícího kritizování.

Ten princip je vlastně jednoduchý, a vím, že takto je to správné a že k tomu nepotřebuju milion knih nebo kurzů nebo stovky hodin s terapeutem.
Je to jen na mně, jak často si budu všímat toho, co dělám.

Je pondělí. Což znamená chemo. Dnes opět bez doktora, změřili mi tlak a čekám, až mi v lékárně namíchají moji dávku.

Jsem unavená a nachazená.

Večer jsem nemohla usnout, i když jsem si vzala Neurol. Začala jsem totiž kašlat.

Ani ne měsíc a další nachlazení. Zní to hrozně, ale úplně podobně to bylo i loni, když Natalka začala chodit do školky. Ať už je jaro.

Dříve mi ani tak nevadilo, že jsem nemocná. Samozřejmě jsem si to vyloženě neužívala, ale byla to taková příležitost odpočívat.

Jenže loni to bylo jinak. Vyloženě mě práce pohltila. Začalo to tím, když jsem přešla na volnou nohu. To jsem pracovala i když jsem byla nemocná. Musela jsem. Tedy tak jsem si to omlouvala.

Musela jsem připravovat videa do kurzu, vydávat videa na YouTube, psát články na blog.

Nevím, kde se ten pocit toho "musení" ve mně bral a vlastně pořád sem tam bere.

Když jsem dělala na HPP, tak jsem tu práci měla většinou tak trochu na háku. Prostě jsem se snažila zlepšovat, dělat to co nejlépe umím, ale nenapadlo by mě třeba dělat přesčasy. Náročné byly akorát období, když jsem přecházela na jinou pozici. Což se za pár let odehrálo několikrát. Chtěla jsem se učit nové věci.

Ale když jsem se rozhodla přejít na volnou nohu a věnovat se svému kurzu, situace se úplně změnila. Začala jsem být sama sobě velmi přísným šéfem.

"Máš chvíli čas, tak pracuj. No, tos toho za ten den moc nestihla. Mohla sis toho stihnout víc. Jméno máš jen jedno, to není jako když sis pracovala pro někoho. Lidi na tebe spoléhají - co si o tobě řeknou, když nebudeš vydávat videa/články pravidelně? Co když tě pak přestanou sledovat? Nebudeš mít potenciální zákazníky. Když už s něčím začneš, tak to musíš dokončit. Pořádně to zkontroluj, ať tam nemáš chybu, jinak si budou myslet, že jsi úplně blbá..."

Přijde mi, že vnitřní kritik pořád ovládá můj den, zvlášť když jsem unavená.

Podle toho, jak se vyspí, mi ráno "nadiktuje" co mám dělat a pokud ho neposlouchnu, neudělám vše, co mi řekne, jsem na sebe naštvaná. Jakoby můj den ovládal někdo jiný.

Předpokládám, že moje nevědomí se mě snaží chránit a tak mi posílá vnitřního kritika. Prostě se mě snaží chránit. Z jeho pohledu je to jen o přežití, o pudu sebezáchovy. Moji mysli nejde o štěstí, ale o přežití.

Kdy to začalo?

V dětství samozřejmě. Vzpomínám si na ten hrozný pocit samoty. Vzpomínám si, jak jsem objížděla vesnici na kole a hledala nějakou kamarádku. Někoho, s kým bych si mohla povídat.

Vzpomínám si, jak jsem četla a četla. Nořila se do světa Harryho Pottera.

Je to dost smutné, když na to zpětně vzpomínám.

No a moje nevědomí se mě snaží chránit před tím pocitem samoty. Pro něj jsem pořád ta malá holka. Snaží se tak dělat vše proto, aby mě ostatní měli rádi. A to až absurdními způsoby.

Ale myslím si, že takhle to má spousta lidí. Hlavně žen. Ten pocit, že se musíme ostatním nějak zavděčit, aby nás měli rádi.

Že musíme dělat to a to a to, aby nás ostatní měli rádi. Naše nevědomí se nás snaží chránit. Chrání to malé dítě v nás, které v určité části života nedostalo tolik lásky, kolik potřebovalo.

27.11.

Kdekoli kolem mě se řeší imposter syndrom. Články a posty typu: Deset způsobů, jak nemít imposter syndrom (syndrom podvodníka) apodobně. Jako by to byla nějaká věc, které se dá zbavit.

Ale podle mě je to opět jen naše nevědomí, které se nás svým, pro nás zvráceným, způsobem snaží chránit.

Jenže co s tím?

No, tak kdybych na to někdo znal odpověď, tak vyřeší většinu trápení lidstva.

I když vlastně ona odpověď asi je - sebepoznání. Ale je to dlouho a bolí to. Chce to trpělivost, disciplínu a čas. Je to dlouhá cesta. Není to žádná zázračná pilulka ani pár posezení s terapeutem.

Na druhou stranu je pozitivní, že se můžeme uzdravit.

Ale taky mi přijde, že čím hlouběji se dostávám, tím je to náročnější.

Obzvlášť, když jsem unavená, tak se vynořují emoce, které mají nějakou souvislost s minulostí. Nejsou to nové vzpomínky, ale spíše to, jak jsem se cítila, respektive jaké emoce jsem si neprožila, i když jsem měla.

Takže cítím třeba velký smutek, ale na druhou stranu i hněv.

Jsem smutná, protože si nemám s kým povídat, ale zároveň i naštvaná, že tomu tak je (hovořím za své minulé já).

30.11.2024

Tento týden byl velmi náročný. Vyspala jsem se až ve středu na čtvrtek.

Hlavou už se mi honily fakt divné myšlenky, typu Co když moje tělo zapomnělo, jak usnout?

Měla jsem z toho tik v obou očích. Na druhou stranu jsem hodně psala a dostala ze sebe spoustu pocitů z minulosti. Někdy si píšu i na papír. Někdy mi to tak více vyhovuje.

Ale když jsem vyspaná, tak takovou potřebu nemám. Nechce se mi věnovat emocím.

Přijde mi, že díky únavě slábne moje zeď kontroly a pocity vyplouvají napovrch a kvůli tomu nemůžu spát.

Někdy si představuji malou Lucii. Holčičku v červeném plášti. Není sama, je s průvodkyní v zeleném plášti. A dostává tolik pozornosti a lásky, kolik jen potřebuje.

Asi něco jako kdybych se snažila svému nevědomí říct, že nejsem sama, že jsem v bezpečí.

Roste moje sebedůvěra. Tím, jak se poznávám, tak jak rozpoznávám, co je vnitřní kritik, co jsou nějaké pozůstatky z minulosti. Tím, jak si uvědomuji, že se mě moje nevědomí snaží chránit.

Je pravda, že se někdy o tom musím trochu přesvědčovat, ale řekla bych, že ve většině času už věřím tomu, že stačí, jaká jsem. Že vím, co dokážu, že se umím přizpůsobit, že umím vydělat peníze, že se nemusím pořád kvůli něčemu bát.

Dneska je totiz fajn den. Je sobota dopoledne.

Měla jsem dopoledne workshop na Obsidian a organizaci poznámek. A mě baví, když můžu lidem předávat své znalosti. Ale baví mě to jen u lidí, kteří mají o dané téma také zájem.

To je důvod, proč mě moc nebaví školit třeba ve firmách. Když jsou lidi "nuceni" do nějakého workshopu.

No a teď sedím ve své oblíbené kavárně a píšu:-).

2.12.2024

Už mám po odběru krve. Teď čekám na výsledky a až mě přijme doktor, takže tipuji tak za hodinu nejdříve. Pak počkat na chemo. Dnes to bude v MOU na půl dne. No, snad příští týden opět nebudou odběry a jen samotné chemo. Jsem zvědavá, jak jsou na tom krevní buňky, přece jen jsem byla nachazená.

Tento týden bych ráda šla na dva vánoční večírky. Cítím se dobře, tak doufám, že to tak zůstane. Večerní socializace by fakt bodla.

Vlastně jsem se včera chvíli zabavila tím, že jsem vymýšlela, co bych si mohla obléct. Potřebovala jsem se nějak zabavit, abych nemyslela na jídlo. No a podařilo se. Byla trochu challenge vymyslet, co na sebe, když jedno prso chybí, na druhé ruce je viditelný PIC a potřebovala bych o velikost menší oblečení.

Na druhou stranu si v žádném oblečení nepřipadám tlustá. Takže v tom je to jednodušší.

A příští týden přijede Sigi, takže musím zůstat zdravá.

Celkově se teď nějak daří, pokud pomineme můj spánek, k tomu se za chvíli opět dostanu.

Natalka začala spinkat ve školce. Takže ji místo v půl jedné vyzvednu ve třech. No, kolikrát tam nespí, buď si s někým potichu povídá nebo pokud více dětí nespí, tak je nechají hrát ve vedlejší místnosti. To já když jsem byla malá a nespala, dostala jsem ve školce na zadek.

Každopádně je na ní vidět, že je tam šťastná. Že má hodné paní učitelky a spoustu kamarádů. Hodně už se ve školce naučila, chutná jí tam jídlo.

Takže ona je spokojená a já vlastně taky. Mám více času na práci a na časté přestávky.

Jo a schválili mi invalidní důchod, takže se tím školka a můžu více peněz spořit/investovat.

Plus mám možnost coworkingu. Bohužel jsem tam minulý týden nebyla, právě kvůli nachlazení.

No a ten spánek. Jako nevím, zda mě o tom ještě baví psát.. protože je to pořád to samé dokola. Když zalehnu, opravdu se cítím unavená, uvolněná, hlava čistá, ale stejně nic. Tak to po hodině a půl vzdám a vezmu si Neurol. Na dneska se opravdu potřebuji vyspat.

Fakt tomu nerozumím.

Ale prd, trochu tomu rozumím. Já se tak bojím, že opět neusnu, že prostě neusnu. V hlavě mám představy, jak krásné by to bylo lehnout a spát.

Když se podívám na svůj životní styl s odstupem, kdo jiný než já by měl lehnout a spát?

Takže je jasné, že zatím je to prostě moje hlava.

Vím, že jsem psala, že se snažím tolik neřešit to, když nespím. Jenže po tom minulém týdnu takovou únavu už opravdu zažít nechci.

Ráda bych si říkala a věřila tomu, že to nevadí, tak se vyspím jindy. Jenže to nejde, protože tomu nevěřím a nechci to.

...

Krevní buňky a celkový krevní obraz v normě. Jen mám trochu zatížená játra (není úžasné, co lze z krve všechno vyčíst?), doktor říkal, že je to normální při této chemoterapii a že to není nijak výrazné. Zítra si asi koupím ostropestřec, ten by měl být dobrý na játra. Je mi jasné, že na játra má hlavně vliv životní styl a chemo, jenže už mě moc nenapadá, co bych ve své životosprávě vylepšila. Tedy až na občasné hřešení něčeho dobrého v kavárně a sem tam víno.

Každopádně jsem moc ráda, že vše vypadá v pořádku, že jsem opět zdravá.

U doktora jsem řekla, že už to chci mít z krku. Jako chemoterapii. Bavili jsme se totiž o tom, jak to bude probíhat. Ptal se mě totiž, jak jsem na tom o Vánocích, zda můžu 23.12. na chemo. A mě v duchu napadlo: co je to za otázku?

Samozřejmě že můžu a že to chci mít za sebou.

Štve mě to a pořád. Dneska jsem v ústavu byla šest hodin, chemoterapie zabere něco málo přes hodinu.

Navíc je to trochu depresivní. Dneska k doktorovi šla těhotná paní. Jen hrozně doufám, že to bylo na nějakou pravidelnou prohlídku.

A samozřejmě jsem pořád v té obří nejistotě - objeví se nějaké vedlejší příznaky? Co když po chemoterapii objeví něco dalšího, co se předtím přehlédlo?

Vím, že nejistota tady bude a už si na ni začínám zvykat. Možná se jí sem tam nechávám vést. Ale tohle mi přijde jako otázka života a smrti. A umřít nechci.

Prostě asi chci, aby ten život byl trochu jednodušší.

Ono to může někdy vyznít, že všechno je v pořádku a já tomu ve velké míře i věřím. Jsem taková, vidím na všem a na všech primárně to dobré.

Jenže co je dobrého na chemoterapii?

Co je dobrého na tom, že mi vypadaly vlasy a brzo asi budu i bez obočí?

Co je dobrého na další několikaleté léčbě, která mě ještě čeká?

Chci, aby to bylo trochu jednodušší.

No a už zase brečím.

Což asi není špatné, protože si připouštím věci, které tam v hlavě někde schované jsou.

6.12.2024

Tento týden byl místy fajn, místy náročný. Po chemu jsem opět nemohla spát. Přijde mi, že to je možná nějaký vedlejší účinek? Hold než se to svinstvo dostane z těla, trvá to pár hodin. Takže třeba to má vliv na spaní. Protože tohle je pokaždé po chemu.

V úterý jsem byla na vánočním večírku, což bylo fajn. Chtěla jsem jít i dnes, ale nakonec jsem se rozhodla, že zůstanu doma. Přece jen nechci játra zbytečně zatěžovat. A hlavně nechci znovu onemocnět.

Mám super novou konvičku na různé čaje. Zelené, bylinné. I ten zmíněný Ostropestřec. Tak jsem zvědavá, jak na tom bude krev za dva týdny. Prostě týden mám totiž chemo bez odběrů.

Z mého ranního běhu se začíná stávat jobovka. O půl sedmé je ještě tma a skoro celá má trasa je bez osvětlení. Takže mám čelovku:-). Dřív bych si klepala na hlavu nad tím, jak někdo může běhat ve dvou stupních pod nulou. Jenže když běžím, tak mi zima není.

Posledních pár dní se necítím úplně ve své kůži. Moc se mi nikam nechce, práce mě nebaví, tak jako dřív. Jedná se jen o pár dní, možná na to má vliv i počasí. A samozřejmě málo spánku.

No, budu to pozorovat.

Miluju networking.

Před pár dny jsem si na FB všimla jedné události pro ženy podnikatelky a to kousek od mého bydliště. Říkám si proč ne, určitě se dozvím něco nového nebo někoho nového potkám.

Samozřejmě jsem nikoho neznala, ale s tím se na podobných akcích počítá. Respektive neznala jsem nikoho osobně, ale než jsem tam šla, projela jsem si seznam dam a zjistila jsem, že tam bude několik dam, které se živí jako virtuální asistentky.

Ha. Protože já už nějakou dobu dávám dohromady svoje myšlenky ohledně toho, s čím bych potřebovala pomoci.

Již jsem přes jeden online workshop narazila na grafičku a momentálně s ní řeším vizuální identitu. Což zní trochu divně. Ale jsou to prostě barvy, fonty, logo. Prostě to, jakou má moje práce/tvorba ksicht.

NO a další věc, se kterou bych potřebovala pomoci, je administrativa (emaily, faktury), finální korektura newsletterů, recyklace obsahu (z YT videí udělat příspěvky na sociální sítě). A právě s tímto vším dokážou pomoci virtuální asistentky.

A i když AI nástroje používám hodně, tohle jsou zrovna věci, na které bych chtěla lidskou pomoc. Nejlépe slečnu, která mi prostě sedne.

No a právě několik virtuálních asistentek bylo na tom dnešním networkingu.

Prvně jsme měly takové kolečko, kde jsme se měly představit (bylo nás kolem dvaceti). Tak jsem pečlivě poslouchala, kdo co dělá, jak mluví o tom svém podnikání, a jak je mi daná osoba sympatická.

Pak jsem se měla představit já. No a nazvala jsem se jako Průvodkyně světem programování.

Už totiž nějakou dobu přemýšlím nad tím, jak nazývat, co vůbec dělám.

Na LinkedInu mám lektorka, ale to je prostě taková nuda.

Učitelka mi také úplně nesedí. Tento pojem má většina lidí spojeno se základním vzděláváním a to úplně nechci.

A ta průvodkyně mi nějak sedí.

Může to být tím, že to svoje vnitřní moudro nazývám průvodkyní? A že jsem začala vnímat svůj život, své uzdravování jako cestu?

Nějak propojené to určitě bude. Prostě mi to takto sedí.

Vraťme se zpět.

Vyprávěla jsem o tom, co dělám, že prostřednictvím videí, blogu a svého kurzu motivuju lidi k objevování radosti z programování.

A pak jsem zmínila, že vzhledem k diagnóze a k momentální chemoterapii potřebuji pomoc virtuální asistentky.

Většinou už nemám problém před lidmi říci, jaká je momentální situace. Jako neříkám to napotkání, ale když cítím, že je potřeba mluvit narovinu.

Co mě vůbec nenapadlo, když jsem šla na to setkání, že bych tam mohla najít další potenciální zákaznice. A přitom je to zcela logické.

Vím, jak ženské umí pracovat, jak se dokážou naučit snad cokoliv a mají větší výdrž a odhodlání než chlapi.

Takže proč mě to nenapadlo? Vždyť mezi ženami podnikatelkami to většinou funguje tak, že si navzájem pomáhají a objednávají si služby mezi sebou.

Buď jsou i z mé strany nějaké předsudky vůči ženám nebo to může být tím, jak se vnímám já?

No, abych to zkrátila. Vypadá to, že virtuální asistentku jsem našla. Daná slečna mi sedí nejen tím, co umí, ale především jako člověk.

Ještě se musíme sejít a doladit drobnosti.

A ještě jedna věc. Nemám vizitky. Ono to furt fičí. Možná je to i o věku. Ale mě to prostě nenapadlo.

Ve výsledku, já nemám spoustu věcí, které by bylo fajn mít nebo dělat. Vizitky jsou jen prkotina.

Třeba mám tolik obsahu, který jsem využila pro YT. V podstatě nepíšu žádné příspěvky na LinkedIn, Instagram ani nemám.

Měla bych více sbírat emailové adresy, když už dávám tolik hodnoty zdarma.

A asi i to vnímání sebe sama by se mohlo trochu změnit. Přijde mi, jako bych se styděla za to, že podnikám sama za sebe. A úplně vidím, odkud to pochází.

Podnikatelé jsou zloději, přiživují se na ostatních a blabla. To jsem slýchávala v dětství a dospívání často. A i teď to sem tam slyším od starší generace.

18.11.2024

Opět v MOU. Jenže dnes bez odběru krve a bez čekání na výsledky a pak na lékaře. Byla jsem se jen nahlásit, že jsem zde, změřili mi tlak a teď čekám, až lékárna namíchá můj drinčík.

Takže mám chvíli čas si zajít na čaj a psát si.

Včera jsem mluvila s Terkou. Ano, v neděli. Tentokrát jsme se bavily o spánku, protože to je moje aktuální téma. Čehož si možná pozorné oko povšimlo jak z tohoto deníku, tak z mého pracovního newsletteru.

Každopádně prvně mi Terka řekla, že se můžu na své cestě vydat dál. Můžeme jít trochu hlouběji.

Jsem se trochu lekla, bo jsem si vzpomněla na naše první setkání. A vím, co to se mnou tenkrát udělalo.

No, zkusím si ten včerejšek trochu přetlumočit, protože vím, že mě to pomáhá.

Všechno, co se nám v životě odehraje, nám vlastně pomáhá. Můžeme se tak dozvědět o sobě mnohem více.

I když to může znít trochu strašlivě, i díky rakovině jsem se toho o sobě dost dozvěděla. Odhalila jsem svého vnitřního kritika. Zjistila, že celý můj život byl hlavně o nějakém získání pocitu kontroly.

A stejně tak i má nespavost mi ukazuje, že něco je špatně. Že v pozadí je nějaká nezpracovaná emoce.

V mém případě vztek. Čehož jsem si samozřejmě nevšimla, a to i přesto, že jsem často psala, co mě štve.

Když se na to pomocí deníku podívám zpětně, tak mě štve/štvalo chemo, smrt, nespavost...

Ale také si myslím, že jsem to tak trochu nadlehčovala, protože vztek je taková emoce, která se přece nesluší.

A přitom Natálce říkám, ať to ze sebe dostane. Pokud potřebuje křičet, tak ať křičí. Jen ať nebije nás, ale bouchne si třeba do polštáře.

Také si myslím, že jsem se vždy považovala částečně za cholerika, jak ten nával vzteku přijde, tak odejde. A taky že je to normální. Jenže co když není?

Co když se nemusíme pořád vztekat? Co když ten léta zahrabaný vztek dostaneme ven?

Co tedy s tím?

Podle Terky mě žádné metody, techniky na spaní nezachrání, pokud si nevyřeším, co je za tou nespavostí.

Pokud přijde vztek, tak přijde. Musím si ho prožít stejně jako jsem si dříve prožila strach. Uvědomím si jej ("aha, vztek") a nakonec jej postupně přijmu.

Ve vzteku je fajn, že se hodně projevuje tělesnými reakcemi, takže můžu obrátit pozornost dovnitř a pozorovat, co se to se mnou vlastně děje.

Ono je to vlastně krásně jednoduché. Je to pořád dokola to stejné. Uvědomění a obracení pozornosti dovnitř.

Jako zní to jednoduše, ale není. Protože to chce disciplínu.

Líbí se mi, že psychoterapie s Terkou není o tom mém příběhu, že jí vlastně nemusím vykládat, co se mi stalo teď nebo v minulosti. Ono je to vlastně jedno, co se nám děje na té úplně povrchní úrovni.

Svoboda spočívá v tom, že to já budu rozhodovat. Ne moje vymyšlenky, ne můj vnitřní kritik.

A to je to, čeho bych chtěla dosáhnout - co největší míry svobody.

A věřím, že jsem na správné cestě.

19.11.2024

No, tak na dnešek se mi moc nedařilo spát.

Ale nějak jsem to prostě vzala jako fakt a moc se tím netrápila. Ano, budu dnes trochu unavenější, ale večer beztak lehnu a usnu.

Nechci tomu přikládat větší váhu, než to má. Prostě někdy se nezadaří.

Od neděle zatím k nějakému incidentu, kde bych se hněvala, nedošlo. I když jsem na to byla zvědavá, zda se mi podaří uvědomit si, že se teď hrozně hněvám.

Předpokládám, že to bylo i tím, že včera jsem byla trochu mimo. To dělá ta premedikace před chemem, jsem z ní taková omámená.

Jinak opět žádné vedlejší účinky zatím nejsou.

Jelikož jsem nemohla spát, vstávala jsem někdy po čtvrté. Pracovala, než Natálka vstala. Byla ráno běhat. To mě vždy nabije.

No a dnešní dopoledne jsem strávila v JICu v rámci Technologického parku.

Řeším coworking.

JIC je takový inkubátor pro startupy. Také nabízí openspace a kanceláře pro různé technologické firmy. No a od loňského roku nabízejí i coworking.

A pro mě je to jako dělaný. Prostě IT svět kolem mě a cowork je takový maličký, žádný obří openspace.

Prvně jsem se setkala se slečnou, která má cowork na starosti a celé mi to tam ukázala. Mě samozřejmě zajímalo úplně všechno.

V rámci JICu je například k dispozici podcastové studio či dílna FabLabu.

A taky mám k dispozici zasedačky. Jako ne že bych to hned využila, ale teoreticky bych mohla jednou v budoucnu uspořádat nějaký live workshop.

Já jsem prostě ráda s lidmi. Myslela jsem si, že je problém pouze v tom, že už mě nebaví pracovat z domu. Tak jsem to řešila tím, že jsem sem tam pracovala z kavárny. Jenže pořád to nebylo úplně ono

A takto můžu pracovat na svém podnikání a zároveň mít kolem sebe inspirativní prostředí a zajímavé lidi.

22.11.2024

Posledních pár dnů bylo velmi náročných. Od neděle do čtvrtka jsem naspala pár hodin. První tři dny to bylo unesitelné.

Nemůžu usnout, budím se často, nemůžu usnout.

Jenže včerejšek už byl na mě moc. Přes den jsem byla hrozně unavená. A do toho začínám být nachlazená. A kvůli tomu napětí jsem měla tik v obou očích.

Na druhou stranu ta nehorázná únava mi dala příležitost uvědomit si, jak obrovský hněv v sobě mám. Již nešlo ignorovat to, co se ve mně děje. To jak jsem naštvaná.

Jako kdybych v sobě měla obrovský balón plný hněvu. A že každodenní situace do něj dělají takové malé dírky. Balón nepraskne, jen se nějak ten vztek uvolní. Jenže ty moje reakce jsou často nepřiměřené situaci. Kdyby ten balón byl prázdný, tak bych reagovala úplně jinak. Minimálně tak si to představuji.

Jenže tím, jak jsem se celý život snažila kontrolovat to, co dělám, co říkám, tak se ten balón jen zvětšoval a zvětšoval. Místo toho, abych nějakým vhodným způsobem ze sebe ten vztek dostávala, tak jsem jej nechávala v sobě. Proč? Protože vztek jsou takové nehezké emoce, za které jsme často trestáni už odmala.

Myslela jsem si, že když se někdo vzteká a hněvá, tak není vychovaný, neumí se ovládat. Jenže někdy tyto emoce můžou být přiměřené.

No, jenže abych dostala ten vztek ze sebe ven, když je to adekvátní a nedovolila tak, aby se ten můj balón hněvu zvětšoval, tak často reaguji nepřiměřeně v situacích, které adekvátní nejsou.

Třeba když mi něco nejde podle plánu, tak jsem naštvaná a třeba začnu řvát na Michala.

Momentálně mě štve tolik věcí a je to naprosto v pořádku. Tedy to si alespoň říkám, zatím si nejsem jistá, že tomu i upřímně věřím. To spíš přijde časem.

Myslím si, že se mi ulevilo už jen tím, že jsem si přiznala, že ve mně je ten obří vztek. Něco kvůli čemu nemůžu spát. Něco kvůli čemu se mi nedaří zcela uvolnit.

A jelikož o jeho existenci vím, tak můžu ten svůj imaginární balón začít "vypouštět". Třeba jen tím, že si začnu připouštět všechny věci, které mě serou. A že jich je.

Terka tedy asi měla pravdu v tom, že dostávám pořád hlouběji, že se dostávám k jádru svého problému. Ještě donedávna jsem si myslela, že to byla ta moje neuvěřitelná snaha vše kontrolovat. Jenže ta vznikla právě tím, že jsem se snad již odmala snažila kontrolovat svoje emoce.

Každopádně i přes toto velké uvědomění jsem si na dnešek po delší době vzala Neurol. Nevzala jsem si jej hned večer, protože to jsem usnula docela rychle. Vzala jsem si jej v noci. Vzbudila jsem se a dostala strach, že neusnu a já tak potřebovala spát.

Ale do budoucna ho nechci brát. Ale nyní už chápu, proč mi tak pomáhá. Uvolní mě před spaním. Jenže tím řeší jen symptom, ne problém.

Podobně by to bylo i s prášky na spaní. Vlastně kdybych je brala, asi bych nepřišla na to, kde je problém. Prášky by vyřešily symptomy, ale ne reálný problém.

24.11.2024

Zítra mě čeká opět chemo.

Přemýšlela jsem nad tím, zda půst není nějaká moje závislost. Jakože to je něco, co musím dělat i přesto, že to vlastně dělat nechci. Hlad asi nebaví nikoho, že jo.

Jenže ten jeden den je snesitelný a ta obří chuť na jídlo a to, jak potom to jídlo chutná. To opravdu za to stojí.

Samozřejmě jsou zde i další možné benefity. Jakože mi není po chemu špatně. Jenže to nevím s jistotou, zda je to tím nebo zda je to třeba placebo.

Takže ano, trochu mě štve, že dneska nebudu jíst, ale řekla bych, že je to má volba.

Nachlazení ustupuje. Ono to vlastně nebylo nic hrozného, trochu rýmy.

Většinou když jsem nachlazená, tak jsem protivná a nic mě nebaví. Jenže já byla včera i dnes běhat. No, jakože to bylo spíše takové loudavé běhání. A hrozně pomohlo. Na psychiku neznám lepší lék.

Prozatím se držím zdravá. Teď jsem to určitě zakřikla! 😅 Každopádně mi přijde, jako by v pondělí žádná chemo nebyla.

Abych byla upřímná, zase bojuji se spánkem. Některé dny se mi nedaří usnout třeba i hodiny. A myslím si, že je to jen o mé hlavě.

Mám prostě strach. Opět. Strach, že neusnu, že budu druhý den unavená a nebudu mít na nic chuť. Že budu koukat jen na televizi a nebudu se věnovat tomu, co mě opravdu baví, protože na to nebudu mít sílu. Navíc, vše se zvládá líp, když je člověk vyspaný.

Nemyslím na rakovinu, smrt ani podobné věci.

Přes den dělám všechno možné, snad i nemožné, abych večer lehla a spala. A opravdu se večer cítím unavená. Ale jakmile začnu usínat, mozek si to uvědomí, probere se a pak už to prostě nejde.

Ach ta moje hlava. Opravdu mým největším snem je jít si večer lehnout, během chvilky usnout a vzbudit se až ráno.

Jednu chvíli se mi zdálo, že se spánek začal zlepšovat, ale teď tomu tak opět není.

Jsem si jistá, že je to jen o mé hlavě, o tom, jak ke spánku přistupuji a jak o něm přemýšlím. Že kvalitní spánek je jako nějaký svatý grál, kterého dosáhnou jen někteří vyvolení.

Přijde mi to podobné jako můj dřívější vztah k jídlu. Jím hodně, zdravě, sem tam si dám nějakou „neřest“ a neřeším to. Běhám, protože chci, ne protože musím. A když nepůjdu (jako dnes), nic se nestane.

A vsadím se, že takový přístup by mi dřív přišel taky jako nedosažitelný.

A podobně to bude i se spánkem. Prostě neřešit. Tak neusnu. No a co.

Jiné téma.

Včera jsme s Michalem byli po x letech venku s našimi kamarády a známými. Ne že bychom nikam nechodili od doby, co se Natálka narodila, ale spíš jsme šli spolu na jídlo nebo si zastřílet.

Bylo to super, ale bohužel bych dala nevím co, aby to byla jiná příležitost než rozloučení s naším kamarádem.

Nebyl to klasický pohřeb. Spíš obrovská sešlost jeho kamarádů, rodiny, kolegů, sousedů...

Mluvila jsem s lidmi, které jsem viděla naposledy na kolejích. Z toho období mám tolik úžasných vzpomínek. Nejlepší byly fotky, kde jsme si říkali, kde to bylo vyfoceno a při jaké příležitosti. Prostě ty, co byly pořízeny na akcích, kde se všichni zřídili tak, že si na ně nikdo pořádně nepamatoval.

Přípitek od jeho partnerky byl nádherný. Podepsala bych se pod každé její slovo. Má můj hluboký obdiv, že to zvládla. Celkově ji obdivuju, jak dokáže přesně říct, co potřebuje, když se jí člověk zeptá. Věřím, že kdyby tohle uměl každý, život by byl mnohem jednodušší.

V posledních měsících jsem začala věřit, že co se má stát, stane se. Že nic se neděje bez důvodu. Ale v tomhle konkrétním případě mi přijde, že to bylo moc brzo. Tohle se nemělo stát.

Je smutné, že se lidé v takovém počtu scházejí až když se stane něco takového. Pořád si říkáme „až, až, až…“ A je mi jasné, že některé lidi už neuvidím, nebo možná ano. Na dalším pohřbu.

Včera se mě několik lidí ptalo, jak se mám, jak to zvládám. Takový ten soucitný pohled s nakloněnou hlavou.

Říkám, že dobře, že jsem moc šťastná, že je vidím, že žiju, že jsem tady.

Někteří mi nevěří. Někteří mě obdivují. Někteří to berou jako fakt.

Vím, že jsme se chvíli bavili o posmrtném životě. A překvapilo mě, kolik lidí doufá, že po tomhle životě něco je. Že tohle nemůže být vše.

A byla jsem až překvapená svou myšlenkou, že pevně doufám, že tohle je vše. Nic dalšího nemáme, tady a teď. Ničím dalším si jistí být nemůžeme.

A mě to vlastně ani nevadí. Spíš mě děsí myšlenka nějakého nekonečného posmrtného života. Vždyť by nám z toho hráblo.

Právě ta konečnost tomu všemu dává smysl. Kdyby nebyl konec, čeho bychom si měli vážit?

11. 11.

Tak opět v ústavu. Už mám po odběru krve. Díky zavedenému PICu to je rychlovka, ale ta věc mě tak trochu štve, svědí mě a tlačí. Prý to po dnešním převazu po chemo bude lepší. Tak jsem zvědavá.

Taky jsem zvědavá, jak jsou na tom bílé krvinky, protože já se cítím dobře. Jenže to jsem se cítila i dříve, když mi doktor oznamoval, že tam mám jen pár nebožáků.

Říkala jsem si, že bych po delší době mohla udělat menší rekapitulaci toho, jak se cítím, co dělám, co se mi honí v hlavě.

Začneme tím jednodušším. Životní styl.

Mám hlad. Nečekaně. Půst už nedržím tak dlouho, včera jsem měla obří snídani, dnes si dám pozdní oběd.

Ale stejně jsem už včera odpoledne měla velký hlad. Takže se těším, co dnes odpoledne všechno sním. V lednici mám nachystané čtyři různé polévky a přemýšlím nad tuňákovou pomazánkou.

Včera jsem se vážila a pořád si držím váhu 48 kg. Tedy co začala chemoterapie mám pořád stejnou váhu.

Jím hlavně zeleninu, ovoce a bílkoviny. Z mléčných výrobků hlavně jogurt a kefír. Happy vajíčka a sem tam maso. Vyhýbám se zpracovaným potravinám, ale sem tam si dám pečivo (třeba žitné) nebo nějakou „neřest“. V pátek večer jsem měla dokonce řízek.

Ale opravdu si myslím, že to je tím, jak to vnímám. Jak jídlo neřeším. Podle mě jsem si pocitem provinilosti a vnitřní kritikou ublížím mnohem víc než tím, že si dám kváskový chleba.

Běhám. Ale ne každý den. Třeba dnes. Zjistila jsem, že když ráno nejdu běhat, už se mi nechce. Místo toho jdu raději na dlouhou procházku. A jsem s tím v pohodě.

Co se týče harmonogramu dne, ten se někdy liší podle toho, jestli je chemo, únava po chemo nebo nachlazení, a taky podle toho, jestli jsem tu noc dobře spala. Ale řekla bych, že většina dní probíhá podobně. Ráno běhat, pokud to jde. Dopoledne pracuju, většinou doma, sem tam v kavárně. Odpoledne bývám s Natálkou, sem tam hlídá babička, takže můžu ještě chvíli pracovat.

Večer si spíš jen čtu, něco poslouchám, sem tam kouknu na televizi. Momentálně mi opravdu více vyhovuje chodit spát dřív.

O víkendech je to samozřejmě trochu jiné – víc socializace, míň práce.

Když to tak píšu, zní to jako nuda. Ale já jsem hrozně spokojená.

Tím vlastně navazuju na psychický stav. Je to jiné. Diametrálně odlišné od toho, jak jsem se cítila a přemýšlela před pár měsíci.

Vnitřní kritik ustoupil do ústraní. Samozřejmě, že někdy trochu pindá, když nejdu ráno běhat, ale už ho spíš ignoruju.

Přijde mi, že žiju o dost víc v přítomnosti. Už skoro neřeším, co jsem kde komu řekla. Už tolik neplánuju. Tedy minimálně přes den.

Samozřejmě, že nechci umřít. Ani teď, ani za deset let. Mám toho tolik, co bych chtěla vytvořit, zažít. Ale taky vím, že budoucnost prostě neovlivním. Ano, je to naprd, ale je to tak.

Prostě jsem tady a teď v tuto chvíli.

Jo, málem bych zapomněla. Už kapu.

Doktor se culil hned ve dveřích. Krvinky jsou téměř v normě. Takže příští týden bude jen stacionář. Místo pěti hodin tady budu jen dvě. Jé!

12.11.2024

Je půl čtvrté ráno. Už jsem to vzdala. Byla jsem tak naštvaná, že jsem raději z postele vylezla.

Přijde mi, že celý můj den není nic jiného než příprava na spánek, ale mé mysli je to jedno. Ta si prostě řekne: „Ty spát nebudeš. Já si chci přemýšlet, chci vymýšlet zajímavé věci, chci plánovat.“

Pravidelnost v jídle, pohybu, v době vstávání i odchodu do postele. Zdravé stravování. Málo kofeinu a jen dopoledne. Nepiju téměř alkohol, poslední jídlo před šestou hodinou.

Večer si lehnu unavená. Začnu usínat. A najednou bum, jsem probuzená.

Zkouším různé techniky. Hluboké dýchání, počítání, vizualizace, vystoupení z myšlenek. A nic.

Naštvaná vstávám, protože už to fakt nemá smysl. Po šesté bych se stejně probudila.

Přijde mi, jako by se moje mysl spánku záměrně vyhýbala. Ale tuším, že v pozadí je strach. Že neusnu. Že následující den nebude podle mých představ, protože prostě budu unavená.

Asi se bojím, že mi únava vezme další den. Že místo toho, abych dělala, co mě baví a těší, budu protivná a ten den bude stát za nic.

Už vím, jak moc dokáže být život fajn. A možná o ty běžné dny nechci přijít kvůli únavě.

Je to jako začarovaný kruh.

13.11.2024

O den a osm hodin spánku později.

I když jsem včera nespala, přesto byl ten den úplně v pohodě. Díky vstávání o půl čtvrté jsem toho spoustu stihla.

Skoro za tmy jsem byla běhat. A uběhla jsem v kuse tři kilometry. Pracovala jsem doma, pak šla pěšky do kavárny, kde jsem si četla a zpracovávala poznámky.

Čtu podruhé knihu Pořiďte si druhý mozek kvůli chystanému workshopu pro Junior.guru. A tentokrát si dělám poznámky, a to na papír. A baví mě to.

Odpoledne pak s Natálkou. A to už jsem tedy začínala být dost unavená. Takže nějak po deváté už jsem spala.

V noci jsem se vzbudila jen jednou a krátce. A spala skoro do šesti. A opět byla běhat.

Běhat skoro za tmy v takovém sychravém počasí mi vůbec nevadí. Jsem nadšená z toho, že dokážu běžet dlouho, aniž bych byla nějak extra zadýchaná. Jsem nadšená z toho, kolik mám pak energie. A ty nápady, které se za běhání vynoří, jsou taky fajn :-)

V životě by mě nenapadlo, že budu běhat ve dvou stupních.

Mám energie na rozdávání.

Myslím, že se mi potvrdilo, že ta moje nespavost je jen o mé hlavě. Možná pokud se prostě smířím s tím, že se může stát, že neusnu, a budu s tím v pohodě, tak pak prostě usnu :-).

Dneska ráno jsem byla doprovodit Natálku do školky. Většinou ji ráno vodí Michal, ale dnes nemohl. A bylo to fajn. Procházka na šalinu pěkně při podzimním sluníčku.

Vidět ji, jak se do školky těší. Jak mi sotva zamává ve dveřích, aby už mohla jít zase si hrát. Ne že by si dnes už dost nehrála. Kvůli posunu času vstávala o půl páté.

Na druhou stranu se naučila hrát si ráno sama. Jde se sama vyčurat a pak si hraje v pokojíčku a nebudí nás. Večer jí nachystáme i malou svačinku a čaj, takže se může najíst. Zní to krásně, jenže i když se snaží být potichu, moc jí to nejde.

A teď sedím v kavárně a čekám na snídani. Prošla jsem se kousek pěšky.

Třeba zítra půjdu běhat? Už jsem nebyla ani nepamatuju, a díky posunu času je ráno brzo světlo.

Odpoledne možná zajedu do Impact Hubu na setkání Na volné noze. Chtělo by to trochu socializace. Ale jen na chvíli, poslední, co bych chtěla, je znovu onemocnět.

Další dobrou zprávou je, že už jsem si několik dní nedávala Neurol na spaní. Prvně jsem nemohla, protože jsem měla kodein, abych se trochu vyspala. Myšleno kvůli kašli. Čím míň prášků beru, tím líp.

No a pak jsem si řekla, že to zkusím i bez něj. Že je kdyžtak v šuplíku.

Dalším důvodem bylo, že už jsem musela zvýšit dávku z 0,25 na 0,5, a to není dobré znamení.

Třeba pomáhají ty červené brýle před spaním. Sice v nich vypadám doslova jak dědek, ale možná že to opravdu pomáhá. Uvidíme, ještě je krátká doba na nějaké výsledky.

Psychicky se cítím také dobře, jako není to jak v létě, ale přijdu si prostě spokojená.

1.11.2024

Včera a předevčírem jsem byla běhat. Úžasné. Šla jsem kolem čtvrt na sedm, kdy je ještě trochu přítmí. Mlha a pouliční světla.

To osvětlení je jen asi prvních sto metrů. Dál už ne, takže za úplné tmy bych běhat jít nemohla. To bych měla asi trochu strach.

Uběhla jsem zhruba kilometr a půl, druhou půlku jsem pak šla pěšky. Nic se nemá přehánět a nějak jsem cítila, že víc už by bylo na mě moc.

Dnes jsem běhat nebyla. Včera večer jsem se koukala do desíti na seriál a spala pak trochu déle. Takže už jsem to nestihla.

A světe div se, žádné výčitky za to, že jsem se dívala večer na televizi a šla spát o něco později. Žádné výčitky za to, že jsem ráno nešla běhat.

Je v tom tak obrovská svoboda. Ono to ani tak není o tom běhání či procházkách, ale o pobytu venku. Zvlášť před svítáním. Teď už vím, že se nemusím bát, že bych toho nechala, protože jsem jeden den nešla běhat. Když vám něco dělá tak dobře, tak se toho prostě jen tak nevzdáte. Vrátila jsem se k běhání i po třítýdenní pauze kvůli nemoci. A věřím, že bych se vrátila i po mnohem delší.

Celkově se cítím vlastně skvěle. Tak proč ne, je krásné dopoledne. Já sedím v oblíbené kavárně a píšu. Ale podobně jsem se cítila i včera a předevčírem.

Opravdu je znát, že fyzický stav má velký vliv na ten psychický. Jsem opravdu vděčná za to, že jsem posledních pár dní mohla dopoledne pracovat a odpoledne být s Natálkou.

Tento týden je ve znamení úklidu a příprav. Zítra totiž přijede moje rodina, tak aby to u nás nějak vypadalo.

S Natálkou jsme teď uklízely a včera pekly, dnes ještě musíme nakoupit drobné dárky. Všechny tři neteře totiž mají narozeniny na podzim.

Ano, mohla bych všechno udělat, když je ve školce, ale to se mi upřímně nechce. Přeci jen je ve školce do oběda a tento ne moc dlouhý čas využívám na svoje tvoření. Tedy na práci.

Sice uklízení s čtyřletou zabere dvakrát více času. U uklízení se udělá třikrát větší nepořádek. No a proto přípravy zaberou tři odpoledne místo jednoho dopoledne :-).

Nějak jsem znovuobjevila kouzlo večerního nicnedělání. Ideálně ani nekoukat do telefonu. Zjišťuju totiž, že to červené světlo má fakt vliv na rychlost mého usínání.

Včera jsem se sice koukala na televizi, ale právě s červenými brýlemi. No a jako není to úplně ono.

Lepší je, když jsem v ložnici, kde mám červené osvětlení, takže si můžu například číst a nemusím mít brýle.

A je hrozně fajn jít do postele unavená s pocitem, že brzo usnu.

Když se někdy poohlédnu zpět na svůj starý život, přijde mi, že je snad úplně vše jinak.

Ať už se to týká takové té povrchní úrovně, jak jím, hýbu se, jak trávím dny a večery, nebo té hlubší úrovně, tedy jak přemýšlím, jak o sobě přemýšlím, jak se k sobě chovám.

Ano, možná je podobný takový ten denní harmonogram. Tedy dopoledne práce a odpoledne Natálka.

Jenže dřív by mě nenapadlo jít pracovat jinam. Měla jsem ty svoje plány, deadliny a pravidelnost. Teď mi přijde, že na to jdu opačně. Teď pracuju na tom, co mě baví, a ono z toho něco vznikne.

A dřív jsem hledala způsoby, jak pracovat třeba i s Natálkou nebo po večerech. Teď už na to, slušně řečeno, kašlu. Prostě se mi nechce.

Jako sem tam se mi stane, že se mi chce pracovat i večer. Tak pracuju. Ale není to moc časté.

4.11.2024

Nebaví mě to a nebaví mě. Nebaví mě čekat na doktora a pak na chemo. A to nemluvím o tom hladu. Včera odpoledne jsem nedokázala myslet na nic jiného než na jídlo.

Víkend byl fajn, v sobotu tu byla rodina, šli jsme k lesu na stezku odvahy, kterou pořádal areál U mravence. A jedla jsem a jedla. Jako celkově jím hodně, většinou tak pět jídel denně. Ráno zeleninové smoothie, pak kaši s ovocem, polévku, nějaký menší lehčí oběd a lehčí večeři. No, ale v sobotu jsem jedla ještě víc :-). Věděla jsem, co mě čeká.

Včera, tedy v neděli, byl Michal s Natálkou na zahradě, tak jsem měla klid. Většinu času jsem si hrála s Obsidianem a doplňovala různé poznámky v rámci plánovaného workshopu, který chystám pro junior.guru. Ale upřímně mi to moc nešlo, mysl pořád odbíhala k tomu, že mám hlad.

Večer už to bylo lepší, protože klasicky přestávám jíst tak kolem páté večer. Tělo je zvyklé na to, že večer se už prostě nejí.

Už mám na Rohlíku vybraný částečně nákup. Snědla bych nejen slona, ale celou zoologickou zahradu. Jinak řečeno, na zítřek se těším jak malé dítě na Vánoce.

A nevím, jestli teď zvládnu psát o něčem jiném než o jídle :-). Jako trochu vtipné to je.

Jen se ještě na chvíli vrátím ke dnešku. Ráno jsem měla takovou menší operaci. Zaváděli mi hadičku do žíly, říká se tomu zkráceně PICC. Je to kvůli tomu, aby mi pokaždé nemuseli napichovat žíly na levé ruce. Na pravé to nejde kvůli odebraným uzlinám.

Dali mi lokální anestezii do levé paže a za chvíli bylo hotovo. Blbé je, že to trochu překáží.

Pak jsem šla rovnou na odběr krve a teď čekám na onkologa.

Už jsem dopila kafe a teď piju čaj v kavárně No Feet, což je taneční studio s kavárnou přímo naproti MOU. Ještě jsem tu nebyla, ale kdybych mohla, tak se tu i najím. Někdy příště.

Jen menší odbočka zpět do minulosti. Dřív bych byla trochu nervózní z toho, že mám jít do kavárny, kde jsem ještě nebyla, navíc se šátkem na hlavě. Dnes nehnu brvou.

Dnes by měla proběhnout čtvrtá dávka chemoterapie. Píšu „měla“, protože ještě nevím, jak dopadnou výsledky krve. Přijde mi, že už tolik neřeším to, že by nemusela proběhnout. Vím, že to neovlivním.

Ale pokud proběhne, tak je to malý důvod k oslavě. Chemo sice neskončí, jsem zhruba v půlce, ale následující dávky už by měly být mírnější.

Čeká mě dalších 12 „mírnějších“ dávek každý týden. Tak teď nevím, jestli je to důvod k oslavě, protože ty kolečka (odběr krve, čekání, doktor, čekání, chemo) budou probíhat každý týden. Z toho teď radost moc nemám.

Mám radost z toho, že jelikož chemo nebude tak agresivní, půst by mohl být kratší.

Teď nejím zhruba necelých 70 hodin jednou za tři až čtyři týdny. Což zatím nemělo žádný vliv na mou váhu. Ale držet takový půst každý týden je nemyslitelné.

Takže to zkrátím. Zatím nevím jak. Zda před chemo nebo po chemo. Prostě vyzkouším, uvidím a popřípadě upravím.

Jestli mi to za to stojí? Rozhodně.

Po třetí dávce chemoterapie nevolnost nebyla snad žádná. A to za to stojí všemi deseti. Navíc po půstu mám tak neuvěřitelnou chuť na jídlo. Jím hodně, zdravě a mám z toho radost. Nehubnu.

A plánuju, že i po skončení chemoterapie budu jednou za čas držet půst.

No nic, dopito. Čas se přesunout do čekárny mezi ostatní onkologické pacienty.

...

Ono opravdu nemá smysl se s něčím trápit dopředu, protože situace může být jiná.

Na chemo sice jsem, ale už na té „mírnější“ verzi. Tedy na té, co bude probíhat každý týden.

Jelikož jsem měla opět nízký počet bílých krvinek, pan doktor usoudil, že se vynechá ta čtvrtá agresivní dávka.

Prý se to běžně stává a zajišťovací léčba se v průběhu upravuje, aby to mé tělo zvládlo.

Blbá zpráva je, že mám ten imunitní systém fakt oslabený a i běžné nachlazení by mohlo být nebezpečné. Čímž by se mohla protáhnout léčba.

Dobrá zpráva je, že k onkologovi a na krev nebudu muset chodit každý týden, jen jednou za tři týdny. Půjdu tedy rovnou a pouze na chemo.

Takže čas strávený v MOU nebude tak dlouhý.

A samozřejmě kratší půsty. Vedlejší účinky už by prý němly být tak náročné. Nejvýraznější je prý necitlivost v konečcích prstů.

Tak bych řekla, že ta nejnáročnější část léčby je za mnou.

Skáču radostí jak Natálka do listí 🙂.

5.11.2024

Než zveřejním týdenní záznam, tak bych ještě chtěla napsat pár vět.

Včera jsem se nemýlila. Opravdu ta dávka chemoterapie byla jiného druhu.

Ano, byla jsem včera hodně unavená, ale to kvůli premedikaci. Na název si nepamatuju, ale prý to je kvůli možným alergickým reakcím.

Ale nebylo mi vůbec špatně, ani včera, ani dnes. Dobře jsem se vyspala a o půl sedmé jsem šla běhat.

Také jsem s nadšením pracovala. Především jsem se bavila přípravou workshopu na Obsidian.

Jo a taky jsem četla na terase a za chvíli půjdu na procházku.

Asi tedy není potřeba dodávat, jak se cítím 🙂.

A teď už jen neonemocnět.

Sedím v knihovně. Když jsem chodila na vysokou, tak jsem v MZK strávila hodně času.

Ale v posledních pár letech jsem zde chodila maximálně si půjčit knížky nebo si dát svačinu s Natálkou v sedmém patře.

Přitom ty studovny jsou zde hrozně fajn, celkově to je tady moc dobře pojaté. Takže jsem si v klidu prošla regály s tématy, které mě zajímají, no a teď píšu.

A než jsem sem přišla, tak jsem byla naproti v piknik boxu na kafe. Původně jsem neměla v plánu tam nějak posedět, jenže po cestě jsem potkala známou s kočárkem a právě jsem se jí zeptala, zda nechce na chvíli pokecat.

Prostě jsem změnila bez mrknutí oka svůj původní plán. Já!

Jo a paruku taky nemám, jen šátek. Neříkám, že už je mi úplně jedno, že na mě lidi koukají. Ale minimálně to neřeším tak jak dřív.

Jde mi o to, aby mi bylo co nejvíce pohodlně.

Doma už mě to vůbec ale vůbec nebaví. A nemám tolik peněz, abych seděla každé dopoledne v kavárně. No možná i kdybych měla, tak by mi i těch peněz za kafe (které máme doma výborné) bylo líto. No tak jsem se rozhodla jít pracovat do knihovny.

18.10.2024

Tento týden se necítím úplně nejlépe. Bude to tím nachlazením. Normálně už bych byla dávno v pohodě, ale po té chemoterapii tělo nemá dostatek sil na obyčejný kašel.

Ale předpokládám, že už to bude lepší, včera jsem si píchla injekci Filgrastimu (na podporu tvorby bílých krvinek) a v noci měla teplotu a začínám vykašlávat. Dneska bude další injekce.

No a pak jsem unavená, protože v noci pořád kašlu. Což se pak projeví na náladě.

A to počasí je taky na nic. Ten otravný vítr.

Postěžovat si můžu, ne?

Tak co mě ještě štve?

No, prostě to, že se necítím ve své kůži. To, že běhání nedám ani náhodou. A teď to nemyslím ve smyslu výčitek, že bych měla. Ale prostě, že mi to chybí.

A taky mě štve, že nebývám tolik s Natálkou. Jakože je odpoledne více s Michalem nebo s babičkou. A tady už ty výčitky mám. Tohle téma si ještě chci srovnat v hlavě.

Teď to nemyslím tak, že kolik hodin denně bych s ní měla být. Řekla bych, že ani tak nejde jako o délku, ale o kvalitu toho společného času.

Řekla bych, že jsem ovlivněna tlakem toho okolí. Na jedné straně máte, že matka by s dítětem měla být co nejvíce. Pak taky máme tendence, že by žena měla mít nejen rodinu, kariéru, koníčky, a nevím co všechno.

No, ale v těchto zdrojích už nechci hledat odpovědi. Stejně každý říká něco jiného, takže co je pravda?

Pravda bude pro každého jiná. Taková otázka. Pokud je pravda pro každého jiná, tak existuje vůbec?

Já tak nějak uvnitř cítím, že pro mě je důležité, aby Natálka byla šťastná a aby se jí dostávalo láskyplné výchovy. Což pro mě znamená, neodkývat jí všechno, když se řekne ne, tak to platí. Ale na druhou stranu mazlením a objímáním a pochopením se podle mě nerozmazlí.

Ale stejně ty výčitky tam jsou, jakože to já primárně bych měla dohlížet na její výchovu.

Kurnik, když to teď píšu, tak si uvědomuju, že i v tomhle hledám kontrolu.

21.10.2024

Je mi hrozně. Fyzicky i psychicky.

Ani nevím, kde začít. V sobotu jsem měla vysokou horečku. Předpokládám, že se jednalo o reakci na další dávku Filgrastimu (na zvýšení počtu bílých krvinek).

Většinu dne jsem proležela. Koukala na televizi (Yellowstone), poslouchala audioknihu (Amari a noční bratři) nebo se vzdělávala.

Včera už mi bylo o trochu líp a trochu jsem pracovala. Stříhala jsem video. Moc mě to bavilo. Řekla bych, že z velké části kvůli tomu, že už nějakou dobu tuto činnost nedělala. A samozřejmě byla na procházce.

Ale jelikož život je někdy prostě fakt těžký a nefér a chcete se na všechno vykašlat, tak dnešek je tomu příkladem.

Umřel mi kamarád. A já prostě nevím, co s tím. Cítím toho tolik, za některé pocity se trochu stydím. Třeba, že jsem na něj naštvaná.

On si prostě nedal říct.

Na druhou stranu ale vím, že obviňování ničemu nepomůže.

Kdybych umřela na rakovinu, taky by nikdo neřekl, že si za to můžu sama, že jsem měla jít k doktorovi dříve. Já prostě jednala tak, jak jsem jednala. Nemohla jsem jinak. A stejně tak i on, ale bohužel jeho to stálo život.

Myslela jsem si, že už jsem se s tím trochu srovnala na procházce. Ale to bylo bláhové myšlení.

Ani jsem dneska neposílala tento týdenní záznam. Nechám to na příští týden. Nemám na to náladu.

Mám chuť s něčím praštit.

Michal si půjde zastřílet. Chápu ho. Asi bych taky šla, jenže mi zase vylétla teplota nahoru. Takže sedím na terase a píšu.

Je mi hrozně líto jeho partnerky. Nevím, co bych dělala na jejím místě. Je to šílené, nejenže se musí vyrovnat s tím, co se stalo, ale také začít řešit věci jako pohřeb či hypotéku. Kde má na tohle člověk vzít sílu?

Já jsem se smířila se svou situací z velké části díky Michalovi. Ale o koho se má opřít takto ona?

Nevím, co bych dělala.

Už jsem z toho trochu otupěla. Ono přeci ten pláč k něčemu dobrý je.

22.10.2024

Opět sedím v kavárně v MOU. V noci jsem měla znovu horečku.

Tak jsem napsala doktorovi a ten řekl, že musím dojet na odběr krve kvůli krvinkám.

Sestřička mě udělala test na covid, o dvě patra výše mi pak vzali krev. A teď čekám, výsledky budou za hodinu.

V noci jsem téměř nespala. Horečka a kašel mi prostě nedovolily usnout. Tak jsem poslouchala audioknihu Pohádka od S. Kinga.

Ta mi noc alespoň trochu zpříjemnila. Ten děj je napnutý jak struna a to se tam v podstatě moc neděje. Jsem do příběhu úplně ponořena. Poslouchala jsem i cestou sem, aby mi to rychleji uteklo.

Včera jsem byla hodně smutná. Už jsem nějakou dobu takhle smutná nebyla.

Ale co, řekla jsem si večer. Tak budu brečet. Budu smutná nějakou dobu a pak to bude lepší. S psychickou bolestí už se srovnat docela umím.

Dneska po cestě sem mě napadlo, že vyhrávám každý den. Každý den, kdy se vzbudím, kdy můžu obejmout Natálku a Michala, kdy jsem dělala věci, které mě baví.

Možná jsem trochu sentimentální, ale to bývám, když jsem unavená.

24.10.2024

Dneska už je líp. Vlastně mnohem lépe. Hodně tomu pomohla dlouhá procházka.

Posledních pár dnů bylo opravdu náročných. Jak po fyzické, tak po psychické stránce.

Vrátím se o dva dny zpět.

Výsledky krve nic zajímavého neodhalily. Neukázaly příčinu toho, proč je mi tak hrozně. Covid nemám. Ale pro jistotu mi brali krev znovu, aby ji poslali na test na černý kašel. Udělali rentgen plic.

Doktor mi napsal "pro jistotu" antibiotika. Což se mi samozřejmě nezdálo, když výsledky krve neukázaly, že by šlo o nějaké bakteriální vyšetření.

No, prý výsledky nemusí odhalit úplně vše a u onkologických pacientů se raději trochu "přestřelí", než aby se nemoc rozvinula do něčeho mnohem horšího.

Ten den odpoledne jsem měla 39.1. Takovou horečku už jsem dlouho neměla.

Naštěstí včera už jsem měla jen zvýšenou teplotu. Dnes už teplotu nemám.

A právě zmíněná procházka mi pomohla i dost na psychiku. A vlastně i to, že je dnes hezky a teď píšu na terase.

27.10.2024

V pátek jsem na procházce mluvila s Terkou. Prvně jsme se bavily o smrti. Říkala jsem jí o tom, co se stalo kamarádovi. A taky, že mám někdy výčitky, že třeba netruchlím dostatečně dlouho. Jak dlouho se má vůbec truchlit?

A když jsem jí o tom vykládala, tak v tu chvíli jsem si uvědomila, že opět za mě mluví vnitřní kritik. Jakože jsem špatná osoba, že bych měla truchlit mnohem déle a podobně.

Takže jsme se opět dostaly k tomu, že moje myšlenky nejsem já.

A uvědomila jsem si, že posledních pár dnů popisuju moje myšlenky jako pozorovatel. Třeba když jsem měla horečku a nic se mi nechtělo. Ani truchlit. Respektive jsem na nic neměla sílu. Což je asi pochopitelné, že?

No, jenže hlava si i v tomto případě jede tu svou. A právě v podobných situacích začnu brát myšlenky jakoby s odstupem. Začnu je popisovat ve třetí osobě. Nějak takto: "Moje mysl mi říká, že bych měla truchlit, že jsem špatná osoba. Že nezáleží na tom, že mám po chemoterapii a jsem nachlazená a mám horečku."

No a když to takto popíšu, tak si uvědomím, jak jsou ty myšlenky až někdy absurdní. Že myšlenky jsou jen myšlenky a že to nejsem já.

Přijde mi, že takové myšlenky se objevují čím dál méně. Myslím tím myšlenky, které přicházejí samy od sebe. Takové myšlenky, které kritizují nebo něco plánují nebo se vrací do minulosti. Prostě vymyšlenky.

Na druhou stranu, když jdu třeba ven a v hlavě mám nějaký problém, který potřebuju vyřešit, tak to nechám hlavu rozjet na plné obrátky.

A když jsem se o tom bavila s Terkou, tak říkala, že právě od toho naše mysl je. Jako nástroj, který nám pomáhá řešit problémy.

A pak jsme se bavily ještě o plánování. Říkala jsem jí, že už to není u mě jako dřív. Myslím, že jsem od toho na hony daleko. Ale stejně třeba plánuji, že bych chtěla jednou cca za měsíc vydat nějaké YT video, nebo že bych chtěla na jaře spustit jiný formát mého Python kurzu. Nemám přesně dané termíny a vím, že se to může změnit. Ale stejně bych to tak chtěla.

No a Terka mi řekla, že to jde i bez plánování. Že ten život stejně půjde dál. Pochopila jsem to tak, že když si budu důvěřovat, tak stejně ty věci udělám, pokud budu chtít. A nemusím je plánovat. A i pokud ne, tak se stejně nic nestane.

Videa na YT jsem nevydala nějakou dobu a nic se nestalo. Nepsala jsem nějakou dobu newsletter. Tento deník jsem již skoro dva týdny neposlala. A nic se nestalo.

Prostě život je nevyzpytatelný a snaha jej jakýmkoliv způsobem kontrolovat je zbytečná.

Už kapu:-). Počet bílých krvinek se zvedl, výsledky krve jsem měla OK. Tak jsem měla radost, jak z těch výsledků, tak z chema.

Což zní trochu divně, mít radost z chema. Jenže já jsem včera nejedla a mám za sebou celé to kolečko, takže když už tak už.

Už přemýšlím nad tím, co všechno zítra sním. Michal má dnes za úkol udělat obří nákup a zítra bude vařit. Určitě česnečku, rybí pomazánku, jo a kuře na paprice. Kurník, ať už to je.

Včera mi přišlo, že budu nemocná. Hold Natálka tahá ze školky nespočet bacilů. Ale stačila teplá vana, vypotit, pořádně vyspat a dnes se cítím opět fresh. Tedy až na ten hlad. Bych snědla slona. Tak doufám, že to bude stát za to, a nebude mi blbě.

Přijde mi, že jsem čím dál tím méně nervózní, před plánovanou chemoterapií.

Třeba včera jsem byla trochu v obavách z toho, že dnes chemo opět nebude. Přece jen jsem se necítila úplně zdravá. Ale pak jsem si řekla, že to nemá smysl řešit. Že s tím stejně nic neudělám. A to stejné mi potvrdila před spaním i moje vnitřní průvodkyně.

A dnes jsem při čekání na doktora taky nepociťovala nějakou úzkost. Jak jsem již psala několikrát, člověk si zvykne na všechno.

Další dávka bude až 4.11, doktor má dovolenou. Ptala jsem se ho zda to nevadí, takové posouvání dávek. Řekl mi, že ne, že jde o to, abych v určitém časovém období dostala určenou dávku. A to období je o něco větší, než těch 12 týdnů. Tedy čtyři dávky co tři týdny.

11.10.2024

Tento týden je pro mě trochu náročnější. Co začala školka, tak je Natálka samozřejmě neustále nachlazená a už se to dostalo i na mě. Na ní to samozřejmě není znát, nějaký sopel a kašel je jí úplně naháku, že jo. No, jenže mě ten kašel nedá spát.

Přes den jsem docela v pohodě, po chemu mi bylo trochu nevolno jen v pondělí. Jenže spíš přes noc se mi špatně spí, když pořád kašlu, takže jsem toho za posledních pár dní moc nenaspala.

Hodně odpočívám, takže koukám na televizi. Někdo mi doporučil Yellowstone, což je jak Hra o trůny na westernových steroidech.

Trochu mě mrzí, že večer místo nějakých spánkových rituálů koukám na televizi. Na jednu stranu se na sebe hněvám, charakter člověka se pozná přeci v náročných situacích. Ale na druhou stranu vím, že hned jak mi bude trochu líp, tak se k nim opět vrátím.

Neběhám, to by asi nebyl nejlepší nápad. Ale na procházky chodím pravidelně.

Vlastně půjdu i za chvíli a během toho by měla zavolat Terka. Napadlo mě, že by psychoterapie mohla být lepší venku. Tak uvidíme.

12.10.2024

Další noc, kterou jsem skoro celou prokaslala. Přes den jsem v pohodě, i teď sedím v kavárně, je mi dobře.

Ale jakmile si lehnu, tak kašlu a kašlu. Takové to lechtání v krku. Různé kapky, tablety proti kašli, zabírají, ale třeba jen na dvě hodiny. Ale nemyslím si, že to nějak souvisí s chemem. U mě to tak bývá, jen je to teď v trochu silnější verzi. No, kdyžtak v pondělí napíšu doktorce.

Včera jsme s Michalem byli na večeři, což bylo fajn. A hlavně jsem si uvědomovala, jak jsem vděčná, že i přesto, jaká je situace, můžu vést vlastně normální život.

Opravdu jsme si s Michalem oba mysleli, že většinu času proležím a že mi bude pořád blbě. A ono ne. A pevně věřím, že je to tím půstem. A už bývá jen jedna ta silná dávka chema.

Pak ještě dvanáct dalších, ale to už je podle doktora prý pohodka. Ale půst asi ponechám i v tomto případě, jen jej zkrátím.

A včera jsem při procházce mluvila přes telefon s Terkou. Bylo to super. O dost lepší než doma u kompu - to mi fakt nesedělo.

Pokud bych to měla shrnout, tak jsme se vracely k tématu uvědomění a obrácení pozornosti dovnitř.

O tom, jak se někdy nechám pohltit myšlenkou. Třeba právě s včera zmíněnými spánkovými rituály a charakterem. A právě v takové chvíli bych měla poodstoupit a uvědomit si, že se jedná pouze o myšlenku. Že to nejsem já.

Ale je pravda, že někdy už takové myšlenky ignoruju, a dělám si co zrovna chci já. Co mi v danou chvíli dělá dobře. A k tomu je zapotřebí právě obracet pozornost dovnitř.

Ale je to těžké. Hold většinu života jsem hledala informace někde venku, v knihách, kurzech, dokumentech a podobně.

Takovým příkladem je výchova dítěte. Trh je tímto tématem zasycen. Kojit, nekojit, jak často. Kdy spát, co mu dávát jíst, jak zvládat výbuchy vzteku a podobně.

A odpověď je výchova, která vychází z nás samotných. Není správná a špatná odpověď. My tu odpověď v sobě máme.

Třeba když se Natálka vzteká, tak vím že potřebuje chvíli, kdy to ze sebe dostane a pak potřebuje obejmout. Žádné ponechání dítěte o samotě, napodobování nebo další rady, které jsem někde četla.

Prostě vím, že to tak je správné pro nás. Ale jestli je to tak "správné" pro každé dítě to nevím.

Ono už jen ten pojem "správné". Řekla bych, že pro každého z nás to bude trochu jinak. Všimla jsem si, že často říkám: "je to tak správné pro mě".

A díky obrácení pozornosti dovnitř už jsem našla několik odpovědí. Třeba, co mám dělat, když na mě lidi koukají? Chválí mě, kritizují, předpokládají že za ně vyřeším jejich problémy? Jinak řečeno, jak mám zpracovávat vše co přichází od lidí kolem mě.

A odpovědí pro mě je, nebrat si to osobně.

Třeba předevčírem jsem psala newsletter na můj druhý blog o tom, že se vracím zpět. Myšleno z pohledu publikování. Že již mám rozpracovaných několik věcí, které bych chtěla brzy zveřejnit. Že publikovat budu, ale pouze nepravidelně (další mé uvědomění).

Jinak řečeno, jsem se chtěla lidem po delší době připomenout. Ale čistě z business stránky věci.

A přišlo mi spoustu podporujících emailů. Dříve bych se tím asi nechala pohltit. Dojalo by mě, asi i rozbrečelo.

Ale nyní ne. Jsem všem vděčná, že si našli čas a napsali mi. A to je vše.

Přijde mi, že si čím dál tím víc začínám uvědomovat svou hodnotu. Což se mi nepodařilo za celý život.

Už mám za sebou odběr krve. Je po sedmé hodině ráno a já sedím v kavárně. Před osmou se přesunu zpět k ambulancím a tam mi doktor řekne výsledky krve a pošle mě na další dávku.

Včera odpoledne jsem měla jiný hlad. Ono ten druhý den je to nejhorší.

Teď hlad ani nemám, takže mám stejně hlavně ze startu stažený žaludek.

Momentálně je tu ještě docela prázdno, což je fajn.

Jsem zvědavá, jaké vedlejší účinky budu nebo nebudu mít po třetí dávce.

Včera jsem natáčela:-)! A moc mě to bavilo. Jenže jsem se docela rozpovídala, takže jsem zhruba v půlce toho, co bych chtěla říct.

Ve výsledku jsem natočila přes dvě hodiny, po sestříhání to bude ale násobně méně.

Jak se dnes cítím? Trošku nervózní. Pokaždé se bojím toho, co se dozvím od doktora. A to i když vím, že nic závratného to nebude. S onkologem asi nikdo nechce mluvit na pravidelné bázi.

Ale jinak dobrý. Vím, že se nemusím o nic starat. Michal bude mít od zítřka ošetřovné, dneska v poledne vyzvedne Natálku babička.

Jsem hrozně vděčná za to, jakou mám podporu kolem sebe.

O víkendu jsem zažádala o invalidní důchod. Tak jsem zvědavá, jak to dopadne.

3.10.2024

Chemoterapie nakonec v pondělí neproběhla. Mám dosti nízký počet bílých krvinek. Jakože hodně. A to si pravidelně píchám injekce na jejich zvýšení. Říkám si, co to do mě kapou, když to má takový účinek.

Chemoterapie je tedy posunuta o týden.

Poznávám to na sobě. Jakože na mé fyzické stránce. Jakože se mi třeba nechce moc běhat, spíše se jen procházet. Odpoledne na mě padá silná únava. Pak to zase přejde, ale jde poznat, že tělo má co dělat.

Snažím se tedy vyhýbat městské hromadné dopravě a většímu počtu lidí. Prostě abych alespoň trochu snížila riziko nákazy. Zatím jsem nebyla nachlazená a chtěla bych, aby to tak zůstalo.

Upřímně jsem byla v pondělí taková nesvá. Mrzelo mě, že "kapání" neproběhlo. Což může možná znít divně. Jde o to, že já se ale na to připravovala.

Nejen půstem, i trochu organizačně. To samé Michal.

Nejen já, ale i mé okolí se přizpůsobuje tomu, že bude další dávka chemoterapie. Nikdo nemůže vědět, co to se mnou udělá.

Vstávám brzo ráno, jdu na krev, čekám na doktora a pak nic. Ještě že jsem z Brna. Představa, že bych dojížděla a pak nic.

A tohle není nějaká neobvyklá situace. Stává se to běžně.

Jediné pozitivum bylo, že jsem se mohla hned najíst:-). Jsem si dvakrát přidávala boršč, co dělá Michal.

No a od neděle, celé kolečko znovu.

Jinak se cítím docela dobře. Po fyzické stránce mi akorát přijde, že mám hrozně ztuhlé svaly. Nevím, zda je to nějaký vedlejší účinek nebo je to prostě jen tím, že více ležím. A mnohem dřív se zadýchám, třeba když běžím nebo doma tancuju. Což je asi ten důvod proč se do běhání moc neženu nebo běhám kratší trasy.

A samozřejmě že VK vystrkuje růžky. Což si kolikrát uvědomím, zpětně, když se sama sebe ptám, jak se cítím, co to vlastně dělám. Hodně taky pomáhá toto psaní. Pomáhá k uvědomnění.

Slyším výtky typu, že bych měla jít běhat, více cvičit, nejíst toto a jíst toto. Jako není to tak často jak dřív. Poznám to tak, že pořád z levé strany neslyším "Lenertová..."

Po psychické stránce se cítím taky dobře. Řekla bych že tak nějak stabilně. Prostě už mě nerozhodí každá maličkost jako dříve. A řekla bych, že i stresující situace zvládám mnohem lépe než dříve.

Dříve bych si týden dopředu v hlavě přehrávala schůzku s onkologem a vymýšlela až absurdní situace, které by mohly nastat.

Dříve bych odmítla neplánované pozvání na snídani, protože mám již odpoledne naplánováno, že budu pracovat.

A dnes mi volali ze sociálky, že začali zpracovávat moji žádost o invalidní důchod. Sice jsem tam přiložila diplomy z vysokých škol, ale chybí mi tam maturitní vysvědčení:-).

5.10.2024

Dneska neškolím já, ale nechávám se učit od ostatních. Celý sobotní den. A to na téma základy AI.

Těch důvodů je více. Já se prostě ráda učím. Řekla bych že je to činnost u které trávím nejvíce času. Knihy, podcasty, kurzy...

Dalším důvodem je nový formát mého newsletteru. Ono, já už jsem dříve psala obsahový newsletter na téma programování a AI. Ale upřímně mně samotné to moc nedávalo. Já jsem se z toho samotná moc nenaučila. Prostě už to pro mě není hell yeah.

A tak mě napadlo něco trochu jiného, z čeho jsem zatím nadšená.

Newsletter se bude opět týkat témat AI a programování, ale chtěla bych zkusit formát recenzí.

Často se mě někdo ptá, jaké AI školení bych mu doporučila. A já jich moc neznám, je toho velká hromada. Tak jsem si řekla, že spojím příjemné s užitečným a vyzkouším různé webináře a workshopy a pak o tom napíšu:-).

Tak uvidíme. Zatím se bavím a to je důležité.

Prostě učení ostatních a vzdělávání se v tématech, které mě zajímají, jsou dvě mé nejoblíbenější činnosti. Jsou to činnosti, které mě naplňují a nabíjejí energií.

A i když se jednalo o školení na základy AI a spoustu věcí jsem věděla, tak jsem se i dost zajímavých věcí naučila. No a to je prostě fajn.

Jinak včera už několik dní nepociťuji takovou tu odpolední únavu. Takže pevně doufám, že v pondělí již dopadnou výsledky krve dobře. Že počet bílých krvinek vzrostl a bude chemo.

Včera se ukázal můj vnitřní kritik. Ale tak nějak nepozorovaně. Všimla jsem si toho až večer. Během dne se mi podařilo a zažila jsem několik fajn věcí a stejně jsem se v závěru dne cítila, že toho bylo málo.

Něco jako Hmmm, mohlas toho stihnout více. Místo toho, abych si užívala to, jak jsem několika lidem pomohla a vyřešila problém, který mě dlouhodobě trápí.

Mluvila jsem s jednou svojí studentkou a ta mi vyprávěla, jak jí můj kurz pomohl v její současné práci. Že již má několik nápadů, jak by s pomocí programování a AI mohla zautomatizovat několik činností. Nebo mě zaujalo, že začala používat Git na verzování článků.

A že vlastně i díky programování a AI může mít svoji práci více ráda. Že není potřeba práci měnit. Už jen to, že si můžete sami některé věci velmi zjednodušit, vás hodně namotivuje.

A úplně teď slyším toho svého vnitřního kritika, že se tady jen vychvaluji.

Já: Vždyť je to pravda. Co tam ještě máš?

VK: Tak napiš, že během studia tvého kurzu narazila na pár problémů.

JÁ: To je taky pravda, ale také je pravda, že jsem byla celou dobu nápomocná a pořád jsem. Proč mě pořád tak shazuješ?

Ticho.

No a pak jsem mluvila se svým dalším studentem. Ten můj kurz také moc vynachválil. Měla jsem radost z toho, že jsem mu pomohla s dalším krokem v rámci jeho vlastního projektu.

A v závěru dopoledne jsem ještě mluvila s Honzou J. Prvně jsem odmítla nabídku na vytvoření nějakého obsahu na Týden pro digitální Česko.

Dříve bych určitě souhlasila, a to i když bych z toho nebyla úplně nadšená. Prostě bych si řekla proč ne? A odsouhlasila.

Jenže momentálně chci kývat jen na věci, u kterých si řeknu Hell yeah. A nemusí se to týkat jen cizích nabídek, ale i mých vlastních nápadů. A těch že je.

Mám v sobě tolik nadšení pro věci, které bych chtěla dělat. Ale také vím, že to nadšení je kolikrát takový první pocit. Že je lepší si nápady zapisovat. Spousta z nich upadne v zapomnění a naopak některé se začnou jevit čím dál lepší.

Prostě vše chce čas. I nápady. Nenechat se polapit tím prvotním nadšením.

A čím více věcí odmítnu, tím více času mi zbyde na věci, které jsou pro mě opravdu důležité.

Ale odmítání je pro mě těžké. Momentálně mi pomáhá kouzelné slovo chemoterapie. Stačí to někomu zmínit a vše je najednou možné.

A jestli toho využívám? Nemyslím si, ale pokud ano. Tak co.

A pak jsme se s Honzou bavili o naší další spolupráci. O obsahu, který sem tam budu dělat pro junior.guru, popisovala jsem mu svůj nápad na můj nový business model, také nás napadlo, že bychom mohli spojit jeho příručku jako podklad pro nová videa na mém YT kanále.

No a tyto věci jsou mé hell yeah.

Řekla bych, že primárně myslím na svoje studenty. Protože pokud je to přínosné pro ně, pak je to přínosné i pro mé podnikání. Díky tomu má moje práce smysl, protože pomáhá.

Což samo o sobě nestačí. Důležité je i zda mě to baví a zda jsem v tom dobrá.

A nyní začínám zjišťovat, že pokud mě něco úplně nebaví, nebo nejsem na to úplně dobrá, můžu na tom pracovat s někým dalším.

Jelikož včera Natálku vyzvedávala babička, měla jsem ještě chvíli čas odpoledne.

Tak jsem konečně řešila finance. Využila jsem tabulku, kterou jsem našla v rámci jednoho článku o financích od V.Války na Volné noze.

Musím říct, že mě to dost bavilo. Ale v závěru jsem tak nadšená nebyla.

Získala jsem přehled o příjmech a výdajích. Vím, jak dlouho mi vydrží peníze na účtu, než mi přijdou peníze za kurz atd.

Jenže jsem taky zjistila, že ty náklady nejsou vůbec malé. Že jsem do ceny kurzu určitě věci nezapočítala a jeho cena by měla být o něco větší. Že zase tak moc naspořeno (vzhledem k výdajům) nemáme.

A že mám zatím v podstatě jeden zdroj příjmů, pokud nezapočítám pár stovek měsíčně od YT.

Ono já se nebojím toho, že bych nebyla schopna vydělat peníze. Dobře placenou práci na HPP bych si našla téměř hned.

Otázka je, zda by mě někdo s mým zdravotním stavem zaměstnal.

Možná to moc hrotím. Kdybych přestala podnikat, výdaje by byly výrazně menší.

Každopádně díky tomu, že jsem se na to včera zaměřila, uvědomila jsem si několik zásadních věcí.

Cenu kurzu budu muset přepočítat na další běh. Potřebuji více zdrojů příjmů. Měsíčně chci odkládat více peněz na Portu. Zamyslet se nad krátkodobými investicemi.

No a místo toho, abych byla včera večer nadšená, že jsem přišla na tolik podstatných informací, tak jsem si říkala, že jsem toho mohla stihnout více.

A pak přišlo uvědomění, že tohle je opět můj vnitřní kritik. A uvědomila jsem si, jak úžasný to byl den.

Ty myšlenky jsou fakt někdy naprd. Ale jsou to jen myšlenky. Jen myšlenky. Vymyšlenky, jak jim říká Terka. Prostě nějaký můj příběh, který může být daleko od pravdy.

27.9.2024

Včera jsem začala řešit svou finanční situaci. Respektive je potřeba řešit to, že nějakou dobu nebudu schopna vydělávat peníze. Ono pokud na mne padne únava, tak je velmi obtížné sedět u počítače nebo dokonce přemýšlet. Věřím tomu, že tato situace nenastane. Ale jelikož bych raději měla nějaký plán B, tak tam možná nějaká nejistota ve mně je.

Začala jsem vyplňovat žádost na invalidní důchod, na který bych podle všeho měla mít nárok. Jenže ČSSZ má v mé historii pár mezer. I v době, kdy jsem byla zaměstnaná a tudíž zaměstnavatel přispíval na důchod. Tak jsem se začala hrabat ve starých dokumentech, abych doplnila ty jejich mezery. Je mi jasné, že tohle bude běh na dlouhou trať.

Většinu peněz jsem z běžného účtu přesunula na spořící. Prvně jsem přemýšlela, že je dám na Portu, jenže díky přehledu výdajů jsem zjistila, že to momentálně smysl nemá. Budu je během následujícího půlroku postupně potřebovat.

Tohle alespoň pro začátek.

Dále bych chtěla sepsat závěť. Morbidní? Mně to ani nepřijde. Dřív by mi vadilo nad něčím takovým přemýšlet. Ale již ne. Rakovina nerakovina, může mě třeba srazit auto, že jo. Umřít samozřejmě nechci, ale již mi o smrti nevadí mluvit nebo o ní přemýšlet.

Řekla bych, že se díky tomu cítím svobodnější. Přeci jen dříve stačila myšlenka na to, že jednou umřu, že tady nebudu, a hned jsem z toho byla vyděšená.

A teď? Většinu času se cítím šťastnější než kdy dřív. Kdyby mi to někdo dřív řekl, tak bych si myslela, že mu hrabe. Ale právě ta blízkost smrti možná člověka "donutí" žít více v přítomnosti?

28.9.2024

Dnes jsem byla na dlouhé svižné procházce. Běhat se mi nechtělo, včera jsem měla trochu vína. Byla jsem totiž v kině na filmu Vlny (úžasné a doporučuji) a potom na chvíli posedět a pokecat. V jedenáct doma.

Takže do běhu se mi vážně nechtělo. Vím, že nutit se nemá smysl. Tak bych si akorát ten pobyt venku akorát znepříjemnila. A tady je tak krásně.

Dnes je tak krásně. Myslím si, že jsem se usmívala snad celou procházku.

Venku jsem přemýšlela nad tím, že bych chtěla znovu začít natáčet videa. Mnohem méně než dříve a nepravidelně, ale chtěla bych to. Chybí mi to. Vlastně již mám připravený scénář k videu, které se bude týkat mě. Tedy proč ta pauza, moje diagnóza, léčba, cesta za uzdravením.

Přijde mi, že mě ale trochu brzdí můj perfekcionismus. Tedy převlečený vnitřní kritik. Jakože si musím připravit podrobně scénář, že nemůžu mluvit jen tak z patra. Jak by to pak vypadalo.

Už jsem to myslím zde v deníku zmiňovala, že videa mi zabíraly i desítky hodin práce. Především příprava.

A to bych chtěla právě změnit.

Samozřejmě je spousta věcí, které je potřeba ověřit, ale pokud mluvím o své zkušenosti, o svých názorech, tak tam se snad připravovat dopředu nemusím, ne?

Stačí si napsat v bodech, co bych chtěla říci, a to stačí.

Přijde mi, že sama sebe takto trochu přesvědčuji, že tomu úplně nevěřím.

Každopádně mám v bodech nachystaný scénář a snad jej brzo takto natočím. A pak můžu psát o tom, jak to šlo.

Ještě bych ráda shrnula tento týden po stránce fyzické. Nevšimla jsem si žádných vedlejších účinků. Ani únavy.

Ba naopak tento týden jsem byla nabitá pozitivní energií. Nepřijde mi, že bych tento týden byla nějak smutná, nebo se na sebe až na pár okamžiků nějak hněvala.

Samozřejmě kritik se snaží neustále vystrkovat růžky, ale většinou to dřív či později zaznamenám a uvědomím si, co se stalo.

Všimla jsem si, že se mnohem méně omlouvám. Předtím jsem se omlouvala za každou blbost, za věci, které jsem neudělala schválně a možná i za věci, za které jsem vůbec nemohla. Neuvědomovala jsem si, jak jsem se tím shazovala.

Řekla bych, že si zvykám na svůj pohled v zrcadle. Jako nemít dlouhé vlasy má hrozně výhod. Třeba tolik ušetřeného času v koupelně.

A ta paruka má hrozně dobrý střih. Na druhou stranu je nepohodlné ji nosit třeba několik hodin v kuse. Což naštěstí nemusím.

Přemýšlím, že si příští týden koupím ještě nějaký šátek, a paruku budu nosit ještě méně. Třeba když půjdu pracovat do kavárny.

Příští pondělí mě čeká další dávka chemoterapie. Zatím to nijak neřeším. Chci si užít víkend:-).